Žijeme ve schématech, protože musíme. Nemůžeme jim uniknout. Vesmír
je schéma. Jsme jím i my. Jsou schémata ducha, duše, mysli i těla, rozprostřené
všemi stavy existence. Můžeme je nalézt dost snadno kdekoliv. Naše lidská
těla jsou magickým bludištěm schémat svou buněčnou stavbou. Stačí, když
se podíváme jen na své vlastní špičky prstů, abychom mohli pozorovat svá
osobní schémata. A poněvadž schéma čehokoliv může být nazváno symbolem,
jsme všichni živými symboly, tvořícími část Velkého plánu, který si můžeme
představit jen jako Božský život.
Základní fakta jsou dost jednoduchá. Žijeme mezi dvěma světy nebo stavy
existence. Vnější svět obyčejného světského života a tajuplný vnitřní svět
myšlenek, pocitů a subjektivních činností, které můžeme neurčitě nazvat
„duchovními“. Oba tyto světy jsou ve vztahu k nám skutečné a síly v nich
působící je možné přeměňovat a převádět z jednoho do druhého. Schémata
utvářená těmito záměnami jsou oněmi schématy, kterými žijeme. Můžeme se
měnit změnami svých životních schémat a naopak. My a naše schémata jsme
na sobě navzájem závislí.
Kdybychom mohli nalézt nebo formulovat něco, co bychom mohli nazvat
Dokonalým schématem a přesně to sledovat, pak bychom se měli stát dokonalými
lidmi. To bylo cílem každého náboženství a filosofie, víry, morálního kodexu
nebo systému. Díváme-li se na minulost a současný stav lidstva, zdá se
být jasné, že se nám nepodařilo něco takového buďto nalézt, nebo následovat.
To nám však nemůže bránit, abychom se o to nepokoušeli. V tomto směru bylo
učiněno už tolik pokusů, často s velice rozdílnými prostředky, že výběr
mezi nimi je pro jednotlivce ponejvíce věcí instinktu nebo náklonnosti.
Bylo i je ideálem každého duchovního systému nalézt tento Dokonalý vzor
a použít ho k rozvoji a pozdvižení takových duší, které by mohly zapadnout
do jeho rámce. Inteligentní člověk, zkoušející toto schéma na sobě, musí
být jistě na cestě ke své vlastní dokonalosti. To bylo účelem okultního
zasvěcení, ve kterém byly žákům dávány symbolické plány k postupu světy
ducha, duše a těla, tvořícími celý stav našeho bytí.
Vznešenost tohoto pojetí je taková, že ji stěží dokážeme na prvý pohled
pochopit. Je to, jako bychom se pokoušeli shrnout celou lidskou řeč do
jediného slova. Ve skutečnosti je to symbolizováno bájným Ztraceným slovem,
které má vysvětlovat vše, obsahovat vše, které bylo-li jednou vysloveno,
činí další výklad zbytečným. S tím je souběžná představa vyjádření celé
matematiky jedinou a jednoduchou rovnicí, která by měla řešit jakýkoliv
možný problém. Jedna myšlenka, shrnující všechno myšlení. Příčina všech
příčin.
Všimneme-li si některých základních systémů v našem okolí, uvidíme,
že všechny vytvořily jakýsi druh Mistrovského schématu, které muselo mít
určitý stupeň účinnosti, jinak by nemohlo tak dlouho působit na tolik lidí.
Nejrozšířenějším snad byl starověký sluneční kříž, neboli kříž v kruhu,
uznávaný téměř všemi vírami v té či oné podobě. Křesťanství počalo pod
jeho záštitou, kalvarijní kříž je pozdější úpravou. Buddhisté ho ukazují
jako Kolo života a dodnes zůstává hlavním symbolem většiny mystických škol.
Jako univerzální symbol může být jen těžko předstižen.
Židovská víra přijala nakonec hexagram, neboli Štít Davidův, za mistrovský
znak a hloubka jeho uspořádání je schopna neomezeného výkladu. Později
došlo k velice složitému rozvinutí čtyřnásobnosti a šestinásobnosti jako
deseti emanací z Jediného, uspořádaných do schématu, známého jako Strom
života. Jen málo myslí dovedlo nebo dosud dovede pracovat s tímto schématem
pro jeho složitost, a proto zůstává téměř výlučně majetkem kabalistických
škol. Pravověrný rabínismus ho prohlásil za kacířský. Stalo se však znamením
vývoje a k západu obrácené mysli a duše, odklánějících se od statického
orientálního pohledu na svět a kulturu, a tím zůstává dodnes.
Symbol Stromu života není statický ani mrtvý. Je rostoucím, ohebným
a přizpůsobivým životním schématem, schopným neomezeného rozšíření životem
samým ve všech stavech a podobách bytí. To nezahrnuje jen buněčný, organický
život, ale veškeré bytí, projevené ve všech možných aspektech. Pokud to
neznamená více, není to ani méně. Strom není jen strnulým nahromaděním
neúčinných dogmat a nesmyslné symboliky bez významu pro vyvíjející se lidstvo,
neboť nabízí stále širší pole víry v rozšiřující se možnosti ducha. Především
žije a musí být prožit.
Takzvaná kabala, neboli „předané učení“ je výsledkem víry, zkušeností
a vývoje duší, které „kráčely Stezkami“ a uspořádaly své životy podle schémat
vytvářených prostřednictvím Stromu. Není to tvrdý zákon ponurého mysticismu,
ale způsob života a žití ve schématu, které stále a vědomě usiluje o své
vlastní zdokonalení.
Jak rosteme my, roste i Strom. Ve dvacátém století nese jiné ovoce,
než jaké přinášel ve století čtrnáctém, ale stále plní svůj smysl. A co
víc, jeho plody jsou doslova nevyčerpatelné, neboť se neustále obnovují
čerstvým přísunem vnitřní energie. Čím víc ze Stromu trháme, tím hojnější
jsou jeho bájné plody.
Po počátečním seznámení se se Stromem a s kabalou je jen přirozené,
zeptáme-li se sami sebe, budeme-li ve svém bádání pokračovat, nebo zda
přestaneme mrhat časem na něco, co připomíná hromadu smetí v jakémsi opuštěném
ghettu. Takovou otázku může zodpovědět jen každý sám sobě. Sebevíc čtení
ji nerozřeší. Vše, co si můžeme přečíst, jsou názory a teorie druhých lidí,
které nám mohou, ale nemusí pomoci. Každý kabalista si musí upravit Strom
podle svého vlastního života. Kdo to nedokáže, nemůže být kabalistou.
Strom skýtá prostředky k navázání kontaktů s vnitřním světem. S typy
vědomí normálně nedosažitelnými obyčejné lidské mysli. Jsou to zdroje,
z nichž a jejichž prostřednictvím přicházejí „nauky“. A není to samovolný
proces, ale výsledek tvrdé a usilovné práce ve všech směrech. Kabala není
pro líné, nevýkonné nebo lhostejné okultisty. Nabízí živé schéma, které
musíte prožít, a ne se na ně jen dívat.
Takové prožití je možné, jen když se „propracováváme Stezkami“ skrze
Čtyři světy. V Acilutu, světě počátků, pracujeme kontemplací, v Beriahu,
tvůrčím světě, používáme rozjímání, zatímco v Jecíře, světě tvarů, používáme
to, co bývá nazýváno obřadnou magií. A konečně v Asiahu, v projeveném světě,
musíme jednat v podmínkách projeveného života. Tak spřádáme kabalistické
schéma života, jak nás to učí Strom.
Protože základní význam kabaly je obsažen ve Stromu života, musíme v
něm hledat všechny informace. Strom je kabalistovi tím, čím je (nebo by
měl být) kříž křesťanovi nebo kolo buddhistovi. Dokud neporozumíme dobře
Stromu a jeho působení, nemůžeme se pokoušet využít kabalu, stejně jako
se nemůžeme zúčastnit cyklistického závodu, neumíme-li jezdit na kole.
O Stromu a kabale toho bylo za posledních sto let napsáno tolik, že
je s podivem, jak málo toho bylo vysvětleno. Celé téma se jeví jako úžasný
zmatek. Původně překládali autoři hebrejské spisy důvěřivě se všemi jejich
nahromaděnými narážkami a hluboko skrytými významy. Obyčejné mysli, zvyklé
myslet přímočaře, s nimi beznadějně zápolily a často zamotaly věci ještě
více, než jak byly původně. Další autoři prostě shromažďovali to, co již
bylo uveřejněno, a doslova to přejímali a předávali k omezeným účelům.
Jen nepatrná část autorů se alespoň pokusila o srozumitelný výklad kabaly.
To má do značné míry svůj důvod.
A tento důvod je velmi prostý. Kabalistický Strom a s ním související
představy mohou být přirovnány k dobře sestavené křížovce s jejími tajenkami.
Celý její význam a cena spočívá v rozumovém cvičení spojeném s jejím sestavením
a rozluštěním. Při jejím luštění je třeba značnou měrou zaměstnat mysl,
což ji přirozeně zlepšuje a rozvíjí. Představíme-li si Strom jako kabalistickou
křížovku, nabídne se nám příležitost k opravdovému rozvíjení mysli i ducha,
pokud jen máme dost důvtipu a vytrvalosti k jejímu řešení. Pak musíme považovat
to, co bylo o kabale napsáno a zveřejněno, za klíče k záhadě, a ne za její
řešení, s výjimkou některých širších významů. Ke skutečnému řešení se musí
každý dopracovat sám, neboť to je skryto v duších těch, kteří ho hledají,
a nikde jinde.
A protože hlavním klíčem ke kabale je Strom, musíme zaměřit hlavní nápor
našeho bádání tímto směrem a vytrvat, pokud se neobjeví alespoň obrysy
schématu. To by nám mělo dodat spoustu materiálu k zaplnění prázdných míst,
jakmile to budeme potřebovat.
Především, co je to Strom? Je to symbolické znázornění vztahů, o kterých
se soudí, že existují mezi nejabstraktnějším božstvím a nejhmatatelnějším
lidstvím. Jakýsi rodokmen, spojující Boha a člověka spolu s anděly a jinými
bytostmi jako úplně vědomé stvoření. A jelikož je to i symbol, musíme si
osvojit určité znalosti o významu, konstrukci a použití symbolů, nebo nám
nebude Strom ničím jiným, než trochou čar a bodů na papíře.
Symbol je ztělesněním nějaké myšlenky tak, aby mohla být sdílena různými
vědomými jednici, nebo i různými úrovněmi vědomí téhož jedince. Tak je
symbol prostředkem směny podobně jako peníze nebo jakákoliv jiná vzájemně
přijatelná platidla. Symbol může být považován za měnu vědomí. Nakonec
i slova na této stránce jsou jen skupinami symbolů uspořádaných tak, aby
přenášela význam od jedné mysli ke druhé.
Symbol Stromu je sám o sobě abecedou symbolů, z níž může být odvozena
duchovní řeč, která by měla být srozumitelná bytostem v odlišných stavech
existence. Řečeno po staru, bohům, andělům a lidem byl dán společný jazyk.
A podle moderní terminologie je umožněno normálnímu vědomí dorozumívat
se přímo s pod- a nadvědomím pomocí vzájemně souvisejícího symbolismu.
Vytvořit ze Stromu dokonalý dorozumívací prostředek je prací každého kabalisty,
protože jakmile jednou navážeme s jeho pomocí kontakt mezi našimi lidskými
bytostmi a Velkým vědomím, jehož jsme nepatrnými jednotkami, učiníme skutečně
užitečný pokrok v duchu Dokonalého schématu.
Abychom přinutili Strom mluvit tak, abychom ho mohli využít, musíme
nejprve spojit jeho kostru s přeložitelnými významy, a to lze učinit jen
rozjímáním a praktickou prací se Stromem. Každá sefira a cesta musí být
spojena s představami, vedoucími hledající vědomí od jedné dimenze zážitků
ke druhé. Tyto pojmy musí být vzájemně přijatelné inteligencím po obou
stranách opony, dělící vnitřní světy od vnějších. Jakmile jednou dokážeme
myslet, cítit a žít těmito představami, naučíme se doslovně řeči andělů.
Naším prvním úkolem je ovšem pochopit a naučit se zacházet se základními
pojmy deseti sefirot a jejich vzájemných vztahů. Ty se dokáže naučit zpaměti
kdokoliv za chvíli, ale dokud se nestanou nedílnou částí našich životních
schémat, nebudou mít žádný skutečný význam. A toho nelze dosáhnout bez
soustavné kontemplace, rozjímání, modlitby a cvičení. Tyto čtyři činnosti
tvoří souhrnem jediný pojem – PRÁCE.
Abychom mohli hovořit řečí Stromu, musíme se naučit pronášet její zvuky
(sefiroty) a utvářet a pronášet její písmena (cesty) a pak se vyjadřovat
jejími slovy, která jsou kombinacemi sefirot a cest. K tomu dojdeme podobnou
metodou používání, jako když se dítě učí svou rodnou řeč. Náhodně objevíme
sloh a mluvnici Stromu, umožňující uspořádat jeho pojmy v souladu s typy
vědomí, nedosažitelnými na běžných lidských úrovních.
Metodou je pracovat v mezích tak, až dosáhneme Bezmezné. Naše myšlení
o Stromu je omezeno vzájemným vztahem Pilířů pravé a levé strany, ale jeho
rozšíření směrem vzhůru přes Keter do neomezeného EJN SOF ÓR je nekonečnem.
V tomto smyslu je Keter jako kýl lodi, stacionární vzhledem k celému plavidlu,
ale neustále se nořící do nových vod Věčného oceánu. Jinak si můžeme představit
Strom jako potrubí, jehož stěnami jsou Pilíře, jimiž prochází nekonečný,
nepřetržitý proud energie. Všechna taková přirovnání nám dávají náměty
ke zpracování.
Aby bylo možné pracovat se sefirotickými uskupeními jako s jednotlivými
pojmy, byly spojeny s tím, čemu říkáme Cesty nebo kanály. Rozmístění a
značení těchto Cest je největší příčinou neshod mezi kabalisty. O sefirotách
samých panuje téměř naprostá shoda, ale cesty se staly spíše bojištěm hašteřících
se okultistů, než místem míruplných procházek při hledání poznání. Každá
jednotlivá škola uznává jiné uspořádání číslic, písmen, znamení zvěrokruhu
a tarotových trumfů a přiřazuje tyto sporné symboly Cestám podle vlastních
uvážení. Každá vyhlašuje svou neomylnost a potírá všechny nevěřící.
Původní kabalisté nevytvořili tak pevné a tuhé vzájemné vztahy mezi
dvojicemi sefirot a hebrejských písmen, takže mohli rozmlouvat se Stromem
ve své vlastní řeči. Většina tarotů a dalších přívlastků k Cestám byla
přiřazena později lidmi, kterým to tak vyhovovalo, aniž by to muselo být
užitečné komukoliv dalšímu. Fakta o tom jsou dostatečně prostá.
Vezmeme-li kterékoliv dva sefirotické pojmy a propojíme-li je navzájem,
vznikne v našem vědomí reaktivní výsledek nebo zážitek, vyjadřující naše
vlastní vyhodnocení takového setkání. Vezměme třeba Geburah a Chesed, Přísnost
a Milost, a podržme je společně nebo střídavě ve svém vědomí. Okamžitě
získáme mnoho výsledků. Budeme myslet na rovnováhu, na omezení, na zdravý
rozum, odměnu a trest, soud, kontrolu a na celý řetěz asociací. Namísto
nekonečného bloudění těmito pojmy se vrátíme k Cestě Geburah – Chesed a
uvědomíme si, že její představa jako celku zahrnuje každé možné spojení
v naší mysli. Užíváme jedné sefirotické kombinace jako reprezentanta spojujícího
a obsahujícího všechny, které k němu náleží.
Jediným důvodem, proč bylo 22 Cest přiřazeno ke Stromu, bylo, že hebrejská
abeceda má stejný počet písmen. Různé školy přiřazují tato písmena různým
způsobem a všechny tvrdí, že s úspěchem. Jakékoliv spojení písmen přináší
nějaké výsledky, ale jen těm, kteří je uznávají. Vážnou překážkou proti
využití hebrejských přívlastků je to, že platí jen v hebrejštině. Pro vědce,
kteří neznají hebrejštinu, jsou jen velkou brzdou.
Překonání jazykových obtíží bylo hlavním důvodem pro přiřazení čistě
ideografických symbolů, jako jsou tarotové karty a znamení zvěrokruhu,
k Cestám. To bylo teoreticky v pořádku, ale v praxi se to příliš neosvědčilo,
protože se nedosáhlo shody v tom, která karta kam patří. Teoreticky je
možné přiřadit celou soustavu Cest k angličtině. Jinak by snad bylo nejlepší
očistit Cesty od všech dosavadních asociací a začít znovu s čistými symboly,
majícími jasné vztahy k sefirám, o kterých by nebylo možné diskutovat nebo
je označovat za nepoužitelné. To může být dobře jakýmsi Velkým dílem budoucích
kabalistů.
Strom života působí ve vztahu k vědomí stejně jako počítač. Vkládají
se do něj údaje, které se v něm skladují a na požádání opět vybírají. Rozdíl
mezi Stromem a počítačem je v tom, že počítač může pracovat jen podle vloženého
programu. Strom pracuje prostřednictvím inteligentního vědomí živých bytostí,
ať vzdělaných do tohoto světa nebo ne. Působí jako universální centrála
prostřednictvím celého řetězu vědomí, účastnících se na jeho schématu,
jehož rozsah je nevypočitatelný.
Strom je více schématem myšlení. Je především a ponejvíce schématem
života. Budeme-li schopni uspořádat své životy, myšlení a pocity podle
něj, měli bychom se tím nepochybně stát lepšími. I jen k započetí tohoto
procesu musíme prozkoumat vlastní Strom a uvědomit si jeho možnosti. To
již bylo určitě provedeno mnohokrát před námi, i když zpravidla povrchně.
Tentokrát máme v úmyslu prozkoumat Strom pečlivě, krok za krokem, směrem
vzhůru z našeho obyčejného lidského světa, až dospějeme k vrcholu.
Strom bývá zpravidla popisován od vrcholu k patě, podle pořadí sefirot.
Pokud jsme smrtelnými lidmi, měli bychom se asi naučit více stoupáním po
Stromu, jako bychom šplhali ze země k nebi. Právě jsme spadli na zem, a
proto se vzchopme a začněme šplhat zpět do ráje – můžeme-li!
2.
Sefirotický žebřík
Každý kluk ví, že na stromy se leze z větve na větev tak, že se nejprve
pevně chytí následující větve, než se pustí té předešlé. Strom není výjimkou
z tohoto pravidla. Jeho větvemi jsou jeho Cesty a sefirotické přívlastky.
Každou musíme uchopit tím, že spolehlivě porozumíme tomu, čím jsou a jak
působí.
Hebrejskému názvosloví, sestávajícímu z jmen božích, archandělů, andělů
a planetárních mocností, se můžeme naučit dost rychle, ale nemá smysl tím
přestat. Samotná jména jsou bezcenná, pokud se kabalistovi nestanou skutečností,
a jediným způsobem, jak je „uskutečnit“, je pracovat s nimi v nepřetržitém
rozjímání a cvičení. Pokud nepoznáme s jistotou význam těchto tajuplných
„jmen síly“ a způsob, jak jsou navzájem spojena, aby vytvořila dokonalé
schéma, nemůžeme je účinně používat. Naším úkolem proto je nalézt tento
vzor v celém jeho rozsahu.
Snad bude dobré, zopakujeme-li si zběžně pořadí sefirot: 0. EJN SOF,
Nic; 1. KETER, Koruna nebo Vrchol; 2. CHOCHMA, Moudrost; 3. BINAH, Porozumění;
4. CHESED, Milost; 5. GEBURAH, Přísnost; 6. TIFERET, Krása, Soulad; 7.
NECAH, Vítězství; 8. HOD, Nádhera; 9. JESOD, Základy; 10. MALKUT, Království;
11. DAAT, Zkušenost. Tyto emanace nebo principy, jimiž souvisí božství
s lidstvím, působí z ničeho k hmotnému projevení se skrze Čtyři světy nebo
stavy.
Tyto takzvané Světy matou žáky, ale ve skutečnosti nejsou ničím víc
než zvolenými oddíly mezi Nicotou a hmotným světem okolo nás. Z Nicoty
pochází všechno. Jakákoliv síla nebo zásada je odpovědná za vytvoření toho,
co nazýváme „bohem“, pod tím nebo oním jménem. To je společné všem vírám.
Kabalista předpokládá čtyři stupně tohoto procesu. Vznikání, tvoření, utváření
a vyjádření. To jsou ony čtyři světy, zvané Acilut, Beriah, Jecíra a Asiah.
V Acilutu, ve světě archetypů, vše vzniká nebo začíná být něčím.
V tomto okamžiku je to prostě označováno v nejširším možném smyslu,
jako: „Toto nebylo ničím, nyní to bude buněčným životem.“
V Beriahu dochází ke stvoření. To určuje typ bytí do určité kategorie,
jako: „Toto bylo buněčným životem, nyní se to stane částí lidské bytosti.“
V Jecíře dochází k utváření a předchozí procesy se zaostřují do ještě
ostřejších obrysů jasným určováním povahy výsledku: „Toto byla živá buněčná
tkáň, tvořící lidská těla. Nyní bude ztvárněna do špičky levého malíčku,
patřícímu tomu a tomu člověku, atd.“
V Asiahu, neboli ve hmotném světě, ve kterém žijeme, se prvé tři procesy
promítají do pozemských skutečností. Když splnily svůj účel, jsou pohlcovány
smrtí nebo rozkladem a vracejí se zpět do nicoty, než budou znovu počaty.
To znamená, že vše, co bylo počato, musí projít tímto úplným cyklem.
Vznikání může dojít jen k následnému stupni (tvoření) a vrátit se zpět
z příčin, známých nejlépe jen jejich Tvůrci. To je důležitá úvaha. Pouze
malá část toho, co vzniká myšlením Tvůrce, se projevuje až v našich hmotných
životech. Jinak bychom byli již dávno zničeni.
Kabala uvážlivě předpokládá čtyřstupňový proces projevení se až na naši
lidskou úroveň. To je celé dílem Jedné věčné bytosti, ale taková bytost
musí mít tolik aspektů, kolik je typů provedení se. V kabale je těchto
základních aspektů deset, označovaných jako sefiroty.
Tím, že se každá sefira promítá čtyřmi světy, vznikají jakési zvláštní
podaspekty Věčného, provádějící každou část procesu. Ty nazývá kabala následovně:
V Acilutu vidíme Původce jako přímý aspekt Boha.
V Beriahu je Tvůrce nazýván archandělem.
V Jecíře se utvářející síly nazývají anděly.
V Asiahu se síly propůjčující výraz nazývají planetárními silami.
Všechno je Bůh, otázkou je jen, která část Boha co činí. Kabala ukazuje
Věčného jako úplné vědomí bytí, omezující se tak, aby se hodilo ke každé
možnosti stvoření. Je-li jeho úmyslem tvořit motýly, pak nejprve vzniká
motýlí archetyp a otázky, co, jak, kde, kdy a proč jsou úkolem specializovaných
tvůrčích, utvářejících a vyjadřujících sil. Při opačném postupu, čím více
se vnitřně vzdalujeme od našeho hmotného světa, tím více se blížíme božské
energii, odpovědné za naše vytvoření. Můžeme si dobře představit naše spojení
s Božstvím jako směrem DOVNITŘ skrze Světy a VZHŮRU po sefirotách. Opačným
směrem dochází ovšem ke zhmotnění při stvoření.
Můžeme-li si v duchu vytvořit obraz Stromu jako trojrozměrné soustavy
bytů, kde každá sefira má čtyři pokoje, každý pro jeden Svět, s lidmi,
obývajícími přední pokoje pod planetárními vlivy, s anděly, pracujícími
v místnostech za nimi, s archanděly, konajícími svou práci za nimi, a konečně
s aspekty Boha, kontrolujícími každý úsek ze zadní místnosti, získáváme
nepřesný, ale názorný obraz pro naši práci. Je alespoň praktický a dává
dobré výsledky, a proto ho můžeme dobře využívat.
V prvém světě (ASIAHU), který vidíme, není příliš těžké si představit
různé planetární typy bytostí. Máme dobrou představu měsíčního, marsova,
jupiterova, venušina, merkurova, saturnova typu lidí. Proto je můžeme pokládat
za prokázané a věnovat více pozornosti mnohem méně známým andělským, archandělským
a běžným přívlastkům Stromu.
O povaze a zvláštnostech andělů toho bylo napsáno nesmírně mnoho teology
a jinými autory, což je velice pozoruhodné, uvážíme-li, jak zřídka kdy
s nimi lidé dokáží navázat vědomý kontakt. Kolik z toho je pravdivé nebo
ne, ponechme stranou, ale z dostupného materiálu si můžeme učinit alespoň
částečnou představu.
Hebrejsky se anděl řekne MALACH a znamená posla nebo agenta vyslaného
za nějakým určitým úkolem. Všichni autoři se shodují v tom, že andělé jsou
specializovanými dělníky, uzpůsobenými pro vykonání nějaké zvláštní činnosti
a ničeho jiného. Můžeme je nazvat božskými roboty se zabudovanou inteligencí,
zaměřenou k jejich činnosti a nic víc. Jasnovidci se mohou jevit v lidské
podobě, ale není to nutné, pokud neplní nějaké přesně vymezené úkoly, které
by to vyžadovaly. Do té míry jsou mechaničtí a nevyvíjejí se, i když jejich
schémata se mohou měnit. Automobil se nevyvíjí, i když jeho tvary a typy
se neustále mění podle vědomí jeho konstruktérů. Boží vědomí se vyvíjí
a vše, co je jím vytvářeno, se mění s ním, i když základní zdroje zůstávají
stejné. Musíme se zbavit špatného návyku dívat se na anděly a archanděly
jako na vílám podobné, okřídlené tvory, stvořené výhradně pro dobro lidstva.
Jsou to jednotky specializované energie s vlastním vědomím, které jim umožňuje
plnit nebo alespoň se snažit plnit původní záměry, které jim byly uloženy.
Andělé se spíše podobají řízeným střelám než okřídleným andělíčkům.
Ve vztahu k nám jsou andělé dobří i zlí, podle toho, jak na nás působí.
Setkáme-li se s výbuchem ničícího anděla, budou ho naši pozůstalí sotva
považovat za dobrého, i když i taková bytost je v kosmické ekologii nezbytná.
Jako lidé nemáme na anděly vůbec žádný vliv, neboť jsou podřízeni vůli
boží. Jedině když námi působí božská vůle v aspektu, ovládajícím jeho zvláštní
obor, poslechne nějaký anděl příkazy, přicházející z pozemské úrovně. Proto,
čím více se dokážeme přiblížit božství, tím dokonaleji budou andělské síly
plnit své poslání.
Andělé působí ve Světě utváření, což znamená, že působí na projevené
bytosti těsně za hranicemi hmoty. Říká se, že s každým člověkem byla stvořena
jedna andělská bytost, aby ho spojovala s božstvím. Tento lidský anděl
strážce má být jakýmsi průvodcem člověka v jeho vnitřním světě, přinášejícím
mu božskou energii a inteligenci, takže se stalo jedním z cílů magie „poznat
a hovořit se svatým andělem strážným“. I když jsou andělé bezpohlavní jako
stroje, podle obecného mínění mají mít tito strážci co do vzhledu a povahy
opačné pohlaví než jejich chráněnci.
Legendy praví, že andělé byli vytvořeni Myslí boží prostřednictvím archandělů,
a že jejich pomocí mohou být opět zrušeni. Tak, jak se andělé zabývají
tvarem, zabývají se archandělé silou. Při porovnání s tělem můžeme přirovnat
anděly k jednotlivým svalům, archanděly k nervovým centrům, která je ovládají,
a božský aspekt k vědomí jednice, ovládajícího toto tělo i mysl.
Archandělé působí v tvůrčím světě Beriahu, stupeň za utvářením. Mají
mnohem širší pole působnosti než andělé a jsou individualizovanými duchy
se značným stupněm sebeurčení, i když s omezenou působností. Jako pozemské
vlády se nezabývají podrobnostmi, vykonávanými jim podřízenými anděly,
ale širšími nárysy plánu, který mají pod svou přímou kontrolou. Z našeho
hlediska se archandělé spíše zabývají lidstvem než jednotlivými lidmi.
Jejich činnost ovlivňuje celé národy a lidská seskupení.
Tvůrčí práce archanděla spočívá v přejímání počátečních impulsů od některého
z aspektů božství a převádění ho do bodu, kde může být předán andělům k
dalšímu utváření. Zde se nám v mysli vynořuje nepěkné, ale účelné přirovnání
k práci na běžícím pásu v továrně, jen s tím rozdílem, že práce inspirovaná
božstvím je na všech stupních prováděna s láskou a oddaností. V tomto případě
se božská prozřetelnost podobá majiteli továrny na určitý druh zboží. Ten
si vymyslí nějaký nový výrobek a prostě předá celý nápad konstrukčnímu
typu archandělů, který ho převezme a něco z něj vytvoří. Mohou být důvody,
pro které je tento nápad nevhodný, a pak ho vyřadí. Podaří-li se jim ho
zpracovat na použitelný projekt, předají plány dále výrobnímu týmu andělů.
Ti přebírají vytvořenou představu a dávají jí tvar. Zde mohou být další
překážky a mnoho modifikací, které zdaleka nemusí být všechny předány do
výroby, v našem hmotném světě okolo nás z nich uvidíme jen pouhý zlomek.
Zatímco se andělé zdají být postradatelnými a nahraditelnými bytostmi,
archandělé mají zřejmě v božském schématu trvalé místo. Při opětovném porovnání
s tělem mohou být andělé považováni za obnovitelné tkáně, ale archandělé
jsou nedílnou součástí celku, jako hlavní nervové uzliny nebo dokonce kosti.
Jejich porušení se okamžitě dotýká celého těla. Tak ani v těle Boha nemohou
být archandělé odstraněni bez narušení celého projeveného světa, který
je božským tělem. Ve starodávné pověsti nebyl vzbouřivší se archanděl zničen,
ale pověřen jinou funkcí, funkcí „pokušitele“ nebo kontrolora lidstva.
Jeho úkolem se stalo přezkušování výrobků božské továrny. Vydrží-li jeho
zacházení, hodí se k použití v božském schématu, jestliže se ale nenapravitelně
poškodí, musí být úplně vyřazeny a jdou zpět do tavící pece na výrobu nového
materiálu. To je právě úlohou takzvaného Ďábla a my jsme jím zkoušenými
výrobky.
Zabýváme-li se andělskými bytostmi, nesmíme zapomínat, že ať je jejich
povaha jakákoli, jsou kontrolními body v přizpůsobení síly podle nepředstavitelné
stupnice pro různé stvořené bytosti. Odpovídají za přizpůsobení energií
na bezpečnou mez pro cokoliv a kohokoliv. Kdybychom nebyli například vybaveni
zabudovanými prostředky pro udržování naší tělesné teploty v značně přesném
rozmezí, brzy bychom se spálili nebo umrzli k smrti.
Aby se bytí mohlo dále utvářet, je působení andělů nezbytné, aby udrželo
tvary v té podobě, jakou mají mít. Andělé jako celek pracují na zavedení
harmonické výměny energií mezi všemi rozmanitými typy bytí.
Klasickým příkladem této koordinace je představa čtyř archandělů čtyř
světových stran, která je základem všech magických obřadů. Různé systémy
jim dávají různá jména nebo vlastnosti, ale v podstatě jsou stále stejní.
Kabala předpokládá Rafaela na východě, vládnoucího vzduchu, Michaela na
jihu, vládnoucího ohni, Gabriela na západě, vládnoucího vodě a Uriela na
severu, vládnoucího zemi. Ty si vizualizujeme a jednáme s nimi jako s mocnými,
lidem podobnými bytostmi, prostě proto, že je to nejjednodušší způsob,
jak s nimi můžeme navázat osobní styk, a proto je oblékáme svými představami
o vznešenosti, síle, kráse a nadpřirozené inteligenci, abychom je mohli
vzývat nebo s nimi vědomě rozmlouvat.
Tito čtyři archandělé jsou zcela skutečnými bytostmi, které jsou nositeli
božského vědomí, působícího těmito čtyřmi způsoby. Lépe jim porozumíme,
prozkoumáme-li pouze hmotnou stránku jejich působení.
Úlohou archanděla Rafaela je udržovat rovnováhu v zemské atmosféře.
Zahynuli bychom, kdyby v ní poklesl obsah kyslíku. Vichřice a bouře by
zničily povrch země, kdyby nebyly tlumeny. Kdyby v ní nebyly neutralizovány
jedovaté plyny, ničily by vše živé. K tomu dnes přistupuje problém stroncia
90 a zplodin lidské činnosti. Vše, co souvisí se zachováním našeho ovzduší
v nejlepším stavu, spadá do působností inteligence, kterou nazýváme Rafaelem.
To se týká psychického i fyzického stavu.
Z jihu řídí inteligence, kterou nazýváme Michaelem, po všech stránkách
sílu Ohně, hmotného i jiných. Sama o sobě by ohnivá energie brzy zničila
svět takový, jak ho známe. Problémy atomových výbuchů a kosmického záření
spadají do Michaelovy působnosti spolu se vším slunečním zářením. Kdyby
nebylo světlo ani teplo, přestali bychom žít. Přivádět sílu ohně do vhodného
styku se vším je úlohou, svěřenou Michaelovi.
Pokud by vody nebyly rozumně řízeny ze západu Gabrielem, zmizeli bychom
z povrchu zaplavené nebo vysušené země. Kdyby moře nevytvářela životní
formy, nikdy bychom se nebyli objevili na zemi. V našich tělech i v celé
přírodě musí být prvek vody udržován ve správné rovnováze, jinak bychom
se utopili nebo vypařili. Většinu našeho těla tvoří voda. Nyní čile otravujeme
vodstvo radioaktivními látkami a chemickými ničiteli života a tak přiděláváme
ubohému Gabrielovi práci.
Archanděl severu, Uriel, je inteligencí potřebnou k zachování plodnosti
země a tvoření v ní, včetně uhlí a ropy. Ať nad zemí nebo pod zemí, jsou
plody země Urielovou záležitostí, spolu s chemickou rovnováhou půdy. Vysoce
jedovaté postřiky a jiné, lidmi vyráběné jedovaté látky, otravující půdu,
musí Uriela velice trápit. Navíc sem patří i podzemní atomové zkoušky.
Do oblasti Urielova působení spadají i zemětřesení, sopečné výbuchy a podobné.
Větší nerovnováha zemské energie by mohla s jistotou vyhubit značnou část
lidstva.
Lidstvo si osvojilo značné vědomosti a zručnosti v zacházení s prvky
a tyto vědomosti se získávají prostřednictvím archandělských inteligencí.
Lidská mysl postupuje do neznáma určitým směrem a Božská mysl se s ní spojuje
prostřednictvím andělských vědomí, specializovaných na tyto záležitosti.
Někdy může lidstvu trvat staletí, než se naučí leckdy i jen malé věci,
ale dříve nebo později se svým úlohám naučíme. Myslíme si, že jsme tak
chytří, že se všemu naučíme sami, ale kdyby naše lidská vědomí nebyla napojena
na mnohem dokonalejší bytosti, nežli jsme my sami, nenaučili bychom se
vůbec nic. To je velice důležitá úvaha.
Během svého vývoje získával člověk neustále moudrost. Odkud? Proč přibývá
lidských vědomostí? Hlupák se nemůže učit od někoho, kdo sám nic neví.
Žák musí hledat učitele, který zná víc než on. To je zřejmé. Mohlo se lidstvo
naučit samo svému současnému vědění během staletí své pozemské existence?
Odpověď zní NE. Neustále se zvětšující moudrost a inteligence získávaná
lidstvem během jeho života na zemi k němu přichází z „vnějších zdrojů“.
Ty mohou být napojeny na lidské geny nebo i jinak, jsou ale ve své podstatě
duchovní. Kabala je označuje jako archanděly a anděly a tyto názvy mají
stejnou cenu jako kterékoliv jiné.
Pojmenováním a vizualizováním těchto inteligencí jako zosobněných archandělů
jsme schopni postihnout je a jejich působení v sobě i okolo sebe. Proto
také většina magických obřadů začíná vzýváním těchto sil, rozmístěných
do čtyř světových stran, zatímco my sami stojíme uprostřed kruhu, zahrnujícího
teoreticky vše. Činíme se tak středem, okolo něhož by se mělo otáčet Kolo
života, podle osy uložení v čepech, tvořených nahoře Bohem a dole člověkem.
Při dodržování tohoto základního schématu obřadu doufáme, že se nám podaří
ho uskutečnit. Jména vládců čtyř světových stran se v různých systémech
liší, ale pracujeme-li s kabalistickým schématem, musíme užívat jména archandělů.
Skutečnost, že mohou mít jiné příznačné vlastnosti, nemění jejich funkce
jako vládců. Michael je ničitelem zla, Gabriel poslem a Rafael lékařem
a učitelem, zatímco Uriel je mimo jiné dárcem osvícení. Jeden z hlavních
rozdílů mezi nebeskými hierarchiemi je v tom, že archandělé mohou mít více
různých funkcí (i když všechny ve svém vlastním oboru), zatímco obyčejní
andělé mají každý jen jednu zvláštní funkci.
Za archanděly jsou boží aspekty, ke každé sefiře jeden. Nejvyšší Duch
je ovšem jen jediný. Proces vycházení aspektů z jediného zdroje je krásně
ukázán představou EJN SOF ÓR. To je zpravidla naznačováno na vyobrazeních
Stromu, jako by bylo spojeno jen s Keterem, ale ve skutečnosti se týká
každé jednotlivé sefiry. Nejlépe si to můžeme představit tak, že vyjdeme
z absolutní nicoty EJN, vyzařující absolutní světlo (fiat lux) EJN SOF,
které se pak stává bezmezným světlem EJN SOF ÓR, rozloženým do spektra,
jehož barvy odpovídají jednotlivým sefirám.
Tyto paprsky se kabalisticky ztotožňují s božími aspekty archetypických
nebo počátečních světů a působí tím, že rodí zárodky zvláštních kategorií
existence, a tak plní svou funkci. Podle učení kabaly je možné zařadit
typ existence někam mezi deset sefirot, čímž se budeme zabývat později.
Na Stromu života se dělí božské aspekty na tři obsáhlé oddíly podle Pilířů.
Tři aspekty na černém pilíři jsou považovány za záporně ženské, tři aspekty
na bílém Pilíři za kladně mužské a tři střední za neutrální. Všech devět
spojuje svůj vliv v desátém, v Malkut.
Boží aspekty Acilutu jsou proto prvými určitelnými mezemi, které můžeme
chápat a které si uložil Nejvyšší Duch, aby se projevil jinak než sám sebou.
Jsou to body, kde vše se stává řadou něčeho. Jsou spojeny s typy vědomí,
ležícími daleko mimo vše, co si dovedeme představit, ale každý si ukládá
jisté meze, v nichž působí ke svým specifickým záměrům. To vše si můžeme
představit jako nekonečné světlo, zaměřující se přímo dolů k nejjemnějším
mikroskopickým částečkám existence. Můžeme to shrnout následovně.
Nejprve je Naprosté nic, z něhož vychází stav Bezmeznosti, z něhož vzniká
Nekonečné světlo, pak deset obměn světla nebo emanací, utvářejících sefiroty.
Tyto aspekty se opět omezují na archanděly, kteří se znovu dále omezují
do andělů a ještě dále přes lidstvo, zvířata, nerosty atd., do nekonečného
množství pododdílů, které dohromady tvoří Jediný souhrn. Omezení vzrůstá
přímo úměrně k projevení se. Můžeme si všimnout, že zde dochází k sedmi
stupňům proměn:
0 Nic – EJN
1 Bezmeznost – EJN SOF
2 Nekonečné světlo – EJN SOF ÓR
3 Rozlišená světla – ÓRIM
4 Boží aspekty – ACILUT
5 Archandělé – BERIAH
6 Andělé – JECÍRA
7 Hmotné projevení – ASIAH
Takové je kabalistické podání o vzniku Bytí z Věčného.
Abychom to převedli do pojmů Stromu, můžeme citovat „Kabalistické vyznání“
sestupující podle Stromu od jedné sefiry k druhé, včetně EJN SOF ÓR:
Sestupné
(duch do hmoty)
V NEJZAZŠÍM
NEPROJEVENÉM
se mé NEOMEZENÉ BYTÍ
stává OSVÍCENÍM
JEDINÝM PRAVÝM SVĚTLEM
CHÁPAJÍCÍM vše
rozlévajícím LÁSKU
plně ŘÍZENOU
jako dokonalou KRÁSU
jejíž DOSAŽENÍ
je TŘPYTEM
vynalézajícím svůj ZÁKLAD
V HMOTNÉM VYJÁDŘENÍ
Vzestupné
(hmota k duchu)
V HMOTNÉM VYJÁDŘENÍ
VĚŘÍM
s ROZUMEM
a s POKOROU
v KRASU
oplývající LÁSKOU
jejíž CHÁPAJÍCÍ
MOUDROST je
JEDINÝM SVĚTLEM
OZAŘUJÍCÍM
NEOMEZENÉ BYTÍ
v NEJZAZŠÍM
NEPROJEVENÉM
Toto je schéma života, jak ho chápou kabalisté prostřednictvím Stromu.
Můžeme ho pozorovat všemi způsoby a z libovolného úhlu, neboť je všeobecně
použitelné. Řečeno v obyčejných psychologických pojmech, projevuje se zde
stejné schéma v různých materiálech.
Strom musíme chápat jako vztah mezi normálním bdělým vědomím, jak ho
vidíme v Malkut, a nejskrytějším původním egem, vynořujícím se z ne-bytí
v Keter. Když vyjdeme z Malkut, zjistíme, že je oddělena od Jesod spodní
Propastí. Ta představuje stav spánku a předehru mezi vnější a vnitřní bdělostí.
Můžeme ji také považovat za vodivý filtr, kterým přicházejí lidem podněty
z nejhlubších úrovní jejich bytostí.
Pak přijde Jesod jako „snové vědomí“, tato podivná astrální míchanice,
která je směnárnou mezi vcházející a vycházející pozorností, kde se tyto
proudy vědomí vzájemně přizpůsobují pomocí symbolů. Zde je ostrá hranice
mezi zdravým rozumem a šílenstvím, znázorňovaná můstkem z ostří meče. Zde
je sídlo „automatického vědomí“ a zdroj neustálých potíží při nesprávné
funkci. Odtud vycházejí pohlavní a rozmnožovací pudy.
Za Jesodem přichází Hod, sídlo rozumové činnosti. To spojuje příčinu
s následkem a ovládá čistě rozumové schopnosti. Na opačné straně Stromu
ho vyvažuje Necach, city a žádosti. Nad touto dvojicí motivátorů je Tiferet,
„lepší Já“, usilující vyrovnávat vše k lepšímu. Zde je to, co bývá nazýváno
„svědomím“ nebo smyslem pro odlišení správného od špatného. Je také hranicí
lidské bytosti jakožto osobnosti.
Nyní přicházíme k „vyšší“ stránce mikroskopického jedince. Blížíme se
k prvotním silám, spojeným spíše s lidstvem jako s celkem než s jeho jednotlivými
příslušníky. Zde je Geburah, vůle k životu, vyjádřená pudem sebezáchovy
za každou cenu. Bez tohoto ochranného mechanismu by se byl lidský rod neudržel.
Protějškem k němu je Chesed, potřeba existenčních nezbytností a jistoty
zahrnující potravu, růst a nedotknutelnost na všech úrovních. Zákony života
říkají: „BUĎ, JEZ, BOJUJ, MNOŽ SE.“ V tomto pořadí.
Potom přichází velká Propast neboli hranice mezi životem a smrtí. Za
ní jsou schopny působit jen tři nejvyšší sefiroty. Binah je intuitivním
porozuměním a spojovacím článkem s nesmírnými oblastmi, nedosažitelnými
normální mysli. Přináší poznání minulých informací a v jistém smyslu je
i druhou pamětí s genetickými údaji.
Chochma – Moudrost je kladným usměrňováním vědomí, které je výsledkem
individuálního a rasového vývoje. Ze zkušenosti ví, co je třeba učinit,
a snaží se řídit život podle toho. Uši lidstva zřídkakdy zaslechnou její
hlas.
Keter je ovšem podstatou „Já“, nesmrtelným principem života. Můžeme
ji považovat za příčinu, dalších osm sefirot za prostředky a konečně Malkut
za výsledek, které utvářejí psychologii lidstva.
Můžeme pokračovat a přibližovat se Stromu života kteroukoliv myslitelnou
metodou a vždy obdržíme výsledky. Strom můžeme přirovnat k hořčičnému zrnu,
o kterém bylo řečeno, že obsahuje celé království nebeské. Představíme-li
si Strom jako jakýsi dehydrovaný, superkoncentrovaný a ultrapotentní výtažek
vědomí, získáme jakousi představu o jeho možnostech. V takové podobě ho
pak můžeme analogicky užívat jako pilulku nebo zasadit jako semeno do lidské
bytosti jako stlačený kosmos. Tam pak poroste a bude se vyvíjet na všech
úrovních, až obě, jedinec i Strom, se přizpůsobí jedinému dokonalému schématu.
A vskutku je prvým úkolem každého, kdo se chce stát kabalistou, zasadit
semeno Stromu do své duše. K tomu dochází v každém ze čtyř Světů jinak.
V ASIAHU (hmotném světě) je Strom zasazován a pěstován symboly. Očima
vidíme jeho schéma a vyhodnocujeme jeho barvy. Kdekoliv vidíme tyto barvy,
měli bychom myslet na sefiroty s nimi spojené.
Můžeme cítit vůně Stromu a nahmatat vlastnosti jeho tvarů. Měli bychom
cvičit svůj sluch, aby podle něj třídil i zvuk a řeč. To vše můžeme dosáhnout
pomocí obřadů.
V JECÍŘE (mentálním světě) je možné vykonat se Stromem nesmírné množství
práce. Můžeme studovat jeho filosofii, poznávat jeho problémy a řešit je,
uvažovat o možnostech jeho schématu a učit se postupně úlohám, které inteligentnímu
žáku nabízí jeho uspořádání. Neznáme meze jeho mentálních podnětů ani odpovědi,
ke kterým lze dospět.
V BERIAHU (duševním světě) přistupujeme ke Stromu na etické a morální
úrovni jako kódu vedení a standardů, ztělesňujícímu nejvyšší zásady, které
může hledající duše nalézt. Zde se učíme zákonům života v souladu a vyváženém
vztahu s veškerým bytím a bytostmi.
V ACILUTU (duchovním světě) přijímá Strom aspekty živého Boha. Zde přistupujeme
ke Stromu s úctou, pokorou, modlitbou a s čistou radostí z doteku s projevy
Nejvyššího Ducha.
Musím vám však důrazně připomenout, že Strom, ať je jakkoliv podivuhodný,
je jen prostředkem a ne cílem. Sám o sobě není předmětem uctívání ani jakýmsi
idolem pověrčivé víry. Strom je prostředkem, metodou, plánem a mechanismem,
který má pomoci k dosažení cíle, společného všem vyznáním, systémům, mystériím,
náboženstvím, kterým je mystické spojení lidství s Božstvím ve velké JEDNOTĚ.
S výhledem na tento věčný cíl začneme šplhat na kabalistický Strom života.
3.
Sefira Malkut, Království, 10
ASIAH neboli Svět vyjádření: Člověk, prvky
Zde jsme v každodenním pozemském světě. Ustanoveným zástupcem Božím
je zde člověk, jehož úkolem je dokonale ovládnout takzvané elementární
duchy a vývojem překonat potřebu obývat těla vytvořená z buněčného materiálu.
Tyto „kožené šaty“, které jsme získali při našem „pádu“, sloužily svému
účelu tím, že nám ve velkém rozsahu skýtaly přístřeší jakožto inteligentním
bytostem, ale jejich možnosti mají své meze.
Ať jsou jakkoliv podivuhodné, ztrácejí naše těla velmi brzo svou dokonalost,
jak víme z vlastní zkušenosti. Nakonec se budeme snažit žít v nosičích
vytvořených z mnohem jemnějších látek, přizpůsobivějších pro projevy skutečných
Já, bojujících v současné době s hromadami masa, které posunujeme po této
zemi. Ty sice plní nějaký čas svoji úlohu, ale jejich nevyhnutelný konec
v tomto světě je v dohledu. K získání nesmrtelnosti musí lidstvo žít prostřednictvím
něčeho jiného, než jsou maso a kosti.
To je první tvrdá lekce, které se musíme naučit u paty Stromu. V křesťanské
mytologii viděli lidé, stojící u paty jiného Stromu, Člověka na kříži a
nabyli pocitu jistoty, že mohou takovou obětí dosáhnout nesmrtelnosti.
Kabalista vidí člověka jako mikrokosmos na Stromě života a cítí, že jeho
nesmrtelnost je neoddělitelná od zásad jeho symboliky.
Moderní fyzikové naznačují, že hmota, z níž jsou utvořena naše těla,
se rovná jedinému – energii. Duše je energií a my s naším světem nejsme
ničím více než energetickými schématy. Žádný kabalista by to nepopíral,
protože takové nauky byly známy již dávno před naší dnešní vědou. Jako
lidé jsme výsledkem působení vnitřního světa a vracíme na oplátku energii
do neznáma. Tak pokračuje kruh stvoření.
Chemici analyzovali složení našich těl podle svých zatříditelných prvků.
Filosofické a symbolické prvky kabalistů se nazývají Oheň, Voda, Vzduch
a Země. Ty jistě nejsou hmotnými a hmatatelnými projevy, známými pod těmito
názvy. V některých okultních spisech bývaly označovány jako „Vzduch mudrců“
atd. Okultní prvky jsou projevy nebo chováním síly, připomínajícími poněkud
normální oheň, vzduch, vodu, zemi v přírodě. Proto bývají skutečné hmotné
ukázky těchto druhů často používány při obřadech jako symbol vnitřních
skutečností.
Tyto čtyři prvky magie jsou vskutku širokými kategoriemi energie, skryté
za naší hmotnou existencí, vyvolávající účinky podle své zvláštní povahy.
Základní Vzduch bude působit „vzdušné“ účinky v těle, mysli, duši i duchu,
a podobně tomu bude i u ostatních prvků. Víme, co je myšleno „vzdušným“,
„ohnivým“, „vodním“ nebo „zemním“ typem lidí. Jsme směsí jich všech, jak
by nám vysvětlil každý astrolog, a cokoliv je schopné se projevit v našem
světě, je složeno působením těchto čtyř sil.
Staří filosofové považovali „prvky mudrců“ za čisté vlastnosti a jako
takové je definovali následujícími trojicemi vlastností:
OHEŇ byl jasný, jemný a pohyblivý,
VODA byla tmavá, hrubá a pohyblivá,
VZDUCH byl tmavý, jemný a pohyblivý,
ZEMĚ byla tmavá, hrubá a nehybná.
To není špatný obecný popis, i když nám sotva pomůže k pozitivnímu rozlišení
magických prvků. Jediným způsobem, jak je popsat, je říci, že jsou čtyřmi
prvky existence v každé její kategorii a jejími vědomými vodiči. Abychom
si to objasnili, převedeme si pověst o stvoření světa do magických pojmů.
Na počátku (první pověst) nebylo Nic (EJN), které udržovalo Vše (EJN
SOF) jako druh homogenní celistvosti v naprostém nerozlišení. S tím přišel
Duch boží (EJN SOF ÓR), bezmezné světlo. Pak se objevil prvotní podnět
projevení se, zvaný kabalisty Tvůrčí svět a považovaný za počáteční rytmus
bytí. Tento podnět nebo náraz rozštěpil nerozlišené od středu i obvodu
na čtyři díly a každá čtvrtina získala vlastní frekvenci, která určila
vše další, co se s ní pak dělo. V magické řeči Bůh pronesl své vlastní
jméno a sebeurčení počalo tím, že z jednoty se stala dvojnost a z dvojnosti
čtyřnásobnost. Kombinací těchto čtyř sil pak vzniklo vše ostatní a v Keteru
počaly čtyři světy, Acilut jako Oheň, Beriah jako Voda, Jecíra jako Vzduch
a Asiah jako Země.
Prvky mudrců jsou proto čtyřmi prvotními rozdíly mezi projevením se
všeho druhu. Číslice 1, 2, 3, 4, dávají sečteny 10 a tak vzniká sefirotické
schéma. Jeho výsledky jsou přirozeně kombinací původních čtyř prvků, ale
ty si musí zachovat alespoň do určité míry svoji čistotu, aby se kombinace
mohly i nadále tvořit a vše se navrátilo znovu zpět do Nerozlišitelného.
Bezprostředně za naším stavem hmoty jsou tyto čisté stavy energie nazývány
„elementálními duchy“.
Ti byli znázorňováni nebo představováni mnoha způsoby, ale v podstatě
to jsou síly skryté za fyzickými silami, nemající své vlastní mysli ani
duše, ale působící podle své přirozené povahy, jako kterákoliv síla v akci,
působící směrem nejmenšího odporu, jako to energie normálně činí. Zde docházíme
k důležité úvaze. Protože elementálové jsou za hmotnými silami, mohou být
ovlivněni jinými než čistě hmotnými silami.
Zde přichází na řadu magie. Dosažením a usměrňováním elementálů na a
v jejich stavu bytí si můžeme vynutit, aby na hmotných úrovních, které
ovlivňují, došlo k odpovídajícím změnám. To není zdaleka tak dramatické,
jak to zní. Činíme to ve všech mechanismech, které jsme kdy vymysleli,
a čtyři prvky s úspěchem vzýváme vždy, když si uvaříme skromný šálek čaje.
Přesto však, kdybychom nebyli schopni zastihnout elementály v jejich čistě
duchovním stavu, nikdy bychom nebyli objevili, jak připravit čaj nebo dělat
cokoliv jiného s jejich pomocí. Duchovní styk předchází hmotným výsledkům.
Ve známém románu „Comte de Cabalis“ se vypráví pohádka o tom, jak se
musí smrtelníci ženit s elementálními duchy, aby dosáhli dokonalosti. Význam
skrytý v této pověsti je ten, že se nakonec budeme muset naučit užívat
elementální síly na nehmotných úrovních, abychom mohli existovat jako živé
bytosti, nezávisle na této zemi. To budou „nové nebe a země“, v nichž musíme
přebývat, když nejsme schopni udržet své hmotné tělo. Tvoříme si je sami
pomocí andělů, svými vlastními myslemi a dušemi. Může to být nebe, ale
také to může být peklo. Vše záleží na nás. Realita a relativita jsou totéž.
Můžeme si proto představit elementální duchy jako čisté jednotky energie,
mající charakteristické vlastnosti jednotlivých prvků. Vykonávají své funkce
pod dohledem toho, čemu říkáme andělé, dohlížející na to, aby byla zachována
kontinuita kosmu v průběhu celého stvoření. Zde vnímáme pokyny inteligentního
vědomí působícího na jednotky bytí, a dokážeme-li objevit, jak zapojit
svá vědomí do schématu věcí v tomto bodě, bude nám to zřejmě prospěšné.
Toto je důvod, proč tolik starých magických a kabalistických obřadů
bylo spojeno s anděly a elementály. Jejich smyslem bylo vložit lidské úmysly
mezi příčiny a následky tak, aby se tyto následky změnily ku prospěchu
intervenujícího. To není tak nemožné, jak by se mohlo zdát, ale často je
to nesmírně obtížné. Do jisté míry to činíme stále, v menších případech,
ale ovlivnit přímo nějaký hmotný výsledek pomocí obřadu je velmi nesnadné.
Naše vláda nad prvky je v magii symbolizována prutem pro oheň, pohárem
pro vodu, mečem pro vzduch a štítem pro zemi. To se nám může zdát podivné,
pokud si neuvědomíme, že tyto věci symbolicky nahrazují mnohem starší a
hrubší prostředky. Prut býval oštěpem, který v primitivních dobách sloužíval
k rozhrabování popele, se zašpičatělým, ohněm utvrzeným hrotem. Takovými
pruty byla udržována ohniště v bezpečných mezích nebo jimi byly přenášeny
hořící chomáče troudu k zapalování nových ohňů. K zacházení s ohněm potřeboval
člověk hůl nebo prut. Pohárem bývala ovšem miska dlaně nebo roh na pití,
kterým bývala voda přenášena z místa na místo. Později se z nich stal hrnec
nebo kotel na vaření. Ke spojení meče se vzduchem došlo tak, že místo meče
byl původně šíp. Tato vzdušná střela byla podle představ primitivního člověka
přenášena duchy vzduchu. Není známo, kdy magický význam šípu převzal později
vynalezený meč. Štít pro zemi byl původně rýčem nebo motykou. Rýč a šíp
byly pravděpodobně nahrazeny štítem a mečem z prestižních důvodů, protože
jsou nářadím zemědělce, kdežto štít a meč patří k vybavení šlechtice. Člověk
instinktivně cítil, že celá jeho budoucnost na zemi je spojená s těmito
čtyřmi základními prvky, a proto vyvinul každé myslitelné úsilí, aby s
nimi navázal co nejtěsnější dotyk. Poznával je tělesně jako světlo a teplo,
vlhko, maso a kosti, a plyny nebo výpary. Mohl je cítit okolo sebe i v
sobě, když stál za slunečního dne na břehu moře a vzýval je:
„Ó slunce! ó obloho! ó země! ó moře!
Jsme živým středem tvého křížového kruhu.
Žij podobně ve mně!“
Po těchto čtyřech prvcích obrátíme svou pozornost k řádu andělů, kteří
je přímo ovládají. Přicházíme nyní k
JECÍŘE neboli Světu utváření: andělé, Cherubíni
Tito andělé se podle popisů skládají z Býka, Lva, Orla a Člověka. Jsou
živly samými na vyšší úrovni a odpovídají pevným znamením Býka, Lva, Štíra
a Vodnáře.
Cherubíni přímo kontrolují chování živlů a jejich vlastnostmi mají být
síla a trpělivost u Býka, odvaha a vznešenost u Lva, hbitost a ctižádost
u Orla a rozum a pokora u Člověka. K ovládání živlů a ovlivnění Cherubínů
musíme vyvinout tyto vlastnosti v sobě. Pokoušíme-li se zacházet s takovými
mocnostmi, aniž bychom je dovedli ovládat, vystavujeme se nebezpečí, že
nás zničí.
Cherubíni jsou hmotně bližším ekvivalentem CHAJOT ha KADOŠ, Posvátných
živých zvířat Keteru. Musíme pamatovat, že Malkut a Keter jsou „navzájem
spojeny různými způsoby“. Malkut jednoho Stromu je Keterem druhého a tak
až do nekonečna. Toto poněkud matoucí tvrzení prostě znamená, že kde něco
končí, cosi jiného začíná: Konec jednoho života je jen počátkem jiného
a každý bod kruhu je současně počátkem i koncem. Plody stromu jsou semenem
jiného a tak pokračuje život věčně. Proto nalézáme značnou podobnost mezi
Malkut a Keter. Navíc se říká, že Bůh stvořil člověka ke svému vlastnímu
obrazu.
Cherubíni jsou také zobrazováni, jak střeží brány původního pozemského
ráje, poté, co z něj bylo vyhnáno lidstvo. Základní plán ráje je připomínán
jako kruhový kříž. K opětnému získání ráje musí člověk ovládnout živly
a jednat s Cherubíny, jelikož ohnivé meče chrání vstup do něj. Byla to
schopnost prvotního člověka užívat živel ohně, která ho povýšila nad ostatní
tělesné tvory. Žádné zvíře neumí zacházet s ohněm kromě člověka, a proto
nás nepřekvapuje, že pokládal oheň za božský živel. O andělech se tradičně
předpokládá, že jsou tvořeni z čistého ohně. Nyní se učíme zacházet s nejnebezpečnějším
ohněm ze všech, s atomovou energií. Nakolik nám v tom budou moci být cherubíni
nápomocni, se teprve ukáže.
Kdekoliv dochází k hmotným úkazům, vidíme dílo Cherubínů. Elementálové
ve svém čistém stavu jsou nemyslícími energiemi, působícími slepě. Jsou
to Cherubíni, kteří je přivádějí pod kontrolu přírodních zákonů a nechávají
je působit v rozumných cyklických mezích. Představme si svět oživovaný
pouze elementály. V něm by mohl z otevřeného kohoutku vytékat místo vody
oheň, řítící se prudce jako smršť, a nakonec se proměnit v tekoucí písek.
Bez přímého řízení světa Cherubíny by se děly šílené, fantastické, nemožné
věci. Oni jsou bezprostředními nositeli božského vědomí, působícího na
hmotné jevy.
Tak jsme si zvykli na každodenní zázraky hmotného života v tomto světě,
že jsme již téměř zcela ztratili pocit úžasu a obdivu, který by nás vedl
ke hledání příčin za vším tak, jako když kotě hledá za zrcadlem druhou
mícu. Podobně jako to kotě jsme nenalezli nic za sklem jevů, a tak jsme
ztratili zájem o nehmotné a dáváme přednost chytání vlastního stínu. Škodíme
tím jen sami sobě, neboť to, co považujeme za skutečnost, je jen obrazem.
Staří mudrci říkali: „Vše mimo NĚHO je klam.“ Dnešní mudrci říkají:
„Jen energie je skutečná. Vše ostatní jsou jen projevy jejích schémat.“
Kabalista vidí řadu rozplývajících se obrazů a mizejících závojů. Ví, že
skutečnost všeho spočívá pouze v jeho vlastní pozornosti, kterou tomu kterému
obrazu věnuje. Uzná-li to za vhodné, může setrvat u některého obrazu déle
nebo se může pohybovat kupředu nebo dozadu, podle kterékoliv dráhy, se
kterou se náhodou setká. Jakmile má obraz Stromu pevně ve své mysli, je
jako turista vybavený plánem města, podle něhož se může pohybovat s minimálními
potížemi.
Ve styku s Cherubíny kabalista očekává, že se setká s bezprostředními
zástupci božími, řídícími chování hmoty v přímém souladu se stanovenými
zásadami. Cherubíni neporušují přírodní zákony, protože nejsou schopni
je porušovat. K jakýmkoliv takzvaným „nadpřirozeným jevům“ dochází jen
zásahem z jiných úrovní, nežli jsou Cherubíni. Ti nijak přímo nereagují
na lidské city nebo emoce. Jejich shoda s pevnými znameními zvěrokruhu
znamená, že poslouchají jen pevné zákony, které nemají nic společného s
lidskými city, jakkoliv vznešenými. Žádný zasvěcený kabalista by se nesnažil
porušit nebo obejít sebemenší přírodní zákon, i když mu mohou být známy
způsoby jejich využití, vymykající se běžné zkušenosti.
Nesmíme se domnívat, že všichni andělé stejného řádu mají stejnou moc
nebo že by jediný anděl mohl konat práci za celou skupinu. Cherubíni jsou
specifickým typem zástupců božích, ale jejich schopnosti jsou v mezích
určeného pole působnosti. Na odstranění krtince z trávníku nepoužíváme
buldozer. Každý andělský úkol má přiděleného anděla přiměřeně vybaveného
ke svěřené mu práci. Ani víc ani méně nežli je třeba. Není zde jen Cherub,
bránící plamenným mečem lidem přístup do ráje, ale atomovými výbuchy byl
přivolán i jiný, aby chránil lidstvo, aby se samo neuvrhlo navěky do pekla.
Má-li člověk zakázáno nebe i peklo, měl by si vybudovat snesitelný příbytek
mezi těmito dvěma Cherubíny.
Cherub je jen jinou podobou okřídlené sfingy, znázorňující ovládnuté
přírodní síly. V raných dobách lidstva byly jediné zdroje síly zvířecího
původu. Cherubova mávající křídla byla silou vzduchu a jeho kráčející kopyta
silou země. Musíme pamatovat, že vůl také čerpal vodu do závlahových soustav,
což je zde také zahrnuto. Lidská hlava a lidské ruce dodávají inteligenci
a zručnost, zatímco lví tlapy byly znamením neomylného lovce. Celé pojetí
představuje spíše energii v akci než v klidu. Kdekoliv je zmínka o Cherubínech,
vždy něco dělají. Jejich život je činný, ne pasivní. Dokonce když se zdá,
že odpočívají, jsou to strážci.
Dobře známým příkladem představitelů Cherubínů (i když to mohly být
i sfingy) byl „Trůn milosti“ na Arše úmluvy. Bylo to „místo přítomnosti“,
cosi na způsob monstrance v dnešních kostelích, o níž se má za to, že se
okolo ní zhušťuje přítomnost boží, jakoby až k bodu hmotného projevení
se. Okolo tohoto „Trůnu milosti“ měla být viditelná záře, když v ní byl
přítomen bůh Israele jako osobně vědomá bytost. Je značně pravděpodobné,
že tuto záři bylo vidět, i když asi byla způsobena statickou elektřinou,
která v pouštích vytváří velmi mocné náboje.
„Trůn milosti“ byl střežen dvěma velkými zlatými Cherubíny s rozepjatými
křídly, hledícími jeden na druhého. Při pohledu ze strany se oba zhruba
podobali svastice, přičemž každý z nich naznačoval rotaci opačným směrem.
To dávalo velkolepý symbol božské energie, projevující se za hmotou a prostřednictvím
fyzikálních zákonů. Kterýkoliv dnešní student techniky může ocenit znázornění
zákonů dynamiky pomocí andělů na arše. Naznačují potenciální sílu (božskou
přítomnost v Šechině), přeměňovanou na kinetickou energii působením Cherubínů,
a to je přesně jejich funkcí v tvořivém světě Jecíry v Malkut.
Cherubínům jsou dodávány čistě elementární energie a oni je mají utvářet
dle potřeby. Stejná energie ohně zapaluje zápalku nebo rozněcuje bombu.
Různé typy Cherubínů člení každý úkon na jeho prvotní podněty, ovšem jako
poslušní prostředníci zákonů, které vládnou celému sledu událostí. Nyní
je ponecháme konat jejich práci a setkáme se s archandělem, který jim vládne.
BERIAH neboli Svět tvoření: archanděl SANDALFON
Sandalfon je považován za jinou podobu METATRONA, archanděla stojícího
za trůnem, s nímž se setkáváme v Keter na vrcholu Stromu. Zde opět nalézáme
styčný bod s Keterem. Nejjednodušeji tomu porozumíme, když si představíme
tohoto archanděla jako Sandalfona ve vztahu ke Stromu, vytvořenému nad
ním, a jako Metatrona jakéhokoliv Stromu pod ním. Sandalfon je plodem,
Metatron semenem.
Obě jména, Sandalfon i Metatron nejsou vůbec hebrejská, ale odvozená
z řečtiny, což naznačuje, že vznikla poněkud později nebo nahradila původní
jména hebrejská. Sandalfonovo jméno má několik významů, které všechny objasňují
jeho povahu. Může být odvozeno ze dvou pahlevských podstatných jmen, které
znamenají „Pán na výsostech“, nebo ze slova „syndalfos“ – spolubratr. Na
druhé straně může znamenat jen „zvuk sandálů“. Sandalfon byl považován
za neobyčejně velkého anděla, stojícího za božským válečným vozem, kde
váže koruny svému Stvořiteli.
Máme zde obraz andělské bytosti, stojící nohama na zemi a s hlavou v
nejvyšším nebi. Jako anděl Malkut i Keter může těžko činit něco jiného.
Ve své podobě v Keter je pověřen vládou nad CHAJOT ha KODEŠ, ale jako Sandalfon
má na starosti Cherubíny a po této stránce ho budeme zkoumat.
Zvuk obutých nohou je velmi užitečným symbolem pozemských funkcí tohoto
archanděla. Slyšíme-li blížící se kroky, zbystříme vždy pozornost. Kdo
koná něco zlého, dostane strach z odhalení, bázlivý v naději, že najde
společníka, každý má nějaký důvod. Můžeme si představit Sandalfona jako
„Toho, kdo se blíží“, neboť tím skutečně je.
Tohoto anděla si neumíme představit, neboť je tak vysoko nad námi v
Malkut, že mu nikdy nevidíme do tváře. Cítíme ho, protože kdykoliv ho z
jakéhokoliv důvodu potřebujeme, okamžitě nám odpovídá. Proviníme-li se
něčím, může se ozvat v našem svědomí, jsme-li nešťastní, může být utěšující
myšlenkou. Nic nás neuklidní víc, voláme-li o pomoc, než zvuk blížících
se kroků a to je imaginativní pojítko, jímž můžeme vzývat Sandalfona o
pomoc.
Sandalfon v nás vyvolává podobný pocit, jaký vzniká v malém dítěti,
stojícím vedle hodně velkých rodičů. Rodiče se zdají být vzdáleni a dítě
má sklon považovat silné nohy a pevné ruce za samostatné bytosti, nezávislé
na rodičích. Velmi podobně uvažujeme o událostech a jevech tohoto světa,
jako kdyby neměly spojitost se svými příčinnými vnitřními skutečnostmi.
Zkušený kabalista se učí vidět za věcmi anděly, za nimi archanděly a za
nimi opět – zdánlivé zábrany hranic hmoty, za nimiž vidí Boha. Nejobyčejnější
samozřejmosti jsou přímými pojítky s božstvím. Škrtneme-li sirkou nebo
rozsvítíme-li obřadní lampu, měli bychom vidět živel Ohně ovládaný Cherubíny,
řízenými Sandalfonem, zasvěcený Michaelovi, představujícímu božský aspekt.
Kabalista nalézá Boha všude a ve všem, jakmile se naučí, jak se má dívat.
Stojí za povšimnutí, že Sandalfon je pro nás osobnější než zástupy Cherubínů.
Při pronikání do Světů si v nich zosobňujeme přebývající inteligenci, čím
dále tím víc. Je zvykem, že obyčejní andělé nemají jména a jsou jen jedním
ze svého druhu nebo řádu. Jen archandělé nebo vůdcové andělských typů mají
osobní jména. Mohli bychom si myslet, že čím dále jdeme od tohoto hmotného
světa, tím méně individualizované inteligence tam nalezneme, ale ve skutečnosti
se přibližujeme ke svému vlastnímu skutečnému bytí, a proto máme sklon
ztotožňovat své představy o božství s naší vlastní individualitou jako
jednotou existence.
Sandalfonův svět není ovšem světem dočasných a prostorových podmínek,
jako je náš, ani si ho nesmíme představovat jako osamělou bytost, izolovanou
v jakési zvláštní dimenzi a čekající na příchod kosmických výzev, než se
dá znovu na cestu na unavených nohách. Sandalfon je koordinátor, prostředník;
zprostředkovatel nebo zástupce, jako jeho typ archanděla. Může být tvořen
nespočtem andělských bytostí, ale jen jednoho druhu. Podobně jsou v našem
světě miliony mužů a žen, ale přesto jsou jen dva druhy lidí, muži a ženy.
Sandalfon se vyskytuje tak často, jak je ho zapotřebí, kdykoliv má plnit
své povinnosti.
V tvůrčím světě je Sandalfonovou úlohou třídit hmotné zárodky tak, aby
mohly být předány Cherubínům. Je spíše jakýmsi druhotným výkonným výborem,
který dostává nějaký projekt s příkazem zajistit jeho uskutečnění. Jako
nějaký vedoucí oddělení, který nezpracovává materiál přímo vlastníma rukama,
ale rozhoduje o něm podle svých vědomostí. Řemeslníci zpracovávají materiál
vlastníma rukama, ale návrháři ho připravují svou myslí. Moderní okultismus
to popisuje poněkud skromným výrazem „zprostředkování“. Sandalfon je prostředník,
vytvářející podmínky, v nichž se mohou zárodky rozvíjet.
Skeptikové mohou říci, že archandělé vlastně vůbec neexistují a my si
jen něco namlouváme, když personifikujeme přírodní síly podobně, jako když
si děti personifikují vánočního ducha štědrostí jako Ježíška. To je nepochopením
okultní poučky, že cokoliv může naše mysl vnímat nebo chápat, skutečně
také v té či oné dimenzi existuje. Naše mysl nic nevytváří, ale jen zachycuje
to, co již existuje ve vyšších a odlišných typech vědomí, nežli je naše.
Vše záleží na tom, s jakými typy inteligencí vnitřního světa přicházíme
do styku. Podíváme-li se na sebe hodně kriticky, pak čím jsme my lidé,
než kusy personalizované buněčné hmoty. Může-li být personifikováno maso,
proč by nemohlo být personifikováno vědomí, působící nezávisle na takzvané
pevné hmotě?
Můžeme si představit Sandalfona jako inteligenci, zabývající se velmi
usilovně záležitostmi tohoto světa a chováním jeho složek včetně nás samých,
jakožto hmotných bytostí. Přesto je nucen řídit se příkazy, které dostává
od božího aspektu, skrytého přímo za hmotou. Archandělé nemají svobodnou
vůli, i když si mohou zcela libovolně volit způsob, jak se svých úkolů
zhostí. Nyní musíme Sandalfona opustit a zkoumat Boží aspekt, z něhož on
i náš bezprostřední svět fyzické hmoty vznikly.
ACILUT, Svět počátků: Boží aspekt ADONAJ MELECH
Tímto božím aspektem je „Pán král“. Opět zde nalézáme pojítko s Keter,
Korunou. Tentokrát je to království a jeho vládce. Obecným hebrejským názvem
božství je „Věrný král“ a v celém Písmu je při oslovování Všemohoucího
obecně užíván název „Pán“, ADNI. Znamená vše-mocného, vládnoucího čistou
silou. Jiným názvem božího aspektu Malkut je ADONAJ ha ÁREC, Pán země nebo
území.
Země byla poeticky pokládána za podnož Boží a znamením neomezené moci
nad někým bylo vložit na něho nohu. Dodnes je líbání paty krucifixu nebo
nohy kněze znamením podřízenosti. Starodávný obřad mytí nohou je znamením
uznání božství v jiných lidech. V Malkut, u paty Stromu života, se setkáváme
s Tvůrcem hmoty jako s jejím svrchovaným pánem.
Kdysi, kdesi musí být bod, kde hmota jako taková začíná být tím, čím
je. Tento bod nazývají kabalisté Adonaj Melech a náležitě ho uctívají.
Tetragram ADNI je symbolem kterékoliv inteligence, poroučející čtyřem kategoriím
hmotných bytostí, aby se vynořily z ničeho. Nesmíme si představovat Adonaj
Melecha, Sandalfona, Cherubína a elementály jako čtyři navzájem nezávislé
typy bytostí, ale jako složky jedné úplné bytosti. Je nanejvýš důležité,
abychom, když pracujeme se Stromem, vždy zacházeli s jeho složkami jako
s navzájem propojenými v rámci úplné představy.
Je to tak, jako kdyby boží aspekt Adonaj Melech s důrazem pronesl: „Chci
stvořit ze sebe hmotu, neboť TO JSEM JÁ. Vyjadřuje ji, vyjadřuji sebe.
To je mé tělo“. Vezměme libovolný druh hmoty a pronikejme do ní tak hluboko,
až nezbude nic jiného, a tam nalezneme Boha jako Adonaj Melecha. To je
nejzřejmější místo, kde můžeme začít hledat. Z toho pocházejí meditativní
cvičení, počínající soustředěním se na nějaký velice jednoduchý kousek
hmoty, jako je dřevěná kulička, a pokračující „nahlížením dovnitř“ tohoto
předmětu, až navážeme styk s tím, kdo v ní sídlí.
Tento Bůh je v hmotě nábožensky symbolizován posvátným pokrmem nebo
svatým přijímáním. To správně předpokládá, že tělo Boží je všude, kdekoliv
se mu zachce a v jakékoliv podobě se chce projevit. Za starodávna bývalo
posvátným pokrmem maso a krev, později uznalo lidstvo víno a chléb za vhodnější
prostředky, a dokud nebudou použitelné méně hmotné prostředky, zůstanou
jídlo a pití používanými symboly. Tento spojovací článek je tak posvěcen
časem a návykem u tolika vyznání, že jen zcela nové božské zjevení by bylo
schopno ho nahradit jinou metodou.
Když vzýváme Adonaj Melecha, vzýváme spíše princip síly než skutečnou
osobnost v našem slova smyslu. Přesto i zde platí pravidlo o nahrazení
neznámé mocnosti známým symbolem. A tím jsou naše sefirotické magické obrazy,
které nejsou ničím více ani méně, než kabalisty dohodnutou vizualizací
pro navázání mentálních kontaktů s božskými aspekty Stromu. Vzdor Božímu
jménu „Pán král“ není magickým obrazem Malkut nic jiného než příroda sama,
v přestrojení za nevěstu mikroprosopa neboli člověka. Je znázorňována jako
královská nevěsta s korunou na hlavě. Chceme-li, může feminizovat božský
aspekt Malkut na ADONAT MELECH, „Paní královna“.
S přírodou nemůžeme činit kompromisy. Musíme ji buďto ovládnout nebo
ona ovládne nás. To je výzva Malkut lidstvu a my nevystoupíme výše po Stromu,
dokud se s ní nestřetneme a nevyřešíme ji. Zde můžeme získat korunu, nebo
přijít o život. Symbol královské nevěsty naznačuje, že člověk se má stát
spolurádcem přírody nad hmotou a účastnit se na království Věrného krále.
Když zkoumáme božský aspekt ADONAJ MELECH, setkáváme se se silou přímo
vytvářející hmotu a její schemata, z nichž je vytvořeno naše tělo. Tento
božský aspekt se nezajímá o naši morálku ani o nic jiného, než o dodávání
a uspořádávání hmoty, a přece je pro nás výchozím bodem, z něhož počínáme
svou pout do vnitřního světa. Znevažování našeho hmotného světa nebo podceňování
ho jako „pouhé hmoty“ je hrubou chybou. Středověká církev způsobila svým
odsuzováním „hříšného těla“ morální narušení lidských myslí, které doposud
nebylo zahlazeno. Spojení lidských těl se zlem, hříchem, špatností a nečistotou
bylo příčinou nesmírných škod, utrpení a zmatků. Takové představy nepatří
do kabaly, která nepovažuje žádné projevy božství za špatné.
Podle kabaly jsou všechna „tělesná zla“ způsobena nesprávným užíváním
hmoty lidmi a následkem porušování přírodních zákonů. Takzvaný „prvotní
hřích“ je naším dědictvím po nepravostech našich předků. Nic víc a nic
méně. Ovšemže trpíme tím, co naši předkové dělali nebo zanedbali. Nemůže
tomu být jinak. A naopak zase máme užitek z toho, co dělali dobře. Takový
je lidský život, protože jsme vyvíjející se bytosti. Nejsme trestáni za
své hříchy, ale jimi. To je celý rozdíl.
Adonaj Melech, Pán král, stojící za naším světem, nerodí ani nevytváří
nic zlého. Čisté energie, které uvádí do života, jsou podrobeny zákonům
své vlastní existence a ničemu jinému. Pojmy dobra a zla nikdy nebyly vytvořeny
Bohem, ale člověkem. O tom vypráví báje o Stromu poznání a ráji! V božském
působení jsou příčina a následek, rovnováha a nerovnováha, síla a účel.
Jestliže se my lidé naučíme žít v souladu se zákony ovládajícími stvořený
svět, budeme prospívat. Jinak zanikneme. O nic jiného nejde. Naší největší
potíží bylo objevování těchto zákonů metodou pokusu a omylu a opravování
směru podle nich.
U paty Stromu života musíme platit cenu požadovanou za ovoce z našeho
předchozího Stromu poznání. Musíme pamatovat, že to nebyl Strom všeho poznání,
ale jen poznání dobra a zla. Jinými slovy, člověk se sám povýšil na soudce
mezi dobrem a zlem a obvinil Boha ze svých vlastních chyb. Ty bylo ve skutečnosti
to nejhorší, co člověk učinil, a byl to opravdu prvotní hřích, protože
hřích neexistoval, dokud ho člověk nevymyslel. Tak člověk „upadl“, i když
pád jedním směrem je zřejmě vzestupem v jiném směru. Náš „pád z nebe“ znamenal
počátek našeho vzestupu evolucí.
Dříve, nežli můžeme začít stoupat po větvích Stromu života, musíme se
odpoutat od všeho, co by nás mohlo zdržovat zpět. To znamená, že musíme
změnit velmi mnoho představ a začít s čerstvou a zvídavou myslí, hotovou
pohlížet na život ze zcela nových úhlů. Dokud nedokážeme nalézt Boha všude
okolo nás, i ve špíně za svými nehty, budeme při všem jen mařit čas. Adonaj
Melech, božský princip sídlící v hmotném projevu světla, je naším nejbližším
a nejbezpečnějším stykem s Bohem. Moderní fyzika jen právě otevírá dveře
tohoto chrámu, skrytého ve světě atomů.
Při přiblížení se Adonaj Melechovi pomocí meditace je snad nejúčelnější
„zapuzovací“ metoda. Ta se dá provádět i s obyčejnou mincí. Nejprve ji
pozorujeme jako lidský výrobek, a pak „zapudíme“ tuto představu a představujeme
si ji jako kov, což ji redukuje na elementální stupeň. Pak zapudíme své
představy o kovu a pozorujeme elektrochemickou strukturu uspořádanou Cherubíny.
Pak si vybavíme její molekulární schéma vytvořené Sandalfonem a nakonec
přejdeme do oblasti vnitroatomových vztahů, kde vládne Adonaj Melech. Tak
používá zasvěcený kabalista obyčejnou hmotu jako čočku, v níž se mu objeví
Bůh.
Představa božské vlády, působící přímo v tomto světě, byla tajnou naukou,
velmi špatně pochopenou doslovnými interprety. Vedla k sektářským vírám
v mesianismus a teokracii, které stále ještě přežívají. Kabalista je především
poddaným božského krále, ale očekává jeho příchod v projeveném lidstvu
a ne nějaké nadpřirozené zjevení z nebes. Existence tohoto království není
žádným tajemstvím. Je doslova a skutečně v NÁS, jak nám bylo již tolikrát
řečeno. Je to tak nesmírná pravda, že ji nedovedeme pochopit.
Tak jak stoupáme ve svých představách po Stromě vesmírem, tak musíme
současně i slézat mikrokosmický Strom v nás samých. Je to jedna a táž cesta.
Nyní jsme dospěli k další větvi.
4.
Sefira Jesod, Základy, 9
ASIAH, Svět vyjádření: Měsíc
Zde máme stupeň vzdálený od hmoty zabírající prostor a budeme se zabývat
časem. Za starých časů býval měsíc prvními kosmickými hodinami lidstva,
dlouho předtím, než byly poznány sluneční cykly, vše bylo se počítalo podle
fází měsíce. Růst plodin, rozmnožování zvířat, roční období a všechny periodické
životní jevy byly spojovány s měsíčními fázemi. Přibývající měsíc vyvolával
neviditelný příliv životní síly a ubývající měsíc ho zase snižoval.
Od nejpradávnějších dob býval měsíc nerozlučně spjat s magií a dodnes
existuje nespočet průpovědí a zvyků spojených s vlivem měsíce na lidstvo.
Některé z nich jsou se ještě používají v praktické kabale, ale nejdůležitějším
filosofickým principem je to, že měsíc odráží sluneční světlo. Nikdo se
nemůže dívat přímo do slunce, aniž by riskoval, že oslepne, ale měsíc může
pozorovat každý. Tím měsíc symbolizuje boží milost, upravující oslepující
světlo pravdy na rozptýlenější a jemnější svit, který naše lidské povahy
klidně snesou.
V kabale je toto světlo tajuplnou Šechinou neboli vnitřním světlem,
naznačujícím přítomnost Boží. Bývalo znázorňováno jako světelný oblak nad
archou úmluvy. Ten mohl být vyvolán nějakou radioaktivní látkou nebo spíše
lampou podobnou těm, které hoří před tabernakulem v křesťanských chrámech.
Někdy zářilo toto světlo jasněji a ukazovalo zesílenou přítomnost Boží,
jindy bylo sotva postižitelné a naznačovalo, že pozornost Boží byla obrácena
jinam. To zřejmě naznačovalo, že přesto, že božské vědomí může být všudypřítomné,
kolísá jeho stupeň z příčin nejlépe známých jen jemu samému.
Slovo „Šechina“ znamená „usednout a odpočívat“ nebo někde sídlit. Bylo
považováno za „sídlo“ slávy boží a v tomto smyslu můžeme považovat měsíc
za „sídlo“ slunečního světla. Kde by také na Stromě bylo lepší místo pro
odpočinek než v Jesod, v Základech? Vše spočívá na svých základech, a tak
máme-li v Malkut nejprve materiální vyjádření Stromu, musíme v něm takříkajíc
vyhloubit Jesod, a na nich pak spočívá konstrukce Stromu. To je velmi vhodný
přívlastek Jesod, protože i měsíc byl kdysi vytržen z naší země.
Kdysi dávno byly slunce a měsíc považovány za oči nebes a také tak zobrazovány.
Před nemilosrdným sluncem, okem dne, nebylo úniku, ale noční oko se pozvolna
zavíralo. Při zatmění měsíce zavíralo nebe podle představ primitivního
člověka své oko před lidskými špatnostmi, a to byla vhodná doba pro ty,
kdo chtěli beztrestně spáchat něco zlého. Nedostatek světla také usnadňoval
nájezdníkům únik. Konečně to vedlo k tomu, že „dobří“ lidé s čestnými úmysly
se scházívali při úplňku, kdy bylo nejlepší světlo pro cestování nebo je
mohlo chránit, zatímco „zlí“ lidé se scházeli při zatmění měsíce, kdy byly
nejméně viditelní bohu a nočním hlídkám. Dodnes se považuje za nejlepší
provádět „bílou magii“ při dorůstajícím měsíci a při úplňku a ponechat
ubývající zatmělý měsíc „černým magiím“.
Existují určité psychické výkyvy, shodné s měsíčními cykly, které ovlivňují
plodnost. Semeno, které vzklíčilo při dorůstajícím měsíci, předčí o hlavu
ostatní a nápady, které dostaneme v tomto plodném období, se zdají mít
větší úspěch, nežli by tomu bylo jinak. V okultní praxi se osvědčilo využít
dorůstající měsíc k obřadům a ustupující měsíc k rozjímání, zatímco při
zatmění je nejlepší vysadit a odpočinout si od aktivního okultismu. Stane-li
se tento cyklický rytmus součástí vašeho pracovního řádu v okultním žití,
začne přibližně po roce vykazovat trvale dobré výsledky.
Mnoho starých triků bylo používáno při okultní praxi „stahování měsíce“.
Jeho obraz býval zachycován na hladině tekutiny, v poháru nebo přirozeném
jezírku a tento mihotavý obraz ve zčeřené hladině byl uctíván zpěvem, tancem,
byl vzýván a bylo mu všemožně lichoceno ze všemožných příčin. Někdy se
tomu říkalo „přivolávání měsíce zpěvem“, podle neustálého zpěvu při tomto
obřadu. Není pochyb, že takové hypnotické praktiky uvolňovaly opravdovou
psychickou energii, i když ne na příliš vysoké úrovni.
Měsíc znamená pro kabalisty především zrcadlo, ukazující dvoustranné
schéma života, v obrazech božských nebo lidských, podle toho, kterou stranou
dalekohledu ho pozorujeme. Nikdy se nesmíme dopustit omylu a brát tyto
měsíční obrazy Jesod doslovně. Jesodické látky se projevují v podobenstvích,
narážkách, aforismech nebo v čemkoliv odrážejícím jejich pravou podobu.
Tak si musíme vykládat. informace přicházející z Jesod.
To, s čím se setkáváme v Jesod, není nepravdou, ale spíše pravdou přizpůsobenou
možnostem našeho chápání. Nelžeme dětem, když si vymýšlíme, jak převést
některé abstrakce do srozumitelnějších pojmů. Dáváme jim obraz pravdy,
aby je provázel tak dlouho, dokud je nepřivede k pravdě, kterou zastupuje.
A právě takové mýty jsou základem, na němž je vybudován vnitřní život,
a v tom je význam Jesod. Jeho zřejmé bajky jsou pravou základnou veškeré
víry i důvěry, vedoucí nás ke konečné pravdě. Začínáme z nich stavět celý
chrám mystérií.
A tento bod má značný význam pro každého okultistu, a proto ho ještě
stručně prozkoumáme. Kritický neokultista se může domnívat, že má pravdu,
když si myslí nebo říká: „Nemám trpělivost na okultní brak! Není to nic
než kupa starých pohádek, nesmyslných čmáranic a divadelní veteš. Tím se
mohou zabývat jen náměsíční.“ Náměsíční lidé ovlivnění měsícem. To je velmi
pronikavý postřeh, mnohem blíž k pravdě, než by si kdo mohl pomyslit. Starodávné
měsíční mýty byly a doposud jsou základem veškeré současné i budoucí vědy.
Bez magických mýtů by se lidská mysl nikdy nepozvedla ani o trochu nad
svou nejnižší úroveň. Člověk by ve skutečnosti nikdy svou mysl nerozvinul.
Moderní psychologové znají velice dobře životní hodnotu symbolismu v
raném mládí. Jsou to první symboly, s nimiž se lidský jedinec setká během
svého života, na kterých pak staví základní strukturu svého celého života.
Poruchy nebo nepřirozenosti této duševní oblasti mohou být příčinou vážných
onemocnění, neboť na ní spočívá celá struktura lidské osobnosti. Čím se
dítě stane během prvého utváření svého období, tím pravděpodobně zůstane
po celý život. V tom je význam symbolů a mýtů.
Jediným nebezpečím hrozícím se strany symbolů je možnost jejich zneužití
a schopnost nebo odmítnutí postupovat s nimi cestou přirozeného vývoje.
Neboť se symboly se má růst. Ony i my máme společně růst, tak aby se jejich
magie stávala pravdou. Nejsou cílem, ale prostředkem. Ale bez prostředků
nedojdeme k cílům. Zde by mělo být zřejmě poselství měsíčních cyklů.
Kabalista, který zůstane pouhým sběratelem starožitností, ať v oblasti
semitských dějin nebo magických pomůcek a kostýmů, neučiní vůbec žádný
pokrok. Ale promyšlené a vytrvalé používání symbolů jako klíčů od skrytých
dveří vnitřního království nám otevře celý vnitřní prostor a jeho obyvatelé
se stanou našimi přáteli – i nepřáteli! Cena jakéhokoliv symbolu spočívá
ve způsobu, jakým ho použijeme.
V Jesod na měsíční úrovni nalezne kabalista všechen materiál, z něhož
jsou vytvořeny jeho vlastní základy. Je-li tento materiál pozorován s rozvahou
ve správném světle, má nesmírnou cenu, ale je-li pozorován nesprávně, může
způsobit mnoho dočasných škod a překážek. To je důvod, proč jsou měsíční
paprsky někdy znázorňovány jako most, spojující poutníka se vzdáleným hradem.
Jesod je skutečně mostem mezi kabalistickým poutníkem a zbytkem cesty.
Právě tak, jak se symbolem počínajícím na vrcholu Stromu rozvíjí směrem
dolů, obsahuje skladiště symbolů v Jesod cihly pro stavbu směrem vzhůru.
Snad nejdůležitější úlohou, kterou nás má naučit měsíc, je to, že existuje
slunce. I kdybychom slunce nikdy neviděli a žili v ustavičné noci, mohli
bychom si ho vyvodit z našeho měsíce. Světlo není k tomu, abychom viděli
jej, ale jím. V tom je celý rozdíl. Symboly nejsou k tomu, abychom se na
ně dívali, ale abychom jejich pomocí viděli, a tomu se musíme naučit v
Jesod, v této zvláštní zásobárně konglomerovaného vědomí, která bývá nazývána
astrální úrovní. Z jejich zdánlivé smíšeniny a klamu vytvořit symbolické
schéma našich vlastních základů, na kterých vybudujeme svou cestu ke hvězdám.
To je skutečným účelem všech mýtů, legend, praktik, obřadů, kostýmů, obyčejů
a toho, čemu říkáme magie, ať již kabalistická nebo jiná. Kdyby nebyly
používány k tomuto účelu, neměly by smysl.
Stejně jako bude měsíc využit lidmi jako odrazový můstek při cestách
k dalším planetám dříve, než zničí tuto, je Jesod odrazovým bodem na naší
cestě k dalším sefirotám. Dokud si v něm nevybudujeme odrazový bod, nedosáhneme
nikdy ani HOD ani EJN SOF ÓR. To ukazuje symbolika Kešetu, luku a šípu,
o kterém se praví, že je napjat v tomto místě napříč Stromem. Šíp (nebo
střela) byl vystřelen nebo vypuštěn z Jesod a míří kamkoliv do Stromu,
i když by měl ideálně směřovat ke Keter a za ni. To je pěkný příklad symbolu
předcházejícího své vyjádření v podobě hmotného projevu.
Proto můžeme pokračovat v našem zkoumání andělů, archandělů, božských
aspektů nebo jakýchkoliv symbolických prostředků zabývajících se existencí
ve světle dokonale jasného svědomí, jakmile v nich poznáme základní struktury
vědomí, z nichž jsou nezničitelně vytvořeny skutečnosti našeho vnitřního
světa. Musíme začít tím, že jim uvěříme jako dítě pohádkám a nezapudíme
je, ale rozvineme je jejich směrem tak, až nás přivedou ke své základní
pravdě. To znamená „být jako malé děti“, což je předpokladem ke vstupu
do království nebeského v nás. Nikdy nám nebylo řečeno, že máme zůstat
jako dítě, ale prostě užívat dětských vlastností, abychom získali zralé
výsledky.
Měsíc Jesod je natolik úžasný, aby na sebe připoutal pozornost žáků
na celý život, ale my se musíme naučit udržet svá studie v uspořádaných
fázích jako sám měsíc a přecházet pravidelně od jednoho námětu ke druhému.
To nám dá mnohem lepší výsledky než příliš dlouhé setrvávání u jednoho
námětu nebo přílišné zužování pozornosti. Měsíční rytmus ovlivňuje plodnost
myšlenek stejně jako čehokoliv jiného, a využijeme-li ho při studiu, bude
nám dobře pomáhat. Znamená to, že budeme pracovat s neustále se zvyšujícím
úsilím až k maximu, pak se zase uvolníme až k minimu a nakonec vložíme
odpočinek, než začneme nanovo. Je důležité, abychom včlenili tento měsíční
rytmus do svých magických metod, chceme-li s nimi dojít k nějakým výsledkům.
Cvičení v používání těchto čtyř měsíčních fází se dají snadno vymýšlet
a stojí za námahu. Může je provádět každý praktický kabalista, když vstoupí
do kruhu. Shodují se ve všem se základní kabalistickou čtveřicí a odpovídají
písmenům Jména. Aby žák získal zasvěcení Jesod, musí ovládnout tyto metody
do určité, prakticky využitelné míry. Nevíte-li si rady, ptejte se měsíce.
Tam můžete najít odpovědi. Nyní se musíme setkat s anděly Jesod v
JECÍŘE, Světě utváření. Řád andělů; IŠIM
Išim jsou známí jako „Duše ohně“. Někdy bývají nesprávně zařazeni do
Malkut, a to autory, přidržujícími se starého omylu. Jedna autorita se
domnívá, že Išim jsou dušemi spravedlivých, protože slovo „iš“ může znamenat
„správného“ člověka ve smyslu přímé, silné a inteligentní osoby. Jeho vhodným
překladem je výraz „džentlmen“. Lidské duše a andělé jsou však velmi odlišnými
bytostmi, není možné je navzájem zaměňovat, a proto ať mají Išim jakékoliv
vlastnosti, určitě nejsou našimi „drahými zesnulými“ předky.
Mužská koncovka jména Išim pochází ze starodávné představy měsíčního
boha, spíše než bohyně, ale musíme být vždy opatrní při určování pohlaví
u jmen na Stromu, která se mohou podle potřeby číst obojím způsobem. Skutečným
významem slova „iš“ je správný muž, hodný založit rodinu, ve smyslu, jako
když o někom řekneme „on je opravdový muž“.
Tito andělé Jesod se přímo zabývají principy plodnosti a oplodňování,
působícími na životní tvary na této planetě. Nejen, že jsou aktivními činiteli
při rašení a těhotenství v životě rostlin a živočichů, ale i při mentálním
a duchovním zrodu v hlubších vnitřních úrovních. Jako tvůrci forem odpovídají
za utváření energií, které mají být vyjádřeny v podmínkách toho, čemu říkáme
„život“, a provedení jich jejich cestami zrodu. Můžeme je téměř označit
za předporodní asistentky, utvářející dítě v lůně nebo rostlinu klíčící
v semenu.
Práce Išim počíná potom, co energie, mající vyústit do života, byla
počata božím aspektem a tvůrčím způsobem zatříděna archandělem. Od tohoto
okamžiku utvářejí Išim osamostatňující se život v co možná největší shodě
s tím, jak byl původně navržen. Nesmíme zapomenout, že Strom je dvoustrannou
záležitostí, a že pro Išim je naše smrt jen „obráceným zrozením“, takže
jsou také povinni plnit své úkoly při odvádění našich životních sil z projevení
se ve hmotě.
Išim jsou znázorňováni jako ohnivé bytosti, ale vůbec ne ve spalujícím
nebo ničivém smyslu. Jejich světlo je odražené, téměř ochranné, spojené
s přímými úkazy zrození a smrti. Jsem v pokušení přirovnat je k nočním
lampičkám v dětském pokoji nebo ke svíčkám okolo úmrtního lože, ke světlům,
s nimiž duše vstupují do tohoto světa nebo ho opouštějí. Světlo a život
šly ruku v ruce a zářivé energie obou jsou úzce spojené. Zpravidla si představujeme
slunce jako hlavní zdroj světla, což je správné, ale pokud by jeho síla
nebyla omezena na snesitelnou míru pohlcováním a odrazem, zbyl by z nás
i z naší planety brzy jen křemičitý prach. Je to měsíční princip přizpůsobení,
který nám umožňuje žít na této zemi, a Išim jsou andělskými adaptéry světelné
energie pro život v našich podmínkách.
Pokud žijeme, naše těla skutečně vyzařují. Vyzařované světlo je v oblasti
infračerveného záření a není pro nás proto viditelné, ale přesto ho můžeme
měřit i fotografovat. Je to světlo vypůjčené z velkého zdroje života, stejně
jako si měsíc vypůjčuje světlo od slunce. Jak víme, musí být naše životní
světlo udržováno v poměrně úzkém rozmezí teploty, nebo bychom zemřeli.
Rovnováha našeho vnitřního osvitu je tak velice jemná, že při jejím porušení
bychom zemřeli. Išim Jesodu musí vykonávat přísný dohled na životní světlo,
aby ho udrželi v rozumných mezích.
S frekvencí a intenzitou toho, co můžeme nazvat životními paprsky, ovládanými
Išim, jsou spojena základní tajemství života. V jejich barevných kombinacích
a teplotně-prostorovém rozvržení jsou obsažena základní schémata všech
životních tvarů. Kdybychom je znali a dovedli je uplatnit, nedovedli bychom
sice ještě vytvářet život, ale dovedli bychom řídit jeho projevy. Mohli
bychom například ve svých tělech vyvolávat zdraví nebo nemoc podle svého
vlastního uvážení, a to změnou chování organického života našeho těla,
jehož souhrn je vyjádřen naší pozemskou osobností. Snad přijde čas, kdy
bude možné třídit připravená životní schémata jako karty v počítači a dodávat
je lidským bytostem, aby podle nich žili. To je způsob, jak pracuje naprogramované
schéma Stromu, a v tom je i význam jeho barev.
Úkolem Išim ve vztahu je rytmické a kontrolované využití upraveného
světla. To ovšem znamená světlo kombinované s tmou tak, aby vytvářelo efekty
diferenciace. Zde jsme opět zpátky u našich měsíčních cyklů, které tuto
činnost znázorňují. Ve skutečnosti je celý lidský život měsíčním cyklem.
Rodíme se jako nový měsíc, dospíváme do maxima jako úplněk a pak mizíme
až do okamžiku zániku v temnotách smrti, na čas, než celý cyklus započne
znova. Ať se snažíme, jak chceme, nemůžeme uniknout lunárnímu vlivu na
život tak, jak ho známe na zemi, a proto se musíme snažit se s ním co možná
nejlépe shodnout.
Ve spojení s uspořádáním životního světla je třeba vykonat hodně praktických
výzkumů a zde je velice široké pole působnosti pro kabalistu, zajímajícího
se o biologii nebo biochemii. Léčitelům – amatérům mohu také doporučit
výzkumy v tomto bodě, protože život a zdraví navzájem souvisejí. Išim by
se měli osvědčit jako cenní instruktoři, neboť jsou vnímavými inteligencemi,
řídícími éterické biorytmy na zemi.
Jako andělé se Išim nezabývají přímým určováním sexuální síly (přicházející
z mnohem vyšší úrovně), ale jsou přímo spojeni s vlastní sexuální činností.
Většina lidí pokládá rozmnožování druhu za samozřejmost, ale ať je tento
proces jakkoliv podivuhodný ve hmotných podmínkách, je mnohem podivuhodnější
na úrovních vnitřního světa. Proč má mít pohlavní spojení dvou jedinců
za výsledek zrození dalšího, jim podobného jedince, a ne nějaké fantastické
nestvůry nebo nějakého docela jiného druhu? Proti tomu jsou organismy chráněny
zabudovanou kontrolou a na Išim spočívá odpovědnost za zachování životních
tvarů v dovolených mezích. Jak nyní víme, je jejich práce velice vážně
rušena radioaktivitou, protože nejsou uzpůsobeni k tomu, aby vyrovnávali
její vliv na životní úrovně víc než jen do určité míry. Jsou-li obrazy
vytvářené Išim ozářeny větším množstvím radioaktivního záření, jsou jím
zkreslovány a porušovány a dochází k tomu, čemu říkáme „mutace“.
Přirovnáme-li životní pochody k televiznímu obrazu, získáme představu,
kam zařadit Išim. Původní obraz ve studiu můžeme přirovnat k božskému úmyslu
se životem. Ten je vysílán do prostoru a času jako čistá elektromagnetická
energie, přicházející k anténě a životnímu přijímači. Tento impuls uvolňuje
místní životní síly v přijímači, které se uspořádají do elektrických schémat.
Kdyby byl přístroj lidskou bytostí, vytvářel by životní energii. Elektrická
schémata vytvářená v přístroji jsou nakonec časově i prostorově promítána
na obrazovku, kde vyvolávají schéma ozáření, odpovídající jejich původní
podobě. V podmínkách života jsou Išim kontrolními články posledního zobrazovacího
procesu, vytvářejícími rozdíl mezi zakódovanými energiemi a skutečným vzezřením
těchto energií jako živých bytostí na obrazovce našeho „světového dramatu“.
Odstraňte Išim, a budeme stále existovat, ale jako neviditelné a nehmatatelné
bytosti. Išim odrážejí svým magickým měsíčním zrcadlem tak přesně, jak
jen dovedou.
To nás přivádí k představě, že tak, jako televizní obraz ukazuje jen
část skutečnosti ze studia, je život na zemi jen nedokonalým obrazem vnitřní
skutečnosti za ním. Jsme opravdu jen „stíny, odlesky a obrazy“ ve vztahu
k božským originálům, které máme představovat. Psychicky žijeme ve světě
osvěcovaném spíše měsíčním než slunečním světlem. Naše vnější vzezření
neodpovídají naší vnitřní skutečnosti. Lekáme se svých vlastních pokroucených
stínů, a dokud se je nenaučíme správně vysvětlovat, žijeme jako děti v
ničím útulku. Lepší je noční šero nežli úplná tma, ale mihotavé stíny nočního
šera působí znepokojivě.
Působnost Išim při objasňování problémů je přímo omezena a bude velmi
moudré, nebudeme-li brát jejich zprávy příliš vážně. Život na zemi není
ještě dokonalý, přestože stále směřuje k dokonalosti, kterou zde nemůžeme
dosáhnout. Je pro nás mostem, přes který musíme přejít, a máme ještě dlouhou
cestu před sebou. Nesmíme považovat obraz v zrcadle nebo na obrazovce za
skutečnost, ale za cenný náznak této skutečnosti, podobně jako se řidič
spoléhá na zrcátko, aby mu ukázalo vozidla, která by jinak neviděl. Išim
nám pomohou, budeme-li vědět, jak s nimi jednat, ale nikdo se nikdy nedoví
tajemství života z jeho vnější podoby. Abychom nalezli pravdu, musíme se
ponořit do jeho bezedné studnice. Za hladinou života, představovanou Išim,
nalezneme jejich dohlížitele v
BERIAHU, Světě stvoření, archanděl GABRIEL
Gabriel znamená „Silný boží“ a může být obtížné rozeznat jeho přesnou
funkci ze zkomolených křesťanských popisů. Obecně je považován za Božího
posla, nesoucího troubu, je andělem zvěstování a vzkříšení.
„Trouba“ je Gabrielovým tajemstvím. Původně to nebyla krásná kovová
trouba, ale roh hojnosti v plné falické slávě a Gabriel byl božím poslem
plodnosti. Ta byla jeho silou, což je eufemismem pro mužnost, čistou sílu
rozmnožovat a plodit život. Roh byl a je symbolem mužského pohlavního údu
a v dřívějších dobách byl používán k umělému oplodnění, které bylo velmi
přísně střeženo jako tajemství zasvěcenců, kteří ho znali. Roh je také
číší nebo pohárem a může být také použit k mluvení nebo naslouchání. To
vše jsou Gabrielovy funkce.
Roh se stal hlavním symbolem dávných mystérií. Mohl být používán k napodobení
hlasů bohů během obřadu nebo mohlo být jejich hlasům nasloucháno pomocí
rohu, rozeznívaného šuměním větru, hučícím mořem, praskáním ohně nebo chvěním
země. Výklad těchto zvuků byl předmětem individuálního řízení s pomocí
Božího posla Gabriela, jehož symbol byl používán. Posvátný nápoj býval
popíjen z poháru ve tvaru rohu, z něhož se nyní stal stříbrný pohár. Roh
všeobecně býval a ještě je důležitou pomůckou při mystériích.
Gabriel je také andělem zvěstování, oznamujícím panně Marii její těhotenství.
Při troše představivosti není obtížné vniknout do tohoto tajemství. Připomeňme
si, že Marie prohlašovala, že dosud „nepoznala“ muže, což mohlo být pravdivé
podle jejích představ. Ty, kdo by měli zájem na rozřešení tohoto problému,
mohu upozornit na apokryfický příběh o Josefově „prutu“, který „přes noc
rozkvetl“. Vtělení boha nebylo ve starých dobách neznámou věcí, ať bylo
jakkoliv vzácné. Cenným klíčem je posvátný řád Melchicedekův (krále spravedlnosti),
vládce Šalomu (míru). Tito kněžští králové museli být „bez otce, bez matky,
bez potomstva“. Jinými slovy, měli být vtěleni mimo běžné zákony rozmnožování
a neměli zanechat potomky. Byly to zvláštní bytosti. Takové podmínky je
možné splnit jen jedním způsobem, který byl v onom období znám jen velmi
málo zasvěcencům. Božští králové byli posvátní, neboť museli zemřít pro
svůj lid a byli k tomu vychováni. Před narozením řídil Gabriel jejich vtělení
a po jejich smrti dohlížel opět na jejich vzkříšení.
Tento mýtický vzor ukazuje působení života obdobími zrození, smrti a
vzkříšení lunárního cyklu v duchovních dimenzích. Proto je Gabriel lunárním
archandělem života. Směšný obraz Gabriela, troubícího nad rozšklebenými
hroby, vyvrhujícími své probuzené obyvatele v den posledního soudu, je
proto k smíchu. Gabriel zosobňuje tvůrčí sílu života, která je skutečným
vzkříšením ze smrti. Gabrielova trouba budící nás ze smrti není ničím víc
ani méně než lidským pohlavním orgánem, přivádějícím nás k životu v těle.
Naše těla jsou ve skutečnosti vzkříšena, projdou-li procesem rozkladu nebo
kremace. Každý jejich atom se vrátí do koloběhu přírody a vytváří nová
těla. Gabrielovi byla v tomto řetězu událostí určena úloha být strážcem
prahu mezi zrozením a smrtí.
Gabriel je znám jako božský posel nebo posel světa. Jeho roh se stává
signální trubkou, kterou šíří nebo vysílá poselství mezi bohy a lidmi.
Je proto důležitým spojovacím článkem v řetězu inteligencí sahajícím od
božského vědomí k lidskému. Podle muslimské tradice to byl Gabriel, kdo
nadiktoval Mohamedovi korán. Přesto je ve struktuře kabaly Gabrielův zájem
o lidstvo omezen na tvůrčí podněty za životem a informace nebo inspirace,
které nám může doručit, budou spojeny s těmito jesodickými záležitostmi.
Řídí pohlavní pud, a tak je opravdu zvěstovatelem příštího života.
Jako jeden ze čtyř hlavních archandělů má Gabriel místo v Lóži na západě.
Zde stojí v řadě s vodami života, lunárními přílivy, pohárem lásky a je
důležitým nositelem dešťů. Ve starých dobách byl déšť přirovnáván k semenu
nebeského Otce, padajícímu na Matku zemi, aby ji oplodnilo a vyvolalo život
z jejího temného lůna. Můžeme si tyto Gabrielovy přívlastky představit,
jak chceme, nebo je všechny shrnout do symbolu sv. Grálu. Čím silněji je
dokážeme oživit ve svém vnitřním světě, tím větší cenu budou mít pro naši
magickou práci.
Jedním z úkolů, kterým Bůh pověřil Gabriela, bylo zničení tajuplných
„Strážců“, o nichž se předpokládá, že byli syny satanovými. Zde máme tradiční
zápas mezi silami života a smrti, ve kterém zvítězil život a činnost přemohla
netečnost. Gabrielovi bylo uloženo zničit tyto životu nepřátelské síly
na zemi a ne v jejich vlastní oblasti, Saturnu.
Snad je zde nějaký náznak dávných poměrů na zemi, nepřátelských životu,
které musely být překonány dříve, než mohl vzniknout buněčný život. Pravděpodobně
to byla kondenzace par vzdušné atmosféry, při níž vznikla voda, živel Gabrielův,
která zmírnila radioaktivitu na povrchu země na biologicky snesitelnou
míru. Tito takzvaní „Strážci“ byli přemoženi „dobrými anděly“ a spoutáni
pod zem, kde nemohou nikomu škodit. Neuvolňujeme je nyní z jejich radioaktivního
hrobu? A když ano, dokáže Gabriel nebo nějaký jiný archanděl zachránit
zemi znovu? Kdo ví?
Ve jménu Gabrielova rohu (GRN) je skryta hříčka, protože to může také
znamenat svazek paprsků nebo pruh světla a „roh“ (cornu) k nám přišel jako
„corn“, což znamená obilí. Světlo, život a obživa jsou tak spojeny do jediného
symbolu, i když si můžeme všimnout, že světlo je odraženým svazkem paprsků
prozrazujícím svůj vztah k měsíci. Roh je velice starobylým odznakem důstojnosti
a vznešenosti a „pozvednouti roh“ znamenalo pozvednutí nejen pohlavní skutečnosti,
ale i společenského postavení a autority. Falický odznak beraního rohu
(Aries je prvním znamením zvěrokruhu) na tyči označoval svou výškou hodnost.
Čím byla tyč delší, tím důležitější hodnostář ji směl držet. To dodnes
přežívá v biskupské berle, která nebyla jen holí, ale zakrouceným beraním
rohem připevněným na tyči, který v předkřesťanských dobách vyjadřoval úřední
moc. Ve skutečnosti je to znamení Gabrielovo, které znamená: „Mám moc nad
všemi životy.“ A tu velekněz za dávných časů míval!
Nezasvěcenému se může zdát, že Gabriel, jako formálně bezpohlavní bytost,
ukazuje převážně mužské odznaky, ale není tomu tak. Roh má ve skutečnosti
podvojnou povahu, neboť je odznakem mužství, ale zevnitř ženství, protože
tak je to pohár nebo lůno. Vše záleží na tom, odkud se ne něj díváme. Zvenčí
je mužský, zevnitř ženský. Tím je dostatečně prokázána jeho platnost jako
symbolu plodnosti. Jeho slabým odrazem je obrácení sklenice nebo poháru
dnem vzhůru, což znamená nevyslovenou výzvu k zápasu, vyvolávající sexuální
boj o mužskou nadvládu. Gabriel pomáhá oběma pohlavím nestranně v boji
tak dlouho, pokud jsou ochotná se navzájem rozmnožovat podle jeho časového
rozvrhu.
Je poněkud škoda, že generace umělců a komentátorů snižovaly Gabrielův
význam tak dlouho, až jeho význam za pokryteckým závojem stydlivosti nadobro
zmizel. Zbaven vitality, mužnosti a čisté plodivé síly, k čemu by byl Gabriel
na Stromě života? Jakmile ho uznáme za patrona těch, kdo žijí v lidských
tělech, a za vlídného ducha, utěšujícího zemřelé myšlenkou: „Nevadí, vždy
ti mohu dát nové tělo, budeš-li chtít jít znovu na zemi,“ získáme opravdového
přítele, který nás nikdy v nouzi nezklame. Není ovšem nejvyšším soudcem,
a proto musíme proniknout do posledního světa, kterým je
ACILUT? Svět počátků, boží aspekt ŠADAJ el CHAJIM
Složený název „Šadaj“ znamená „mocný vládce“ a s „chaj“ (život) znamená
Nejvyššího pána života a životů. „Život“ zde nesmíme chápat jen jako jakýsi
druh duchovní existence, ale zejména jako rozmnožovací život obecně, se
zvláštním zaměřením na lidstvo. Musíme mít na paměti, že Jesod je spojeno
s genitáliemi makrokosmicky i mikrokosmicky.
Opět se setkáváme se svým nešťastným dědictvím nesprávného zaměření
(typickým pro Jesod) v sexuální oblasti, zaviněným tím, jak se k ní stavěli
a chovali naši předkové. Zčásti to bylo naprostou neznalostí biologie a
zčásti nevhodnou úctou a pověrčivým uctíváním síly, kterou tvrdošíjně považovali
za božskou.
Děsivá spousta studu, pocitů viny, fantazií a tragických nedorozumění
spojená se sexem, kterou jsme zdědili, zmařila nesčetné životy – i smrti.
Jedním z hlavních úkolů současné generace a generací bezprostředně následujících
je úplné očištění sexuálních otázek a jejich nové uspořádání tak, aby co
nejlépe odpovídaly našemu dobru. To je velmi jasně naznačeno na Stromě.
Biologické rozmnožování není jistě nejvyšší lidskou schopností. Blechy,
štěnice a všemožná havěť se dovedou rozmnožovat znepokojujícím způsobem,
podobně jako nejhorší plevele rostou nejrychleji. Kdyby nedocházelo k regulaci
přírůstků biologických druhů tím, že se navzájem ničí, byla by naše země
ještě šílenějším světem, nežli je teď. Nejhorším lidským sexuálním hříchem
je nekontrolované a nemírné užívání sexu, bezstarostné, lhostejné a nejhorší
ze všech – bez lásky. Tento nedostatek kontroly odpovídá za více sexuálního
zla než většina ostatních činitelů.
Původně měl být člověk sezónně sexuální jako jiní živočichové a nehovět
si v rozmnožování jako ve společenské zábavě nebo osobním potěšení. Předpokládalo
se, že se bude množit na pokyn bohů a ne jen podle své vlastní vůle. Lidský
hřích spočívá v tom, že se lidé zmocnili svého pohlavního pudu a užívají
ho pro zábavu v sezóně stejně jako mimo ni, bez ohledu na následky a lhostejní
k výsledkům. Stali se zcela nezodpovědnými při používání schopnosti v podstatě
božské, protože se zmocnili funkce boha dříve, než dosáhli jeho moudrosti
a zkušenosti. Výsledkem je, že došlo k vzájemnému zabíjení lidí, směřujícímu
k zmenšení přebytků populace, a lidé se pak nelogicky modlí o plodnost
ke stejnému bohu, kterému se rouhali, aby jim nahradil vyvražděné příbuzné.
Hloupě, slepě a šíleně zneužilo lidstvo sílu života. Stále ještě platíme
za tuto smělost, a dokud nebudeme schopni zacházet s božskou silou jako
bozi, poneseme nadále její následky.
Toto nerozumné a nekontrolované množení bylo jistě hlavním činitelem
při pádu člověka. To je naznačeno v Genesis zmínkou o nevhodném spojení
„synů božích“ s „dcerami lidí“. Lidské druhy na zemi měly poslouchat rozmnožovací
rytmus podřízený lunárním cyklům a obdobím tak, aby se spojovaly podle
zákonů božské životní síly. Ve svém pokusu stát se bohem porušil člověk
tyto zákony ve všech směrech. Namísto, aby sledoval měsíční schéma života,
pokusil se člověk o sluneční schéma mnohem dříve, než byl pro ně připraven,
a tak se Ikarus zřítil z nebe (jako Lucifer) s ošklivě popálenými křídly.
Šadaj el Chajim v Jesodu je božím aspektem, zaměřeným na život jako
na pokračování sebe a využívajícím lunární princip odrazu pro své působení.
Mužský a ženský člen manželského páru by se měli doplňovat tak, aby se
spolu zcela ztotožnili. Kladné hodnoty jednoho by měly doplňovat záporné
hodnoty druhého tak, aby jejich úhrnem bylo dokonalé číslo, a jen dvojice
schopné sňatku v určitých mezích by se měly rozmnožovat. Pouze tím, že
nalezneme svůj vlastní obraz v magickém zrcadle někoho jiného, může dojít
ke skutečnému manželství. To je opravdu vzácný případ.
Ve schématu Stromu získává Jesod světlo od Tiferet (slunce) a odráží
zpět k Malkut (zemi). To je zrcadlené světelné schéma života. V Písmu čteme,
že člověk byl stvořen k „obrazu“ Božímu, což naznačuje, že jsme obrazem
božského archetypu. Sledujeme-li světelný proud, směřující dolů podle středního
pilíře Stromu, všimneme si, že světlo absolutního EJN SOF ÓR se zhutňuje
do jediného světla Bytí (EHEJE) v Keter, promítá se do světla Poznání (Eloah
va daat) v TIFERET, ZÁŘÍCÍHO JAKO ODRAŽENÉ SVĚTLO ŽIVOTA (Šadaj el Chaj)
v Jesod na konečný stupeň hmoty v Malkut. Bytí a vědění se tak odráží jako
žití, pokud jsme na zemi. To bychom si měli zapamatovat.
Postup lidského snažení by měl být takový, že bychom měli odrážet paprsky
božského životního světla na svého druha opačného pohlaví a snoubit se,
až by toto světlo bylo nejjasnější – jako při úplňku. Děti vzniklé z tohoto
spojení by v sobě měly mít co možná nejdokonalejší odraz božství a pokračovaly
by opět v tvůrčím cyklu. To, co by mělo být, a to, co je, jsou dvě zcela
rozdílné možnosti lidstva a to, co je, je velmi porušeným obrazem původního
úmyslu. Primitivní lidé instinktivně dodržovali rozmnožovací období při
úplňku, ale lunární životní světlo je podřízeno cyklům působícím ve vnitřním
světě, který má zcela odlišné měření času. Skutečný jesodický plný odraz
může během života lidského jednice nastat mnohokrát nebo jen jednou nebo
vůbec ne.
Z toho ovšem platí pro dnešní lidstvo jen málo nebo vůbec nic. Člověk,
hrozící se vlastní ničivé schopnosti vyvolané vynálezem atomových zbraní,
se chaoticky množí a stává se tak sám největší pumou, jaká kdy byla vyrobena.
Dokud se lidstvu nepodaří zavést pomocí společenských věd účinnou populační
kontrolu, nevyhne se velkým hrozbám. Pán životů je nezničitelnou mohutností,
na rozdíl od lidských jedinců. Pozemský život rozhodně není jedinou formou
existence života, a stane-li se nesnesitelným v jemu určených mezích, může
být vyhlazen stejně, jako byl počat. Branou života neprojde nic, co by
v sobě neobsahovalo zárodek vlastní smrti.
Šadaj el Chajim je skutečnou životní silou, bez níž bychom vůbec nemohli
být v tomto světě. Jeho akce jsou reflexní a takové jsou i naše. Celý náš
život je založen na reflexních principech, protože se odráží od nás samých
vně i uvnitř. Naše zkušenost s něčím není tou věcí samotnou, ale naší vlastní
reakcí na ni. Naše reflexe se stávají našimi skutečnostmi. To je skutečné
magické měsíční zrcadlo, v němž žijeme jako smrtelníci. Jsme tím, za co
se považujeme – po jistou dobu. Ve skutečnosti můžeme napsat vzorec Jesodu
jako
bytí × vědění čas
= život
Měli byste ovšem vědět, že Šadaj el Chajim není a nikdy neměl být čistě
mužskou silou. ŠD znamená ženská prsa nebo bradavky. Na Stromu života je
mužská polarita spojena s bílým pilířem a ženské vlastnosti s černým, zatímco
kombinované vlastnosti se nalézají na středním pilíři. Přesto mohou být
ze zvláštních důvodů mužské a ženské vlastnosti vzájemně zaměněny. Život
je život, vyjádřitelný obojím pohlavím, a Šadaj el Chajim si představujeme
jako místo božského tvoření. Stejně jako Stvořitel na vrcholu Stromu říká:
„Budiž světlo!“ říká tento Stvořitel v Jesodu: „Budiž život!“ Chceme-li,
můžeme si to představit, jako když původní světelná energie dopadá na zrcadlo
Jesodu, lomí se tam a polarizuje do dvou pohlaví, a každý jednotlivý druh
rozmnožujícího se života je v něm obsažen. Kdykoliv a kdekoliv je hmota
ozářena těmito paprsky, rodí se tvor nějakého druhu.
Přestože tradičním magickým obrazem Jesodu je nahý muž ukazující ve
stoje znamení své mužnosti, není důvod, proč bychom nemohli použít jeho
ženský ekvivalent, panny očekávající oplodnění. Síla Jesodu je v podstatě
silou vyvolávající život. Ten nezačíná oplodněnou ženou, ale oplodnění
schopnou, hledající semeno potentního muže. Odtud jsou ony obrazy Jesodu,
které neoznačují rodičovství, ale před-rodičovství.
Čím více se snažíme proniknout do tajemství života, tím více se ztrácíme
v jeho mystériích. Ať už si představujeme nebo zkoumáme Šadaj el Chajim
jakkoliv, musíme nějakým způsobem uznat božský zdroj, který je přímo za
našimi životy. Strom života nám zde sám dává symbol plození, představíme-li
si střední pilíř jako osu oplodněného vajíčka, která se později stane páteří,
a jeho větve jako svazky nervů, vyvíjející se z centrálního nervového systému,
a konečně svinutého hada jako svinuté semenné váčky. Uštknutí hada je ovšem
setkání spermie s vajíčkem, což je občas nazýváno kousnutím života.
Toto a záblesk světla jsou jedinou a touž věcí, pozorovanou z různých
úhlů.
V Malkut jsme byli jen hmotou. Zde v Jesod jsme se stali působením Šadaj
el Chajim živou hmotou. Čím výše vystoupíme po Stromu, tím více vlastností
získáme. Nestačí jen žít v hmotném těle. Musíme v něm také myslit a cítit.
Proto použijme sefirotický žebřík a vystoupíme do:
5.
Sefira Hod, Nádhera, Sláva, 8
ASIAH: Svět vyjádření: Hermes – Merkur
Živá hmota, vycházející z Malkut a Jesod by v životě daleko nedošla,
kdyby nebyla spojena s nějakou formou inteligence. Proto se učí procesem
reakcí na své vnitřní i vnější zkušenosti, jak si uchovat a zlepšit život
a jeho podmínky. Zde, na asiatické úrovni Hodu, přistupuje poučující vliv
Herma. Merkur je symbolem přizpůsobivosti a prvým, čemu se živý tvor učí,
je to nejtvrdší pravidlo ze všech: „Přizpůsob se – nebo zemři!“
Začínáme se přizpůsobovat od okamžiku našeho početí, a ztratíme-li tuto
schopnost, ztratíme s ní i svůj život. Bez neustálého používání merkurických
vlastností máme malou naději přežít ve světě, jako je náš. V minulých dobách
byla potřeba přizpůsobivosti mnohem výraznější než dnes, kdy se projevuje
spíše jen na úrovni mentální a duchovní než na úrovni hmotné.
Merkur je dobře znám jako patron „chytráků“, a to je jistě prvotní vlastnost
pro sebezáchovu, kterou musíme získat v Hodu. „Nízké“ chytráctví pomohlo
mnoha lidem k získání „vysokých“ míst v lidské společnosti. Na vyšších
úrovních se pak stává dovedností, kultivovanou inteligencí, iniciativou,
obezřetností, ctižádostí a vším, co má co dělat se zlepšením života, sebezáchovou
a sebezdokonalováním. Právě tyto schopnosti umožnily lidstvu přežít hrozivá
nebezpečí živelných pohrom, nestvůr a jiných útrap v raných údobích jeho
života na zemi. Bez přizpůsobivosti a rychlé chápavosti, které přicházejí
z Hodu, bychom se nedokázali udržet na této planetě. A tyto instinkty nás
stále udržují naživu v moderní džungli mezi nestvůrami, jež jsme si sami
vytvořili namísto těch, které jsme kdysi vyhubili.
Merkur podporuje cestování, odchod, divadlo, výdělečné činnosti a výchovu
v širokém smyslu. Dává hbitost myšlení spojenou s výřečností a umožňuje
nám držet se jako opice na Stromě života a přelstít naše pomalejší a hloupější
nepřátele. Dávná monstra vymizela kvůli svému mdlému rozumu. Jen přizpůsobivým
živočichům bylo dovoleno přežít. „Uč se – a uč se rychle!“ zní zákon.
Na vyšších úrovních nám dává hermetický vliv podnět hledat poznání pro
ně samo a předávat užitečné informace druhým duším. Jakmile si jedinec
nebo skupina lidí zajistí vlastní bezpečnost, může si dovolit pomáhat druhým
k něčemu podobnému. To je počátkem hermetické cesty na Stromě, přinášející
zasvěcení poučováním. Mozky nad svaly, je osvědčeným hermetickým pravidlem,
neboť Hermes znamená převahu mysli nad hmotou. Cokoliv přivádí čistě fyzickou
sílu pod kontrolu inteligence, je hermetickou vlastností. Chytré vládnoucí
silnému. To je podstatou hermetismu. Dnes to prostě nazýváme psychologií
nebo důvtipem, vítězícím nad hloupostí. Metody, jak toho docílit, byly
ve starověkých hermetických zasvěceních a jsou stále částí hermetické tradice.
Jsme stále v oblasti vlivu Merkurova rytmu. Chvilku nahoře a chvilku
dole. Merkurova povaha je příliš dobře známa, než abych ji musel popisovat.
Odpovídá Hodu s jeho významem nádhery, slávy, chvály a cti. Merkur – Hermes
si libuje v okázalosti a oslnivém zevnějšku, ale uvnitř je tajnůstkářský
až klamný. Málo se ohlíží na doslovnou pravdu, nemá-li z ní užitek. Hermes
může lež definovat podobně jako školák: „Je ohavností před tváří Hospodinovou
– ale velice užitečnou pomocí v nouzi!“ Nesmíme zapomenout, že Hermes je
zvláštním patronem šibalů a cestovatelů. V hermetickém smyslu není nepravda
nutností – ale vynalézavost se počítá mezi základní ctnosti.
V olympském panteonu bylo Hermovou čestnou funkcí být poslem bohů. Dnes
máme sklon představovat si poslíčka jako někoho podřadného, ale původně
to bylo mimořádně vysoké a vážené postavení. Posel byl nedotknutelný jako
nositel inteligence. Znamením jeho úřadu byla hůl s vlajícími stuhami.
Ty se časem staly hady kaducea a přežívají dodnes jako vlajka příměří.
V dobách starých Keltů měl druidský hodnostář právo pozvednout obřadní
berlu mezi bojovníky uprostřed bitvy a měl takovou autoritu, že boj ustala
řešil se debatou. Obdobným zařízením je v dnešní době „horká linka“, a
opět zde máme kaduceus s navinutými elektrickými dráty, nahrazujícími hady.
V Hodu jsme se dostali k bodu, kde se mysl setkává s hmotou a přináší
jí božské poselství až do projeveného bytí. Díváme-li se vzhůru na Strom,
měli bychom si uvědomit, že ve věcech, u nich a za nimi je skryto více,
než vidíme na povrchu. Aspirant, místo aby přijímal obrazy Jesodu tak,
jak se mu jeví, by měl hledat jejich vnitřní význam a vedení na cestě vnitřního
osvícení. Hledající, ovládáni intelektem, si zvolí hermetickou cestu, lidé
podléhající citům orfickou cestu a lidé, kteří jsou schopni čisté zbožnosti,
střední mystickou cestu, nejtěžší ze všech. Zde se věnujeme hermetickým
názorům a stanoviskům.
Mimo to, že byl poslem, byl Hermes ochráncem všech tajných jednání a
průvodcem zemřelých na onen svět, přinášel štěstí a byl bohem silnic. Všechny
tyto funkce se shodují s hermetickou tradicí. Hermes Trismegistos byl třikrát
mocným instruktorem tajné moudrosti, s níž zasvěcenci okultní vědy získávají
náskok před každým a udrží si ho, pokud budou pokračovat ve svém studiu.
Je to jakýsi druh metafyzického umění, jak předstihnout druhé. To vše je
částí slávy, kterou můžeme získat v Hodu.
Podstatnou vlastností Hodu je vtip a humor intelektuálního původu. Ostré
šlehy vtipu, k jejichž pochopení je zapotřebí inteligence. Typické jsou
slovní hříčky a křížovky. Patří sem také kryptogramy a šifry, dráždící
zvídavou mysl. Magickými přívlastky Hodu jsou psaná slova jakéhokoliv okultního
textu a o všechny obřady a rituály pečuje Hermes, který prý vyučuje jejich
metodám a použití. To platí zejména o „chrámovém“ působení na rozdíl od
méně formálních operací a operací ve volné přírodě. Dramatické obřady využívající
alegorické scény, jako jsou zednářské obřady v uzavřených ložích, jsou
tohoto typu.
Hermetické cesty zasvěcení počínající v Hodu jsou vhodné pro lidi, kteří
se pokoušejí slézt Strom spíše svou myslí než jinak. Zhruba můžeme porovnat
první čtyři sefiroty s okultní anatomií lidské bytosti. Malkut je tělem,
Hod myslí, Necach duší a Jesod duchem. Jakmile oživí životní duch hmotu,
rozvinou se vpravo a vlevo mysl a duše, jako vodorovná břevna kruhového
kříže.
Tento obraz je velice zajímavý, protože ukazuje postupný sled lidského
vývoje. Nejprve vytvořilo působení ducha na hmotu život, pak pronikání
oblastmi zkušeností, dále vznik mysli (myšlení) a duši (cítění). Mysl a
duše mohou být spolu považovány za dva pilíře, mezi nimiž je člověk cvičen
na Stromě života, aby se stal po právu nesmrtelným.
Snad proto je magickým obrazem Hodu hermafrodit, kompromis mezi Hermem
(Hod) a Afrodité (Necach). Dosáhli jsme nyní na Stromě stupeň, odkdy musíme
myslit v párech. Mysl a duše jsou ve skutečnosti dvěma konci jedné hole,
kde cena jednoho zvyšuje i cenu druhého konce. Porozumíme-li, že sefiroty
černého a bílého pilíře se navzájem doplňují ve dvojicích a vytvářejí tak
tři úplné celky, přiblížíme se prakticky k problému pilířů. Zde jsme u
záporného pólu dvojice Hod – Necach, který má ženskou sílu.
Při povrchním pozorování vám může připadat tato ženská polarita, spojená
se sefirou mající Hermovy přívlastky, zřejmě nesprávnou, zvláště když opačnému,
mužskému pólu dvojice je přiřazena Venuše. Snadno se můžete domnívat, že
jde o náhodnou nebo úmyslnou záměnu. Ale není tomu tak. Žádná živá bytost
na tomto světě není na 100 % ženská nebo mužská. Pohlavní tělo by mělo
u každého převládat, ale pokud by neobsahovalo i opačnou polaritu, bylo
by těžko představitelnou zrůdou. Můžeme se pokusit představit si ho jako
hůl s jedním koncem, nebo jako list papíru, který má jen jednu stranu.
Mužská a ženská síla může existovat sama o sobě jako čistá zásada na druhé
straně Propasti. A i takové oddělení má za účel jen přeskupení dvojic.
Proto máme obraz ženských sil za mužským zjevem (Hermes), což je ovšem
u Necach obrácené.
Bylo to ponejvíce toto trvání na ženských rysech ve struktuře samotného
božství, které činilo z kabalismu kacířskou nauku pro ortodoxní židovstvo,
podobně jako se gnosticismus ošklivil křesťanům. Kabala a Strom jsou plné
sexuálního symbolismu, protože život tak, jak ho známe, je neoddělitelný
od sexu v té či oné podobě. Je možné překonat tělesný sex, ale duchovní
sex se udržuje až k Absolutnu. Odtud pochází představy bohů a bohyň v lidské
mysli, která má již od svého počátku v Hodu na Stromě Hermem pevně vštípenou
představu mužnosti a ženskosti. To je Hermovo poselství lidstvu. „Hledejte
ženu v muži a muže v ženě, a najdete pravdu obou.“
Je to skutečně tato dvojí povaha lidstva, která vytváří mysl a duši.
V každém jedinci hledají tyto dvě síly jedna druhou a to mu přináší zkušenosti,
rozvíjející celou bytost. Muž hledající v sobě ženství objeví duši. Žena,
hledající v sobě mužství se setká s myslí. To je prostě základ. U rozvinutých
a vyvinutých jedinců je tento pochod mnohem složitější a vzájemně zaměnitelnější.
V asiatickém světě Hodu pak máme obecně představu mysli, rozvíjející
se tím, jak se obě pohlaví navzájem hledají v jednom jedinci a rozšiřují
toto hledání doplňujícím potenciálem jiných jedinců a zdrojů energie. Na
tomto místě Stromu proudí ženská síla k mužské, nebo záporná ke kladné.
Tato cirkulace je ovšem doplňována z Necach, kde je proudění opačné, od
kladného k zápornému, a tvoří tak uzavřený cyklus. To se dá dobře znázornit
zapojením dvou baterií do série. Na Stromě můžeme nalézt mnoho takových
okruhů. Když opustíme Herma s jeho pozdviženou holí života, okolo níž je
ovinut pár kopulujících zmijí, chránících světské vyjádření Hodu, setkáme
se s anděly přiřazenými této sféře v
JECÍŘE, Světě utváření: andělé, BNEJ ELOHIM
Utvářením inteligence, se kterým se máme setkat v Hodu, jsou pověřeni
Bnej Elohim, děti bohů a bohyň, kteří byli předmětem již mnoha sporů. Doslovný
překlad „Synové bohů“ je podezřelý pro smíšený ženský plurál. Je dobré
mít vždy na paměti, že semitská představa boha vznikla splynutím Eloha
a Jah, ženského a mužského božího aspektu, při němž navenek zvítězil Jah.
Kabala podržela ženské aspekty jako více méně podzemní proud mezi ortodoxními
kruhy a zachovala tradice, které by rabínské židovstvo označilo za pohanské.
To je pravděpodobně důvod, proč kabala skýtá tak přirozené prostředí pro
setkání okultistů vycházejících ze židovské nebo křesťanské ortodoxie a
hledajících oblasti vnitřního světa, nedostupné jejich vlastním, omezeným
vírám.
O Bnej Elohim se hovoří v Genesis jako o „Synech boha“, beroucích si
za ženy dcery lidí, které „jim rodily děti, z nichž vyrůstali mocní mužové“.
Tento název: „anše šem“ měl znamenat „mužové jména“, protože používali
posvátných jmen k magickým účelům, což někteří lidé považovali za správné
a jiní za rouhavé smyšlenky.
Někteří moderní učenci soudí, že „Bnej Elohim“ znamená skutečné lidi,
kteří byli syny náčelníků a šlechty, chybující v tom, že se ženili s příslušnicemi
nižších tříd, což vedlo k míšení plemen a působilo mnoho potíží. Několik
výstředních badatelů vidí v Bnej Elohim nadřazené bytosti z jiných planet,
které zde přistály s létajícími talíři před dávnými věky a zasely vlastní
semeno vyvíjející se dokonalosti do podob lidských obyvatelů této země.
Žádná z těchto bytostí by nemohla být popsána jako andělská, neboť andělé
se nemohou rozmnožovat, a protože se zde zabýváme anděly Hodu, budeme považovat
název Bnej Elohim za označení inteligencí andělské povahy, zabývající se
záležitostmi Hodu.
Je zcela zřejmé, že i když mohou být božské síly polarizovány na energie,
které by v lidských podmínkách byly mužské nebo ženské, nemohou mít takové
bytosti „děti“ v našem slova smyslu. Mohou na sebe vzájemně působit a vytvářet
tím výsledné síly tak, jako dva zvuky vytvářejí harmonii nebo dvě barvy
splývají v třetí. To je obecný přírodní zákon. Výsledek vzájemné kombinace
polarizovaných božských energií může snad být obecně nazván „dětmi božími“,
stejně jako výplod dvou lidských energií může být označen za „dítě mozku“.
Považujeme-li Bnej Elohim za jednotky energie polarizovaného božského
vědomí, přicházející k lidstvu, aby utvářely lidskou inteligenci zpětnou
cirkulací síly opačné polarity, pak počínáme rozumět jejich funkci. Jsou
to jakési božské myšlenkové útvary sestupující až tam, kde mohou navázat
přímý kontakt s rostoucí myslí člověka. Prakticky jsou naším prvním uvědomováním
si božství, pokoušejícího se pozvednout nás nad naše materiální lidství.
To je smysl „Synů Božích“, kteří přišli pro spasení (evoluci) lidstva a
bez nichž by lidé nebyli ničím víc než pouhými smrtelníky. Bnej Elohim
jsou božími dětmi tím, že jsou „uvědoměním si Boha“ v každém dítěti člověka.
O styku andělů s lidmi v raném stádiu vývoje se vypráví dokonce i legenda.
Někteří z nich „odpadli“ od původní boží milosti, podobně jako lidé, a
tito psanci přišli na zemi a usadili se zde. Bylo jich okolo dvou set a
přistáli na vrcholu hory Hermon (od Herem, přísaha, pravděpodobně ve spojitosti
s Hermem). Ufologové si o tom jistě pomyslí své.
Když přistoupili na podmínky úmluvy, sestoupili z hory, smísili se s
lidmi a ženili se s nimi. Ve svém volném čase se zabývali vyučováním magie
a základů vědy. Jejich vůdce se jmenoval Semjaza a vyučoval kouzlům a znalosti
léčivých bylin, zatímco Armaros učil, jak taková kouzla rušit. Azazel učil,
jak zpracovávat kovy, vyrábět zbraně a užívat antimon v kosmetice. Baraquijal
byl astrologem, Kokabel astronomem, Ezekiel meteorologem, zatímco Šemisiel
a Sariel vysvětlovali pohyby slunce a měsíce.
Dá se předpokládat, že by lidstvo bývalo učinilo na zemi nesmírný pokrok.
Legenda dále vypráví, že lidé zašli tak daleko, že překročili meze svých
možností a stali se tak bezbožnými a zkaženými, že na ně byla seslána potopa,
aby vyčistila zemi. Sbor andělů byl shromážděn velkými archanděly a údajně
odeslán v nemilosti zpět do své domovské oblasti pro své nevhodné vyučování.
Je zajímavé si všimnout, že jména archandělů byla Zbožnost (Michael), Uzdravení
(Rafael), Síla (Gabriel) a Světlo milosti (Uriel). To byly zřejmě vlastnosti,
které lidé do té doby postrádali.
Poučení z této starodávné science fiction je zřejmé. Mysl bez duše je
pro lidstvo hrozivým nebezpečím. V tomto věku techniky si to musíme neustále
připomínat.
Stará nauka říká, že Satan přišel v řádu Bnej Elohim, a jistě je pravda,
že na úrovni Stromu, kde sídlí Bnej Elohim, se lidstvo setkává s domýšlivě
arogantní pýchou a s pokušením sebezbožnění. Když si lidé poprvé uvědomí
své vnitřní možnosti stát se „podobnými bohu“, může to způsobit a zpravidla
to také působí silné porušení rovnováhy. Malí človíčci „hrající si na bohy“
se zaplétají do velmi nebezpečné hry, jak ke své škodě poznáváme.
Jakmile se jednou svěříme Stromu, nemůžeme již ustoupit. Jakmile pozvedneme
své zraky od bláta našich pozemských počátků, musíme hledět vzhůru k nebi.
Bnej Elohim nám pošeptali magická slova: „Měli byste být jako bohové –
nesmrtelní!“ a my nebudeme mít klid, dokud nedojdeme k tomuto neznámému
cíli. Odlesk jeho slávy, který spatříme v Hodu, nás může zmást a třeba
i načas oslepit, když se vynoří z jiného světa, Jesodu, ale když si uvědomíme
toto větší světlo, jsme jím neodolatelně přitahováni. Po cestě se můžeme
dopustit mnoha tragických omylů, ale dříve nebo později se musíme naučit
zacházet s novými silami a schopnostmi, které získáme. Není chybou Bnej
Elohim, neporozumíme-li jejich poselství. Nemohou napravovat naše chyby.
To musíme učinit sami. To vše je součástí stávání se tím, čím se musíme
stát.
Bez Bnej Elohim bychom stěží měli tolik důvtipu, abychom dosáhli vůbec
nějakého pokroku, ale nesmíme se dopustit osudného omylu a věřit, že smysl
a rozum jsou všechno, nebo si představovat, že samotný čistý instinkt nás
někam dovede. Pokus o čistě intelektuální typ vývoje by znamenal horizontální
rozšíření Hodu a skončil by brzo beznadějnou nerovnováhou. Znamení mysli
a duše byla výrazně umístěna na stejné úrovni jako rovnocenná a jako protilehlé
sefiroty tak, aby byla zdůvodněna nutnost oboustranného vývoje na tomto
stupni. Ani jedna z nich nemá přednost, ale tvoří spolu dokonalé partnerství.
Bnej Elohim jsou bezprostředními tvůrci našich myslí tím, že nám přivádějí
neustále nové podněty, nutící nás hledat poznání. Dokážeme-li citlivě zachycovat
jejich energii, namísto abychom chtěli lámat věci přes koleno, povedou
nás k poznání pravd, které hledáme. Jsou také anděly, označovanými v modlitbě
Páně nejasnou frází „a neuveď nás v pokušení“, která je okamžitě vyrovnávána
závěrem „ale zbav nás od zlého“. Význam těchto slov byl vždy zkreslován
překladem, a jsou-li pozměněna na „neuveď nás v pokušení, aniž bys nás
zbavil od zlého“, stane se jejich význam dostatečně jasným.
Potřebujeme pokušení. Bez něj bychom se nikam nedostali. Neustálé podněty,
které dostáváme, potřebujeme nezbytně pro utváření naší povahy v procesu
božského vývoje. Reakce na ně vytvářejí náš vnitřní svět. Každý jednotlivý
podnět a reakce na něj, i ta nejslabší, je zkouškou, kterou musíme podstoupit
a ve které musíme obstát.
Vše jsou zkušenosti, kterými musíme po cestě projít. Každý úspěšně překonaný
krok je další příčkou na žebříčku světla. Bnej Elohim nám dodávají tyto
prostředky, ale riziko spojené s jejich používáním je naše. Proto máme
plné právo se modlit, abychom se nesetkávali s osudovými zkouškami, dokud
v nich nejsme schopni obstát. Vše jsou zkušenosti, nikdy se nemusíme obávat
Bnej Elohim, jediným zdrojem nebezpečí jsme my sami.
Opustíme Bnej Elohim, aby plnili své poslání, a přijdeme do
BERIAHU, Světa stvoření, archanděl Rafael
Některé systémy zde umisťují Michaela jako léčící bytost, ale to je
omyl, protože Michael je zřejmě slunečním archandělem, a proto má být správně
umísťován do Tiferetu. Rafael má být vždy spojován s uzdravováním, vyučováním
a je speciálním ochráncem cestovatelů, často znázorňovaným s cestovatelským
kloboukem, holí a polní lahví. Tyto symboly jsou pokřesťanštělou verzí
hermetického kaduceu, cestovního klobouku a nádobky s hojivou mastí. Rafaelovi
bylo určeno hojit zejména rány lidstva (a ne nemoci všeho druhu) a předkládat
modlitby světců. Je ustanoven pánem nad duchem lidí.
Rafael je také andělem spojeným s Tobiášem. Jako jeden z velké čtyřky
přemohl zvrhlého anděla Azazela (který byl zbojním velmožem a podněcovatelem
lehkých ženštin) a spoutal ho bezpečně na tak dlouho, až ho hloupé lidstvo
osvobodilo a ustanovilo vládcem střeliva. Rafael znamená Uzdravující Boží
a do jeho působnosti spadají zejména válečná zranění.
Ve zosobnění Rafaela můžeme sledovat počátky svědomí lidstva, rozvíjejícího
smysl pro dobré a zlé. Chceme-li, můžeme tomu říkat zdravý rozum. Léčení
ran je vyrovnávací činností, vyplývající z přesvědčení, že k poranění by
nemělo docházet, a že by měla být jak napravována, tak by se jim mělo předcházet.
To platí na všech úrovních, hmotné, mentální i duševní. Rafael je kompenzátorem.
Dává vrozený smysl pro poznání, kdy věci zacházejí příliš daleko v jakémkoliv
směru tak, aby mohly být uvedeny zpět do rovnováhy. Zavedou-li nás Bnej
Elohim příliš daleko, můžeme vždy volat Rafaela o pomoc.
Tento proces můžeme pozorovat na tom, jak naše těla podivuhodně reagují
na poranění. Není možné sledovat obdivuhodnou činnost buněk našeho těla
a biochemické reakce a nemít alespoň tušení jakéhosi inteligentního vědomí,
řídícího tyto operace. Jestliže si kabalisté představují tento zvláštní
typ vědomí jako působení Rafaelovo, co na tom? Všimněte si, že Rafael je
ranhojič a ne všeobecný lékař. Měli bychom rozlišovat mezi ním a Michaelem,
neboť Rafael léčí poranění a Michael léčí nemoci. Oba jsou specialisté
ve svém oboru.
Zraníme-li někoho nebo jsme-li sami poraněni v mysli nebo na duši, je
Rafaelovým úkolem zmírnit utrpení a uvést věci do pořádku použitím hojivého
balzámu na poraněné city. Ve zdravém těle zdravý duch, může být dobře Rafaelovým
mottem a pod jeho ochranu spadají jistě všechny formy mentálního léčení
a mentálních nemocí. Rafael je archandělem, kterého je třeba v případě
šílenství a duševních chorob.
Přiřazení Rafaela na východ s mečem a prvkem vzduchu porozumíme, když
si uvědomíme, že meč býval šípem. Ten nejen že působí rány, které pak Rafael
musí hojit, ale dává také tvar našim rychle vysílaným myšlenkám, mířícím
kamkoliv je luk naší vůle zamíří. Je to, jako by Stvořitel života věděl
dostatečně dobře, že nikdy nedokážeme šplhat po jeho žebříku, aniž bychom
se stále zraňovali, a tak dostal archanděl Rafael za úkol nás učit, jak
si máme svá zranění léčit. To je působení zákona o rekompenzaci.
V hermetické tradici je Rafael také patronem poutníků na vnitřní cestě,
stejně jako průvodce zemřelých. Hůl, kterou nese, je středním pilířem nebo
vodorovnou rovnováhou, podle toho, jak je znázorněna.
Její poselství je prosté: „Drž se zpříma a udržuj rovnováhu!“ Ve skutečnosti
je to mentální stabilita. Jeho láhev obsahuje vodu moudrosti a vtipu, která
nám má zajistit, abychom nebyli příliš suchopární, zatímco jeho širák nás
má chránit před úpalem nebo oslněním větším množstvím světla, než dokážeme
snést. Jsou zde pro povzbuzení našich myslí, dokážeme-li je využít.
Jako hermetický učitel nás Rafael učí, jak máme využít svou mysl ve
službě svého ducha. Vidíme mysl jako nástroj a prostředek, a ne jako vlastní
cíl. Učíme se ovládat mysl, namísto abychom byli zmítáni každým mentálním
impulsem, se kterým se střetneme, vyslaným ze silnějšího zdroje, nežli
jsme my sami. Ve tvrdé hermetické škole poznáme, jak máme zacházet s „mentální
látkou“, podobně jako se řemeslník učí zpracovávat surovinu. Současně objevujeme,
jak mysl zapadá do schématu dokonalosti, takže nepřeceňujeme její meze
a její cenu, jak pro Boha tak i pro lidi. V pozadí mysli, kterou pěstujeme,
zní starodávná výstraha: „K čemu je člověk, získá-li celý svět a ztratí
při tom svou duši?“
Říkalo se, že každý dělá chyby, ale jen blázen se z nich nepoučí. Moudří
lidé mají užitek z chyb, kterými se učí. Rafaelův impuls v nás nutí učit
se ze zranění, která si sami způsobujeme. To je léčení ran na úrovni moudrosti.
Většina z nás se nejlépe učí tímto bolestivým způsobem, protože je nám
nejsrozumitelnější. Tak se učí děti základním lekcím života a my jsme stále
ještě kosmickými dětmi. Ve svém raném dětství jsme běhali, padali a rozbíjeli
si kolena, plakali bolestí a nechali se ošetřovat a utišovat dospělými,
kteří nás pak posílali zase někam běhat. Podruhé jsme si již dávali větší
pozor. Tak nás učí Rafael.
Ve skutečnosti to není naše tělo, kdo cítí bolest, ale naše mysl. Člověk
v bezvědomí necítí bolest z tělesných zranění a i při dlouhotrvajícím mučení
přijde okamžik, kdy se mysl oddělí od těla a tělesná bolest ztrácí svůj
význam. Vysoce vycvičená mysl může odmítnout zprávu mozku o bolesti a tak
uchránit duši před utrpením. To není tak neobvyklé, jak by se mohlo zdát,
protože tuto schopnost si alespoň v menší míře vytváří každý invalida.
Říká se tomu „naučit se žít jako mrzák“. Žáci hermetismu jsou ještě o krok
dále a učí se žít vedle zmrzačení nebo dokonce vůbec mimo něj. Schopnosti
mysli se pozvednou od neschopnosti těla. V léčení je učení. To je Rafaelovým
poselstvím lidstvu.
Nesmíme se poranit, abychom se něčemu nenaučili, ale pokud nebudeme
mít tolik rozumu, abychom se vyhnuli poranění vůbec, musíme stále ještě
trpět. Slávou Hodu je naše úspěšné dosažení tohoto stavu mysli a Rafael
nám ho pomůže nalézt, budeme-li ho o to žádat. Jeho specialitou je tvůrčí
užívání mysli. S tímto uměním se dokážeme přizpůsobit jakýmkoliv okolnostem
a pak objevit, jak přizpůsobit podmínky sobě. To je hermetismus na vysoké
úrovni. Nemusíme se bát úrazů, dokud je bude hojit Rafael. Abychom objevili
něco z nejhlubších úrovní mentálna, nejbližších nám jako pozemským bytostem,
musíme proniknout do světa za Rafaelem a dostat se do
ACILUTU, Světa počátků, boží aspekt: ELOHIM CEVAOT
To je zpravidla překládáno jako „Bůh zástupů“, ale zde se opět setkáváme
s mnohokrát diskutovaným slovem „Elohim“ a se starým sporem mezi elohisty
a jahvisty. Kabala řeší tento problém tak, že opatřila božská jména na
černém pilíři ženskou předponou Eloh a na bílém pilíři mužskou předponou
Jah. Božská jména středního pilíře mají kombinovanou hodnotu. Ale i v kabale
stoupl silně vliv Boha-otce a v původně vyrovnaných představách vzájemné
závislosti mužského a ženského prvku převážil místy vliv mužství. To si
musí dnešní badatelé i praktikové dobře uvědomovat. Držíme-li se pevně
středního pilíře a udržujeme-li na něm rovnováhu, musíme tyto neshody vyrovnávat.
Aby kabalisté udrželi ženský ráz představ o Bohu, museli se stát jakýmsi
„podzemním hnutím“, neboť byli považováni za rouhače a kacíře jak Židy,
tak i křesťany a muslimy. Je zcela nesprávné označovat kabalu za patriarchální
praktiku nebo víru. Kabala v podstatě překračuje sexuální ohraničení božství,
ale přijímá obě polarity jako základní pole božské působnosti v jeho stvořeném
vyjádření sebe sama. V grafickém symbolu Stromu sahá pole božského působení
od největší mužské síly v bílém pilíři až po maximum ženské síly v černém
pilíři, pod nimiž je lidstvo a země, ale nad nimi bdí zcela neomezené božství
v podobě zcela neomezeného EJN SOF ÓR. Zde v Hodu se proto na své cestě
vzhůru setkáváme s prvým božím aspektem, dosáhnuvším plného rozsahu ženské
síly, od něhož vedou odchylky na všechny strany jen k mužské potenci.
Elohim Cevaot je ženskou božskou silou v každém jednotlivém stvořeném
jedinci. Dá se říci, že je záporným nábojem v každém atomu. Vidíme zde
božství jako nekonečné množství oddělených životů, které jsou přesto neoddělitelnými
složkami jediného života. „Učinil je pak muži a ženami“ znamená prostě
to, že jsme skutečně všichni mužskými i ženskými bytostmi se silami obojího
druhu v každém z nás. Nerovnováha v kterémkoliv směru nám způsobuje značné
potíže, ale taková je už naše povaha, že se učíme tím nejtěžším způsobem,
otloukáme si hlavy o meze sexuální polarity, které ani Bůh nepřekračuje.
Uvědomíme-li si, že Elohim Cevaot je spojeno se Slávou boží v Hodu,
jak je to přirozeně vhodné. Nádhera, léčení, zvědavost, vynalézavost, a
většina hermetických asociací jsou ženskými vlastnostmi a skutečná sláva
člověka je v tom, že se lidstvo pokouší pozvednout nad sebe sama směrem
k božství. Je to ženský instinkt lidské rasy, který udržuje všechny druhy
náboženství, neboť zatímco mužská energie „padá“ a proniká ven do hmoty,
ženská energie „stoupá“ a proniká dovnitř do ducha. V báji Genesis to byl
muž, kdo padnul, a sémě ženy, které přineslo spásu. Na této úrovni Stromu
bychom si měli představovat ženu jako mužovu slávu, zatímco muž je ženiným
vítězstvím. Hod a Necach se vysvětlují navzájem, neboť Necach je mužem
beroucím na sebe podobu ženy a Hod je ženou projevující se jako muž. Oba
se spojují v Jesod, aby vytvořili pozemský život lidstva, v Tiferet, aby
vytvořili nebeský život lidí.
Tuto vzájemnou závislost mužského a ženského principu si můžeme představit
velice snadno jako gumový míč, na povrchu bílý a uvnitř černý. Obrátíme-li
ho jednoduše naruby, změní se jeho vnější vzhled, ale nic jiného. Polarita
je jen relativní.
Také si můžeme připomenout příběh o hermafroditovi. Ten byl legendárním
dítětem Herma a Afrodité a zpočátku byl chlapcem. Byl vychován Najádami,
vodními vílami, a když vyrostl, cestoval po světě puzen neuhasitelnou zvědavostí.
Jednou se koupal v prameni, přičemž nymfě Salmakidě se tak zalíbil, že
uprosila bohy, aby je spojili do jediného těla a tak se stali navždy jediným
mužem-ženou. Tato alegorie dobře objasňuje postavení v Hodu. Dá se shrnout
jako „žena hledá muže“.
Sem také velmi dobře zapadá příběh o Pandořině kouzelné skříňce. Zpravidla
se má nesprávně za to, že ji otevřela ona sama a vypustila všechny pohromy,
ale původní příběh zní ve skutečnosti jinak. Pandora byla první ženou,
kterou vytvořil Zeus z hlíny, všichni bohové ji obdarovali všemi možnými
vlastnostmi a Hermes ji přivedl Prométheovi (první myšlence) za ženu. Přinesla
si s sebou magickou skříňku s věnem. Prométheus měl v sobě dostatek božství,
aby odkryl podvod bohů, a proto ji předal dále svému bratru Epimétheovi
(následující myšlence). Ten se s ní oženil, otevřel její skříňku a tak
vypustil hrůzy, ale nalezl útěchu v naději, jako jedinou možnost, jak si
uchovat skutečné štěstí. Skříňku neotevřela žena, ale muž.
To je dobrý obraz toho, co se děje v Hodu. Při hledání božských darů
prostřednictvím mysli (zvědavosti) vypouští lidstvo automaticky potíže,
které tento proces provázejí, ale pokud je zde naděje (léčení), nemůžeme
mít jistotu, že můžeme dosáhnout osvobození. Neboť pro všechnu svou zchytralost
byl Prométheus odsouzen k trestu, ze kterého ho osvobodil po třiceti letech
Herkules, což naznačuje třicet dvě cesty Stromu. Epimétheus byl oproti
tomu proměněn v opici, a dá se předpokládat, že musí vyšplhat po Stromu
obtížným způsobem. To je velmi dobré znázornění počátků lidstva a jeho
vývoje.
Domýšlivý Prométheus (který si myslel, že může dojít do nebe bez ženy),
byl uvržen do muk, jichž se sám nemohl zbavit, a musel být osvobozen čistou
božskou silou. Epimétheus se naopak podobá nám samým tím, že začíná u paty
Stromu a je schopen po něm šplhat. Božské dary, vložené do smrtelného ženství,
jsou naším věnem, se kterým můžeme započít výstup. Poučením je zde snad:
„Druhé myšlenky (Epimétheus) jsou nejlepší.“ První tušení lidstva o jeho
vrozeném božství způsobilo tolik potíží přehnaným sobectvím, takže jen
jeho následující uvědomění si jeho lidského postavení mu pomůže vyšplhat
na Strom z jeho paty.
Z Hod a Necach přicházejí představy o „spojení duší“. Tato hodně zneužívaná
nauka znamená, že čím se duše stává osobitější a vyvinutější, tím má menší
naději, že najde partnera odpovídajících vlastností. Obyčejní tuctoví lidé
na úrovni stáda nemívají potíže s vyhledáváním partnerů, protože si jsou
navzájem tak podobní a dobře se k sobě hodí v mezích snadno dosažitelné
tolerance. Duše, které předběhnou hlavní vlnu populace nebo se za ní opozdí,
činí tak na své riziko. Čím více se vzdálí od „normy“, tím obtížněji naleznou
sobě podobného druha. Ale kdyby takové duše neexistovaly, lidstvo by se
nikdy nemohlo pozvednout ani klesnout ze své ploché úrovně, a tak by se
poddalo pusté netečnosti. Právě výkyvy v obou směrech činí život zajímavým
a ty také udržují naši pozornost u jeho záležitostí.
ELOHIM CEVAOT, které jsou božským ženským principem v nás všech, si
hledají prostřednictvím lidstva rovnocenného partnera v JHVH CEVAOT v Necach.
K tomu dochází na všech úrovních života. Každý si musí najít u druhých
to, co mu schází, a to platí jak pro jedince, tak i pro kolektiv. A kdyby
k tomu skutečně v tomto světě došlo, byl by to, konec lidstva, šťastný
konec, ale něco takového se v dohledné budoucnosti nedá očekávat. Přesto
dochází v úsilí o tento kolektivní cíl k individuálnímu dosažení cíle,
které přibližuje tento ideál i nám ostatním.
Slovo CEVAOT je překládáno doslova jako „zástupy“ ve smyslu armád nebo
bojových skupin a zde se setkáváme s „válkou pohlaví“, s pojmem věčného
zápasu o sexuální nadvládu. Na povrch se může zdát, že síla Hod a Necach
stojí proti sobě, ale ve skutečnosti je síla vynakládána spíše na zachování
hybné síly polarizovaného napětí než na neutralizování dvou protikladů.
To znamená, že když se setkají kladný a záporný typ energie, je výsledkem
síla, snažící se zmenšit původní energie ve svůj vlastní prospěch. Kdyby
se to do nekonečna opakovalo bez doplňování z prvotního zdroje síly, energie
by prostě zmizely. V lidských podmínkách by se muž a žena navzájem vyrovnali
a nic by nezůstalo. Odpustíme si cynické poznámky, neboť lidstvo se musí
i nadále rozmnožovat, a proto dochází mezi mužem a ženou k „záporu“ (výměně
energie), kterým je pohlavní akt. Dítě, které z toho vznikne, vyhlásí vítězem
své vlastní pohlaví a pokračuje v „zápasu“, když dospěje. To je „válka“,
kterou vedou mezi sebou pohlaví na této zemi.
Hod a Necach ukazují dostatečně jasně v kombinaci s Jesod slávu a vítězství,
skryté za pohlavním rozmnožováním. Zachovají polarizovanou sílu mezi mužstvím
a ženstvím na každé úrovni života. Přirozeně to není zcela klidný proces,
ale rozhodně by neměl být nikdy procesem nepřátelským. Nepřátelství jakéhokoliv
druhu mezi pohlavími je zcela špatné. Ideálním stavem by mělo být vyrovnané
partnerství. Dva jako jeden. Nesmí zde vzniknout otázka. „nadřazenosti“,
ale jen vhodnosti. ELOHIM CEVAOT a JHVH CEVAOT jsou božími aspekty, vytvářejícími
schéma, které musíme dodržet, abychom získali dokonalé výsledky. My všichni,
kteří existujeme zde na zemi, jsme navzájem spojeni v tomto schematu. Čím
lépe dokážeme rozvinout existenci s pomocí božího aspektu ELOHIM CEVAOT
v nás, tím lépe se budeme podílet na plánu dosažení dokonalosti.
A protože nemůžeme dokonale porozumět Hod bez Necach, přejdeme po vodorovné
cestě, spojující tyto dvě sefiroty a dojdeme k
6.
Sefira Necach, Vítězství, Úspěch, 7
ASIAH, Svět vyjádření: Venuše, Afrodité
Intelekt bez citu je mrazivou představou a zde v Necach je myšlení vyvažováno
citem. Afrodité nepřináší jen sexuální lásku na hmotné úrovni, ale i teplo
a citovou lásku kdekoliv. Lásku rodičů k dětem, vlídnost ke zvířatům a
rostlinám. Láska k životu všeho druhu je afroditická. Zde se setkáváme
s vlídností a sympatiemi, zálibami a něhou.
Zpěv, tanec, hudba a balet jsou spojeny s orfickou cestou, vedoucí přes
Necach. Patří sem všechna učení spojená s projevy radosti, neboť co je
zdrojem větší radosti než vítězství v jeho pravém slova smyslu? To není
nedobrá a dětinská radost z pádu nějakého protikladného činitele, ke kterému
došlo náhodou, ale čistý pocit osvobození sil, které můžeme použít na něco
lepšího, nežli je přemáhání bezprostředních obtíží. Kdo dokáže popsat zážitek
z dosažení úspěchu? Někteří lidé ho přirovnávají k dosažení řemeslné zručnosti
nebo napsání knihy. V zásadě je to citová reakce na překonání překážky
nahromaděnou silou. Vynakládáme sílu na cestu, překonáváme přirozený odpor,
se kterým se setkáváme, a výsledkem je vítězství.
U paty Stromu nejsou naše pohnutky, které nás vedou k tomu, abychom
po něm stoupali, zdaleka ani čisté, ani vznešené. Primitivní vychytralost
se snoubí s hrabivostí Necach. Jak se vzdalujeme od svých primitivních
počátků, měli bychom se produchovňovat podle vzoru bohů, které následujeme.
Stáváme se tím, v co věříme. Představa božské lásky projevující se sexuálními
cestami v podobě vítězství v Necach nás vede od horších projevů naší lidské
sexuality k lepším. Snad je to naše největší vítězství vůbec. Být naprostým
pánem tak mocné síly v sobě a usměrňovat ji podle vlastní vůle je hlavním
cílem zasvěcení. „Láska řízená vůlí je celým zákonem“, se stává správnou
naukou, ať to již citoval Aleister Crowley nebo ne.
Čistá síla životní energie, spotřebovávaná lidstvem na různé sexuální
vybití se, je téměř nezměrná. Milovat a být milován je prvotní potřebou
lidstva, kterou je třeba uspokojovat na všech úrovních. Nemůžeme dosáhnout
úplnosti bez láskyplné výměny s někým jiným. Nikdy se nemůžeme stát něčím
víc, než čím jsme, pokud nemilujeme a nejsme milováni jinými lidmi a samotnými
bohy. Láska je duším tím, čím je potrava tělu, a kdo by se bez nich obešel?
Jakými lidmi bychom byli bez lásky? Kdo se odváží představit si tak hrozný
obraz?
Do styku s božskou láskou se my lidé dostáváme normálně prostřednictvím
jeden druhého. Všichni jsme prostředníky této nepostradatelné síly, která
se námi projevuje. Doposud jsme zřejmě jejími jen velmi nedokonalými nositeli,
ale protože máme ještě daleko k vrcholu vývoje naší dokonalosti, nemusíme
zoufat. Kde je prostor, je i naděje. Je to ovšem děsivá představa, že každý
z nás je zde na zemi představitelem božstva, které budou ostatní lidé vnímat
tak, jak my jim ho představíme. Není divu, že tolik lidí věří na ďábly
nebo je zcela lhostejných k jakémukoliv náboženství. Jaký dojem si máme
učinit o bozích, poznáme-li je prostřednictvím našich bližních? A naopak,
jakým obrazem božství jsme my sami? Nemáme důvod k radosti ani k uspokojení!
Z těchto důvodů si snad mnoho mystiků zvolilo nesmírně obtížnou cestu
přímého přibližování se k božství a přerušilo styky s ostatními lidmi,
vyjma snad s několika málo jedinci, zasvěcenými stejným ideálům. Tito lidé,
oddaní samotě a kontemplaci, buďto dosáhli svého cíle, anebo zaplatili
za nezdar. Museli hrát se svým osudem o buď a nebo. Někteří měli úspěch,
ale mnozí neuspěli. Nikdo se nemůže odvážit takového úsilí bez důkladného
zvážení všech pro i proti svých možností. Ignorování Venuše je domýšlivým
projevem soběstačnosti, která může být spíše domnělá než skutečná.
Pro převážnou většinu z nás je Venušina zkušenost nejen nezbytná, ale
umožňuje nám i to, aby naše životy stály za prožití. Venuše nepřináší jen
sexuální lásku, ale i lásku mezi rodinami, přáteli, skupinami a bohužel
dosud ne mezi národy. Domy, zahrady, potěšení všeho druhu a vše, co nám
působí smyslové uspokojení, jsou Venušiny atributy, neboť všechny jsou
cenami za menší vítězství nad přestupky proti pravidlům života. Puritáni
mohou odsuzovat lásku vůbec, ale bez ní by zde nebyli ani oni sami, aby
se mohli mračit nad pošetilostí těch, kdo je přivedli na svět.
Naše smysly, emoce a pocity, rozvíjené Venušinými vlivy v Necach, jsou
počátkem lidské duše. Nesmíme jimi ani pohrdat, ani je považovat za hanbu.
Někdy může letmý dotek květu přivést duši blíže Bohu než dvouhodinové kázání.
Venuše nás má co učit, stejně jako Hermes, ale mluví spíše k srdci než
k hlavě. Učíme se smyslovým vytržením i naukami, dokud neobjevíme tajemství,
jak mezi nimi udržet střední kurs. Bolest a slast jsou Venušinými pilíři,
mezi nimiž musíme nalézt svou střední cestu, cestu lásky.
Venuše je zařazena k základu mužského pilíře z opačného důvodu, pro
který je Hermes umístěn na ženském pilíři. Necach ukazuje muže hledajícího
ženu a naznačuje ženskou složku ideálního muže. Bez ní by čistě mužský
člověk byl v nejhorším případě necitelným, surovým a neustále útočným tvorem
a v nejlepším případě vypočítavým, chladně domýšlivým intelektuálem. To
by záleželo na tom, zda by dával přednost rozumu nebo svalům. Ale v každém
případě by pro takovou nestvůru nebylo místo ve Stromovém plánu dokonalosti.
Má-li mít lidstvo vůbec citovou duši, musí tato duše vzejít z feminizující
mužské síly v Necach.
Esotericky není duše nesmrtelná o nic více než mysl. Nesmrtelným principem
lidstva je duch, i když k nesmrtelnosti v něm se lidstvo pozvedá pomocí
mysli a duše. Duše může existovat a rozvíjet se jen láskou. Láskou na všech
úrovních. Všemi druhy pocitů. Působení Venuše je čímsi mnohem víc nežli
jen tělesnou funkcí. Z ní se rodí duše stejně jako těla. Pravověrný křesťanský
názor, že sex by měl být používán výhradně k nezbytnému plození lidského
potomstva, je smutným neporozuměním, vzniklým z upřímného pokusu uchovat
posvátnost pohlavního styku vyvíjejících se duší.
Nic nepovznáší nebo neponižuje duši tak jako sexuální podněty. Člověk
je ovládán sexualitou víc, než předpokládal i sám Proud. Na prvotně hmotné
úrovni je to jen prostý rozmnožovací úkon, společný všem formám života,
mající za účel rozmnožování druhu a s tím spojené vedlejší účinky. Na vnitřních
psychických úrovních mohou sexuální energie a jejich distributivní schéma
doslova vytvářet nebo ničit lidskou duši, nehledě na jejich zpětné působení
na lidské tělo. Čím je duše vyvinutější, tím silnější účinky tato výměna
sexuálních energií vyvolává. Venuše tvoří nebo zabíjí, a když se setkáme
v Necach s jejími milostnými nebezpečími, jde pak opravdu o „vítězství
nebo smrt“. Podlehneme-li v zápase, vracíme se zpět do znovuzrození, ale
vyhrajeme-li, získá naše duše nesmrtelnost a my se vymaníme z nutnosti
žít ve smrtelném těle.
Toho si byly dobře vědomy všechny mysterijní kulty a hodně se zabývaly
objevením metod, jak úspěšně řešit takové duchovní situace. Celý problém
byl a je v tom, jak využít sexuální energie na vnitřních úrovních, aby
co nejpříznivěji působily na lidské duše, zejména na ty duše, které jsou
v choulostivém stavu vývoje při vlastních mystériích. Ty musí být chráněny
a poučeny o sexuálních technikách, které se nejlépe osvědčily pro tělo,
mysl i duši. Tyto techniky jsou ovšem žárlivě chráněny jako kultovní tajemství,
i když byly ve zkomolené podobě dost známé a často prováděné. Jednou z
nich je indický tantrický systém.
Takové zacházení se sexem bylo velmi vzdáleno primitivních forem kontroly
porodnosti, které měly jiný účel než bezprostřední uspokojení tělesné žádosti.
Celé tajemství spočívá ve vnitřním zacházení s energiemi mysli a duše.
To mohl nebo může dokázat jen vycvičený jedinec a v případě neúspěchu se
dostavil přísný trest v podobě psychicko-fyzického zhroucení. Z okultního
hlediska jsou takové nezdary ty nejhorší, protože jejich následky se mohou
přenést i z jednoho života do druhého.
Stará náboženství a mysteria experimentovala s různými tělesnými technikami.
Hojně byla prováděna chrámová prostituce obou pohlaví, ovšem s velmi nejistým
úspěchem. Zde je zajímavé si všimnout instituce kněžského „celibátu“. Dnes
to znamená slib zdrženlivosti, ale původně to znamenalo „Psího kněze“ (Kelb-pes),
který byl homosexuál. V mystériích bylo zkoušeno mnoho sexuálních systémů
s velmi různými výsledky. Stopy po nich nalezneme v raně křesťanské etapě
a v pozdějších pokusech trubadúrů přenést sexuální vztahy mezi muži a ženami
na nemateriální úroveň. To byl ideál. Zda ho bylo dosaženo, je věcí názoru.
Vyrovnání sexuálních energií duchovními cestami zůstává dodnes hlavním
problémem mystérií. Určitě ještě nedošlo ke konečnému vítězství na poli
Venušině, vzdor velmi neklidným obdobím příměří a vyčkávání. Ani církev,
ani lóže nemohou nabídnout uspokojivé řešení a nakonec zůstává jednotlivým
zasvěcencům a skupinám, aby si našli své vlastní odpovědi. Kabala v této
otázce ani nemoralizuje ani nic nepředpisuje, pouze ukazuje způsoby, jak
udržet rovnováhu a vzájemné vztahy mezi mužem a ženou, které jsou k tomu
zapotřebí. Objevení výkladu metod ponechává jednotlivých školám a žákům.
Jedno je však jisté, že dokud nezvítězíme v Necach, nemůžeme vystoupit
výše po Stromu. Také bychom si měli být vědomi, že bojujeme s Venuší a
ne proti ní. Našim hlavním protivníkem je náš nedostatek lásky.
Planeta Venuše byla Řeky nazývána Fosforus a Římany Lucifer, což obojí
znamenalo „Světlonoš“. Židé ji nazývali „Nogah“ (Zářící) nebo Helel ben
Šahar, „Syn úsvitu“, protože jasně září na ranní obloze. Všechna tato krásná
jména se stala názvy pro označení vzpurného anděla, který padl z nebe a
jehož následujícím posláním (potvrzeným nejvyšším Božstvím) se stalo zkoušet
(nebo pokoušet) lidstvo. Téměř každý člověk se zachytí alespoň na jednom
hrotu těchto pekelných vidlí. Kdybychom jim ovšem unikli, museli bychom
dosáhnout stavu nadlidí, daleko mimo jeho dosah. To můžeme dokázat, jen
když se naučíme lekcím Herma s Afrodité. Hermes nám ukáže, jak chytrostí
unikneme jejím nástrahám, a ona nás naučí, jak láskou překonáme jeho domýšlivou
vychytralost. Odpověď je znovu ve střední cestě mezi oběma extrémy.
Abychom ovládli Venuši, musíme znát tajemství její zóny nebo pásu. Ten
byl zavázán zvláštním uzlem, jehož vzor je udržován v tajnosti. Jakmile
odhalíme jeho tajemství, ovládneme lásku vůlí, neboť můžeme rozvazovat
nebo svazovat uzel podle vlastního uvážení. Nesmírné bohatství okultních
nauk je skryto ve starověkém „uzlovém písmu“, kterým byly předávány srozumitelné
zprávy dříve, nežli se lidé naučili číst a psát. Výzkum v tomto směru se
bohatě vyplatí, neboť zauzlované provázky se tak či onak vyskytují ve všech
okultních systémech. Ve starověku se věřilo, že zavázání uzlu na posvěcené
šňůře může způsobit neplodnost. Dodnes nám z toho zbylo vulgární úsloví:
„Svaž se!“, to je „Buď neužitečný jako muž a neschopný mě obtěžovat!“ Příliš
sexuálně aktivní muže někdy škádlí jejich kamarádi, aby „si na tom udělali
uzel“. Tím je žertovně myšlen jejich pohlavní orgán, ale původně to znamenalo
zavázat Venušin pás ke zmenšení žádosti. Zavázané uzly udržují sílu ovládnutou
v jejím vlastním okruhu, zatímco rozvázané uzly jí umožňují volně se pohybovat
kamkoliv.
Symbol pásu a uzlu je hlavním klíčem pro porozumění Venuši a Necach.
Ti, které tento problém zajímá, si mohou meditativně hrát s vhodným kusem
šňůry. Výsledky, které je tak možné získat z podvědomé mysli, jsou překvapující.
Studium a praxe vázání „magických uzlů“ je nesmírně zajímavá a zaslouží
samostatné zpracování.
Na konci našich úvah o asiatické složce Necachu nám zbývá závěr, že
ať je sexuální láska jakkoliv podivuhodná a nepostradatelná, musí být námi
kontrolována, má-li být k užitku. Uzel na Venušině pásu je smyčka okolo
našich nohou, kde nás poutá a zadržuje. Okolo krku nás škrtí a zabíjí.
Okolo zápěstí nás podpírá a chrání nás před pádem do propasti. Střední
cesta je opět nejlepší. Venušin pás nás učí, že láska musí být držena na
uzdě, má-li nám být k dobru. Jak a čím se toho dosáhne, je věcí názoru
a experimentu, ale nezbytnost pásu samého je zřejmá.
Uvázání pásku okolo zápěstí na počátku jakéhokoli obřadu znamená: „Podřizuji
se zákonům řídícím tuto operaci, atd.“ To je přesně to, co se musíme naučit
v Necach, máme-li získat Venušino vítězství. Snad tomu porozumíme lépe,
postoupíme-li dále a přejdeme-li do další oblasti Necach, kterou je ovšem
JECÍRA, Svět utváření, řád andělů ELOHIM
Zde se opět vracíme ke slovu Elohim s jeho nejistým významem. Může být
čteno jako „bozi a bohyně“, ale může být vykládáno také jako „božství“.
Tito andělé zprostředkují styk božství s každou jednotlivou duší. Co je
bůh nebo bohyně? Pokud se vůbec můžeme odvážit tuto otázku zodpovědět,
jsou to výsledky v podmínkách vědomí mezi lidskou duší a neznámým Nejvyšším
a Nejvyššími, se kterými jsme spojeni. Z těchto zdrojů k nám směřují proudy
energie a my je musíme překládat do srozumitelných pojmů, abychom s nimi
mohli zacházet. Dejme tomu, že určitý typ čehosi, co můžeme nazvat božskou
energií, na nás působí natolik, že si to uvědomujeme, ale pak si to ještě
potřebujeme zobjektivnit tak, abychom věděli, co vnímáme. Nejbližší skupina
asociací schopná odpovídat počáteční energii se stává našim „mateřským“
řetězem reaktivních vědomí. V takovém případě může dojít k vytvoření představy
božské matky tím či oním způsobem. Jinak řečeno, z božského zdroje obdržíme
podnět a ten oživí v naší mysli a duši to, co nejlépe odpovídá jeho povaze.
Božství můžeme poznávat pouze prostřednictvím toho, co je v nás samých.
Kdosi kdysi ironicky napsal: „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a
člověku se výsledek tak zalíbil, že mu poklonu oplatil.“ Naši antropomorfní
bohové a bohyně jsou jak lidmi promítnutými na vyšší úroveň, tak i božstvím
promítnutým na nižší úroveň, a výsledkem spojení těchto dvou průměrů je
to, co můžeme nazvat „bohem“. Tito „bohové“ jsou velmi skutečnými konstrukcemi,
utvářenými vzájemným působením lidstva i božství, a zaslouží si, aby s
nimi bylo zacházeno s náležitou úctou. Abychom lépe porozuměli jejich povaze
a funkci, musíme si stručně připomenout jejich vznik a vývoj.
Představme si, že se pokoušíme navázat a zlepšit styk s druhem bytostí,
nám natolik vzdálených, že by vůbec nebyly schopné chápat naši existenci
nebo náš vztah k nim. Můžeme si třeba představit, že se pokoušíme navázat
styk s našimi vlastními krvinkami. Vše, co bychom mohli udělat, by bylo
použít symbolické jednotky z jejich oblasti bytí, které mají něco společného
s naší, a pokusit se vytvořit z nich srozumitelnou řeč. Zpočátku by takové
symboly byly základní a velice jednoduché, ale časem by začal působit vývoj,
spojení by se zlepšovalo a stávalo se důmyslnějším a snazším. Přesně stejný
problém existuje mezi Větším vědomím a naším.
Náš vývoj na zemi skýtá stejný obraz. Dávný člověk vytvářel představy
bohů podle věcí, které znal nebo kterých se obával. Živly, zvířata, stromy,
ptáci a vše ostatní. Od nich jsme přešli k antropomorfním bytostem a dále
k pojmům čistých podstat, duchů, energií, „bohům“ stejným právem, jako
byli ti předcházející. Všichni „bohové“ plní zvláštní úkoly. Každý z nich
může být považován za jedno písmeno božské abecedy, s jejíž pomocí mohou
ti, kdo znají správný sled a uspořádání, hláskovat nevyslovitelné Jméno.
Máme teď stejné „bohy“, jako jsme měli na počátku. Jejich podstata je stále
stejná, i když se naše formální představy o nich mění, a zcela jistě nedovedou
ještě ani přibližně vystihnout jejich skutečnou povahu. Velmi často se
stáváme svědky toho, co dnes nazýváme „velkým objevem“, za kterým často
následuje další. „Objevem“ bylo, když jsme došli k zlidštěnému bohu se
všemi božskými vlastnostmi v představě Krista. To bylo zlidštění božství.
To nás přivádí k funkci Elohim. Jejich úkolem je zajišťovat v nás prostředky
a kontakty, z nichž vznikají naši „bohové“. Stejně jako musí být naše bytosti
a těla vytvořena z určitých látek, musí být naše představy bohů vytvořeny
prostřednictvím Elohim, takže je můžeme považovat za božské látky v nás.
Zde bychom měli rozlišovat mezi bohem a ideálem. Oba jsou nositeli vyšších
vědomí, nežli je naše, ale zatímco ideál přísluší do oblasti intelektu
a mysli, „bůh“ pracuje s city a s duší. Proto jsou „bohové“ přiřazeni k
Necach.
Žádní lidé nemohou, ani jednotlivě ani kolektivně, přerůst své bohy
nebo ideály. Bohové jakéhokoliv lidu jsou zosobněním jeho duší a podle
jednoho můžeme poznávat i druhé. Dělícím činitelem je čas. Lidé, kteří
se dívají ze sebe do neznáma, se setkávají s bohy v takové podobě, jakou
hledají. Později (a ne příliš později) hledající tyto jednotlivé bohy dohoní
a případně se i vyvinou až za ně tak, jako se většina pokročilých lidí
dnešní doby dostala daleko za staré, surové typy bohů, jako býval Kozlí
bůh, bůh Hromu a podobní. Největší pokrok, který člověk učinil, byl pojem
všeobsáhlého, nejvyššího, bezčasového, beztvarého a univerzálního ducha,
projevujícího se v každé cestě a v každém „bohu“, podle jejich zvláštní
povahy. Neomezené, působící v mezích. Dodnes je takový pojem božské bytosti
většině lidstva nedostupný.
Předností pojmu boha jako univerzálního ducha je to, že nám otevírá
neomezenou oblast pro vývoj a postup. Jeho nevýhodou je to, že je velice
abstraktní a průměrná lidská mysl není schopná s ním zacházet ani ho průměrná
lidská duše není schopna prožívat. Bůh musí být prožíván, pochován, musí
nás dojímat a musíme se s ním sžívat tak, aby na nás působila jeho povaha.
Člověk je ovládán dvěma činiteli, myšlením a cítěním. Ideály ovládají naši
mysl, ale jen bohové ovládají naši duši. Musíme se s nimi sžít natolik,
aby mohli působit v naší vnímavé duši a my měli skutečný zážitek styku
s nimi. Takový vztah je tím nejintenzivnějším osobním vztahem, a pokud
ho člověk a bůh nedovedou navázat a udržet, jsou si navzájem ztraceni.
Elohim mají za úkol udržovat kontakt bohů s lidstvem, pokud je to jen možné.
Mnoho metafyzických systémů se pokoušelo překlenout propast mezi úděsně
vzdáleným nekonečným duchem a jeho lidským výsledným výtvorem nějakým druhem
odstupňování. V křesťanské Nejsvětější Trojici je to případ neurčitého
Ducha Svatého, zhutňujícího se do patriarchálního Boha Otce a vyzařujícího
Bohočlověka, navazujícího styk se zemí. Samostatná existence křesťanské
církve na zemi ukazuje praktické působení takového pojmu jako masového
média. Kabalistický systém zavádí deset představ Boha jako pravidelné stupně
na žebříčku (nebo větvích Stromu), z nichž každá nám skýtá ideál i boha,
na nějž můžeme reagovat a tak rozvíjet svou mysl i duši. Nedokážeme-li
reagovat na tohoto boha, pak se nemůžeme vyvíjet touto cestou. Proto bylo
řečeno: „Miluj svého Boha celým svým srdcem i duší.“
Každý pojem boha na Stromě je schopen vyvolávat specifické reakce v
lidech, kteří se k němu přiblíží. Úhrnná suma těchto energií, vyvážených
navzájem podle uspořádání Stromu, vytváří dokonalou bytost. Zasvěcený kabalista
se učí, jak má tyto pojmy správně užívat, a vytváří si k nim všem úzký
osobní vztah, udržovaný pod celkově neosobní kontrolou. Elohim v nás vytvářejí
těla bohů tak, aby byli dostatečně malí, aby měli přístup k lidské duši,
a aby byli dostatečně velcí, aby byli ve styku s celým lidstvem. Je to
skutečně obdivuhodná ukázka volby náležitých rozměrů. Bohové ve Stromu
mohou jednotlivě a ve vzájemných kombinacích vyvolat kteroukoliv možnou
emocionální reakci. Všimněte si, jak Písmo navádí své čtenáře, aby „milovali“,
„báli se“, „uctívali“ a jinak citově reagovali na svého Boha. To vše jsou
citové odezvy. I démoni byli představováni jako předměty, i když netvoří
součást Stromu. Bohové jdou ruku v ruce s emocemi.
Tím, že Strom života vytváří citové schéma v božích podmínkách, podporuje
a pozvedá lidskou duši k její konečné nesmrtelnosti. Kabalista ví, kde
má hledat to, co potřebuje. Nemá-li ve své povaze dost lásky, dodá mu ji
Necach, chce-li mít moudrost, musí se spojit s Chochmou a tak dále. Na
stromě života je specifická síť bohů, pokrývající každou myslitelnou možnost.
My je musíme pouze vypracovat a používat. Dokonce nás i poučí, jak to máme
udělat, budeme-li o to doopravdy stát.
Žijeme duchem a hmotou, ale vyvíjíme se myslí a duší. Inspirováni svými
ideály, vrůstáme do svých bohů, neboť oni jsou tím, čím my se máme stát.
Jsou to skutečné, neuvěřitelně mocné energie, vyvolávající v nás ohlasy,
které nás mohou uvést k vědomému životu ve stavech bytí za naším nynějším
chápáním nebo prostředky motivovaného kontaktu. Obrazy bohů, které užíváme,
jsou méně podobné jejich skutečnosti než stíny na obrazovce radaru věcem,
které naznačují. Přesto nám obrazovka radaru i obrazy bohů pomáhají operovat
podle naší schopnosti. V metafyzickém smyslu je obraz boha vědeckým nástrojem
jako na hmotné úrovni obrazovky radaru. To je velmi výstižné přirovnání,
neboť vytvoření účinných obrazů bohů je důležitou magickou technikou, vyžadující
od adepta nanejvýš odbornou práci, kombinovanou po obou stranách závoje.
Jakmile Elohim jednou vytvoří autoreaktivní řetěz obrazů božích, s jehož
pomocí se dokážeme pohybovat v duchovních oblastech, měli bychom činit
značné pokroky v našem šplhání po Stromě. Člověk a jeho bohové se v dokonalém
plánu vzájemně potřebují. V dřívějších dobách si lidé dobře uvědomovali,
jak své bohy potřebují. Pak člověk objevil, že i když může existovat bez
jakýchkoliv formalizovaných bohů, potřebuje je nezbytně k vývoji za mechanistické
meze. Zbývá nalézt vhodné bohy, přiměřené dnešnímu stavu lidských duší.
Ať budou vypadat jakkoliv, bude jistě možné nalézt jejich protějšky na
Stromě života, a proto můžeme v klidu pokračovat v našem úsilí. Pronikneme-li
ve sféře Necach ještě hlouběji, přijdeme k
BERIAH, Světu tvoření, archanděl HANIEL, FANAEL nebo URIEL
Někdy bývá tento archanděl také psán jako Hanael, což neznamená nic
jiného než „Já, Bůh“. Jako jeden z velké čtyřky není tato bytost nikým
méně než Urielem, Světlem božím, a je také nazývána Hanielem, Milostí boží,
a Fanaelem, Tváří (Zjevením) boží. Kombinovaný význam těchto jmen je shrnut
ve středověkém žehnání: „Nechť Pán přikáže své tváři, aby zářila na tebe
a byla ti milostivá.“
Jako Světlo (vnímání) a Tvář (vnímaná) Boha nám Uriel dává schopnost
vytvářet s pomocí Elohim obrazy boží. S Urielovou pomocí si uvědomujeme
bohy. To je výlučně schopností duše, na rozdíl od schopností mysli. Bohy
poznáváme citem. Žádné množství rozumných dohadů nám nenavodí důvěrný styk
s bohem. Nejjistějším pojítkem mezi lidstvem a božstvím je láska. S pomocí
světla milosti, řízeného Urielem, můžeme vidět božství kdekoliv, i v kamení
pod svýma nohama, což je jedním z důvodů, proč je Uriel přiřazen zemi,
která je „tváří“ neboli vzhledem projeveného božství.
Podle legendy byl Uriel (ve své podobě Fanaela) oním andělem, který
zápasil s Jákobem a změnil jeho jméno na „Israel“ (Kníže Boží). Při tomto
setkání utržil Jákob mystické zmrzačení, které z něj udělalo Chromého krále.
Někteří lidé se domnívají, že to znamenalo kastraci, ale tento výklad je
pochybný, neboť rituální mrzačení bývalo tenkrát starým zvykem mezi pasteveckými
kmeny. Jeho smyslem bylo nejspíš ochromení nejcennějšího plemenného býka
(Krále stáda), aby se nemohl zatoulat daleko od svého majitele. Dalším
důvodem bylo, že když dobře živené zvíře nemohlo vybíjet svoji energii
pobíháním, mělo větší sklon k páření. A lidé tenkrát usuzovali, že co platí
o zvířeti, působí i u člověka, a tak některé kmeny úmyslně mrzačily své
„plemenné krále“, jejichž hlavním úkolem se pak stalo oplodňování vybraných
žen, aby byl kmen co nejsilnější. A Israel zajisté uposlechl příkazu být
plodným.
Na Necach se tato analogie velice dobře hodí. Uriel usměrňuje energii
z atletické oblasti do umělecké a mění bujnost na veselí. Jsme „ochromeni“
nebo omezeni v jednom směru tak, že naše síly mohou být využity někde jinde.
Vítězství je dosahováno obětí a život povstává ze smrti. Uriel je tvůrčím
andělem Necach, a proto i patronem všech umění vycházejících z pocitů duše.
Zde jsme na orfické cestě a po ní můžeme postupně stoupat do nebeského
štěstí, nebo se zřítit do pekelného žalu. Obě zkušenosti rozšiřují duši
vnitřními prostorami své vlastní skutečnosti.
Jako archanděl Tváře (zjevu) Boha je Uriel odpovědný za naše božství
i těmi nejobyčejnějšími způsoby. Je velmi krásné, když osamělí mystici
prožívají oslepující vize, nedosažitelné obyčejným smrtelníkům, ale božství
nám může být ještě blíže. Urielovo světlo přivádí božství až na práh našich
srdcí magií lásky. Mohu doufat, že většina z nás prožila zázrak „zamilování
se“ alespoň jednou v životě, kdy si božský princip, sídlící v obyčejném
člověku, uvědomí svůj protějšek v jiném smrtelníku. To je možné i u jiných
jedinců, nežli jsou lidé. Občas může dojít k něčemu podobnému mezi člověkem
a božským principem v přírodních nebo umělých faktorech.
Za příznivých podmínek emocí a prostředí může dojít k vrcholnému spojení
lidské duše s božským duchem projeveným na hmotné nebo citové úrovni. Takovým
činitelem může být třeba krásný západ slunce v ideální krajině, kombinovaný
s vhodnou hudbou. Ať jsou okolnosti jakékoliv, vzedme se při setkání vnějšího
a vnitřního božství taková vlna síly, že to pochopí jen ten, kdo to zažije.
Vše náhle „ožívá“ s překvapující jasností, provázenou pocitem „správnosti“
a skutečného uvědomění si přítomnosti Boží tak, že to nelze žádnými lidskými
prostředky popsat. Doslova se zamilujeme do projevu Boha a dotkneme se
nebes, zatímco jsme stále na zemi. Zážitky tohoto druhu jsou důležité pro
růst a rozvoj lidských duší, neboť činí z božství skutečnou a nedílnou
část jejich povahy. Můžeme hovořit a přemýšlet o bozích a metafyzických
hodnotách po celé generace, aniž bychom se přiblížili k jejich skutečnosti.
Jediný záblesk Uriela nás okamžitě přivede blíže k Bohu, na rozdíl od staletí
našich zmatených spekulací. Jakmile se nás jednou toto světlo dotkne, již
se nedohadujeme, ale víme, i když nebudeme schopni vysvětlit toto vědění
o nic víc než slepému barvy. Při takovém zázraku nepůsobí nic než láska,
a ta je skutečným tajemstvím Necach.
Je pochopitelné, že tyto milostné zážitky mohou být různého stupně.
Mohou být tak silné, že budou téměř nesnesitelné, nebo tak jemné, že jejich
účinek bude sotva postižitelný. To vše je otázkou uspořádání podnětu, působícího
na duši a na vnímavost duše samé. Nic nezískáme tím, vystavíme-li duši
podnětům tak silným, že je nebude schopna snést bez poranění. Duševní poruchy
se dají léčit hůře než poškozené tkáně těla a jejich účinky jsou nebezpečnější
než infekční choroby. Schémata podnětů potřebná k zachování duševního zdraví
jsou klíči mystérií a tvoří základ většiny náboženství.
Církve a mysterijní školy se hodně zabývají vytvářením umělých schémat
podnětů vypočítaných tak, aby navodily přímý styk svých příslušníků s božstvím
a tak rozvíjely jejich duše požadovaným směrem. To je veškerým smyslem
obřadů, využívajících všechny možné známé duševní podněty a vytvářejících
z nich schémata jako podklad pro zážitky, v nichž může duše působit. Prostřednictvím
vyrovnaného množství hermetických a orfických obřadů můžeme zajistit kterékoliv
duši pole působnosti, ve kterém může vytvářet své vlastní dobro nebo zlo.
Mysterijní školy se snaží stupňovat své obřady podle typu zúčastněných
duší tak, aby každá duše mohla pracovat v oblasti, která jí nejlépe vyhovuje.
Církev se naopak snaží nabízet obřady, působící nejvíce na průměrné duše
s nejmenším nebezpečím, i když jimi nemohou dosáhnout maximálního dobra.
Oba systémy mají své výhody a nevýhody, protože lidská duše je velmi vzdálená
vrcholu své dokonalosti.
Uriel je archandělem světla, ukazujícího nám Boha prostřednictvím lásky,
i když je láska znázorněná jako slepá. „Nikdo se nedíval do Tváře boží
(Fanael) a nezůstával naživu.“ To jen naznačuje, že božství a lásku nemůžeme
vidět, ale jen pochovat a přijímat. Zrak zahrnuje objektivitu a pocit rozdílu
mezi vidícím a viděným. Na Boha se proto nemůžeme dívat, ale musíme ho
milovat a spojovat se s ním. Milovaný a milující musí spolu splývat. To
naznačuje Uriel. Kdosi vhodně pravil: „Láska nutí svět otáčet se,“ a to
může být Urielovým mottem, neboť je archandělem země a její plodnosti.
Když ho vzýváme, měli bychom si ho představovat jako nositele božské lásky,
dosahující k nám pomocí i těch nejsvětějších prostředků a určitě prostřednictvím
všech podnětů dosažitelných v našich církvích, kostelech, lóžích nebo v
přírodním prostředí, jimiž se úmyslně přibližujeme k božství.
S pocitem božství v sobě může duše stoupat po Stromě života, jinak by
nemělo smysl se o něco snažit, a Světlo boží (Uriel) v nás nám ukazuje
směr. Světelný motiv najdeme všude na Stromě se vší rozmanitostí významu,
neboť to není jen Strom života, ale i Světlo, jímž vše počíná i končí.
Kabalistická mystéria jsou v podstatě mystérii světla, které také znamená
pravdu. Tajemné tabulky, které nosili velekněží na prsou, se jmenovaly
urim (světla) a thumin (pravdy), takže vzájemná závislost těchto dvou základních
principů mohla prozrazovat jejich pravý význam a ukazovat, že světlo odhaluje
pravdu. O použití těchto magických kamenů je mnoho dohadů. Vše nasvědčuje
tomu, že skrze urim procházelo přírodní nebo umělé světlo, ozařující thumin
tak, že umožňovalo jejich prostřednictvím věštit. Urim byly s největší
pravděpodobností jednoduché čočky, schopné promítat světelný paprsek chrámem,
a zprávy, které přinášely, pronikaly k vědomé mysli prostřednictvím autohypnózy.
Urim a thumin byly určitě jakýmsi optickým zařízením, kterému kněží připisovali
náboženský význam.
Opusťme Uriela, laskavě ozařujícího tvůrčí svět bohů, a postoupíme-li
až na jeho záda, dojdeme do
ACILUTU, Světa počátků: boží aspekt JHVH CEVAOT
Jahve Cevaot je zpravidla překládán jako Bůh zástupů, ale zde znamená
mužský kladný božský prvek živé duše. Stejně jako v Hod nalezneme ženství
hledající mužnou sílu, máme v Necach hledající ženský princip. Jeho magickým
obrazem je krásná nahá žena, symbolizující dobře pravý předmět mužské touhy.
Člověk na zemi je přirozeně polygamním tvorem a jediný muž má tolik
semenných buněk, že by s nimi mohl zalidnit celou zeměkouli, kdyby z každé
z nich vyrostl člověk. Tak je každý jednotlivý muž miniaturním pánem zástupů,
i když nikdo z tohoto množství se nemůže zrodit v těle bez příslušného
množství žen, které by tato jednotlivá semínka porodily. Vztah Hod a Necach
je proto obrazem jednoho, vytvářejícího mnohé, a množství, udržovaného
v Jediném. Božský zástup lidských zástupů.
Na tomto místě Stromu se setkáváme se živým Bohem, na rozdíl od činného
Boha nebo jsoucího Boha. Život pochází z existence a bytí, které jsou umístěny
na vrcholku Stromu. To se při sestupu dělí nebo polarizuje v Tiferet na
zástupy životů v Necach a Hod, které se znovu spojují v Jesod a projevují
pozemsky v Malkut. Jestliže však stoupáme po Stromu vzhůru, představuje
boží aspekt Necach kladnou část životního cyklu, která může být nazvána
Věčnou mužskou duší.
Můžeme namítat, že homosexualita tyto zásady vyvrací, ale není tomu
tak. Mužské a ženské síly usilují o vzájemné milostné vyjádření na duševní
úrovni, ať jsou jejich těla té či oné podoby. Lidské tělo je do jisté míry
bisexuální, ale ne natolik, aby se mohlo přizpůsobit libovolné polaritě.
Lidská duše je však schopná takové změny, je-li podrobena nátlaku zaměřenému
na vyvolání takového účinku, který způsobí, že duše je opačně polarizována
než tělo. Pak může dojít k homosexuálnímu vztahu s jinými jedinci ve snaze
o repolarizování, která je ale zpravidla neúčinná, protože jsou vyhledávány
špatné kombinace.
Jedinec, který má například ženskou duši a mužské tělo, vyhledává zpravidla
partnera s mužskou duší a mužským tělem a typy s mužskou duší a ženským
tělem se zajímají o zcela ženské bytosti. Kdyby si vyhledali partnery s
odpovídající potencí na obou úrovních, byly by výsledky mnohem rozumnější.
Při kombinaci muže s ženskou duší a ženy s mužskou duší je možné docílit
poměrně dobrou rovnováhu. Potíže vznikají, jen když polarita duší a těl
vzájemně nesouhlasí. Tělesně pohlavní vztahy působí přímočaře, ale rozvinutí
sexuality je spíše záležitostí duše a duševní sex se stává důležitějším
než tělesný. To je příčinou, proč se disharmonické duševně sexuální vztahy
stávají takovou tragédií lidského utrpení při nevyrovnaných potencích.
Jahve Cevaot musí být považován nejen za mužský božský aspekt lidského
života, ale i za obrozující sílu všeho života. Je vrchol kladného potenciálu
božské plodivé síly, která stvořila lidstvo ke svému vlastnímu obrazu –
muže a ženu – a je tak ideálním obrazem obou. Jahve Cevaot je mužským typem
boha každé podoby života, ať lidské nebo jiné, a je pro jakoukoliv živou
bytost vrcholem mužství, jaké jen může být.
Zde si musíme opravit své dřívější představy typického muže jako silného
surovce, v jehož povaze je jen máloco mimo zápasení a smilstvo. Takový
by byl muž bez duše, ale Jahve Cevaot je duší muže, vytvářející bytost
velmi odlišnou od necivilizovaného agresora. Zvykli jsme si podvědomě spojovat
duši se ženou a mysl s mužem, ale Strom života usměrňuje tyto úvahy jinak.
Je to otázka spíše potenciálu než skutečného sexu, protože lidé obojího
pohlaví musí při svém vývoji vyvinout mysl i duši. Přesto, přehlédneme-li
zběžně dějiny lidstva jako celek, uvidíme, že pouze v nedávné době došlo
k masovějšímu vývoji ženských myslí a mužských duší. Výjimky se vyskytovaly
ve všech dobách, ale Jahve a Elohim Cevaot se zabývají celým lidstvem,
ať je jakkoliv početné.
Znovu a znovu je Strom učí, že nevyvážený pokrok vytváří potíže, a to
platí i o duši bez mysli. Správný způsob, jak stoupat na Strom, je držet
se jeho kmene nebo Středního pilíře a rovnoměrně se zachycovat jeho větví
po obou stranách na bílém a černém pilíři. To nám jasně ukazují i jména
Hod a Necach, Sláva a Vítězství. Jedno bez druhého by bylo nemyslitelné
pro ty, kdo původně zvolili takové přívlastky k označení mysli a duše.
Získání duše je jistě tím nejlepším vítězstvím, které kdy lidstvo může
poznat, ale sláva mentálního úspěchu ho musí provázet, nebo z něj bude
mít jen malý prospěch.
Jahve Cevaot může být proto považován za božský impuls, osvědčující
nás tak, abychom rozvíjeli své duše prostřednictvím svých představ o Bohu
celým svým srdcem i city. To je cesta bolesti nebo radosti. Mystikové nám
správně říkají, že musíme uniknout z dosahu obou, ale faktem je, že pokud
se naučíme žít s nimi, nemůžeme žít bez nich. Citové zážitky jsou podstatnou
složkou lidského pokroku, z něhož vychází duše dostatečně silná, aby ovládla
všechny emoce a správně je prožívala ke svému prospěchu. Strom nás učí
kontrolovat navzájem růst mysli i duše, ale nebát se jich. V kabalismu
není místo pro kruté aspekty, vylučující se z obyčejných lidských citů
nebo popírající smysly, z nichž se zrodily. Láska, smích, záliba a každý
citový výraz, rozšiřující duši v jejích rozměrech, jsou zahrnuty v Necach
na Stromě života a Jahve Cevaot v každém z nás pobízí hledat tyto nezbytnosti.
Je to božská jiskra v nás (zcela příslušející k nejvyššímu duchu), která
nás činí tím, čím jsme, ale je to mysl a duše, které získáme vlastním úsilím,
které nás činí, kým jsme. My se skutečně vytváříme ze základních materiálů,
které dostáváme nebo získáváme na svůj vlastní účet. Ty přicházejí ze všech
zdrojů dosažitelných na Stromě života a prostřednictvím každé živé duše,
se kterou se setkáme během našich inkarnací. Jednotlivé duše se povznášejí
nad potřebu dalšího vtělení, ale většina lidstva zůstávajícího na zemi
dokazuje již svou přítomností zde, jak jsme ještě nedokonalí. Přesto je
dokonalost v podstatě záležitostí jednotlivce. Každý z nás odpovídá Jahve
Cevaotovi v sobě za to, co činí se svou duší, a čím více se přiblížíme
obrazu Boha, podle něhož jsme byli stvořeni, tím více se bude mezi námi
i v nás projevovat Bůh zástupů, jak lidských, tak i nebeských.
Při setkání mysli a duše v Hod a Necach na středním pilíři se tyto dvě
energie obrátí buďto nahoru nebo dolů. A protože šplháme po Stromě, nechme
je splynout a zesílit tak, aby nás vynesly na další stupeň žebříku. Tato
dokonalá kombinace vlastností nás přivede dále, než kam se může lidská
duše vyvinout a ještě si zachovat základní lidskou povahu. Došli jsme k
těžišti celé konstrukce Stromu.
7.
Sefira Tiferet, Krása, Harmonie, 6
ASIAH, Svět vyjádření: Slunce
Při volném rozjímání o správně rozvrženém a správně vybarveném Stromě
života je to zpravidla Tiferet, která na sebe upoutá pozornost. Tiferet
je Stromu tím, čím je Slunce solárnímu systému, životním centrem a srdcem.
Její jméno, Krása, naznačuje krásu pramenící z přirozené harmonie věcí,
tvořících jeden celek. Je to těžiště, okolo kterého je uspořádán vesmír,
a kdyby byla ze Stromu odstraněna, převládl by chaos. I když vše vyzařuje
prostřednictvím Keter, je to Tiferet, která udržuje vše v náležitých vzájemných
vztazích.
Bezprostřední úloha, kterou se učíme od Tiferet, je ta, že pokud se
náš život nesoustředí okolo vhodného bodu, rozplyneme se v chaosu. Bez
vnitřního slunce, které by nás ozařovalo, se zhroutíme a rozplyneme v nepořádku.
Pro každého z nás je toto slunce raison d’etre, ať ho nazveme jakkoliv.
Čím dokonaleji uspořádáme své bytosti okolo něj, tím lépe pro nás. Ať ho
nazveme jakkoliv, je toto pravé centrum v nás naším vnitřním Bohem, nejvyšším
JÁ, nebo bodem dokonalosti. Je zaručeně tím nejlepším a nejzazší mezí,
ke které můžeme dojít jako vyvinuté lidské bytosti. Sluneční kabalistické
operace se zabývají především nalezením tohoto vnitřního božského principu
a potom vtažením zbytku své bytosti k němu v souladu se schématem Stromu.
Lidstvo instinktivně uctívá slunce tím či oním způsobem. Starověký symbol
slunečního kříže je základním plánem většiny mystérií. Kruh okolo ohně,
ať z lidí, kmenů nebo obojího, byl prvním pokusem člověka o vytvoření sociálního
kosmu a lóže, církve a chrámy stále používají v nějaké formě tento způsob
konstrukce. Ať doslovně nebo obrazně, je světlo ztotožňováno s lidským
pokrokem směrem ke stavu konečné dokonalosti. Sami se nazýváme dětmi světla,
na rozdíl od dětí tmy, a spojujeme světlo s životem a dobrem. I když není
doslova pravda, že tma sama o sobě je totožná se zlem, dovoluje nepřítomnost
světla růst nebo páchání mnohého, co může škodit zdravému a šťastnému žití.
Na druhé straně může být nadměrné množství světla životu ještě nebezpečnější.
Tak jako vše, musí i světlo mít svoji míru, a to je smyslem Tiferet. Správné
světlo pro správný život.
Tiferet je ohniskem Stromu, kde si světla vzájemně vyměňují energii.
V pověsti o stvoření bylo nejdříve světlo a život následoval. Na Stromě
života září původní světlo Keter přímo dolů podél středního pilíře a stává
se životním světlem Tiferet. Ještě níže na Stromě se život stává životy,
jak jsme je viděli u následujících sefirot. Při stoupání podél Stromu překonáváme
Tiferet a stáváme se vědomými existencemi energie, které se nepotřebují
vtělovat. Ale do těchto podmínek bytí průměrní lidé pravděpodobně ještě
velmi dlouho neproniknou.
Naše životy v sluneční soustavě jsou omezeny životem samotného Slunce.
Až nakonec vybuchne, budeme sdílet jeho zánik. Mikrokosmicky závisí život
každé lidské bytosti na její „životní jiskře“, která je jejím vnitřním
Sluncem. To je tělesně vyjádřeno bezpočtem atomových jader, z nichž jsou
vytvořena naše těla. Můžeme ji v sobě pochovat v přirozeném teple svého
vlastního těla, kontrolovaném stejně podivuhodným procesem, jako je ten,
který udržuje Slunce a jeho planety ve vzájemné rovnováze. Zánik obojího
životního světa znamená tmu i smrt pro jedince i pro lidstvo.
Hmotné slunce samo nestačí krýt naše hlubší potřeby. Musí být podporováno
mentálními spirituálními ekvivalenty, tak zvaným Sluncem za sluncem. Dokud
nás neoživuje toto vnitřní světlo, nejsme ničím víc, nežli jsou ostatní
životní formy na této nebo kterékoliv jiné planetě. To je ono Slunce, na
které nás upozorňuje Tiferet na Stromě života, a to je ono světlo v nás,
které musíme nalézt a následovat. Není možné přecenit význam tohoto úkolu
v teoretickém i praktickém kabalismu. Nepotřebujeme mít velkou představivost,
abychom viděli, že celý Strom je sestaven okolo Tiferet. Každá sefira mimo
Malkut je s ní přímo spojena cestou. Stačí jen, když se schéma promítne
do kruhu, místo do rovnoběžných pilířů, a dostaneme ústřední slunce s jeho
oběžnicemi. Budeme-li považovat Keter za ústřední bod, Chochmu za obvod
zvěrokruhu a Malkut za bod, z něhož pozorujeme, tvořící zároveň opačný
čep osy, seskupí se zbývající sefiroty okolo Tiferet zcela přirozeně. Z
tohoto schématu je možné vytvořit několik zajímavých kombinací, i když
neobsahuje Neptun, Uran ani Pluto. Především znázorňuje životní funkci
Tiferet.
Na žádné úrovni není možný život bez jádra. To je důvod, proč tolik
dávných kabalistických cvičení bylo věnováno mentálnímu konstruování Stromu
a sefirot okolo osoby cvičícího s Tiferet, vyzařující ze srdce všemi směry.
Dodatkem k tomu je ovšem tvůrčí obvod s ústředním sluncem, uvažovaným opět
v srdci. Jakmile jsou tyto hodnoty vnitřního prostoru stanoveny, stane
se zasvěcenec schopným působit s vědomím, které obsahují. Znovu a znovu
musí být zdůrazněno, že Magnum opus všech zasvěcenců je vytvoření jejich
vlastního kosmu, a ten je možné vytvořit podle univerzálního vzoru.
Základní pokyny jsou vcelku jednoduché. Nejprve musíme nalézt božské
světlo ve středu své bytosti. Pak s ním musíme spojit všechny své složky
ve vyváženém uspořádání, jak naznačuje Strom nebo kolo života. To je celou
a úplnou podstatou kabalismu. Vztah Tiferet ke zbytku Stromu dá odpověď
na všechny otázky tomu, kdo opravdu hledá a je ochoten věnovat této práci
dostatek času a úsilí. Tiferet je jako slunce bodem, okolo něhož se otáčí
síla celého systému. Z Tiferet vychází čistá energie světla a života a
po zpracování v Hod, Necachu a Jesod přichází do projeveného bytí v Malkut.
Z tohoto hlediska si můžeme představit Strom rozdělený na čtyři základní
stupně:
Tři nejvyšší sefiroty jako základ
Chesed a Geburah jako polaritu
Tiferet, Hod, Necach a Jesod jako sílu
Malkut jako praxi
} BYTÍ
Síla skrytá za úkazem světla je nezměrná, neboť je to zářivá energie
z toho, co může být nazváno univerzálním jádrem, a je tak jedinou silou,
z níž pocházejí všechny menší a specializované síly. Začínáme se pouze
dotýkat okraje této síly na hmotných úrovních. Jednou se naučíme odebírat
všechnu hnací sílu, kterou tento svět potřebuje, přímo z jejího slunečního
zdroje prostřednictvím umělých družic, i když bude ještě dlouho trvat,
než objevíme, jak to bezpečně provést. Jinak by mohly Zemi obíhat rakety
s nukleárními náložemi o takové síle, že by vedle nich ty dnešní vypadaly
jako špuntovky.
Každý školák dokáže soustředit lupou sluneční světlo tak, až zapálí
nějakou hořlavinu. S laserem, schopným vypálit díru do oceli, musí pracovat
odborník. Obojí je založeno na stejném principu soustředění a zesílení
světelného paprsku tak, aby došlo k usměrnění a přenosu síly. Můžeme ho
nazvat stlačeným světlem. Normální množství světla, schopné normálně osvětlit
větší prostor, je zahrnuto do velmi malého prostoru. Výsledkem je zvýšení
intenzity, které působí uvedené výsledky v přiměřeně zkrácené době a na
omezené ploše. Tak například namísto mírného osvětlení a zahřátí většího
prostoru po několik hodin může stejné množství světla za okamžik vypálit
díru do těch nejtvrdších materiálů, je-li účinně soustředěno. Vše je věcí
kontroly a usměrnění. Přesně tytéž zákony platí pro vnitřní světlo na mentální
úrovni.
Takové soustředění duchovní sluneční energie může vyvolat podobně ničivý
účinek na svůj tělesný protějšek. Zlatým pravidlem světla je, že musí být
řízeno zákonem ovládaným láskou. Jinými slovy, síla musí být podřízena
plánovanému záměru a nikdy nesmí být použita neuváženě. To jasně ukazuje
postavení Tiferet uprostřed Stromu. Tiferet rozděluje energii mezi sebe
a ostatní sefiroty, které současně působí jako kontrolní nebo omezující
činitelé, udržující její rovnoměrné působení. Obvodové sefiroty jsou pro
Tiferet nezbytné jako planety pro Slunce nebo obruč pro setrvačník. Zachovávají
totiž rovnováhu a harmonii, které jsou totožné s krásou.
Nadšeným žákům okultismu mohu doporučit, aby se přibližovali k vnitřnímu
světlu s alespoň stejnou opatrností, s jakou by pozorovali slunce nebo
se vystavovali jeho záření. Nejsme schopni ho snést bez přiměřených filtrů.
Oslepnout tělesně je dost zlé, ale oslepnout nebo se popálit duchovně je
ještě horší a následky toho mohou trvat déle než jeden život. Měli bychom
chtít jen tolik světla, kolik potřebujeme, aby nám osvětlovalo cesty mezi
pilíři tak, jak podle nich postupujeme. Veškerým klíčem je zde ROVNOVÁHA.
Musíme získat dostatek světla, aby nám dalo sílu, která by nás udržela
v dynamické rovnováze jako rotor otáčející se v ložiskách, ale musíme se
varovat všech výstřelků, které by mohly způsobit prudké změny směru, nesprávné
chování nebo jinou kalamitu. Jakmile ztratíme rovnováhu, jsme s ní ztraceni
i my. To nás učí Tiferet neomylně.
Tato životní rovnováha se udržela stejně jako rovnováha tělesná, vyrovnáním
výkyvů vzhledem ke společnému středu. Problém, co máme s čím vyrovnávat,
řeší schéma Stromu samo. V něm jsou všechny složky rovnováhy zřetelně patrné.
Každý možný aspekt a poloha života jsou porovnatelné se sefirotickými pásmy.
Abychom našli protiklad k čemukoliv, potřebujeme si ujasnit jeho polohu
na Stromě a promítnutím přes Tiferet nalezneme vyrovnávající faktor. Předpokládejme
třeba, že příčina nerovnováhy vzniká v Geburah (přísnost). To můžeme vyrovnat
zvýšením hodnoty Chesed (milost) nebo snížením přebytku v Geburah, odvedením
do Binah (porozumění) a Hod (nádhery) atd.
Vyrovnání rovnováhy není v praxi vždy tak přímočaré jako v tomto případě,
protože zde může působit mnoho rozmanitých faktorů a skutečnost, že nerovnováha
je neustále se měnícím stavem. Ze schématu Stromu je však patrno, že je
to systém se zabudovanými autoregulačními kanály. Těmi jsou „cesty“ a to
je jejich pravý účel. Bude dobré si jich zde krátce všimnout.
Jakmile jednou odstraníme nesmyslný zmatek abecedních a jiných „přívlastků“,
zavalujících cesty Stromu, bude jejich účel lépe patrný. Předně, jejich
označení hebrejskými písmeny mělo za účel jejich rozlišení tak, jako číslujeme
stránky knihy. Všechna mystická motanice zkusmého přiřazení tarotových
karet a jejich nepotřebných přívlastků pochází od lidí, kteří buďto nepochopili
význam cest, nebo se ho snaží úmyslně zakrýt. Cesty jsou prostě dráhami
energií, vnikajícími nebo přiváděnými do sefirot. Jejich čísla pouze označují
typ a polohu energie, o kterou se jedná. Skutečný význam cest je v jejich
funkci a povaze. Najdeme-li pro ně vhodný symbol, je to v pořádku, ale
jinak dojdeme jen k beznadějnému zmatku.
Můžeme si všimnout, že jsou dva hlavní okruhy cest. První rozvádí sílu
sefirotám vnitřně, přes Tiferet, a druhý je schématem výměny energie mezi
sefiroty samotnými. To je velice důležitá úvaha, pokud se snažíme porozumět
účelu a funkci Tiferet na a ve Stromě. Zdroj síly je ovšem v neznámu za
Keter, ale její střed a praktický bod ve schématu Stromu je Tiferet. Ve
starém názvosloví byla Keter nazývána Velkou Tváří a Tiferet Malou tváří.
To mělo naznačovat shodu jejich funkcí na různých úrovních.
Abychom si učinili alespoň trochu představu, jak to působí, představme
si sefiroty bez Keter a Malkut uspořádané do kruhu okolo Tiferet. Pak si
promítneme osnovu a tření tak, aby spojovala rovnoměrně sefiroty po obou
stranách. Tím si vytvoříme vřeteno. Pak síla prstů, která ho roztočí, je
energií přicházející z vrcholu vřetene v Keter, vřeteno se bude otáčet
na základním čepu v Malkut, ale setrvačná síla udržující ho v chodu je
založena na Tiferet, udržující vše v rovnováze. Cesty se nyní stanou siločárami,
připojujícími celý miniaturní vesmír k jeho středu. Síla se promítá na
obvod ze středu, ale tento bod musí být udržován v rovnováze ve vzájemném
vztahu i ve vztahu k základně. Nerovnováha ruší pohyb (nebo život) čehokoliv.
Automatickým vyrovnáním energií prostřednictvím cest zachovávají sefiroty
svůj kosmos dokonale vyvážený okolo Tiferet.
Tak vypadá vesmír, který si chce kabalista stvořit a udržet v chodu
jako prostředek své vlastní existence. Je vytvořen uplatněním schématu
života na sebe sama všemi možnými prostředky (a mnohým se při tom teprve
naučí), dokud jeho celý vnitřní svět nepracuje podle schématu Stromu. Jakmile
jednou začne toto uspořádání fungovat, vytvoří si svoji vlastní automatiku,
podobně jako ji má hmotné tělo se svými funkcemi. Vtiskne-li se schéma
Stromu dostatečně hluboko do základních úrovní bytostí a vědomí, začne
již samo působit na zdokonalování vlastní duše a vyrovnávat postupně její
nedostatky.
Pro kabalistu jsou všechny tak zvané „hříchy“, „zla“, „špatnosti“ atd.
věcí rovnováhy. Podobně je tomu i s nemocemi. Bůh je chápán jako stav vyvážené
harmonie a zlo jako nevyvážený nesouzvuk. Chce-li kabalista změnit stav
lidských záležitostí, zkoumá přímo otázku rovnováhy, spíše než viny. Takové
ideální podmínky je možné navodit pouze dokonalým rozdělováním energií
pomocí cest a Tiferet je těžištěm polohy i síly.
Vztah mezi Tiferet a sluncem je proto velice úzký a sluneční symbol
má pro tuto sefiru jistě velký význam. Dokud nepochopíte základní principy
těchto problémů, máte malou naději, že porozumíte ostatnímu působení Stromu.
Strom si nesmíte představovat jako schéma namalované na papíře, ale jako
živý, pohyblivý a dynamický svět se vším všudy. Je stejně skutečný jako
vesmír a stejně živý jako buňky, nervy a krevní oběh našeho vlastního těla.
Strom má pro kabalistu větší význam než jeho tělesné orgány, protože je
uspořádáním jeho duše a polem, v němž žije a pohybuje se jeho duch. Taková
je podstata skutečnosti.
Od sluneční schránky Tiferet musíme postoupit k bezprostředně s ní spojenému
andělskému světu. Je jím
JECÍRA, Svět utváření: řád andělů MALACHIM
Slovo Malachim znamená doslova králové, vládci, páni nebo kontroloři.
Znamená ty, kdo mají autoritu, aby ovládli svou vlastní sféru neboli království.
Snad by byl pro ně modernější název nukleární adaptéry, protože to je jejich
funkcí.
Připomeňme si, že andělé jsou útvary, působícími ve svých vlastních
polích působnosti. Úlohou Malachim je zřizovat a zachovávat podmínky pro
centralizaci. U atomu nebo buňky je to jádro, ale v nehmotných podmínkách
jím může být cokoliv od principu až po osobu. V každém případě se podobá
slunci, bodu nebo místu, okolo něhož jsou sdruženy jiné body nebo planety.
V makrokosmickém měřítku pomáhají Malachim udržet celou sluneční soustavu
a galaxie ve vzájemném vztahu, v mikrokosmickém měřítku udržují při životě
i tu nejmenší špičku hmyzího tykadla. Jestliže nedokáží (nebo jim v tom
zabráníme) udržet všechny části našeho těla v rovnováze, onemocníme nebo
zemřeme. Postihne-li tato nehoda naši mysl, zblázníme se. Dojde-li k ní
v naší duši, propadneme neřesti nebo zlu, podle stupně nerovnováhy.
Neznamená to, že by Malachim udržovali jakoukoliv podobu organického
života v nehybném stavu. Okolo nich se vše neustále mění. Jejich úlohou
je dodávat body rovnováhy pro vlastní změny tak, aby docházelo k co nejmenší
disharmonii. Nebrání tomu, co považujeme za rozklad a smrt, ale začleňují
tyto pochody do procesu současné regenerace tím, že vyhledávají neustále
nová ohniska v nových polích existence pro vše, co kdekoliv sloužilo svému
úkolu. Naše slovo „smrt“ s významem zániku by pro Malachim nemělo žádný
význam. Neznají zánik, ale jen pokračování věčného tance života. NIC nekončí,
vše se jen mění. Tak je tomu i s lidmi ve všech stavech jejich bytí.
A podobně jako lidé, mění se neustále i myšlenky. Zde mají opět Malachim
za úkol vytváření mentálních center, okolo nichž se dynamicky sdružují
myšlenkové soustavy. Ve středověkých mithraických mystériích byly nazývány
Pány čepů, a tento název byl opravdu výstižný. Byl-li střed dostatečně
zdravý, mohlo to, co bylo na obvodě, obíhat dostatečně dlouho a s dobrými
výsledky. Jakmile se porušil střed, obvod se zhroutil. To je důvod, proč
systémy a náboženství potřebují mít zdravý ústřední bod, chtějí-li se udržet
při životě. Pro víru je jím představa Boha, pro kult postava světce a osobnost
hrdiny pro národ. Malachim je pomáhají vytvářet a udržovat při životě,
ale během času podléhají změně jako vše ostatní. Cokoliv se utváří, vadne
a je přetvářeno. Tvary jsou jen dočasnými nosiči podstat.
A to je pravý důvod, proč jsou sefiroty Stromu nazývány svými jmény.
Všechny jsou neměnnými podstatami bytí ve vztahu k podmínkám pochopitelným
lidem. Proto zůstanou spolu alespoň tak dlouho, pokud bude existovat živé
vědomí, se kterým zanikneme i my. Malachim, podobně jako my, mají celý
sefirotický systém podstat, z něhož mohou čerpat, když vytvářejí svá ohniska
činnosti, a nám se bude hodit, seznámíme-li se pokud možná s jejich metodami.
Musíme si připomenout, že Malachim sami nejsou skutečnými středy nebo jádry,
ale uspořádáním těchto jader. Mechanicky mohou být čepem i ložiskem, ve
kterém se čep otáčí. Mentálně mohou být ústředním uspořádáním myšlenek
a jeho bezprostředním vztahem k vnějšku. Duchovně mohou být emotivním nebo
citovým impulsem, okolo něhož se vytváří kruh lidského vědomí. Nejsou zdrojem
jejich síly, ale podobou, tvarem a typem zdroje, který je pojí k mechanismu,
v němž působí. Jsou-li v pořádku, pak jde všechno hladce, jinak není výsledek
k ničemu.
Každá jednotka stvoření, ať je jakékoliv povahy, má svůj vlastní střed,
zatímco sama je středem pro své okolí. Nemůžeme znát rozsah těchto dimenzí
existence, ale můžeme chápat funkci Malachim při úpravě zevnějšku jednotlivých
zvláštních typů existence k vnitřku jiných tak, aby mezi nimi mohlo dojít
k výměně energie. Může se třeba stát, že určitá myšlenka potřebuje řadu
různých věcí na hmotné úrovni, aby se mohla uplatnit jako jádro. Malachim
tyto věci neopatří, ale zaměří se na vytvoření spojení mezi věcmi a myšlenkami.
Každý anděl má svou vlastní funkci.
Nesmírný význam Malachim pro lidské bytosti je v jejich pomoci při zachování
rovnováhy mezi vnitřním a vnějším životem. Většina lidských nemocí pochází
z nějakého druhu nesouladu nebo rozporu mezi vlastním Já a jeho projevením
se na různých úrovních. Jsou-li postižení lidé ochotni se vyladit, mohou
jim v tom pomoci vzájemným vyvážením složek situace, pokud je to jen možné.
Musíme si být vědomi, že andělé nejsou a nikdy nebyli divotvorci. Působí
podle dokonalých přírodních zákonů a nikdy nemohou konat zázraky. Proto
jestliže složky nějaké nevyvážené situace nemohou být vzájemně vyváženy
nějakými přímými nebo jednoduchými prostředky, musí Malachim odstranit
existující jaderné schéma a nahradit ho jiným. Takový proces může být bolestivý
pro duše, kterých se to týká. Jednoduchým příkladem je obnovení tělesných
tkání po úrazu nebo po nemoci.
Při léčení hrají Malachim zásadní úlohu. Nevyvolávají uzdravující podněty,
ale umožňují hojení tím, že vytvářejí dráhy pro vedení energie od zdroje
obnovení rovnováhy k narušeným podmínkám. Pokud správně fungují, není o
úplném vyléčení pochyb. V případech, kdy jsou schopni obnovit harmonické
schéma v celém organismu na všech jeho úrovních současně, dochází k tzv.
„zázračnému“ uzdravení. Zázrak nespočívá v uzdravení, ale v krátkostí času
tak, jak ho vnímá lidské vědomí.
Uzdravení samo je dokonale přirozený proces celkové nápravy neurovnaných
vztahů mezi periferií a jádrem. V případě lidské bytosti to zahrnuje duchovní,
mentální a buněčnou strukturu. Tyto tři stavy jsou ve skutečnosti jedním,
jako počátek, střed a konec čehokoliv. Nemoci se projevují jako disharmonie,
které mohou být napraveny urovnáním oběhu energie v organismu jako celku
nebo nemohou být napraveny pro celkové zničení některých složek. Žádné
duchovní léčení nenapraví třeba slabomyslnost nebo neobnoví scházející
úd. K urovnání takových podmínek by musel být takový organismus rozrušen
smrtí a vybudován z duchovních úrovní znovu.
Aby došlo k tzv. „zázračnému“ uzdravení, musí nastat okamžité vyrovnání
energií na základních úrovních. Když k tomu dojde, následují účinky na
mentální a hmotné úrovni téměř automaticky. Taková úplná změna duše tak
náhle je výjimečně vzácným jevem, který ovšem potřebuje velice silný výboj
energie a mimoto ohrožuje celý organismus šokem. Mnohem obvyklejší a bezpečnější
je použití pomalejšího procesu. Malachim, působící přirozenou cestou, pak
mohou uspořádat nukleární vztahy mezi duchovními a hmotnými projevy energie.
Někdy se tento proces projeví ve vědomí jedince. Carl Jung si všiml,
že když dojde k hojení na psychických úrovních, začne mít pacient téměř
vždy vize nebo zážitky slunečního kruhového kříže nebo mandaly. To se zdá
být téměř nezbytnou podmínkou hojení. Bylo to ovšem uplatnění sluneční
rovnováhy na podvědomou složku pacienta, kterým začalo hojení v první fázi.
To je pracovní princip toho, čemu se říkávalo magické léčení a čemu se
dnes říká „paranormální“. Obraťte jeho působení, a dojde k rozkladu. Sluneční
kříž je klíčem k celé operaci.
Malachim jsou opravdu prostředky, kterými se Tiferet spojuje s ostatními
sefirotami, ale nejsou jejím zdrojem síly. Neřídí, ale jsou řízeny. Celý
jejich smysl a účel je zahrnut a zosobněn v osobě jejich archanděla, se
kterým se setkáváme v následujícím světě
BERIAH: Svět stvoření: archanděl MICHAEL nebo MICHAL
Michael by snad ani nemusel být západním esoterikům představován. Jeho
jméno znamená „Dokonalý Boží“ nebo „Ten, který je jako Bůh“. Vůdce nebeských
zástupů, Kniha světla, Přemožitel tmy, má mnoho podobných titulů. Je zpravidla
znázorňován jako ozbrojená bytost, přemáhající nepřátelské zlo. Jeho zbraní
není meč, ale oštěp.
Někteří (i když ne mnozí) kabalisté umísťují na místo slunce Rafaela,
ale to je nepěkný omyl. Michael má zřejmě sluneční povahu. Omyl způsobila
Rafaelova funkce uzdravovat. Ale Rafael hojí rány lidstva. Michael léčí
nemoci a střed sluneční rovnováhy je jeho panstvím. Nutí zlo, aby sloužilo
dobru, neboli jinými slovy, obnovuje ztracenou rovnováhu.
Michaelovým magickým nástrojem je nepochybně prut (nebo kopí). Pro to
je řada důvodů. Dávné, v ohni zašpičatělé hole prvotních lidí byly prvními
oštěpy. Koncem hole tito lidé také přenášeli nebo kontrolovali oheň. Hůl
byla znamením autority a Michael vládne nebi. Původně měla hůl jeden konec
rozštěpený a druhý zašpičatělý. Rozštěpený konec býval někdy zpracován
do rozštěpeného kopyta, ale jeho prvotním účelem bylo pouze uchycení vrhací
hole. Nesena hrotem nahoru, znamenala hůl nepřátelství, hrotem dolů přátelství.
Michaelovo kopí míří dolů v míru k lidskému pozorovateli, ale hrotem vzhůru
vzhledem k nepříteli pod jeho nohama. Hůl zaražená do země byla prvním
slunečním ukazatelem času a do země zaražený oštěp znamenal mír a rozhodnutí.
Hůl je největší jistotou Michaelovou.
Příběh o válce v nebi končící Michaelovým vítězstvím nad Samaelem (hněv
boží) je natolik znám, že ho nemusíme opakovat. Můžeme si ale připomenout,
že Sametovým trestem bylo lidstvo. Většina příležitostných komentátorů
má za to, že úkolem Hříšného (nebo neposlušného) bylo mučit člověka. Zdá
se, že zapomínáme, že „trápení Satanovo“ není způsobeno ničím jiným než
námi samotnými. Legenda praví, že mnozí andělé si stěžovali Bohu a vyčítali
mu, že stvořil člověka. Je dokonce psáno, že: „Bůh litoval, že stvořil
člověka.“ Celá nebesa se rozdělila v této jediné otázce, zda lidstvo stálo
za to nebo ne. Michael pravil, že lidé mohou časem něčeho dosáhnout, a
Samael je považoval za největší chybu, kterou Bůh kdy učinil. Doposud se
o tom nedohodli.
Ve velkém je Michael soustředěnou sluneční silou, udržující stvoření
pohromadě, a Samael je bořivou sluneční silou, rozkládající věci. Proto
je Samael také andělem smrti. Oba jsou nezbytní v úplném schématu věcí,
ale my přirozeně pohlížíme na Michaela jako na ochránce života. Přemáhá
smrt stejně jako světlo vytlačuje tmu. Proto ho považujeme za přítele a
Samaela za nepřítele. Není to zcela správné, ale je to pochopitelné.
Zdá se, že je významné, že Michael je dostatečně mocný, aby přecházel
během věku téměř beze změny z jedné víry do druhé. Ať ho nazýváme jakkoliv,
dobrý anděl světla vychází vítězně z každé změny lidských pojmů. To samo
je nejznamenitějším vítězstvím nad tmou. Doposud nic nezabránilo Michaelovi,
aby na něj lidská mysl nepohlížela jako na ochránce dobra. Ať si jakkoliv
vážíme ostatních andělů, jejich jas hasne vedle třpytivé záře Michaela
jakožto sluneční bytosti. Světlo nemůže být popřeno ani ignorováno a Michael
vládne jižnímu bodu největšího světla v kterémkoliv magickém kruhu.
Jako kompromis mezi křesťany a pohanstvím se stal patronem starověkých
svatyní na vrcholcích hor. Většina starých kostelů, vybudovaných na místě
pohanských akropolí, byla zasvěcena Michaelovi. Vrcholek hory nebo kopec
je místem největšího světla, protože je ráno nejdříve ozářeno sluncem a
večer je světlé ještě dlouho potom, co se údolí pohrouží do tmy. Proto
zde vládne Michael. Některé staré kostely měly nad střechou ještě malou
kapličku, zvanou Michaelův kůr, protože sem přicházelo první a poslední
světlo. Michael je nevymazatelný. I jeho svátek připadá na podzimní rovnodennost,
kdy je vyhledávána jeho ochrana proti přibývajícímu zkrácení dne, postupujícímu
až do zimního slunovratu.
Michaela můžeme spojit se třemi vlastnostmi – ochranou, dokonalostí
a silou. Jeho úkolem je vytvářet podmínky pro dodávání energie pro zdokonalování
života a vývoj duše. V minulých dobách býval považován vždy za velkého
přímluvce lidstva. V apokryfní „Apokalypse sv. Pavla“ mluví sám za sebe
a říká: „Jsem ten, kdo stojí vždy v přítomnosti Boží. Pokud žil Pán, před
jehož tváří jsem stál, nepřestával jsem se ve dne v noci modlit za lidstvo
a stále se modlím za ty, kteří jsou na zemi. Říkám, že jestliže kdokoliv
vykonává alespoň trochu dobrého, budu o něho zápasit a chránit ho, pokud
neunikne útrpnému soudu.“ Kdo může slibovat víc? Na některých starých kresbách
je Michael znázorňován, jak zápasí s ďáblem o nějakou lidskou dušičku,
krčící se na vahách posledního soudu. Bojuje o blaho lidí i po jejich smrti
a nemá ve zvyku prohrávat.
Michael je uznávaným velmistrem v mystériích světla a nesmí být zaměňován
se slunečním Logem, jehož je místodržícím. Různé systémy mají pro Michaela
různá jména nebo názvy, ale on je přijímá s dokonalou laskavostí, protože
je dokonalým zosobněním dokonalosti. Některé školy znázorňují Michaela
a Lucifera jako soupeře na šachovnici světlých a tmavých polí, hrající
se světem a lidstvem jakýsi fotbal. Doposud se zdá, že Luciferovi se podařilo
dát pěkných pár gólů, i když konečné vítězství má vyhrazeno Michael. Cynikům
je odpuštěn podiv, proč se Lucifer vůbec pouští do hry.
Dualistická škola si představuje Michaela a Lucifera (nebo Krista a
Satana) jako dvojčata, zápasící spolu o vládu v království svého otce,
který (podobně jako Uranus po kastraci) se zdá být blahovolně nestranným.
Ať je výklad těchto mýtů jakýkoliv, nikdo nepopře, že lidská duše má své
světlé a stinné stránky. To nám dokazují dějiny dost jasně. Pravověrný
křesťan si představuje zlo jako pozitivní sílu, řízenou osobně ďáblem,
skutečnou bytostí snažící se zničit lidský rod a nastolit namísto něj království
pekelné (návrat k chaosu). Kabalista vnímá zlo jako stav více méně nebezpečné
nerovnováhy. Připouští existenci vtělených nebo nevtělených bytostí, které
mohou úmyslně vyvolávat takové stavy ke svým vlastním účelům, ale ví, že
ani tyto bytosti nemohou úmyslně riskovat úplné zničení, aniž by tím nezpůsobily
vlastní zánik. Tím jsou automaticky dány meze zla, i když i ty jsou dost
hrozné. Nikde se nepředpokládá, že by se padlí andělé snažili zničit sama
sebe. Když nerovnováha překročí určitou mez, vybuchne jak atomová puma.
Kabalistická představa dobra jako dokonalé a harmonické rovnováhy ovšem
taková nemohla udržet věčně, pokud přitom zachová své vlastní zákony. To
je Michaelovým úkolem v našem světě. Jeho kopí se stane pilířem vah soudu,
na jehož hrotu se váží náš osud. Bude-li moci naklonit váhy v nás prospěch,
jistě tak učiní.
Rovnováha ovšem nemůže nastat, pokud zde není koexistence sil, které
by ji mohly navodit. Ty jsou nezbytným předpokladem. V mýtu je to naznačeno
předpokladem spoutání nebo uvěznění démonů po konečném vítězství dobra
nad zlem. Není zde zmínka o jejich úplné likvidaci, ale pouze o jejich
spoutání nebo kontrole. Nic než jejich nekontrolované působení je učinilo
člověku nebezpečnými. Neustále se setkáváme s anděly, poutajícími ďábly,
a celý příběh je příběhem ovládnutí různých energií a jejich využití k
dobrým účelům. Michael je mistrem těchto metod.
Rozvíjejícím se kabalistům mohu důrazně doporučit, aby si ve svém programu
vyhradili dost času pro rozjímání o Michaelovi. Michael je zcela spolehlivým
kontaktem na vnitřní úrovni a odpovídá velmi pohotově na volání lidí. Jeho
působení je blahodárně povzbudivé. Abychom mu ještě lépe porozuměli, musíme
hledat božský zdroj jeho síly přicházející z
ACILUTU, Světa počátků: božský aspekt, ELOAH va DAAT
Toto jméno v sobě skrývá mnoho nejasností, neboť má mužskou i ženskou
hodnotu. Tím, že přísluší ke střednímu pilíři, leží mezi oběma polaritami
a nemůže patřit jedné více než druhé. „Daat“ je poznáním ve smyslu pochopení,
na rozdíl od zřetelně odlišných významů moudrosti nebo porozumění. Snad
nejrozumnějším překladem Eloah va Daat může být „Vševědoucí“.
Opět zde máme představu ústřední kontroly. Božství je zde vševědoucí,
protože je umístěno ve středu všeho. Na tomto principu závisí vše a celá
Tiferet se jím zabývá. Podobně, jako když roztáčíme káču, čím blíže ke
středu, tím menší je pohyb. Teoreticky je absolutní střed rotačního pohybu
v naprostém klidu. Může se vám zdát divné, že nekonečný pohyb uprostřed
pohybu může vzniknout z a okolo naprosté nehybnosti, ale to je tajemstvím
Eloah va Daat. Je tišinou uprostřed pohybu a tichem uprostřed hluku.
Je dost jisté, že to je tajemství poznání nebo vědění, zůstat prostě
v klidu a vztáhnout všechny pohyblivé činitele k tomuto bodu. Tak se uspořádaly
vesmíry a může to mít stejnou cenu i v lidských záležitostech. Ještě jednou
se setkáme s pravidlem: „Buď zticha a věz: JÁ JSEM BŮH“. Ticho a vědění
dávají spolu klíče k Eloah va Daat.
Na Stromě života je Eloah va Daat bodem, z něhož pocházejí principy
naší duše. Můžeme vidět rychlý sestup života cestou středního pilíře a
jeho symbol meče. Duch z dýchajícího v Keter, duše chápajícího v Tiferet
a tělo z Živého v Jesod. Všechny se promítají do Malkut, kde se mysl, duše
a tělo spojují. Vynořujeme se jako duše z Eloah va Daat při hledání poznání
a zkušenosti a vracíme se k němu s vědomím nahromaděným za život. Všechen
tento materiál se přeměňuje na čisté energie, které podněcují nové životní
motivy pro nové životy. Eloah va Daat si můžeme představit jako jakousi
ústřední výměnnou stanici životního vědomí. Každá samostatná jednotka ji
napájí energetickými podněty ze svých zkušeností a výměnou získává další
energii z ústředního zdroje, na němž se podílí se všemi ostatními. Tak
je propojen život jednotlivce se životem kolektivu. To má nesmírně široké
uplatnění. Každý životní podnět, který kdy existoval, je navěky složkou
každého života, který kdy bude existovat. Eloah va Daat je jediným životem,
ve kterém se všechny životy spojují, a zdrojem jejich obecného vědomí jako
živých bytostí.
Magické obrazy Tiferet vysvětlují tento proces. Jsou tři. Dítě, kněžský
král, obětovaný Bůh. Dítě představuje Tiferet jako bod našeho zrození jako
jedinců, kněžský král je vládcem – prostředníkem života a obětovaný Bůh
nám ukazuje, že se musíme vzdát svého odděleného života, chceme-li dosáhnout
sjednocení s Bohem. S dítětem sestupujeme po Stromě, žijeme s kněžským
králem a konečně vystupujeme za Tiferet konečnou obětí sebe sama. Vidíme
zde mystérium vtělení a odtělení na průsečíku mezi božstvím a lidstvím.
V našich mikroskopických životech je Eloah va Daat našim ústředním vědomím
sebe, činícím nás tím, čím jsme. Je to Bůh v nás, který ví. Ne naše božská
jiskra, ale světlo touto jiskrou zapálené. Náš intelekt v Hod a emoce v
Necach se spojují v Tiferet jako vláda rozumu, neboť Tiferet je rovnováha
polohou mezi oběma polaritami. K dokonalému sebeovládání se musíme ovládat
z ústředního tiferetického bodu, čímž se staneme miniaturním vševědoucím
v našem vlastním malém systému. Je jisté, že k vytvoření této rovnováhy
je zapotřebí mnoha životů a tyto životy jsou brány ze všech stupňů žití.
Trvalo-li věky, než se z mikroskopického života vyvinul člověk, jak dlouho
potrvá, nežli se z lidí vyvine Bůh?
V Eloah va Daat počínáme a končíme své lidství. Nad ním se stáváme jsoucny
a pod ním osobnostmi. Je to výchozí bod pro sex, od kterého se muži i ženy
počínají vyvíjet jako samostatné duše. V Eloah va Daat se vynořují na cestě
dolů a spojují na cestě vzhůru a zde je bod, kde mohou měnit svoji polaritu.
Duše si zpravidla zachovávají své pohlaví během svého vývoje, ale jak jejich
sebeurčení získává na rozhledu, mohou přejít z jednoho pohlaví na druhé
ve snaze o získání zkušeností. Nakonec se musí obě pohlaví v každém jedinci
vyrovnat a teprve až dosáhneme tento stupeň dokonalosti, budeme moci projít
Tiferet do kosmického vědomí.
Jako vševědoucí je Eloah va Daat nyní někdy nazýván „univerzální myslí“.
Cokoliv myslíme nebo známe ze zkušenosti, nejenom že pochází z Eloah va
Daat, ale také se do něho vrátí zpět. Je to mysl za naší myslí. Všechny
mysli v jediné. Jejím prostřednictvím máme přístup ke všem ostatním myslím
a vědomím, ať jsou tělesná nebo ne. V Eloah va Daat existuje každá možná
kombinace myšlenek. Zná doslova vše, co můžeme vědět. Je zde nejen naše
minulost, ale i naše budoucnost v tom smyslu, že vše, z čeho by mohla být
naše budoucnost vytvořena, zde čeká, až to vyvoláme. Na nás záleží, jak
toho využijeme či zneužijeme.
Zde se také objevují tak zvané „klíče“. Ty nejsou ničím víc ani méně
než symbolickými schématy, spojujícími celé řetězy vědomí s computerovou
pamětí Eloah va Daat. Když čteme o tom, že nějaký okultista použil klíče,
neznamená to nic jiného, než že si v mysli vyvolal „klíčový symbol“ a uplatnil
ho na mysl v pozadí tak, že jím odemkl spojení s celou řadou vědomí. Všichni
užíváme nějaké klíče. Okultní klíče jsou zpravidla udržovány různými skupinami
myslí k jejich soukromým účelům podobně, jako mají lidé klíče od domu pouze
pro sebe a členy své rodiny. Přesto je většina těchto klíčů dosti známá.
Hlavním je Strom života. Podobně i cyklický kříž. Tarot je celým souborem
klíčů, a to jak trumfy, tak i základní karty. Magický obraz i boží aspekty
jsou rovněž hlavními klíči.
Jsou-li při použití klíčů správně uplatněny rozjímavé nebo magické metody,
otevřou opravdu brány nebo dráhy vedoucí k vnitřním dimenzím vědomí. Někde
v Eloah va Daat spojujícím všechny sefiroty mimo Malkut je odpověď na všechny
otázky a suma všeho vědění. Správně bylo řečeno, že „vědění je moc“, protože
právě to nám ukazuje Tiferet. Klíče k vědění jsou prostě symboly, spojující
objektivní vědomí s jeho nevyčerpatelným zdrojem v Jediné mysli, dostupné
všem.
Svatého Petra si spojujeme s „klíči od království nebeského“. Jinými
slovy sv. Petr nás učil, jak využít symbolické formule k navázání styku
s vnitřním světem, obecně zvaným „nebe“. To neznamená, že stejné klíče
budou účinkovat u každého jednotlivce. I když kdokoli, kdo si s tím dá
práci, má po ruce velké množství obecných klíčů, musí si každý vytvořit
vlastní zvláštní klíč, aby dospěl k „příbytku, pro něj připravenému“. Je
to právě takový klíč, vyjádřený magickým pantaklem osoby nebo lóže, který
tomuto jedinci nebo lóži skýtá prostředky, aby vstoupili do svého „připraveného
příbytku“, ve svém „nebi“. Vypracování schématu těchto zvláštních klíčů
je hlavním úkolem. „Zámky“ mezi světy nemohou být zmáhány silou, aniž by
to nezpůsobilo oboustranně značnou škodu, a vhodné klíče musí být vyrobeny
za spolupráce z obou stran bran. Ty nemohou být otevřeny ani zevnitř a
ani ti, kdo jsou venku, nemohou obdržet návod, aby si udělali klíč a vstoupili
sami. Proto bývala hodnost dveřníka tak čestnou v mystériích lóží tím,
že byla současně nejskromnější a nejvyšší funkcí v lóži. Skromný Petr byl
učiněn hlavou církve, neboť jakmile by se mystérium ztratilo jeho následovníkům,
ztratila by církev své duchovní poslání.
Tak, jako je Strom sám hlavním klíčem, je Tiferet základním klíčem ke
Stromu. A božský aspekt Tiferet, Eloah va Daat, je ústředním principem
a silou, skýtající sefirotickému uspořádání jeho identitu, význam a účel.
Odpovídá na přirozené otázky „Co je to Strom a k čemu je dobrý?“, když
říká „Vědění a zkušenost“. A pokračuje tím, že nám ukazuje, jak žít v rovnováze
se vším okolo sebe. Vědění je vždy účelem zasvěcení do kteréhokoliv z mystérií
a sebepoznání nebo i autognosis bylo a dodnes je cílem mystérií. To neznamená
nějakou umělou formu sebezkoumání introspektivního schizofrenika. Znamená
to schopnost umět si učinit vlastní úsudek sám podle svého. Že moje já
je vědomě spojeno s velkým Já Eloah va Daat, z něhož pochází vědění. To
je poznáním sebe ve smyslu pravidla. Bylo typicky řeckým sofizmatem, vytesat
heslo „poznej sám sebe“ na bránu mysterijního chrámu, kde si ho mohl každý
přečíst. Náhodní čtenáři se přirozeně domnívali, že skutečné divy jsou
skryty hluboko v chrámu, zatímco základním tajemstvím byla právě tato poučka.
Všechny chrámové obřady měly jen probouzet vědomí zúčastněných k tomu,
co doposud postrádali. Vně chrámu bylo veřejně ukázáno, co se má znát,
ale uvnitř byli zasvěcováni, jak to mají poznávat. Podobně je tomu s kabalistickým
Stromem. Vnější sefiroty ukazují, čeho se týkají kabalistická mystéria,
a vnitřní Tiferet k tomu říká jak.
Eloah va Daat nám ukazuje základní tajemství „bohů“ a jejich působení.
Mimo to, že jsou sami sebou, jsou svými přívlastky ve vědomém životě. Tak
například „Velká matka“ je mateřským instinktem každé matky, která kdy
žila nebo bude žít. „Silný krutý“ je odvahou a nepoddajností v člověku,
které jsou nezbytné k boji o život a k ochraně slabších bytostí. „Chytrák“
je přirozeným důvtipem a schopností naučit se tomu, co si musíme v tomto
světě osvojit. Tyto síly jsou skutečné a jsou našimi bohy v nás. Popírat
je znamená popírat sebe. Modlíme-li se k některému určitému bohu nebo bohyni,
navazujeme styk s těmito speciálními stránkami veškerého lidského a vědomého
života, ať vtěleného nebo ne. Každé božstvo je ztělesněním toho, co představuje.
Jako jednotlivci nemůžeme mnoho docílit, ale jako děti bohů se můžeme opřít
o všechny možné síly, dokážeme-li s nimi udržet krok.
Kabala má svých deset božských aspektů, které jsou také nutně deseti
lidskými aspekty. Vnější pilíře ukazují meze a střední pilíř ukazuje nejvyšší
možnosti božského a lidského života. Představa Boha bohů, v němž jsou všechny
ostatní aspekty spojeny, je jasně ukázána v počátku v Keter a v praxi v
Tiferet. To znamená, že jedna supremita vylučuje každou externitu a že
se nepotřebuje přiblížit k více než k jedinému Bohu. A opravdu, musíme
se bezpodmínečně přiblížit k jedinému božství, ale metoda a účel tohoto
přiblížení se jsou určeny aspektem, kterým se k němu přibližujeme. Toto
„prorážení si cesty“ je způsob, jakým kabalista zachází s božskou energií,
a cesta je ukázána dost jasně všem, kdo ji chtějí následovat.
Žádná modlitba, myšlenka nebo úkon, zaměřený k božství, nejsou zbytečné
a rozhodně nejsou zastaralými pověrami. Když se zabýváme bohy, zabýváme
se svými vlastními silami z nejhlubších úrovní našich bytostí, a tyto energie
jsou zcela a naprosto autentické. Jediné otázky, které při tom vznikají,
jsou spojeny s metodami, jak s nimi navázat styk, a s praktickými systémy,
jak s těmito silami zacházet. Musíme najít co nejlepší způsoby, zejména
při hledání inteligence, která by nás co nejlépe vedla. Kabalisticky je
jí Eloah va Daat.
Když nakonec opustíme sefiru Tiferet, abychom vystoupili dále po žebříku
Stromu, setkáme se okamžitě s oponou zvanou Paroket, což neznamená nic
jiného než oddělující síto. Má stejný význam jako opony chrámové, připomínající
věřícím, že přecházejí z jednoho nádvoří do druhého a že se musí zastavit
a naladit své mysli a duše tak, aby odpovídaly poměrům na druhé straně
opony. Opona nás odděluje a současně nám umožňuje průchod a to je funkcí
Paroketu. Náš postoj ke Stromu se musí v tomto místě změnit. Musíme opustit
lidi a osobnosti a zabývat se jen silami a principy. Je to podobné, jako
kdybychom se nejprve zabývali nějakým určitým elektronickým přístrojem,
jako je rádio, a pak přešli k jeho provoznímu schématu a teoretickému projektu.
Tak se zabýváme toutéž věcí na různých úrovních. A můžeme pokračovat, překročíme-li
propast, pak je to jako když přejdeme od pracovního schématu k čisté matematice,
která to především umožňuje. Vše záleží na uspořádání.
Starým názvem Tiferet bývalo Kav ha-emcaj, „Střední čára“, a říkalo
se, že zlé i dobré sklony mají společný kořen v Tiferet. To si můžeme ověřit
při každém studiu této sefiry. Nad ní, za Paroketem, nemá již dobro ani
zlo smysl tak, jak je vidíme, pokud jsme smrtelnými lidmi, a síly a principy
z Tiferet si nesmíme představovat v podstatě ani dobré ani zlé, ať jsou
již jejich vzdálené účinky na nás jakékoliv.
Jen z tohoto důvodu bychom neměli nikdy opomenout Paroket při našem
rozjímání o výstupu po žebříku Stromu. Paroket nám dávají příležitost k
přestávce, abychom se zcela přeladili na změněné podmínky, které nás očekávají
za ním. Stejně, jako bychom se měli zastavit přede dveřmi posvátné nebo
významné budovy, abychom se mohli připravit na to, co nás čeká uvnitř,
dává nám Paroket podobnou příležitost na Stromu, a je naše škoda, nevyužijeme-li
ji. Když jsme se seznámili s Paroketem a s jeho skrytými strážci, můžeme
jím projít a setkat se s další sefirou.
8.
Sefira Geburah, Spravedlnost, Přísnost, Bázeň, 5
ASIAH, Svět vyjádření, Mars
I když jsme překročili mez osobnosti, zosobňuje si naše současné vědomí
různé tvůrčí síly, aby je dokázalo pochopit. Uvědomíme-li si, že je to
nezbytné proto, abychom mohli s těmito pojmy pracovat, není důvod, proč
bychom to nemohli udělat. I tak můžeme získat dost dobrou představu o GEBURAHU
(vyslov spíše jako GEVURAH), když se setkáme s trestající spravedlností,
přísností, silou, bázní, se všemi současně.
Budiž nám jednou provždy jasné, že s Geburah není spojena ani stopa
zla nebo nenávisti. Ve staré astrologii byl Mars označován jako „zlá“ planeta,
ale to bylo jen proto, že její působení bylo kruté a bolestivé, když toho
bylo zapotřebí. Ať se nám to zdá být jakkoliv hrozné, staly se války nezbytnými,
pokud se lidstvo odmítá poučit jinými prostředky. Nic nenutí lidstvo do
války a jejího zla než lidé na zemi. Žádný bůh netrvá bezpodmínečně na
takových opatřeních. Je to člověk a nikdo jiný, kdo se žene do extrémní
zkázy. Mars není původcem, ale vykonavatelem válek svými výbušnými silami.
Kdysi si dobírala jakási velice okouzlující dáma vévodu z Wellingtonu pro
jeho „ošklivé řemeslo“. Wellington jí odpověděl svým obvykle drsným způsobem:
„Nic takového paní. Vojáci nezačínají války, to dělají politici. Vojáci
je jen dokončují.“ To vystihne opravdu velmi dobře působení Geburahu. Je
to síla vyrovnávající nerovnováhu martickými metodami a tvrdými prostředky,
bez nichž by Strom nemohl existovat.
Musíme si představit Geburah a Chesed za sluncem Tiferet jako polarizaci
sluneční síly na sílu ničivou a blahodárnou. Můžeme je nazvat pomocí a
událostí a samy o sobě jsou vyrovnávajícími se silami dvou vnějších pilířů,
které nemohou být jeden bez druhého, jako Višnu a Šiva, udržovatel a ničitel
života. Jeden staví a druhý boří v nekonečném koloběhu vesmírných analýz
a kataklyzmat. Kdyby se život na této planetě jen neustále množil, stal
by se brzy hromadou hnijící masy, jako nějaká obrovská houba, živá, ale
nesmírně škaredá. Jen neustálé odstraňování vyžité hmoty a opotřebovaných
živých organismů udržuje rovnováhu v přírodě. Působení Geburahu v nás jako
očistné síly nám zajišťuje zdraví těla, mysli a duše tím, že brání stagnaci
a dělá místo novému růstu.
Přesná a dokonalá rovnováha mezi Geburahem a Chesedem má doslova životní
význam. Hojnost Chesedu musí být neustále krocena hospodárností Geburahu.
Tento zákon můžeme pozorovat kdekoliv v přírodě a nikdy a za žádných okolností
bychom si neměli představovat Geburah jako nám nepřátelskou sílu, i když
její vliv se nám může zdát drsný a nesmlouvavý. Bez ní bychom nemohli žít.
Geburah boří, ale neničí. Rozbíjí lidi a věci jen proto, aby mohli být
znovu vytvořeni na lepším základě.
Mars je zobrazován jako bytost obdařená spíš svaly než mozkem. To naznačuje,
že válka, jak ji známe, je řešením problémů vhodným pro lidi příliš hloupé,
než aby je dovedli řešit jiným způsobem. Nikdo nemůže doopravdy tvrdit,
že válka je přirozeným důsledkem nerovnováhy mezi lidmi, obdařenými pravou
moudrostí a porozuměním. Ale nedokážeme-li moudrost zachovat, rovnováhu
může navrátit jen Mars svým mocným úderem. Čím více se kolovrátek rozkmitá,
tím větší síla je zapotřebí k jeho uklidnění.
Můžeme pozorovat, jak k tomu neustále docházelo v našich dějinách. Neustále
se nesmyslně množíme, aniž bychom mohli uživit ty, které přivádíme na svět,
a války, epidemie a hladomory jsou jedinými cestami k vyrovnání rovnováhy.
Stejně nesmyslně udržujeme stav duševní chudoby a chaosu a i mezi náboženskými
soustavami dochází k rozkolu. Totéž platí na mentální a společenské úrovni.
Tlaky narůstají do rozměrů, kdy náprava je možná jen drastickými prostředky.
Stále stejné faktory hlouposti, nevědomosti a zmatku jsou všudypřítomné.
Mars a Geburah je jednou a jedinou silou, schopnou vyprostit nás z této
jinak beznadějné motaniny. Jak vážné jsou následky, záleží na tom. kdy
a jak je tato síla uplatněna. Přesně řečeno, Geburah a Chesed by měly být
ve vzájemných cyklických vztazích tak, aby spolu udržovaly rovnováhu. Celý
problém spočívá v úměrnosti. Čím déle je jednomu z nich dovoleno působit
bez kontroly druhého, tím jsou následky z lidského hlediska hůře snesitelné.
Abychom tomu porozuměli, můžeme si vzít příklad z čistě hmotné úrovně,
kde je naše tělo živeno pod vlivem Chesedu dobrými potravinami. Pokud by
tento příjem potravin nebyl řízen omezujícím vlivem Geburahu, zahynuli
bychom brzy na přejedení. K opačnému postupu by došlo, kdyby nebyl kontrolován
Geburah.
Martův meč je také chirurgickým skalpelem, vyřezávajícím zkažené, za
předpokladu, že je tak využit, dokud je ještě čas. Nemůže-li se Mars prosadit
jako chirurg, stává se zabíječem, ale v obou případech má poslání spasitele.
Jako voják nás může naučit neocenitelné lekci kázně, a proto je jedním
ze symbolů Geburahu bič, a to jak v doslovném, tak i přeneseném smyslu.
Pokud se nějakým způsobem nepodrobíme kázni, nepodaří se nám bezpečně zacházet
s geburickými silami a poneseme následky, které mohou být nepředstavitelně
hrozné.
Přirozenou otázkou vyvstávající s Geburahem a Marsem je, proč jsou tyto
přívlastky spojovány s černým, ženským pilířem. Někteří komentátoři to
vysvětlovali jako ošklivý příklad církevního vlivu vousatých rabínů (zapomínajíce,
že pro tyto učitele je kabala kacířstvím) nebo jiných misogynských vlivů.
Ale není tomu tak, Geburah je umístěn správně. Které pohlaví je hospodárnější?
Mužské nebo ženské? Muž plýtvá svým semenem s nesmírnou marnotratností,
zatímco v ženě uzrává jen jedno nebo dvě z jejich nesmírného množství.
Muž je snad svalnatější, ale žena přežívá i tam, kde muž hyne. Klamným
přívlastkem je Mars, bůh válečník, pravděpodobně všemužská představa boha.
Ostatní přívlastky Geburahu jsou spolehlivě ženské.
Mars je v hebrejštině MADIM, pocházející od kořene MAD, síla nebo moc,
působící energicky a rychle. To je velmi výstižné pro Geburah, bez ohledu
na pohlaví. Ale podívejme se, jakým mužem byl ve skutečnosti Mars (nebo
Ares). Má být synem Dia a Héry, spolu se svou sestrou – dvojčetem Eris
(neštěstí). To je ovšem báje, naznačující, že on i jeho sestra jsou výsledkem
partenogenního procesu, zrození ze spojení jejich božské matky a polního
květu na zemi. Sotva příliš bojový původ. Ve skutečnosti je vyrovnávajícím
doplňkem přiřazení Venuše mužskému pilíři tím, že je mužským činitelem
v základu ženskosti. V hinduistickém panteonu je jím ničivá stránka Kálí.
Esoterická povaha Marsu je skutečně pod mužskou škraboškou ženská. Během
staletí se stával Mars neustále více a více mužským pojmem, zejména od
dob starého Říma. Původně ovšem ničivou (nebo rozkladnou) sluneční energií
neznázorňoval bůh války, ale bohyně války, neboli záporná stránka tvůrčí
síly.
Představujeme-li si Geburah a Chesed jako záporný a kladný doplněk téhož
energetického cyklu, je jejich působení dostatečně jasné. Jakmile jednou
odstraníme zábrany pro uznání Marsu jako záporně ženského principu, usnadníme
si tím značně pochopení, jak Strom v tomto bodu působí. Máme ovšem nesprávný
sklon představovat si zápornou energii jako nějakým způsobem podřízenou
kladné a pod slovem záporný si rádi představujeme něco neschopného, méněcenného
a méněhodnotného, nežli je něco kladného. Skutečnost je spíše opačná. To
dobře ukazuje i obyčejná baterie.
Směr elektrického proudu z baterie je od záporného pólu ke kladnému
a rozklad záporné elektrody je zdrojem vší její energie. Zde vidíme Mars
Geburah v akci, rozrušující hmotu a přeměňující ji v energii. Takové je
pravé působení Marsu. Je to opravdu rozrušení (nebo výbuch) nahromaděné
hmoty, uvolňující energii potřebnou k různým účelům. Může k tomu docházet
pokojně, jako v atomovém reaktoru, nebo násilně, jako v atomové bombě.
Vše záleží na našem přání.
Chesed věci spojuje a Geburah je rozděluje, vše z jediného důvodu –
života. Oba musí působit spolu nebo vůbec ne. Chesed působí růst a zrání
plodů a Geburah je trhá pro potřebu jiných životů a obstarává novou sadbu.
Nesmíme vidět Mars jen ve spojení s válkami, působícími lidem jen trýzeň
a utrpení. Ty jsou jen zvětšeninami poměrně menších zápasů, neustále probíhajících
v přírodě. Chesed může být urychlovačem životní energie, ale Geburah je
nezbytnou brzdou. Představíme-li si Geburah a Chesed jako vrcholky trojúhelníku
se základnami na protilehlých pilířích se středem v Tiferet, získáme obrazec,
který se nám odvděčí za vynaloženou námahu tím, že nám poskytne látku k
přemýšlení.
Mars není jen vojákem nebo válečnickou bohyní, ale znázorňuje odvahu,
kázeň a podobné vlastnosti. Martický vliv je nejlépe využit, je-li uplatněn
v mateřské škole, pro celý národ. Malé množství geburické síly uplatněné
na počátku vychylující se rovnováhy uspoří její ohromné množství, potřebné
k vyrovnání jinak nezvládnutelného běhu události. „Metla vyhání děti z
pekla“ platí doslova, i když si to nemusíme spojovat s jakýmkoliv stupněm
hrubosti. Krutost a hrubost jsou pojmu Geburahu zcela cizí a nemají zde
vůbec místo. Takové věci přísluší do oblasti lidského chování a ne božského
úradku. Popudlivý, mstivý Jahve je nesprávná představa, kterou do božího
jména přenesly osobní nenávisti a antipatie. Klame také poněkud nepřesný
překlad. Slovo pachad znamenalo, doslova „bázeň“, ale jeho hlubším významem
bylo být opatrný.
Dobře známý text: „Bázeň před Bohem je počátkem moudrosti“ proto neznamená
vyděšeného člověka, který se schovává před Bohem. Znamená pouze získání
ostražitosti ze zkušenosti, že je možné vyhnout se budoucím zlům. To je
jistě jednoduchá moudrost. Proč bychom měli pochybovat o moudrosti takové
bázně, když celé dnešní lidstvo žije ve strachu z atomové bomby. Bázeň
boží označuje pouze normální respekt před energiemi, schopnými rozrušit
naše životní tvary. Pachad také znamená chvění nebo třesení se. To je tělesným
průvodním jevem psychického stavu, dost silného k tomu, aby ovlivnil celý
nervový systém. Je to obecným průvodním jevem stavu extatického nebo mystického
zážitku a je mystiky popisováno jako zvláštní druh bázně, podobné strachu,
která předchází některé velké projevy božství. Často čteme „a báli se velice“
ve spojení s objevením se božství a nadpřirozenými úkazy. Pocit tohoto
zvláštního, zdánlivého strachu býval spolehlivým příznakem, že se má projevit
něco nadpřirozeného.
Taková je bázeň naznačená Geburahem, velmi odlišná svým významem od
jejího běžného moderního významu. Můžeme ji srovnávat s „pochopením“, znamenajícím
obezřelé navázání předběžného styku s přibližujícími se energiemi v podmínkách
sil nebo lidí. Jediná „bázeň“, kterou máme mít ve spojení s Geburahem,
je moudrá obezřetnost. Ta je skutečným počátkem moudrosti.
Znázornění Geburahu jako Marsu by nás mělo varovat, že musíme zachovávat
kázeň, vedenou dobrým úsudkem, a stále bděle a ostražitě vyrovnávat rovnováhu,
jakmile se v nás naruší. Kdybychom mohli pouze bojovat a vyhrávat drobné
války, jak se v nás vyskytnou, nikdy bychom nemuseli prožívat hrůzy válek
opravdových. Mars by zdaleka neměl být naším nepřítelem, ale naším nejlepším
přítelem, protože bychom měli spolu bojovat proti společnému nepříteli.
Jakmile si jednou zvykneme vidět martickou postavu Geburahu jako bojovnou
bohyni chránící své děti před nebezpečími, se kterými se mermomocí chtějí
setkat, a dovolující jim přitom, aby se poranili, protože jinak se nechtějí
nechat poučit, porozumíme lépe Marsu na tomto místě Stromu. S duchem Geburahu
nesmíme nikdy a za žádných okolností spojovat takové lidské chyby, jako
je zuřivost, vznětlivost nebo podobné. Můžeme jimi reagovat na vliv Geburahu,
ale vznikají v nás a ne v ní. Naše nesprávné zacházení s Geburahem je chybou
a my se od něj musíme tvrdou cestou učit své postupy.
Martická podoba Geburahu nemá být výrazem jakéhokoliv božího hněvu,
namířeného proti lidskému rodu, protože něco takového vůbec neexistuje.
Ukazuje působení odplácející hany v tom smyslu, že spálení se je trestem
za strkání prstů do ohně. V ničem není zahrnut trest, který by byl odplatou
nějakého uraženého božstva. Rychlé vyrovnání nerovnováhy je jedinou pohnutkou,
kterou můžeme přisoudit geburickému Marsu. Jsme-li při tom poraněni, může
nás utěšit vědomí, že uzdravení nám přijde prostřednictvím jiné sefiry,
protože to musí nevyhnutelně následovat tam, odkud odejde Geburah. Mars
bojuje až do vyčerpání, i když to může být blízké zániku.
Zápas je podstatnou složkou vědomé existence, a tu v Geburahu zcela
jistě naznačuje Mars. Není pravděpodobné, že bychom vyšplhali na Strom
bez zápasu a úsilí, neustále vynakládaného na to, abychom se udrželi v
pohybu. K tomu potřebujeme sílu a energii, které nám nabízí Geburah pod
podmínkou, že budeme mít moudrost, abychom je dovedli správně využít. Budeme-li
se dívat na Geburah v tomto světle, zásobí nás silou z duchovního ekvivalentu
infračerveného konce spektra. Chesed pak odpovídá jeho ultrafialovému okraji.
Při vzestupu po Stromu se před Geburahem setkáváme s Tiferet, která nám
má umožnit získat znalosti a zkušenosti potřebné k tomu, abychom mohli
zacházet s nebezpečnými a smrtelnými energiemi, tolik potřebnými pro náš
další vývoj. Je to jako právo před mocí.
Bez Geburahu nemůžeme nic dělat a jakýkoliv pokus vyloučit jeho působení
může vše jenom zhoršit. Pokud jsou jeho energie správně usměrňovány a zacházíme-li
s nimi opatrně, jsou pro nás důležité, a kdybychom jim bránili v jejich
působení, vážně bychom onemocněli na všech úrovních. Protilátky v naší
krvi jsou v podstatě geburické a bez nich bychom dlouho nežili. Geburah
není nadarmo zbarven jasnou červení čerstvé krve a naše zdraví je hodně
spojeno s jeho působením ve správné frekvenci slunečního a duchovního spektra.
Na čistě tělesné úrovni je Gaburah spojen s krví a Chesed s nervy. Jim
přiřazené barvy, červená a modrá, mohou být využity při léčení. Proto máme
správně chápat martickou stránku Geburahu jako soudruha v boji. Pociťujeme-li
vůči ní nějaký odpor, pak něco není v pořádku a to musí být odhaleno a
vyrovnáno dříve, než nám začne skýtat jakýkoliv prospěch. V dalším postupu
nám prospěje, prozkoumáme-li Geburah hlouběji v následujícím stavu jeho
bytí, kterým je
JECÍRA, Svět utváření, řád andělů: SERAFIM
Serafové bývali popisováni jako „ohniví hadi“, pravděpodobně proto,
že se tak jeví jasnovidcům. Můžeme si je nejlépe představit jako štěpnou
sílu ohně, takovou jako je hořící plamen nebo sluneční výheň. Kořen SRP
znamená pálit ohněm a Seraf býval umísťován před bránou ráje po vyhnání
Adama.
Úlohou Serafim je činit princip horka snesitelným, kdekoliv jim to bylo
ve stvoření uloženo. Sluneční energii můžeme obecně rozdělit na teplo a
světlo. Serafim v Geburahu pracují s tepelnou stránkou a jejich druhové
v protilehlé Chesed ovládají světlo. Oby tyto principy jsou ve skutečnosti
neoddělitelné, ale pro své odlišné účinky mohou být zkoumány nezávisle
na sobě.
I když mají Serafim ničivé síly, nesmíme si je představovat jako čistě
ničivé bytosti. Je to vždy otázkou stupně uplatnění jejich energií. Při
využití jakékoliv energie je ideálním stavem, můžeme-li jí uplatnit jen
právě tolik, kolik je jí zapotřebí ke splnění daného úkolu. Ani víc, ani
méně. Jako vládci ohnivé energie odpovídají Serafim za vytváření jejích
účinků v akci nejen doslovně, ale i obrazně na úrovních mysli a duše. Mohou
určovat meze vřelého zápalu nebo vášnivé debaty.
Na těchto vnitřních úrovních je pro nás na působení Serafim nejcennější
to, že v nás vypalují nahromaděný duševní a mentální odpad, který máme
sklon vláčet sebou. Důležité je, aby při tom ničili jen skutečný odpad.
Kdyby tyto látky byly hmotné, mohli bychom je soustředit na jednom místě,
takovém, jako je např. srdce, a tam je zpracovávat najednou. Na vnitřních
úrovních to tak dobře udělat nemůžeme. Protože je nemůžeme omezit prostorově,
musíme oddělit koukol od našeho duchovního zrna tím, že ho nejprve rozpoznáme
a pak od něj odvrátíme svoji pozornost tak, abychom mohli přivolat Serafa,
aby ho spálil, aniž by nás poranil. Měli bychom si uvědomit, že vnitřně
jsou naše nežádoucí připoutanosti stejně skutečné, ne-li skutečnější, než
hmotné předměty vnějšího světa. Proto s nimi můžeme právem zacházet obdobným
způsobem.
Staré obřady, ve kterých byly postavy démonů, znázorňující naše nejhorší
stránky, předávány ohni, byly dramatickými výzvami Serafům, aby uplatnili
své očistné plameny. Takřka totéž můžeme učinit dnes, když napíšeme své
chyby na papír a spálíme je. Serafim jsou opravdu Pány očistného ohně.
Netrestají, ale očišťují, a jestliže jsme nedokázali napravit své chyby
jinak, nedovolí nám vstoupit do ráje, aniž by na nás neuplatnili moc svých
ohnivých mečů. Naší jedinou nadějí, jak uniknout bolesti během této zkušenosti,
je pustit to, co Serafim spalují. To je myšleno pravým „odpoutáním se“.
Jednoduše opustit to, co není k užitku nám ani druhým.
Na vnitřních úrovních si vytvářejí naše citové a vědomé energie vlastní,
svým způsobem velice skutečný svět. Něco v něm je dobré, něco je špatné
a zbytek je indiferentní. Vše to dohromady existuje, ať žijeme ve smrtelných
tělech nebo ne. Dokud nevyloučíme to, co je nežádoucí, neuděláme žádný
pokrok. Zde přistupují Serafim s ohnivými meči a klestí před námi cestu,
nemůžeme-li tak učinit sami. Zničení duchovního braku v nás je očistcem,
kterým musíme projít, než dojdeme do ráje. Musíme jím projít nevyhnutelně,
ale rozhodně nemusíme trpět, jakmile se naučíme odpoutávat se od událostí.
Věčné peklo je pro ty, kdo v něm chtějí navěky zůstat.
Jestliže jsme opravdu správně vyšli z Tiferet úplně osvobození od zbytků
předchozích osobností, nemohou nám Serafim ublížit, protože pak budeme
existovat jako očištění duchové, schopní snášet i užívat serafínský typ
energie. Stejně jako dýchá ryba vodu, budeme schopni žít v atmosféře vnitřního
záření, která je přirozeným živlem Serafim. Kdybychom se s ní setkali,
ještě pokud jsme smrtelní, zničila by nás, jako kdybychom upadli do pece
ohnivé. Kdyby Serafim neupravovali své energie, když je vysílají k nám,
bylo by to pro nás velice špatné.
Ale přesto se nemusíme Serafim bát o nic víc než elektrického proudu
ve své domácnosti nebo atomového reaktoru vzdáleného několik mil.
Jsou to ovládnuté síly, a pokud neobjevíme hrozivé tajemství, jak probudit
jejich kontrolu, nezpůsobí nám Serafim žádné nenapravitelné škody. Jsou
to andělé a ne démoni. Jsme-li v pokušení ptát se, jaký je mezi tím rozdíl,
dozvíme se zvláštní odpověď, že vůbec žádný, až na činitele kontroly. Andělé
působí pod vedením kontroly božství, účastnícího se na vytvářeni a udržování
kosmu, ve kterém se vyvíjíme jako duše během stejného procesu. Démoni (kteří
jsou přesně stejného druhu jako andělé) jsou ti, kteří nejsou zcela k dispozici
tvůrci vesmíru a tvoří tak zvaný náhodný faktor energií, narušujících schémata.
I ti jsou však nakonec ovládáni Velkým neznámým, v němž vše existuje.
Představa démonů jako ošklivých rohatých tvorů s kopytem je kabale zcela
cizí. Ve skutečnosti začalo být slovo démon používáno až ve středověku,
a i pak jen na rozlišení mezi anděly světla a anděly tmy. Mohli bychom
se divit, proč nebyli vzpurní (nebo nekontrolovatelní) andělé zničeni údajně
všemohoucím Bohem, když byli vypuzeni z nebe. Dokonce ani když byli nebeští
andělé vysláni na zemi, aby ji ochránili před těmi, kteří se jí pokoušeli
zmocnit, nebyli schopni zničit rebely a spokojili se s jejich spoutáním.
Tato legenda vyvolala nekonečné teologické debaty, které nevedly k žádnému
cíli. Jejich esoterickým obsahem, který si málokdo uvědomil, bylo, že tvůrčí
božství není ve skutečnosti všemohoucí, ale vyvíjí se podobně jako my.
Energie (nebo andělé), s nimiž kosmos vznikl, byly a jsou emanacemi vycházejícími
z téhož nejvyššího zdroje jako náš Stvořitel. Kdysi se Nejvyšší přivedl
do projevení se. To automaticky omezilo jeho vlastní síly v rámci tohoto
stavu bytí, a proto nedokázal zcela ovládnout energie, které z něho vzešly.
Na tom není nic tak divného. S námi je to také tak, když se narodíme,
omezujeme své schopnosti na schopnosti nemluvněte. Když rosteme, začínáme
ovládat jednu funkci po druhé, až se plně vyvineme. Tak je tomu i s bytostí
zvanou „Bůh“, jenomže v nekonečně větším měřítku. A protože je naše blaho
shodné s blahem božství, musíme se také naučit ovládat anděly v našem vlastním
chování, a to bude možné, jen když ztotožníme svou vůli s vůlí božskou.
Proto se modlíme, aby vůle boží byla jak na zemi, tak i na nebi.
Serafim jsou proto anděly ohně, podřízenými božskému řízení vycházejícímu
ze stejného Vědomého záměru, který stvořil nás, a jsou proto na naší straně.
Musíme doufat, modlit se a pracovat, aby na ní zůstali, a nejlepším způsobem
jak si to zajistit je, když si udržíme své vlastní geburické energie pod
kontrolou.
Všem funkcím Serafim porozumíme lépe při popisu jejich nejvyššího pána,
kterého nalezneme na následující vnitřní úrovni bytí v nás:
BERIAH, Svět stvoření: archanděl KHAMAEL
Zpravidla se soudí, že jméno tohoto archanděla znamená „Ohnivec Boží“,
a to můžeme brát doslovně, nebo to může znamenat někoho, kdo je zapálen
citem nebo nadšením. Má také různé skryté přívlastky. Kořen KHAB znamená
pociťovat bolest, trpět, být smutný a válčit. To vše jsou geburatické zážitky
těch, kdo nejsou schopni snést jeho sílu. Starým kabalistickým spojením
Geburahu na úrovni archanděla byl Satan, jehož jméno znamená doslova „Výkal“,
ale to je snad jen vedlejší přívlastek k označení pekelné povahy neovládnuté
síly ohně.
S Khamaelem je spojena spravedlnost a přísnost a je spojován s obávaným
Samaelem, ničícím andělem smrti, jehož úlohou je vymazávat nedokonalosti
z božského rýsovacího prkna. V žádném smyslu nejsou tito archandělé zkažení
nebo zlí. Mají uložený důležitý úkol v hospodářství Bytí a snadno můžeme
sledovat jejich působení v přírodě, i když jejich duchovní působení není
tak jasně patrné.
Skutečně je bytost nebo síla, kterou můžeme považovat za Khamaela nebo
Samaela, která klade odpor čisté božské energii, protože bez odporu nemůže
být žádná reakce. Hmota má dvě hlavní elektrické vlastnosti, odpor a vodivost.
Považujeme-li Geburah za odpor a Chesed za vodivost pro energii ze středního
pilíře, máme zajímavý námět pro přemýšlení. Odpor vůči elektrickému proudu
je činitelem, zahřívajícím drát natolik, že na něm můžeme uvařit oběd nebo
s ním můžeme vytápět dům. Z toho poznáme, jak nezbytná je božská kontrola
jeho vlastní energie. Khamael je zabudovaným odporem, upravujícím božskou
sílu tak, aby mohla být bezpečně využita v nižších oblastech Stromu života.
Na černém pilíři v Hodu jsme se setkali s pokušitelskou stránkou této
bytosti a nyní v Geburahu potkáváme její ničivou složku. Narazíme na ni
ještě v jiné podobě v Binahu. Lidé jsou často v pokušení považovat se za
způsobilé zacházet s božskými silami dříve, nežli jsou pro ně přizpůsobeny,
a tím se zničí. Stará představa ďábla svádějícího jinak slušné lidi, aby
udělali něco proti své vůli, je prostě zbabělým přesunutím odpovědnosti
na nejbližšího strašáka, jako to udělá rozpustilé dítě. Podobně i předpoklad,
že by smrtelný člověk byl schopen přivést Všemohoucího do tak špatné nálady,
že by to vyvolalo zemětřesení a životní pohromy, je nejen idiotskou domýšlivostí,
ale i hloupou urážkou lidské i božské inteligence. Kabala takové názory
nesdílí.
Je pravda, že se během svého vývoje střetáváme s utrpením, smrtí, zápasy
a s obtížemi vůbec. Ty nám nikdy nebyly svévolně sesílány Bohem, „aby nás
zkoušel“ v nějakém zlém rozmaru. Skutečností je, že pokud nejsme schopni
nebo nechceme se učit z těchto trpkých zkušeností, budeme se s nimi stále
střetávat. Bázeň je opravdu počátkem moudrosti, odvádějící nás od příčin
bázně. Naučí-li nás tomu atomová bomba, bude to naší spásou. Alternativu
známe a Khamael nám ji může obstarat.
Khamael bývá občas nazván „Pravou rukou Boží“, a tím je míněna pravice
třímající meč spravedlnosti – ne msty. Spravedlnost se zabývá jen obnovením
ztracené rovnováhy a harmonie v oblastech Stromu a pohnutkou spravedlnosti
je nutnost. Vrací energii do stavu podobného povaze jejího zrodu. To je
příčinou, proč vzniklo odplácení zla dobrem. Dokáže-li se lidstvo dostatečně
připodobnit Bohu, aby samo přeměňovalo povahu vracejících se sil, pak by
se mohl celý svět i budoucnost lidstva změnit k lepšímu. To vše nedokáží
smrtelní lidé sami, ale jen božství, působící prostřednictvím lidstva tím
či oním způsobem.
To znamená, že Khamaelova síla nesmí být nikdy vyvolána nad přesně nezbytnou
míru a musí být střídána s vyrovnávající silou Chesedu, svým přirozeným
doplňkem. Odplácení zla dobrem neznamená pasivní přihlížení škodlivé činnosti.
Khamael na ni musí působit, dokud nepřekročí mez rovnováhy, ne později.
Bylo by stejně chybné vyrovnávat příliš mnoha zla přílišným množstvím dobra
a Chesed musí stejně dbát toho, aby nenarušila rovnováhu tam, kde ji Khamael
vyrovnal. Správně by neměla být jedna síla použita bez druhé a to je důvod,
proč pravá ruka drží meč a druhá žezlo. Meč si vynucuje to, co odmítá poslechnout
žezlo.
Krásná symbolika toho je skryta ve známém znamení I.H.S. I je středním
pilířem, H je černým a bílým pilířem, spojeným uprostřed příčkou sefirotické
rovnováhy, kterou tvoří Geburah a Chesed, moc a vlídnost, zatímco S je
hadovitou cestou moudrosti k zasvěcení. Je to, velmi chytře vymyšlený jezuitský
pantakl. Významy jako „In Hoc Signo“ (Vincit) nebo „Iesu Hominus Salvator“
jsou dovednou kamufláží. Žádný zasvěcený kabalista se nemůže zmýlit v jeho
významu.
Khamael shrnuje působení archandělů a měl by být považován za vyšší
podobu Marsu, působící na duchovních úrovních. Nic nemůže projít dále na
Stromě, pokud to není očištěno silami řízenými Khamaelem. I když může Tiferet
vyloučit lidskou osobnost, zbydou nedokonalosti, které musí odstranit Geburah.
Nic, co by mohlo zničit něco jiného, nesmí projít přes kontrolu Khamaela.
Tento archanděl skutečně vede válku proto, aby ukončil války.
V tomto místě Stromu si můžeme připomenout legendu o zápasu Samaela
s Michaelem a představu, že Ježíš a Lucifer jsou dvojčata, z nichž jeden
zachraňuje svět a druhý ho ničí. Jsou to Chesed a Geburah v činnosti. Pověst
vypráví, že když Lucifer, nejkrásnější anděl v nebi, odtamtud padl, změnila
se jeho krása na barvu roztaveného železa. Jinými slovy, světlo se stalo
žárem. Naše planeta se přeměnila ze svítícího oblaku plynu na výbušnou
kouli žhavé hmoty a na jejím povrchu mohl vzniknout život, až když natolik
vychladla, aby umožnila slunečnímu světlu jeho magickou práci. Lucifer
je uvězněn ve středu naší planety jako horko a dosud má dost síly, aby
jí dával průchod. Kdyby ale zemská kůra docela vychladla, jistě bychom
vyhynuli, a proto bude dobré, využijeme-li zbývající čas co nejlépe.
Khamael je vládcem všeho, co je spojeno s hořením, a proto může být
vzýván, aby nám pomohl ovládat naše ničivé sklony, pokud překračují nezbytné
meze. Bez Khamaela by rozkladné účinky ohně nebyly ničím omezeny. Musíme
mít stále na paměti, že Khamael vládne ve světě stvoření, a proto užívá
geburatickou sílu tvůrčím způsobem a neničí nic, co není třeba. Nyní pokročíme
k poslednímu světu Geburahu, abychom poznali, jak je Khamael řízen. Je
to
ACILUT, Svět počátků, boží aspekt: ELOHIM GIBOR
Elohim Gibor je zpravidla překládáno jako „Bůh bitev“, ale to není správné.
Jistě, že to byl aspekt Boha, vzývaný před bitvami, protože to znamenalo
„Všepřemáhající síla“, nebo boha, který přežíval a vyhrával bitvy, spíše
než aby k nim podněcoval. Elohim Gibor má význam být povýšený nad ostatní,
hrdinský, mocný, přemáhající. Nejbližším českým ekvivalentem bude české
„všemohoucí Bůh“. A protože je na černém pilíři, měl by být ženského rodu
a znít „Gibora“ nebo „Vládkyně království“.
Není všeobecně známé, že někteří ze starých Semitů uctívali bohyni války
a lásky. Byla to ANAT nebo ANATA, o které se také říkalo, že je ženou JAHVE-ho,
i když jeden z jejích zvláštních titulů byl „Soucitná panna“. Byla jako
Wellingtonovi vojáci, nevyvolávala války, ale vybojovávala je a ukončovala.
A opět zde máme geburatickou zásadu, nebýt příčinou, ale lékem na nerovnováhu.
Eloah Gibora, abychom správně pojmenovali tento božský aspekt, používá
nemoc jako léku.
Podstatou Eloah Gibory je posuzování podle účelnosti, povýšení účelu
nad prostředky a zaměření se spíše na cíl než na způsob. Její zásadou je
zhasnout zapalovač, abychom ušetřili hlavní oheň, nebo obětovat něco menšího
pro něco významnějšího tam, kde to nejde jinak. Eloah Gibora zasahuje jako
meč, rychle a přesně, nechce potíže a využívá takticky překvapení, aby
dostihla cíle. To ale nemusí znamenat bezpodmínečně výbušné použití energií.
K dosažení některých výsledků může být také zapotřebí pozvolný žár, a ten
je také vlastností Geburahu.
Uznávaným magickým obrazem Geburahu je přísný bůh – válečník, ale ten
překrývá starší představu bohyně požírající své děti. Ta je patrná všude
v přírodě, zejména u ryb a hmyzu, kde se větší jedinci živí menšími. Na
mnohem vyvinutější úrovni bytí živíme svými životy bohy na duchovních úrovních,
a zde se setkáváme s Matkou, která nás „jí“, aby nám dala nové zrození
v nových, a doufejme, že v lepších podmínkách. Chesed vytváří nadbytek
svou štědrou marnotratností a Geburah vylučuje vše, čeho není třeba pro
zachování rovnováhy Tiferetem. Tak pokračují cykly tvoření.
Eloah Gibora je přírodou „se zkrvavenými zuby a drápy“, ve které jeden
druh života hubí druhý, aby se uchoval naživu. To není kruté, schází tomu
jen milosrdenství. Přežívají nejsilnější, nejen tělesně, ale i duševně
a duchovně. I když jsou slabší bytosti zřejmě požírány silnějšími, spojují
se jejich duše s dušemi silnějších a dodávají jim svou sílu. To je tajemství
Geburahu. To, co samo není schopno přežít, je vstřebáváno nebo „požíráno“
jinou bytostí, schopnou zachovat jiné bytosti stejného nebo odlišného druhu,
a ty všechny úspěšně přežívají v tom, co se nyní nazývá „tělem“.
To se děje v našem světě neustále. Jsme „požíráni“ našimi národními,
politickými, náboženskými a obchodními společnostmi. Kdo z nás je dostatečně
silný nebo dostatečně bohatý, aby mohl existovat nezávisle na druhých?
I nejmocnější a nejdespotičtější z lidí jsou „požíráni“ oněmi zájmy, které
jim dodávají sílu. To je důvod, proč se staří poustevníci pokoušeli dosáhnout
duchovního bohatství životem v osamění při troše potravy, kterou jim poskytovala
jejich zahrádka, a nestýkali se s nikým než s bytostmi z jiného světa.
Ale ani to nebylo proveditelné a oni neuspěli, protože nemohli požírat
nikoho než sami sebe – a to je nedobrá strava!
Ve starodávném (i současném) obřadu Přijímání se člověk symbolicky živí
svým bohem. To nemůže působit, dokud také Bůh nepozře člověka. Musí to
být vzájemné, nebo to není vůbec. Symbolem toho je had požírající sám sebe.
Jeden život, krmící svůj opačný konec. Eloah Gibora, jako požírající matka,
pokračuje v udržování života tam, kde ho Tiferet opouští, a vede ty duše,
které postoupily na Stromě až tak daleko, opět o krok blíže k božství.
Kolik lidí vytvoří Boha? Snad my všichni, kteří jsme kdy byli nebo ještě
budeme.
Zasvěcení Eloah Gibora je snad tím nejhroznějším, kterým kdy musíme
projít, ale dá nám základní sílu k sebeomezení, bez něhož se nemůžeme udržet
při životě. Dokud nejsme schopni uplatnit taková opatření na sebe sama,
nejsme schopni být obdařeni hojností Chesedu. To je naše skutečná poslední
bitva, která je jen dovršením původní války na nebi, počínající a končící
s Eloah Giborou. Když ji vyhrajeme, budeme schopni bezpečně působit v nezbytných
mezích života ve stavu dokonalosti, který si dnes představujeme jako ráj.
Dokud se nestaneme „Deus ex machina“ ve svých vlastních zájmech, musíme
se učit ovládat a zastavovat svůj stroj, aby nesjel z cesty.
Zcela všeobecně, pokud sestupujeme Stromem směrem k smrtelnému projevení
se jako lidé, působí na nás vlivy jednotlivých sefirot prostřednictvím
božského vlivu. Když však stoupáme po Stromě zpět, učíme se sami uplatňovat
tyto postupy na své cestě k Bohu. Vstupujeme do sefirot jako aspiranti
a vycházíme z nich jako adepti. Eloah Gibora nás učí opatrnosti zrozené
z chudoby dříve, než je nám dovoleno marnotratně zacházet s hojností Chesedu,
což je správné pořadí. Čím důkladněji se naučíme některé lekci, tím lépe
si ji pamatujeme.
Eloah Gibora je mezí, k níž může dojít překypující laskavá a štědrá
Chesed, a kdyby tato mez nebyla vytýčena, udusilo by se stvoření v nehybné
tuhosti. Pojem „Všemohoucí“ by měl být používán výhradně pro Velkého Neprojevivšího
se! Projevení se je možné jedině pomocí omezení se a to v praxi zahrnuje
výrony božské síly. Kdyby Nekonečný nepracoval v určitých mezích, nemohli
bychom existovat. Když se JÁ NEJSEM stane JÁ JSEM, dojde k opačnému omezení,
v němž konání je podřízeno bytí. Pravidlo může být v zásadě znázorněno
takto:
NEJSEM
JSEM
MOHU
NEMOHU
Celá podstata této lekce spočívá v tom, na které straně jsou umístěny
faktory CHCI a NECHCI. Abychom byli něčím nebo abychom něco konali, musíme
zároveň něčím nebýt nebo něco nedělat. To je Eloah Gibora v akci.
Můžeme si to vše představit tak, jako jeden sochař hovořil o svém díle
k ctitelům, kteří ho obdivovali. Výstižně řekl: „Bylo v kameni odjakživa.
Já jsem jen odsekal to, co na něm bylo navíc.“ To je právě to, co dělá
Geburah s hmotou, ze které jsme vytvořeni. Vylučuje vše, co je mezi námi
a dokonalostí. Žádná jiná síla to pro nás nemůže udělat.
Jakmile jednou začneme chápat nezbytnost a povahu Eloah Gibory, budeme
vítat své kontakty s ní na jemných váhách spravedlnosti dříve, nežli její
nahromaděná energie dosáhne takové míry, že se změní v hrozivý příval odplaty.
Naučíme-li se jen, jak se máme sami korigovat a omezovat, budou nám Geburah
a její spojenci jen pomáhat. Celé tajemství úspěchu, jak zacházet s Eloah
Giborou, je navodit tyto kontakty na dostatečně hlubokých úrovních tak,
aby se jejich účinky projevovaly odtamtud navenek.
Zde jsou zahrnuty všechny problémy karmy. Dostáváme jen zdánlivé odměny
a tresty, protože jsme se nedostali z dosahu těchto účinků, ať individuálně
nebo kolektivně. Když vyloučíme původní příčiny v nás, nemůžeme být vystaveni
následkům. Tuto změnu naší povahy může provést jen Eloah Gibora. Aby se
jí to povedlo, aniž by navždy zničila celou lidskou rasu, je značný úkol,
ale nakonec se jí to musí povést nebo ne. Poloviční řešení není možné.
Ti, kdo vyjdou vítězně z Geburahu s požehnáním Eloah Gibory, budou adepty
sebekázně, schopní sami si vyrovnat nerovnováhu. Zdraví, soulad a štěstí
se stanou jejich právem, protože všechny příčiny jejich protikladů budou
spáleny geburatickým ohněm. Může se zdát zvláštní, že cesta do nebe vede
peklem, ale je to cesta, kterou prochází každý.
Když jsme dokázali čelit Geburahu, měli bychom být ve stavu setkat se
i s její vyvažující a doplňující sefirou.
9.
Sefira Chesed, Milost, Soucit, 4
ASIAH, Svět vyjádření: Jupiter
Zde dosahujeme stupně velkodušnosti a blahodárných vlivů. Chesed neznamená
jen milost a soucit, ale i dobrou vůli, laskavou vlídnost a vše, co je
spojeno s božským výronem neomezené štědrostí. Planetárním spojením je
zřejmě Jupiter.
I když je Chesed čtvrtou sefirou, je prvou sefirou na naší straně Propasti
a můžeme ji považovat za zdroj, z něhož plyne naše požehnání. Při sestupu
po Stromu nám postavení Chesed ukazuje, že se božství projevilo nejprve
jako milost, dříve než se stala nutností přísnost, a když stoupáme po Stromu
vzhůru, učíme se, že nemůžeme očekávat, že plně vystoupíme do milosti prozřetelnosti
dříve, než projdeme branou božské spravedlnosti. Přesto však si můžeme
být jisti, že ať jsou již naše zkoušky a tresty jakkoliv přísné, očekává
nás nakonec milost a blaženost. Geburah je stonkem a Chesed kořenem, skýtajícím
podnět k jakémukoliv podnikání.
Většina lidí se obává přijít do styku s geniálním šlechetným Jupiterem,
rozdávajícím dary své štědrostí. Jen opravdu moudrý člověk vidí nebezpečí
věčného nadbytku a objeví tajemství jak zacházet s jeho nesmírnými silami.
Podnět a cíl nám k tomu dodají klíče. Tento problém si začínáme uvědomovat
v dnešním světě na hmotné úrovni. Naše výroba a hospodářství nám dávají
takové množství výrobků a příležitostí, o jakých se nám dříve ani nesnilo.
K čemu? Co udělá většina lidstva s tímto novým přepychem volného času a
technických vymožeností? Bude bez cíle bloudit světem ve svých krásných,
lesklých vozech? Sedět a koukat na televizi? Propadne hazardním hrám? Umírat
nudou, touto nejnebezpečnější ze všech nemocí? Přežili jsme lekce Geburahu
během dvou světových válek, projedeme stejně úspěšně i stejně obtížnou
zkouškou Chesedu? Jestliže se to lidem nepodaří, budou následkem ještě
hroznější zkoušky Geburahu.
Pravdu má přísloví, že jen abstinent se může starat o vinné sklepy.
V zásadě to znamená, že dříve, než získáme nějakou sílu, musíme získat
schopnost ji ovládat. Proto se při šplhání po Stromě dostáváme k Chesed,
až když jsme prošli Geburahem. Z božského hlediska byla Chesed výsledek
moudrosti a porozumění na nejvyšších úrovních, a proto je ovládána těmito
principy. Teoreticky ještě nejsme schopni užívat nejvyšší principy na jejich
vlastní úrovni bytí, a proto se snažíme získat božskou schopnost milosti,
abychom k tomu získali právo. To by mělo být naší pohnutkou pro navázání
kontaktu s Jupiterem a Chesed, moudrostí a porozuměním tak, abychom se
mohli přímo spojit s božstvím v Koruně a vrcholu našeho stvoření v Keter.
To je jedinou pohnutkou, kterou kabala uznává za oprávněnou při snaze o
nalezení Chesed.
Při sestupu po Stromě vyjadřuje Chesed plnost božského mládí. Když bytí
vzešlo z lůna podobného prostředí Tří nejvyšších a překročilo temnou propast,
vytrysklo jako konání. Prázdný vesmír čeká na zaplnění živoucím a nezbytné
meze ještě nebyly Geburahem vytýčeny. To je božským počátkem na začátku
božského života a jako smrtelníci můžeme sotva pochopit, co to znamená.
Snad když si vzpomeneme, jak se nás stejná síla lehce dotkla v našem vlastním
mládí, bude vzpomínka něčím víc, než co jsme schopni snést.
Při výstupu po Stromu je Chesed soucitem stáří, získaným zkušenostmi.
Je snášenlivostí a dobrotou, pramenící z vědění a dobré vůle. Musíme mít
na paměti, že Chesed je na hraně propasti a právě zde se duše setkávají
na cestě k Nejvyšším a na cestě zpět od nich. Nadšení mladých smíšené se
zkušenostmi starých přinášejí štěstí oběma v chesedickém duchu soucitu.
Stáří a mládí jsou podobnými stavy duše v různých dimenzích.
Ve svém ústředním postavení na bílém pilíři je Chesed typicky mužským
jevem, vydávajícím energii bez ohledu na výsledek. Geburah schraňuje tuto
energii uplatněním svého omezujícího vlivu, ale tok energie vychází nejprve
z Chesed.
Magickým obrazem blahovolného krále je spojena představa Jupitera s
olympským smíchem a blahobytem, obklopenými atmosférou neomezené blahovůle.
Jupiter byl astrology nazýván Velkým štěstím, ale moderní výzkumy shledaly
toto označení značně nepřesným. Jupiter je blahodárný jen tomu, kdo se
dokáže povznést nad záplavu jeho přízně. Jinak může jeho štědrost způsobit
zmatek a nedá žádný trvalý zisk. Měli bychom si bedlivě všimnout, že postavení
Milosti mezi sefiroty je mezi Porozuměním a Spravedlností, bez kterých
se nemůže obejít. Na koncích bílého pilíře je Moudrost nahoře a Vítězství
dole. Chesed je na všech stranách vyvažována, jako všechny ostatní sefiroty,
správnými cestami pro svou energii.
Semitský název Jupitera je Cedek, znamenající spravedlnost, zdar a štěstí,
jako výsledek správného chování, čestnosti a dobroty, což by nás nemělo
nechat na pochybách o povaze Chesedu. V kabale se znovu a znovu setkáváme
s výstrahou, že chceme-li stále prožívat pravé štěstí, musíme se osvobodit
od chyb a stavů nedokonalé rovnováhy. Chesed ukazuje jak původní stav hojnosti
v ráji před pádem, tak i konečný stav dokonalosti, který má nastat, až
spravedliví projdou konečnými zkouškami v geburatických ohních a vrátí
se do Chesed před překročením Propasti. „Spravedlivými“ musíme rozumět
ty, kdo žijí správným a bohulibým způsobem a jdou cestou Světla, vedoucí
po Stromu vzhůru k Bezmeznému světlu na jeho vrcholu. Výraz „cesta pravé
ruky“ má význam pravé i levé podle toho, ze které strany se na ni díváme.
Znamená prostě cestu světla na rozdíl od cesty tmy nebo proti směru pohybu
slunce. Nic víc.
Moderní znalosti nám ukazují, že jupiterská stránka přírody je skladištěm
obsahujícím vše, co si jen můžeme v tomto světě přát, jakmile jen poznáme
tajemství, jak o to máme požádat. Zdá se, že nejsou hmotné důvody, proč
by všechna naše materiální přání neměla být uspokojena, pokud by nás to
ovšem dovedlo činit neustále šťastnými. Jupiter se již neusmívá jen na
některé, ale zahrnuje zástupy svým bohatstvím. Ale to samo nestačí. Hmotné
bohatství stěží dokáže vyvážit duchovní chudobu a my nebudeme žít šťastně
v naplněných domech s prázdným srdcem. Jupiter nám musí dát víc než příjmy
dříve, než se stane skutečným dobrodincem, a milost Chesedu musí prostoupit
celou lidskou duší.
Tím, že je čtvrtou sefirou, jeví se Chesed kabalisticky jako souhrn
předcházejících Tří nejvyšších, obsahující v sobě úhrn všech jejich vlastností.
Při vzestupu po Stromě je sedmým stupněm a ztělesňuje dovršení zkušeností
zbytku. Kdo dosáhne tohoto bodu, měl by už mít nahromaděno tolik energie,
aby mohl přebytky rozlévat ve prospěch méně pokročilých bytostí. Je to
podobné, jako když někdo během života zbohatne a pak svůj majetek odkáže
na dobročinné účely, dříve než překročí propast smrti, za níž už majetek
nemá žádnou cenu. Jupiterská stránka Chesedu působí podobně. Její skutečné
dary si nemůžeme vzít s sebou za propast, ale můžeme si donést blahodárnou
zkušenost, kterou jsme získali při průchodu jím.
Největším a nejrychlejším dobrodiním, které nám může Jupiter dát na
této zemi, je splnění našich hmotných potřeb tak, aby naše mysli i duše
byly uvolněny pro ušlechtilejší cíle, nežli je jen obhajování holé existence.
Lidé, osvobození od tělesné chudoby, mohou jít hledat duchovní bohatství,
ale velmi mnohým se to nepodaří a stanou se oběťmi vlastní nesmyslné chtivosti
po stále větším a větším majetku. Metodou Chesedu, jak udržet rovnováhu,
je doplňování toho, čeho je nedostatek. Můžeme si představit Chesed, jak
přidává na lehčí misku vah, zatímco Geburah ubírá z těžší, a nebudeme daleko
od pravdy.
Stejně, jako by Geburah měl působit jen v mezích potřeby, měla by se
přizpůsobit i Chesed. Jakmile jednou nějaká živá bytost dosáhne stav chesedického
dostatku, neměla by se pokoušet hromadit víc než bezpečnostní rezervu z
přebytků. To je vysoce důležité jak pro lidskou, tak i pro božskou ekonomii.
V čistě hmotných podmínkách to znamená, že jakmile někdo dosáhne rozumné
rovnováhy pro udržení přiměřené životní úrovně, má jeho další úsilí směřovat
jen k tomu, aby pomáhal druhým dosáhnout alespoň zčásti podobnou úroveň.
Jupiterské bohatství Chesedu má být rozdáno těmi, kdo získají více, než
kolik stačí pro krytí jejich potřeb. Nemá být promrháno, ale účelně vynaloženo.
To je smysl textu: „Tomu, kdo má, bude dáno, atd...“ Kdo nic nemá, nemůže
rozdávat a jen ten, kdo v té či oné podobě dosáhl Chesedu, může být schopný
rozdávat svým bližním. Všechna energie je vytvářena výměnou mezi extrémy
a oba, dávající i přijímající, jsou na sobě závislí. Jakmile dosáhneme
Chesedu, musíme dávat jeho dary dále, abychom udrželi tok energie, procházející
určenými dráhami nebo cestami ve stanoveném množství. Kdybychom se pokusili
chesedické bohatství hromadit, zadusilo by nás. Nejcennější, co si za něj
můžeme koupit a vzít s sebou za velkou Propast, je výsledek dobře stráveného
života, protože život sám je kapitálem a měnou chesedu.
Při sestupu Stromem je Chesed dědictvím, se kterým vstupujeme do života,
pocházejícím z předchozích existencí. Při návratu zpět vracíme souhrn našeho
žití Chesedu k přehodnocení. To je důvěrník nás všech, působící velice
podobně jako banka s jednotlivými i sdruženými účty, u níž si ukládáme
i vybíráme vklady. Úrokem je to, co druzí lidé získají z našich vkladů,
a to je základem teorie o tak zvaných „odpustcích“, oné zneužívané a špatně
chápané nauky katolické církve.
Podstata nauky o „odpustcích“ je stručně tato: Každá duše potřebuje
jen tolik, aby zachovala svou správnou míru postupu směrem k božství (v
křesťanském názvosloví je to „zásluha o spasení“). Mnoho, nebo snad většina
duší, je pod touto mezí. Zato však některé jsou schopny ji vysoce překročit
a vytvářet nadbytek toho, co můžeme nazvat duchovním kapitálem, pro svoji
vlastní potřebu. To se skutečně stává a takové přebytky mohou pomáhat těm,
kdo to potřebují, jako tak zvané „dobré vlivy“. Skutečně velká duše může
zachovat zde na zemi dědictví, které přetrvá mnohem déle, než se její tělo
rozpadne v prach. Církev učinila chybu v tom, že si přivlastnila veškerý
kapitál pro vlastní účely. Ve skutečnosti mohla nanejvýš vytvořit psychické
spojení s takovými zdroji vnitřního bohatství, které určitě nebyly výlučné.
V Chesedu můžeme navázat tyto kontakty se vším dobrým, co kdy lidstvo
vytvořilo, a dobré božství nás nabádá, abychom tak učinili, ale ani to
nám nebude nic platné, nedokážeme-li se mu přizpůsobit. Nemá smysl mít
něco, co nemůžeme využít. Proto jsme museli nejprve projít předešlými sefirami.
Abychom si udrželi plnou rovnováhu na tomto stupni Stromu, potřebujeme
Chesed i Geburah, jako Alice své hrníčky, „Sněz mne“ a „Vypij mne“. Při
rovnovážném užívání obou si zachováme správnou míru, přiměřenou našemu
postavení.
Chesed bývala nazývána „Sefirou svatých“ nebo spravedlivých, protože
je úrovní, na které setrvávají nejpokročilejší duše na této straně Propasti,
z milosti a soucitu k nám, kteří jsme zůstali tak daleko za nimi. Odtud
působí jako živé spojky nebo prostředníci Božské síly sestupující obecně
v našem směru a říká se, že jejich vliv již často zachránil náš svět před
zkázou. Nemají žádnou povinnost plnit tyto úkoly, které si sami uložili.
Nic je k tomu nenutí, vyjma jejich vlastního soucitu.
Je to zcela jistě Chesed, ze které lidstvo získává podněty, aby bylo
dobré a konalo to, čemu říkáme „dobro“. Z této sféry vychází filantropie
nejčistšího druhu. Často se domníváme, že sebeobětování je nejvyšším dobrem,
které si dovedeme představit, ale na vyšší úrovni je ještě větším dobrodiním,
když někdo setrvá v sobě pro spásu druhých. Skutečnou obětí božských králů
není jejich smrt na kříži nebo jiným způsobem; ale jejich vtělení se do
lidského těla. Zrození je spoutává a smrt je osvobozuje od dobrovolných
závazků. Po pravdě kříž není dobrým symbolem oběti. Tím by měla být kolébka.
Ale pak se díváme na celé mystérium seshora dolů.
Svým umístěním na Stromě nás Chesed podněcuje stoupat stále výše. I
jako světský aspekt Jupiter inspiruje v lidech pocity velkomyslnosti vůči
druhým. Bohatí lidé obdarovávají školy a nemocnice a chudí se mohou ujmout
osiřelého dítěte nebo i zvířete. Právě od tohoto jupiterského vlivu můžeme
odvodit téměř božskou touhu stát se „většími a lepšími“ lidskými bytostmi.
Pravda, může nám to způsobit potíže, jestliže podlehneme pokušení jednat
jako Pán Bůh dříve, nežli jsme k tomu plně oprávněni, ale bez takovýchto
podnětů v nás bychom se nikdy nepozvedli. Chesed je velmi správně umístěna
na nejodlehlejším místě od Malkut na této straně Propasti. Jak ona, tak
i Geburah jsou „nadlidskými“ vlastnostmi, vedoucími nás nad pouhou smrtelnost,
a činí z nás něco více nežli pouhé obyvatele zvířecích těl. I když v Tiferet
dosahujeme lidské dokonalosti, začínáme vyšší stupně zasvěcení na úrovni
Geburah – Chesed. Požehnáni jsou ti, kteří užívají moc i milost rovnoměrně,
ale vždy přecházejí od moci k milosti.
O Chesed se dozvíme víc, když se dotážeme jejích andělů na jejich práci
v
JECÍŘE, Světě utváření: řád andělů: CHASMALIM
Slovo Chasmalim se dá nejlépe přeložit jako zářící. Říká se o nich,
že to jsou ohnivé bytosti se silou řeči, řadící se na ultrafialový okraj
duchovního světelného spektra. Můžeme si to představit jako hřejivý, příjemný
aspekt ohně v jeho nejvlídnější podobě. Zatímco Serafim byli plameny štěpení,
jsou Chasmalim plameny tavení, spájející stvoření dohromady tak, aby zachovali
vše neporušené jako celek.
Tvoří jednotící sílu ohně, ať již to je hřejivý žár, přitahující k sobě
skupinu lidí, nebo světlo, mající význam pro mnoho zřeců. Vnitřně to ovšem
platí o hřejivých, nesobeckých poutech mezi dušemi. Serafim nás mohou oddělit
od našich nepřátel, ale Chasmalim nás váží k našim přátelům. Jsou staviteli
a ne ničiteli. Jejich úkolem je tvořit pro blaho spotřebitelů, i když okrajový
rozdíl mezi nimi a Serafim je mnohem menší, než by se mohlo očekávat.
Jednou mimořádně důležitou stránkou Chesed, kterou se zabývají Chasmalim,
je humor. Člověk je jediným tvorem na této zemi, který se směje pro radost.
Byly provedeny nesčetné pokusy, které měly analyzovat smysl pro humor,
a zdá se, že žádný z nich nebyl příliš úspěšný, protože pravý humor je
božským darem. Jediné zasmání z čisté radosti nás může přivést k božství
blíže než jakékoliv množství dusivé vážnosti. Čistý smích je jedním z nejpravověrnějších
náboženství tohoto světa. Ale současně může být i výrazem nejhorších stránek
naší povahy, je-li užíván výsměšně nebo urážlivě. Je jedinečnou „horkou
linkou“ mezi nebem a peklem.
Božský smích, podněcovaný Chasmalim, přichází z vědomého poznání mezi
božskými a lidskými bytostmi a působí na velmi vysoké úrovni, lidské duši
těžko dosažitelné. Jedním z tajemství „Nevyslovitelného jména Božího“ bylo
něco, co se dalo jen velice těžko očekávat. Byl to hlas smíchu. To bylo
to, co pojilo člověka a Boha dohromady. Smích na chesedické úrovni je voláním,
spojujícím lidstvo a božství navzájem. Ze slz Geburahu se vynoříme do úsměvu
Chesedu a dosáhneme brány nebeské.
Když se lidská bytost přiblíží k tomu nejlepšímu, co je v ní, říkáme,
že je v „dobré náladě“, a máme tím na mysli stav žoviality, ve kterém je
schopna chovat se jako jov (romanizovaný tvar JHVH), nejvyšší bůh. Opět
je zde prvek smíchu spojován na vrcholné úrovni s božstvím. Chasmalim jsou
komiky v dramatu bytí, značně přispívajícími k jeho umělecké hodnotě. Všimněte
si, že všechny sefiroty, vyjma nejvyšších, jsou spojeny s některým druhem
lidských citů nebo pocitů, a má hluboký význam, že humor je nad všemi ostatními.
Ve svým myslích spojujeme vždy nebe a štěstí dohromady, a přece je starou
zkušeností, že náboženství činí tolik lidí nešťastnými nebo zasmušilými.
Schéma Stromu ukazuje zcela jasně, že lidstvo by mělo žít tím radostněji,
čím víc se přibližuje k božství. Smutní, nešťastní a nevlídní lidé jsou
daleko od vrcholu Stromu, ať jsou čímkoliv, a potřebují Chasmalim, aby
jim dodali dobré mysli. Nikdo se nemůže pozvednout k božským výšinám bez
jejich pomoci a jen oni nás mohou bezpečně převést přes Propast. Lidé se
často modlí za šťastnou smrt. „Šťastný odchod“ je eufemismem pro únik z
utrpení smrti a přání zemřít s úsměvem na rtech není neobvyklé. V těchto
lidových rčeních je skryta velká mystická pravda. Co nás více přibližuje
druhým než srdečný úsměv a smích? Říká se, že sdělovaný zármutek je zármutek
poloviční, ale stejně je pravdou, že sdílená radost je radostí dvojnásobnou.
Chasmalim nás spojují ve velké radosti, která by měla vycházet ze života
samotného, počínajícího i končícího v Chesed. Říkají nám dostatečně zřetelně,
že když odcházíme z nebeské blaženosti, zase se k ní vrátíme.
Chasidim, ona zvláštní sekta východoevropských židovských mystiků, uznávaná
pro svatost svého života, přikládala nejvyšší význam radosti a lehkosti
srdce ve vztahu k božství. Někteří z jejích učitelů šli až tak daleko,
že říkali, že veselý hříšník má mnohem blíže k Bohu než zatrpklý člověk,
který jinak ničím nehřeší. Chasidim většinou věřili kabale a rádi vyprávěli
příběhy, prozářené oním jedinečným židovským smyslem pro humor, zcela prostým
hrubosti. Jejich největší ctižádostí bylo rozesmát samotného Pána-boha.
Říkali, že by vše prominul každému, kdo by ho přiměl k úsměvu, a dodávali,
že se to stane jen málokdy pro zármutek, který mu působí lidstvo jako celek.
Jednou z nauk Chasidim bylo, že se všechny lidské duše pojí navzájem do
jediné bytosti, zvané „Duše Adamova“. Ani jediné duši není možné ublížit
nebo prospět, aniž by tím nebyl ovlivněn zbytek lidstva. A jsou to ovšem
Chasmalim, jejichž úkolem je udržovat nás jakýmsi způsobem pohromadě v
božské naději, že se časem můžeme stát jedinou dokonalou samostatnou bytostí,
která bude prospěšná našemu Stvořiteli.
Chasmalim nám přinášejí poselství útěchy nebo naděje, když je nám nejhůř.
Nemůžeme je slyšet příliš zřetelně uprostřed našeho utrpení, ale oni se
nám snaží ukázat cestu ven z pekla. Snažíme-li se jim naslouchat, můžeme
slyšet jejich hlasy, vyprávějící nám o lepší budoucnosti. Jsou to oni,
kdo podávají lidstvu záchranný pás naděje, bez něhož bychom se nikdy nedokázali
pozvednout z beznaděje. Bez ohledu na to, jak je to s námi špatné, působí
Chasmalim jako Boží poslové dodávající nám naději, abychom vydrželi stoupat
po Stromu. Většina náboženství považuje za těžký hřích, když někdo přestane
věřit v milost boží, protože tím odřízne svou duši od pojítka se svým největším
zdrojem prospěchu. Když dobrovolně odmítneme naslouchat Chasmalim, odmítneme
Toho, jehož hlasem jsou.
Chasmalim vypráví o štěstí a optimismu na nejvyšších úrovních, a přece
můžeme zaslechnout jejich hlasy nejjednodušším způsobem. V úsměvu děcka,
v slunečním jasu, stisku milované ruky k nám budou Chasmalim mluvit miliony
úst, jakmile se jim naučíme naslouchat. Mohou hovořit jemně a tiše, ale
jsou neúnavní. Když všechen hluk a ruch z jiných zdrojů zmlkne vyčerpáním,
uvědomíme si, že se s námi Chasmalim po celou tu dobu domlouvali, aniž
bychom si to uvědomili. Abychom s nimi úmyslně dokázali navodit vědomý
kontakt, musíme v sobě ztišit všechny ostatní úrovně, a pak je uslyšíme
zřetelně.
Všichni andělé jsou bytostmi světla, ale světlo má mnoho frekvencí.
Nižší frekvence nám vůbec nepřipadají jako světlo, protože jsou pod rozsahem
našeho vidění a připomínají nám hmatové vjemy. Příkladem toho je sluneční
teplo. Na opačném konci světelné škály přecházíme od zrakového vjemu k
smyslu duchovního vnímání, který se u valné většiny lidstva řádně nevyvinul.
Chasmalim nám pomáhají na tomto stupni našeho vývoje. Září vstříc lidstvu
a září také přes propast. S jejich pomocí můžeme i v té největší temnotě
vnímat alespoň jeden osamělý světlý bod.
Je učení, že posvátný zákon byl napsán bílým ohněm do černého ohně,
a dále bylo řečeno, že ve světě, který má přijít, budou mezery mezi písmeny
tohoto zákona čteny jako tajný zákon, skrytý za všemi ostatními zákony.
V tomto mystériu je skryta hluboká pravda ukazující obrácenou polaritu
prostupující Bytím. Vše, co je nám ničím ve světě, ve kterém žijeme, se
v jiném stavu bytí stane něčím velice skutečným a my a naše světy v něm
budeme opět ničím. Budeme-li následovat zářící anděly, povedou nás temnotou
ke světlu skrytému za světlem.
Pokročilejší lidé dovedou laskavě reagovat i na nepřátelství. Děti učíme,
aby se smály namísto pláče, když upadnou a uhodí se. Moudří rodiče neukazují
svým dětem strach o ně, kromě vlídného úsměvu a laskavého slova, když jim
dítě ukazuje svůj úraz. Bázeň a strach musí být překonány. To je ryze chesedické
a ukazuje to, jak Chasmalim konají lidem své nejlepší služby. Je to způsob,
jakým nás vedou a pomáhají nám pozvednout se k nebi. Kontrola jejich činnosti
přichází z
BERIAH, Světa stvoření, archanděl Cadkiel
Cadkiel znamená „Spravedlivý Boží“ v několikerém významu. Zahrnuje to
spravedlnost prověřenou všemi zkouškami a soudy, kterým byl podroben, nebo
to může znamenat někoho, jehož povaha je správná, protože je v podstatě
bez chyby. Je ještě mnoho vedlejších významů, jako „vznešený“, „dobrý“,
„zbožný“, „šlechetný“ a tak dále, které všechny mají povahu, kterou očekáváme
u archanděla Chesedu. „Cadik“ je běžným hebrejským názvem pro někoho zbožného
nebo světce.
„Spravedlnost“ není dnes vůbec obvyklým slovem, a přece se většina z
nás snaží dělat a dělá to, co považuje za správné. A právě tento instinkt
v nás představuje Cadkiel, neboť je archandělem konání toho, co je správné.
Můžeme si ho představit, jak stojí při nás a říká nám, co máme dělat, protože
je to správné, zatímco jeho druh Khamael stojí na druhé straně a říká nám,
co nemáme udělat, protože je to špatné. Jsou to dva strážci pilířů, propouštějící
nás mezi sebou.
Při sestupu ze Stromu nám Cadkiel dává instrukce o tom, jak se máme
chovat během inkarnace, a při našem návratu to znovu porovná s tím, jak
jsme se opravdu chovali. Cadkiel a Khamael jsou anděly posledního soudu,
ale Cadkiel nám připomíná, že milost je Bohu bližší než moc. Vedena Cadkielem
může vtělující se duše vidět všechny zkoušky a strádání, které ji očekávají
během pozemského života, a přitom uvidí důvody a příčiny, proč tomu tak
má být, a uvidí i dobro, skryté ve zdánlivém zlu. Toto předběžné poznání
si nebude pamatovat během inkarnace, ale bude v ní uloženo jako jakýsi
druh instinktivního pocitu, že i chvíle bolestivé a smutné mohou být k
něčemu dobré, stejně jako ty šťastné. To je možné posoudit jen z Cadkielovy
úrovně.
Cadkielovou úlohou je obracet špatné k dobrému. Kdosi řekl, že dvě zla
nemohou dát dohromady něco dobrého, ale to platí jen velmi omezeně. Během
času se zlé věci musí měnit v dobré, nebo by lidstvo vůbec nemělo žádnou
naději. Jako napravovatel je Cadkiel odpovědný za získávání nejlepšího
a nejhoršího. Říká se, že „Když upadnete do příkopu, zvednete se s desetikorunou
v hrsti“, a to dokresluje Cadkielův úkol. Jenže to zpravidla nejde tak
rychle.
Stojí za povšimnutí, že čím výše vystoupíme po Stromu od Malkut, tím
méně je na zemi působení andělů v podmínkách času nebo události. Zdroj
našeho dobra je vzdálenější od nás vtělených než příčiny, které nám ubližují,
a Cadkiel je v přímém styku jen s lepší stránkou naší povahy, která se
nemůže vynořovat z hlubin našeho nitra příliš často. Jen těžko můžeme na
zemi konat dobro podle vlastního uvážení, protože jen zřídkakdy jsme schopni
posoudit, co je dobré a co ne. Cadkiel nám to pomáhá rozlišovat, když ho
o to v duchu požádáme. Ale i pak musíme naslouchat hlasu přes dělící stěnu
naší osobnosti položenou mezi jeho úroveň a naše normální vědomí, pokud
neužíváme kabalistických metod práce s Cestami, které by nám umožnily užší
kontakt. To znamená postupovat podél Stromu správným směrem, až dojdeme
k Cadkielovi.
To je dobré i praktické cvičení. Z našeho postavení v Malkut pozorujeme
nějaký problém nebo něco, co nás zajímá. Pak postupujeme krok za krokem
podél sefirot až tam, kde očekáváme odpověď. A pak se klidně vrátíme jinou
cestou Stromu zpět. Řekněme třeba, že se náš dotaz bude týkat nějaké cesty.
Měli bychom ho přednést v Hodu, pokud bychom ovšem chtěli vědět, jaký druh
cesty by nejlépe posloužil dobrému účelu, musíme ho přenést přes Hod až
do Chesedu k Cadkielovi. Naučíme-li se, jak máme správně usměrňovat své
dotazy, budou nám na ně inteligence Stromu odpovídat, i když se nám jejich
odpovědi nemusí zdát vždy správné nebo příjemné.
Zcela jistě nedovedeme ve všech případech posoudit, co je pro nás i
pro druhé lidi nejlepší, a jen naše spojení s Cadkielem nám to může umožnit
poznat, i když ani on nás nemůže přinutit k tomu, abychom podle toho jednali.
Zde se vůbec nejedná o konvenční morálku. Vedoucím principem je slavný
výrok, že „Ne proto je něco správné, že by tomu tak chtěl Bůh, ale Bůh
to chce proto, že je to správné“. Jaká pravidla o správnosti nám může Cadkiel
doopravdy ukládat?
Zásadní správnost čehokoliv je určena jeho vztahem k tomu, čím není.
Co může být za určitých okolností správné, může být za jiných okolností
nesprávné. Vše závisí na základním schématu bytí, protože je možné, aby
něco bylo správné ve vztahu k celku, ale přesto mělo špatný vztah k vnější
jednotce, jejíž složkou je tento celek. Tak například ve slově ČINN jsou
tři čárky druhého N srovnány navzájem správně, ale písmeno samo je špatně
umístěno, má-li se vytvořit slovo, zato však je na místě při výkladu tohoto
bodu! Správné a nesprávné se prolíná v nepřehledné motanice a jen Cadkiel
je schopný vidět je ze správné perspektivy na pozadí z nebytí.
Abyste tomu rozuměli, všimněte si příkladu umění japonských zahradních
skalek. Každý kámen je vybrán s ohledem na svůj tvar, velikost, barvu,
zrnitost, atd. ve vztahu ke každému bodu z prostředí, ve kterém má být
umístěn. Uvažuje se o dojmu, jaký má vyvolat v pozorovateli, a o mnoha
jiných věcech. Za to, co by člověk ze západu mohl považovat jenom za kus
kamene, mohou být zaplaceny značné sumy peněz, ale architekt ví, že je
to jediný unikát, vhodný pro dané místo. Pocit naprosté správnosti pak
navozuje styk s nebem. Připouštíme, že již nikomu jinému neotevře stejné
dveře. To je úkol pro Cadkiela.
Jakmile je něco správné, je to i dokonalé, a nic nedokonalého nemůže
vstoupit do nebe. Jsou ovšem různé stupně dokonalosti, právě tak, jako
jsou i různá nebesa, Cadkielovým úkolem je usměrňovat vše do jeho správného
stavu bytí a to je ustálený postup. Jeho symbolem je prut nebo vůdcovská
hůl, a jsme-li moudří, naučíme se ji následovat. Něco podobného si můžeme
představit jako písmena abecedy vložené do sáčku, zamíchaná a pak vysypaná
na stůl. Rozumně je může uspořádat jen někdo, kdo zná jejich schémata a
kombinace. To lze udělat dvojím způsobem. Za prvé tak, že se s nimi pohybuje
dokola, až andělé obdrží zamýšlenou zprávu, nebo tak, že se nechají ležet
tam, kde jsou, a jednotlivě se na ně upozorňuje. Cadkiel činí to druhé
pro nás a my musíme pro něj učinit to prvé.
Jako lidské bytosti jsme všichni obklopováni z vnějšku a obklopujeme
se z vnitřku našimi individuálními jednotkami bytí. Ty nás spojují s jinými
v makro a mikrokosmu. Budeme-li sledovat vzestupnou linii od jednoho kontaktu
k druhému podle těchto správných bodů vstupu a výstupu, nebude se dít nikde
nic špatného. Cadkielův prut je v tomto případě prutem řídícím. I když
je dokonalá přímka jenom teoretickým předpokladem, je nejpřímější čarou,
kterou známe, světelný paprsek. Zde je spojitost mezi dráhou světla a spravedlností.
Za Cadkielem je skryta velká síla, která jím pohybuje v
ACILUTU, Světě počátků, božský aspekt EL
Božský aspekt Chesedu se jeví s hlubokou prostotou jako AL (vysloveno
EL). To se zpravidla překládá jako „Bůh“, ale znamená to vlastně TOHO boha
nebo božství. Příbuzným tvarem je BEL nebo BAAL, znamenající prostě předáka
nebo vedoucího. Za starých časů míval každý kmen nebo i každá usedlost
svého zvláštního „bela“, o kterém se soudilo, že se projevuje v žijícím
kmenovém náčelníku, z čehož vznikl kult božských králů. Byl to božský Bel,
kdo poskytoval kmeni všechno dobré pro život, a dodnes slavíme Bel-tan
jako slavnost k uctění této dávné představy Boha. Magický obraz blahoslaveného
krále se nejsilněji projevuje v EL.
EL je božským dárcem. Máme příliš silný sklon představovat si tuto vlastnost
v materiálních pojmech a vyčítat Božstvu náš nedostatek hmotných statků.
Navíc máme sklon pošilhávat po zjevných hříšnících hromadících pozemské
statky a kritizovat božského dobroditele za to, že zahrnuje svou přízní
lidi, kteří si to podle našeho úsudku nezaslouží. Tím se ovšem dopouštíme
naprostého omylu. Hmotné statky nejsou vůbec přímými dary božství a nikdy
jimi nebyly. Dar spočívá ve schopnostech nebo dovednostech, které byly
využity k vytvoření nebo zpracování těchto výrobků. Pokud jsme nadáni dovedností,
neúnavností nebo i schopností tvrdě pracovat, můžeme se podle schopností
obohacovat. Za to, jak se všemi dary naložíme, neseme pak sami plnou odpovědnost
a nemůžeme vyčítat božství to, co dělají druzí se svým majetkem.
EL Chesedu je převážně nad úrovní udílení darů pro každý život. EL může
být božským distributorem, ale nikdy není svatým Mikulášem ani kouzelným
dědečkem z pohádky. Hodně pravdy má v sobě výrok, přisuzovaný samotné přírodě:
„Ber si, co chceš – a plat!“ To ukazuje velmi pěkně kombinaci Geburahu
s Chesedem. Chesed říká: „Ber si, co chceš“ a Geburah přísně dodává – „A
PLAŤ“. Když stoupáme po Stromě, vede Geburah účty, zatímco Chesed nám dává
to, co jsme svými životy vytvořili. A pokusíme-li se vyklouznout bez placení,
je na nás připravena Propast.
Je možné, že EL je nejméně chápavým božským aspektem ze všech. Lidstvo
je ve své většině líným tvorem a představa božského správce, který má za
nás všechno udělat jako nějaký super-sluha, je nám příjemná, i když není
správná. Umožňuje nám vyčítat Pánubohu všechny naše vlastní chyby. Král
Ječmínek byl dnes nahrazen sociálním zařízením, které je některými lidmi
považováno za stejně hloupé, ale alespoň vina může být svalena tam, kam
patří – na lidská bedra.
Největším a nejpodivuhodnějším darem, který nám dává EL, je naše schopnost
dosáhnout božství. Vyjít do života ve formách jednodušších, než je nálevník,
a vrátit se nakonec k božství jako dokonalé bytosti. To je význam v Chesedu.
Musíme si uvědomit, že to neznamená, že každá jednotlivá duše se stane
božstvím, neboť duše sama od sebe není nesmrtelná, ale získává tuto vlastnost
z ducha. Při příchodu do smrtelného projevení se podél Stromu dolů je obecným
schématem, že duch vytváří duši, duše vytváří mysl a mysl vytváří tělo.
Při vývoji směrem k božství se tento proces obrací, jako by se zavíjel
do sebe tak, že mysl vstřebává tělo, duše vstřebává mysl a nakonec duch
vstřebává duši. I když tento plán působí jako celek, je nespočet nezdarů
jednotlivých jedinců, kteří jsou automaticky vstřebáváni do nejvhodnějších
drah. Nic se neztrácí, ale jen je přeměněno k jinému použití.
Během našeho života mimo tělo je naším úkolem vyvíjet se obráceným postupem
než při naší materializaci. Můžeme sledovat schéma, když si uvědomujeme,
že stejně jako sefiroty vycházejí jedna z druhé, musí se zase jedna do
druhé vracet, aby dosáhly zpět svého jediného zdroje. Můžete si vyrobit
užitečnou pomůcku pro rozjímání z barevných kotoučů znázorňujících sefiroty,
spojených navzájem pohyblivě tkanicí. Když je složíte na sebe ve správném
pořadí, můžete je pak v průběhu rozjímání rozkládat, až se objeví celý
Strom. Pak můžete postupovat opačným směrem, až všechny kotouče zmizí pod
základním kotoučem, označeným „AIN“ (nic). I zde si můžete mimochodem všimnout,
že AIN (nic) a ANI (já) jsou tvořena stejnými písmeny. I na tom můžete
vybudovat užitečné rozjímání.
Boží aspekt EL v Chesedu je tedy místem, kde se duše připravuje pro
to, aby byla duchem vstřebána tak, aby mohla přežít Propast. Stará nauka
o tom, čemu se říkalo „smrtelný hřích“, který má za následek ztrátu nebo
smrt duše, byla založena na základní pravdě, a to že jestliže se oddělíme
od ducha nesmrtelností, nemůžeme očekávat, že by nás naše duše s tímto
božským principem spojila. Všimněte si, že celá podstata tohoto hříchu
je ve vědomém, úmyslném a dobrovolném přerušení spojení duše s božstvím.
Proto je to jen vzácný úkaz. Dobrým příkladem je list, úmyslně se oddělující
od stromu a očekávající, že poroste dál. Listy nemohou opadávat, aniž by
zemřely, ale semena (která představují vyvinutého ducha) musí odpadnout,
aby se sama mohla stát stromy.
Jako listu Stromu života můžeme mít tolik životů, kolik má Strom období
růstu, kterých je skutečně nespočetné množství, a přece nedosáhneme pravé
nesmrtelnosti, dokud se nestaneme skutečnými semeny. Pak a jenom pak budeme
připraveni pro existenci nezávislou na našich božských rodičích. Příběh
o semenech, těhotenství a zrození může být vyprávěn v makrokosmických pojmech
stejně jako v pojmech lidských. Pouze semena člověka nebo Boha jsou obdařena
nesmrtelností v pravém slova smyslu. Abychom se zrodili z člověka, musíme
se spojit s lidským semenem, a abychom se zrodili z Boha, musíme se spojit
s božským ekvivalentem. To je mystickým druhým zrozením, o kterém se hovoří
v Písmu a je symbolizováno obřadem křtu.
Cestou dolů po Stromu znázorňuje Chesed a její božský aspekt El božské
semeno, vyvolávající svůj nadbytek energie na vytváření života z duševní
úrovně. Ten je dále zpracováván ostatními sefirotami až po individuální
vyjádření v Malkut. A na zpáteční cestě se musíme ztotožnit s duchovním
semenem, překračujícím opačným směrem Propast, tam kde Nejvyšší otec a
Matka sjednocují dvojí proud života tak, že buďto klesá znovu do Malkut,
nebo pokračuje ve vzestupu přes Keter do vesmíru za vesmírem, kde o něm
již nic (AIN) nevíme.
Proto i když je pravdou, že duše přežívají tělesnou smrt, nemohou nikdy
dosáhnout stavu nesmrtelnosti jako jednotlivé bytosti. Je bod, kde je již
žádná další inkarnace nemůže přivést blíže božskému duchu, než jsou, a
pak se podobně jako opotřebené tělo rozpadnou, ztratí svou identitu a jsou
znovu vstřebány jinými. K tomu dochází v přírodě stále a bezohledně. Protože
se jedná o dokonalé duše, jsou jejich tkáně prostoupeny nedokonalostmi,
a když se rozpadnou, každá duše, která si osvojí nějakou jejich část, musí
pokračovat v procesu zdokonalování tohoto kazového materiálu. Tak přebírá
každý z nás hříchy z minulých životů a generací. To je karma, a ta je nevyhnutelná,
protože jsme vytvořeni z již použitých látek. Náš duch je nový, ale naše
duše jsou zánovní a naším úkolem je je zdokonalit.
Velmi málo chápaná nauka o „spasení“ neboli o úspěšnosti řízení průchodu
duše jedním stupněm za druhým, až dosáhne úplného produchovnění na úrovni
božství, je v podstatě správná. V zásadě jedinou metodou, jak toho dosáhnout,
je sledovat vedení paprsků božského světla v nás, dokud nedospějeme k jejich
zdroji. Můžeme si to představit tak, jako bychom byli na dně moře s omezenou
dodávkou vzduchu. Abychom se dostali na hladinu a mohli dále žít, musíme
sledovat směr, kterým proniká do vody světlo, protože víme, že kde je světlo,
tam jsou i pro nás vhodné životní podmínky. Musíme mít na paměti, že jsme
duchovními bytostmi, obývajícími hmotný svět, který není dokonalým stavem
naší existence, a vidět věci ve správných proporcích.
Základní povaha EL v Chesedu má ovšem své kořeny v minulosti, a i když
musíme uznat představu, že všechny duše nejsou automaticky „spaseny“ jako
jedinci, je právě tak pravdou, že tento nedostatek je zaviněn výlučně jejich
vlastní vůlí. Ztrácejí samy sebe jen proto, že to samy chtějí a pro nic
jiného. Při svém zániku prostě odmítají dále existovat. Nic víc. Optáte-li
se, zda takové duše opravdu existují, pak mohu odpovědět, že jsou jich
nesčetné miliony. Rozhodně to není nic výjimečného, když duše přestanou
ze svého vlastního rozhodnutí existovat ve své vlastní identitě. Ve skutečnosti
nezmizí jinak. Akt zániku je zcela a naprosto dobrovolný, i když čím je
duše vyvinutější, tím obtížnější je zánik.
Motivace sebezničení záleží na jednotlivci. Nikdo není nucen k životu
proti své vlastní vůli. Duše mohou prostě ztratit důvod, proč žít, nebo
se mohou z vlastní vůle vyhnout odpovědnosti za svou existenci. Ať jsou
jejich důvody jakékoliv, mohou se rozhodnout zcela nezávisle podle své
vlastní vůle. Neboť to, aby jednotlivá duše procházela neustále z jednoho
života do druhého vzdor všem nezdarům a postupovala svou cestou k božství
a úspěšně překonávala všechny stupně zasvěcení, vyžaduje značné množství
síly, kterou může dodat pouze trvalé spojení s božstvím.
Když (a jestliže) dojdeme přímo k El v Chesedu, máme svěřit své duše
božské milosti trojím způsobem. Můžeme se vrátit k lidskému životu dolů
po Stromu, být promítnuti do Tří Nejvyšších nebo se ztratit v Propasti.
Ať se stane cokoliv, je naše vlastní vůle rozhodujícím činitelem pro naše
usměrnění, i když ne vždy pro výsledek.
Za předpokladu, že jsme vytrvali až sem, kde jsou naše duše vstřebávány
do nesmrtelného principu našeho ducha a my jsme schopni žít v čisté atmosféře
božské milosti v Chesed, budeme schopni přeplout moře soucitu a odvážit
se dále v hledání konečného cíle.
10.
Propast a „sefira“ Daat
Abychom došli z Chesed na vrchol Stromu, musíme překonat hroznou Propast
a utkat se s tajemnou tak zvanou sefirou Daat. To je podnik obtížný z více
než jednoho důvodu, protože o nich obou bylo velice málo řečeno i napsáno.
Propast je vše, co dělí Nejvyšší od zbytku Stromu, a Daat je prostředkem,
kterým může být tato propast překlenuta.
Skutečná propast je ovšem hlubokou štěrbinou nebo trhlinou v zemi, která
má změřitelnou šířku, ale neměřitelnou hloubku. To, čemu se nepodaří ji
překročit, se v ní ztrácí a je pohlceno neznámem. To je důvod, proč je
na tomto místě Stromu použito symbolu propasti. Propast a Daat znamenají
nevědomost, překlenutou věděním.
Staří kabalisté dávali Propasti jméno Masak Mavdil, které znamenalo
Místo neúspěchů, jemuž vládl rod andělů nebo géniů, kteří se jmenovali
Nesukiel nebo Ridja, což znamenalo „Zahalující boží“. Byla s nimi spojena
pověst, že před naším stvořením vytvořil Bůh alespoň tři předchozí světy,
a protože s nimi nebyl pokojen, smetl je do Propasti, která byla stvořena
jako jakési božské smetiště.
To je nejen velmi zajímavé, ale vysvětluje to také, proč kabalistické
spisy říkají o Propasti tak málo. Lze z toho totiž vyvodit závěr, že Bůh
je schopen stvořit něco nedostatečného, a že dokonce i ustanovil zvláštního
anděla, aby tuto skutečnost skryl. Je to doznání, že i Bůh dělá chyby.
Zbožní Semité by si nikdy nedovolili něco takového otevřeně říci, když
za obvinění i jen smrtelných vládců mohli nejspíše ztratit život nebo svobodu
nějakým nepříjemným způsobem. Připisovat božskému králi omylnost znamenalo
proto podle jejich názoru riziko duchovního zničení. Proto se drželi v
bezpečí a halili vše do alegorií. Připomínali báji o Luciferovi, který
byl svržen z nebes za to, že obvinil Všemohoucího, že stvořil člověka,
a pochyboval tak o Boží neomylnosti. To poslední bylo co nejdříve opraveno
lidskými učiteli a jen nejužšímu okruhu zasvěcenců bylo v největší tajnosti
naznačováno, že i božství se může dopustit omylu. Takový náznak můžete
vidět v praktice egyptských mysterií, kdy bylo překvapenému zasvěcenci
obratně zašeptáno do ucha: „Osiris je černý bůh.“
Odmítnutí vidět chyby nebo nedokonalosti i u Boha zakrylo lidem mnoho
vnitřních pravd. Ortodoxním náboženstvím se dokonce nepodařilo pochopit
důležitost nebo význam této tajné nauky. Mimo to, že vysvětluje mnoho zřejmých
neobvyklostí, ukazuje zcela jasně na nesmírně důležitou úlohu lidstva v
božském plánu. Můžeme být jednou z největších chyb Boha, ale konec konců
jsme schopni se sami napravit, neboť nesmíme zapomenout, že ať se nepovede
cokoliv, není stále Božím úmyslem nic menšího než absolutní dokonalost
a vše, co jí nedosáhne, bude nakonec smeteno do Propasti. Ničemu, co je
v podstatě špatné, se nepodaří překročit tuto rokli.
Podle pověsti působí Propast jako jakýsi druh filtru mezi Nejvyššími
a ostatními sefirotami. Všechno hrozné, ošklivé, odporné a zlé, co by nebylo
myslitelné ve spojitosti s Bohem jakožto čistým božstvím, je pohlcováno
Propastí, kde to pak existuje ve stavu zcela šíleného chaosu v očekávání
nějakých konečných příkazů. Propast je tak považována za jakousi žumpu
pro duchovní splašky. Tyto hrozné a odporné věci mohou být loveny lidmi,
kteří mají dost dlouhou udici, ale rozumný člověk něco takového neudělá.
Taková propast v nás skutečně existuje a do ní se propadne vše, co je
špatné, zvláštní štěrbinou mezi naším normálním a vnitřním vědomím. Otřesnou
chybou, kterou činí mnoho moderních psychiatrů, je, že úmyslně otevírají
tuto Propast a uvolňují odtamtud to, co v ní mělo podlehnout duchovnímu
rozkladu. Tyto věci se nemají vracet zpět do vědomí, podobně jako se nemá
obsah střev vracet do úst. Tyto věci máme odstraňovat vnitřními cestami,
které je mají vyměšovat, podobně jako střeva, na úrovni propasti.
Neuváděným závěrem propasti bylo, že božství mělo funkci odpovídající
lidskému vyměšování (neboli jsme stvořeni k obrazu božímu?), která nebyla
námětem k diskusi nebo komentářům, zejména nepsaným. Vše, co není schopné
se začlenit do těla Božího, bylo touto cestou odvrženo. Pád do Propasti
znamenal proto ponížení na božský výkal, kterému vládne Šajtan (výkal).
Jestliže nějaká duše upadla do spárů Šajtanových, byla považována za ztracenou,
podobně jako to, co prošlo lidskými střevy. Takový byl původní význam dnes
vulgární fráze, která znamená, že je něco ztraceno. Nic horšího a hroznějšího
si staří kabalisté nemohli vymyslit.
Propast byla zosobňována pod jménem Abaddon, který vládl ztraceným věcem
a lidem. Jeho úloha byla nutit lidi, aby ztráceli sebe a své duše. Jeho
chybou byla ztráta spojení s božskými vlivy. On a jeho Propast nás odřezávali
od Boha a božství. Číhal všude v naději, že nás zachytí do své odporné
rokle. Tak alespoň říkali staří. To mohlo být skutečně pravou vzpomínkou
rasy na rané období vývoje Země, kdy se skutečně otevíraly seismické trhliny
a bez výstrah pohlcovaly živé tvory do hrozné smrti. Podobné případy se
udály i v historické době a je pravděpodobné, že jsme zdědili strach z
pádu do propasti po našich dávných předcích. Jisté je, že z propasti se
nikdo živ nevrátil a že ti, kteří se zachránili nahoře, varovali pak nejstrašidelnějším
způsobem své děti před Propastí.
Jako místo ztracených přežívá Propast jako „šeré předpeklí“ křesťanské
církve, kam mají jít duše nepokřtěných. Mimo chabé naděje, že se někteří
mohou odtamtud zachránit o Soudném dnu, o němž církev říká velice málo
nebo vůbec nic a odrazuje od všech otázek na toto téma. Kabala nevysvětluje
přesně mechanismus Propasti, ale s jistotou učí, že to je způsob, jak je
nakládáno se vším, co není schopno sjednotit se s božstvím. Co se děje
s takovými věcmi? To samé, co se děje s jinými výměšky, které se stávají
základem nového života kdekoliv jinde. Zmetky nejsou božským schematem
odhazovány, ale různými způsoby znovu využívány. Jestliže něco nemůže být
dobře využito v jednom tvůrčím schematu, využije se to někde jinde. Jedna
nauka říká, že Propast je spojena jakousi podzemní stokou s neznámým vesmírem
za vesmírem (vytvořeným z toho, čemu se dnes říká antihmota) kde vyloučené
látky oplodňují život ve zcela odlišných dimenzích. Pravděpodobnost něčeho
takového je velmi značná.
Jiným způsobem, jak se dívat na Propast, je členění mezi vědomím a působením.
Nejvyšší sefiroty jsou čistými typy vědomí, ale jakmile je Propast jednou
překročena směrem dolů, vědomí se stává činností. Takovou propast překračujeme
vždy, když uvádíme své myšlenky ve skutek. Je dobře, že taková propast
existuje, protože kdyby se každá naše myšlenka okamžitě převáděla do hmotných
podmínek, byl by tento svět již dávno zničen. Mezera mezi myšlením a činy
nás chrání před záplavou obyvatel nebo sil z jiných světů nebo stavů, které
pro nás mohou být zcela nevhodné. Praktický význam Propasti si jasně uvědomíme,
když si ji představíme jako dělící pásmo, vložené mezi kterékoliv dvě podmínky
existence, které jim umožňuje vzájemný styk s cestami, pečlivě zvolenými
Daatem (věděním). Něco takového potřebuje jak božská mysl, tak i naše.
Ve skutečnosti, protože jsme byli stvořeni z božského vědomí, byli bychom
již před dávnými věky nemyslitelní, kdyby žádná Propast neexistovala.
Symbol lávky přes propast, úzké jako ostří meče, nám ukazuje dostatečně
jasně, že přes ni mohou jen dokonale vyrovnané síly. Břit meče, po kterém
musíme přejít přes Propast, je dokonale veden mezi oběma postranními pilíři.
Je to dokonalá cesta, vedoucí místy přes rovnováhu, kde se všechny typy
energie setkávají v neustáleném stavu. Zasvěcenci vědění (Daat) nevyužívají
své vlastní energie k udržení rovnováhy na mostě, ale pouze spoléhají na
stávající síly zprava a zleva. Pilíře jim jsou oporou, pokud se pohybují
ve správné vzdálenosti od obou. To je střední cesta. Ve starých obřadech
to bývalo někdy prakticky znázorňováno přechodem přes jámu s ohněm nebo
jiným nebezpečím, kterou musel aspirant přejít podél skutečného meče nebo
podobné úzké hrany. To bylo možné jen po delším výcviku, s velkou odvahou
a schopností soustředit se. Pozornost pevně upřená na jediný bod vpředu
byla tajemstvím zachování rovnováhy za takových podmínek a je také tajemstvím
úspěšného přechodu přes Propast. Vyjdeme-li z vědění a opřeme-li se o moudrost
vpravo a porozumění nalevo, musíme udržet svou pozornost upřenou na světlo
pravdy na vrcholku vpředu (Keter). Přiblížíme-li se k Propasti takovýmto
způsobem, nebude pro nás znamenat ani nebezpečí ani problémy.
Všechny okultní systémy včetně kabaly varují před vyvoláváním démonů
z Propasti. To neznamená nic méně a nic více než navazování kontaktů na
vědomé úrovni se zkaženostmi a hrůzami, které by jinak spěly k vyloučení
z našeho stavu bytí. Jinými slovy je to působení proti směru božského vývoje,
kterému se také někdy říká černá magie. Obyvatelé Propasti jsou bytosti
nevyrovnané, šílené, nestálé a zcela zmatené. Je šílenstvím úmyslně je
vyvolávat, neboť mohou jen stahovat do záhuby vše, s čím přijdou do styku.
Nemohou být ani „spaseni“, vyjma úplného vyloučení z existence. Žádná lidská
duše neupadne do propasti náhodou nebo tak, že je do ní stažena. Ti, kdo
zmizí v hlubinách, do ní skočí o své vlastní vůli. Meč je při pádu oddělí
od nesmrtelného ducha. Jeho ostří představuje konečnou, bezvýhradnou volbu,
kterou musí učinit mezi božstvím (kosmem) a nepořádkem (chaosem). Zde na
Stromě se sejdeme s tímto velice skutečným Posledním soudem, který není
ani tak otázkou Boha, jenž by měl o nás rozhodovat, jako naším posledním
rozhodnutím, zda budeme usilovat o sjednocení s božstvím nebo zda odmítneme
tuto korunu stvoření v Keter. Posledním soudem se nazývá prostě proto,
protože je naší opravdu poslední možností volby mezi duchem a sebou. Jakmile
si jednou zvolíme směr, nemůžeme se vrátit, podobně jako se nemůže vrátit
skokan během pádu.
V menší míře se setkáváme s tímto Posledním soudem po smrti, kdy dosáhneme
náš okamžitý zenit přiblížení se k čistému duchu a kdy se rozhoduje, zda
jsme schopni setrvat v tomto stavu nebo zda se musíme vrátit zpět do nového
zrození v těle. Není to otázka odsouzení nebo osvobození, ale pouze poznání
toho, co vlastně znamená náš vlastní duchovní stav. Nejsme-li schopni vstoupit
do vyšších oblastí ducha, vyloučíme se z nich sami svou neschopností žít
v nich a zamíříme k prostředí, které je pro nás vhodné. Nic víc. Soudíme
se sami na úrovni skutečné vůle formulované věděním (daat). Žádná lidská
duše není posílána do jakéhokoliv druhu pekla. Tím, že se zařadíme mezi
nějaký druh bytostí, musíme nezbytně žít nebo existovat v prostředí vhodném
pro tuto kategorii. Jen to. Abychom změnili své prostředí, musíme především
změnit sami sebe.
Správná funkce Propasti jako skládky nečistot a zmetků, které není možné
opravit, by nás měla poučit, že naše vlastní propastné hlubiny jsou určeny
ke stejným účelům. Propast Stromu by nás neměla děsit víc než stoka u našeho
domu. Ve skutečnosti, jestliže Propast dostatečně a správně využijeme,
budeme mnohem zdravější na duši, mysli i na těle. Je tu proto, aby nám
pomohla, a ne, aby nám ublížila, za předpokladu, že se naučíme ji využívat.
Vše záleží na tom, zda se ztotožníme se smetím, odhozeným do Propasti,
nebo s nepomíjivým principem, vznášejícím se nad ní. Zde bychom měli mít
dobrý úsudek, protože to je naše poslední příležitost, kdy se můžeme uplatnit.
Podobáme se zde skokanu na hraně strže. Musíme být schopni posoudit šířku
průrvy, rozběh, způsob odrazu i směr větru. Jakmile nohy opustí zemi, nemůžeme
se již vrátit. Navíc nikdo nemůže skokanu pomoci, je naprosto sám. Odvážíme-li
se něčeho takového tělesně, musíme mít naprostou důvěru v sebe, a chceme-li
překonat velkou Propast při zdolávání Stromu života, musíme mít naprostou
důvěru v božské Já, abychom se odvážili tohoto nebezpečí, dělícího nás
od božství.
Abychom se dostali přes Propast, musíme obrazně přejít po hraně meče,
vypůjčeného z Geburahu, a bude dobré, pomůžeme-li si při tom prutem Chesedu
jako balancováním tyčí. O této alegorii můžete rozjímat s velkým užitkem
nebo z ní můžete sestavit výhodný obřad.
Umění přeskakování se nedá zkoušet snadno, ale příležitostně nám může
zachránit život. Chceme-li někdy úspěšně překročit velkou Propast, můžeme
si to nacvičit na menších průrvách, se kterými se setkáváme běžně. Postup
je při tom stejný.
I když nemůžeme změřit hloubku Propasti, jsou její hrany na Stromu přesně
stanoveny. Na jedné straně je omezena Porozuměním a Spravedlností a na
druhé Milostí a Moudrostí. Směr našeho přechodu uprostřed spočívá ve vědění
mezi rovnováhou a dosažením. Je jistě sotva možné vysvětlit věci jasněji
než takto. Máme-li takto vyznačenou cestu, můžeme zabloudit jen svou vlastní
vinou.
Velmi mnoho našich potíží na všech úrovních si způsobujeme tím, že si
zadržujeme ve svých duchovních, mentálních a tělesných systémech mnoho
zbytečností a škodlivin. Namísto, abychom je vyloučili a získali svěží
přísun energie, hromadíme je v sobě, kde se jen kazí a šíří okolo sebe
rozkladné jedy, až nás nakonec zahubí. Nemoci těla zpravidla začínají v
duši a mysli, kde se hromadí hnisající nenávisti a zášti spolu s jinými
nečistotami v nebezpečných kombinacích. Měli bychom se naučit, jak je dokonale
odstraňovat do Propasti, abychom se zcela zbavili jedu a byli schopni přijímat
svěží čisté energie, které je nahradí. To je pravé „odpuštění vin“, že
se dokonale očistíme od duchovního rmutu našich minulých obav, které jsme
v sobě chovali. Kdybychom měli týden nebo víc tělesnou zácpu, vyhledali
bychom rychle lékařskou pomoc. Ale jak často se pokusíme alespoň trochu
očistit své mysli a duše od nečistoty odpovídající výkalům? Ani den našeho
života by neměl minout bez úsilí se zbavit některé z našich vnitřních škodlivin.
Tento proces se dost podobá schopnosti vyměšovat, a jestliže spojíme všechny
úrovně téže funkce, budou působit lépe, jakmile budou jednou spojeny a
synchronizovány. Především musíme pamatovat, že Propast, podobně jako naše
zažívací ústrojí, by měla pracovat jen v jednom směru. Cokoliv je do ní
odloženo, nesmí se za žádných okolností vracet stejnou cestou zpět. Bylo
řečeno „Nechť mrtví pohřbívají své mrtvé“, a to znamená, že máme nechat
Propast, aby sama a nerušeně konala svou činnost. Proto ji opustíme a přejdeme
ke zkoumání Daat.
Slovo Daat samo znamená vědění, získané zkušeností a úsilím. Může také
znamenat poznání sebe ve smyslu uvědomování si sebe sama. Daat je předmětem
dobře známého rčení „Poznej sám sebe!“ Je to spíše získané poznání nežli
vrozená schopnost. Spory o tom, zda je Daat opravdovou sefirou, vzešly
převážně z jeciratického textu: „Deset a ne devět, deset a ne jedenáct,“
atd. Ten v nás vyvolává instinktivní pocit, že nadbytečná sefira zcela
pokazí jinak dokonalé schema Stromu, i když je Daat znázorněna jen stínovým
obrysem. Skutečný výklad je snadný. Daat není vůbec nadbytečnou sefirou,
ale původní pozicí Malkut, „padlé sefiry“.
Abychom tomu rozuměli, musíme se vrátit k počátku věci, kdy strom života
začíná růst. Původní tvůrčí tetragram vytvořil dokonalé schema, jehož čtyřmi
vrcholy byly Bytí (Keter), Moudrost (Chochma), Porozumění (Binah) a poznání
(Daat). Ideální uspořádání čistého vědomí, nesoustředěné okolo ničeho (Ejn
Sof Ór) jiného než energie. Na tomto stupni nebylo ovšem nic objektivně
stvořeného, čeho bychom si mohli být vědomi. Bůh byl počat, ale nebyl zrozen.
Poznání hledalo Zkušenost, která sotva mohla být mimo hmotu. A tak Daat
„padla“ neboli se zrodila z hmoty, kde se stala Malkutem a zanechala na
svém původním místě mezeru, která je nyní Propastí.
To byl začátek celého schematu spasení, které pro nás znamená, že člověk
se musí navrátit k Bohu cestou poznání, až bude nakonec Malkut povznesena
ke svému původnímu místu na Stromě jako dokonalé vědomí. Původní „Pád“
nebyl pádem člověka, ale Boha, který hledal poznání prostřednictvím zkušeností
lidí. To bylo „vyhnání z ráje“. Člověk byl vržen ze subjektivní existence
odděleného bytí a stal se bytostí s omezenou možností o sobě rozhodovat.
Můžeme si to představit asi tak, jako kdyby si osamělá osoba v sobě vytvořila
subjektivní osobnost, která by získala tak kladnou existenci, že by se
zhmotnila do živé bytosti, nezávislé na svém tvůrci.
Tak je tomu s naší tzv. „svobodnou vůlí“. Za stavu, kdy byl člověk řízenou
myšlenkou v Boží mysli, byl zhmotněn jako odraz božství, kterému se ve
své vlastní oblasti podobá. To znamená, že lidská složka projeveného božství
musela být obdařena schopností rozhodovat se nezávisle na božské složce.
Jinak by nebyla možná vzájemná výměna vědomí ve stvořeném světě. Člověk
musí být schopen nesouhlasit s božstvím nebo ho neposlechnout, když se
mu zachce, neboť kdyby to nebylo možné, nemohl by působit jako odrazový
stimulátor vědomí, které ho stvořilo. Tak jsme byli „vyhnáni z ráje“, jako
byl Lucifer vyhnán z nebe. Tyto dva pády jsou ve skutečnosti jedinou zkušeností,
prožitou různými typy bytostí. Člověk upadl Stromem poznání a stoupá Stromem
života. Lucifer upadl, když odmítl uznat člověka, a může se pozvednout
jedině, když ho lidstvo osvobodí. Člověk a Lucifer se vzájemně udržují
v zajetí na různých úrovních a Daat vyznačuje místo našeho pádu a naší
spásy. Bůh může spasit člověka, ale člověk osvobozuje Lucifera. Z tohoto
tajemství se můžeme naučit mnohému.
Nic nelze získat snahou přetvořit Daat na nadpočetnou sefiru s vlastními
přívlastky a personifikacemi. Je to v podstatě Malkut před a po zdokonalení
zkušeností. Můžeme si ji představit jako sefiru, „vytvářenou“ spojeným
úsilím lidstva a božství. Bůh i člověk sdílejí společnou oblast poznání.
Moderními kabalisty byly Daat přiřazeny některé přívlastky, ale ty jsou
ještě sporné. Postava Januse s dvojí tváří, představující počátek a konec
všeho, je spojována s Daat pro dvojí cestu, překračující Propast. Prázdný
pokoj nebo horní komnata jsou jinými obrazy Daat. O hloupých lidech se
říká, že „jim schází v horním patře“. Ve světských podmínkách je Daat prázdným
mozkem plným buněk, očekávajících svůj příděl vědění, nebo ještě nenaprogramovaný
počítač.
Umístěna tam, kde je, na středním Pilíři světla, je Daat nepochybně
„Světlem zkušeností“, naším snad nejspolehlivějším vůdcem ke světlu absolutní
pravdy na vrcholku Stromu. Proto jen „prázdná komanata“ není zcela přesný
symbol Daat, protože při dnešním stavu našeho vývoje jsme již museli alespoň
přispět k jejímu vybavení. Když zkoumáme Daat, je to jistě schopnost překlenout
trhliny v našem vědomí, způsobené nevědomostí nebo nezkušeností, a jakákoliv
symbolika, která nám pomáhá vytvořit tuto představu, je pro nás užitečná.
Musíme pamatovat, že poznání má neustále růst a rozšiřovat se, a proto
by symboly Daat měly být schopné rozpínat se do nekonečna. Současný způsob
jejího znázornění slabě tečkovaným obrysem je sice prospěšný, ale nedostatečný.
K obraznému znázornění Daat na Stromě by bylo třeba vyříznout zcela
její kruh ze stránky a ponechat zde jen uzounký proužek nebo břit meče
přes něj ve směru středního Pilíře. Právem se můžete ptát, proč by Daat
měla být jedinou cestou před Propast, když na Stromu jsou jasně vyznačeny
i jiné cesty. Odpovědí je, že Daat je cestou spásy pro lidstvo a ostatní
cesty jsou pro jiné druhy bytostí. Jsou to tyto cesty:
1. Brána zničení, z Binahu ke Geburahu, používaná Strážci a Ničiteli.
2. Brána zkázy (nebo osudu), z Binahu k Tiferet, používaná anděly,
uplatňujícími síly nevyhnutelné karmy.
3. Brána spravedlnosti, z Chochmy k Tiferet, používaná anděly ospravedlnění.
Také prý používaná velkými učiteli a spasiteli.
4. Brána vlády (také královská cesta), z Chochmy k Chesed, užívaná
anděly, božstvím přímo pověřenými vládou.
Někteří lidé se domnívali, že cesta Daat je tajnou nebo nevyznačenou
cestou z Chesed. Její „tajnost“ spočívá jen v tom, že když dojdeme z Geburahu
k Chesed, vracíme se zpět ke střednímu Pilíři, pak přejdeme Propast přes
Daat podél „Hadí stezky“ anebo postupujeme mimo rozměry prostoru a času,
což nedokáže žádná bytost, která není schopná projít bez porušení podmínkami
Ejn Sof Óru. Lidem hledajícím božství zůstává cesta přes Daat ve směru
středního Pilíře jedinou schůdnou cestou. Jsou přímé cesty, ale žádné „zkratky“
ani „okamžitá dosažení“. Strom života musí žít podle svých vlastních zákonů.
Snad nám pomůže porozumět Propasti a Daat, když si představíme Strom
jako rovinu až k Daat, kde se zlomí do pravého úhlu. Pak necháme našeho
hada šplhat po Stromě vzhůru. Když dojde až k Chesed, bude mít dojem, že
dál už žádné sefiroty nejsou, protože má rovinné vědomí, a proto poleze
zpět podél známých sefirot a tak dokola, jako onen had držící v hubě svůj
vlastní ocas. Aby se dostal k nejvyšším sefirotám, musí najít „skrytou
cestu“ k Daat tak, že vycítí bod, kde se síly Chesedu a Geburahu vzájemně
přesně vyvažují, a pak postupovat v pravém úhlu k oběma, oblastí Daat přes
lávku z meče. To je docela vhodná představa, protože spojuje poznání se
skutečností jako úhel vzájemného přístupu a předvádí okultní metodu dosažení
neznámého pomocí toho, co je známé. Obojí se spojuje v Daat.
Daat je průsečíkem subjektivního a objektivního vědomí, vnitřní a vnější
zkušeností a minulostí, přecházející do budoucnosti. Můžeme si připomenout,
že to je především dílem moudrosti a porozumění. Při sestupu po Stromu
dolů je Daat utvářena myšlením a při výstupu nahoru cítěním. Když plně
přeneseme vyjádření našich světských životů do podmínek vnitřního světa,
nebudeme se muset znovu rodit v těle a budeme moci žít podle své skutečné
vůle. Za takových podmínek je myšlení bezprostředním působením v časoprostoru
a uváděním síly a tvaru do skutečnosti. To znamená, že pokud by jednotlivé
inteligence nebyly vzájemně dokonale vyladěny tak, aby vytvářely jen vzájemně
přijatelné myšlenky, nastal by okamžitě zmatek a nerovnováha. Lidstvo se
musí naučit žít jako jediný organismus dříve, než dokáže plně postihnout
Daat, to znamená jako jediné vědomí nerozdělené navzájem proti sobě.
Schéma dokonalého Stromu můžeme vidět, když přeneseme Malkut na místo
Daat a podle toho upravíme i cesty. Pak bude konstrukce Stromu skutečně
stát na svých Základech (Jesod) a Koruně (Keter) bude navráceno její Království.
Nakreslení si tohoto schematu a rozjímání o něm je užitečným kabalistickým
cvičením. Touto cestou se můžeme mnohému naučit a funkce Daat se nám osvětlí
ve vztahu k sousedním sefirám. Jako „padlá sefira“ Malkut naznačuje ovšem
Daat, že předchůdcem poznání je nevědomost, nebo snad ještě lépe by se
dalo říci, že nevinnost. Hebrejský výraz pro nevědomost (ch š k) je synonymní
s temnotou, bídou, zkázou, zkažeností a s podobnými a představuje nevědomost
jako úmyslné odmítnutí hledání osvícení.
Na nikom nemůžeme chtít, aby se učil něčemu, co již zná, a ctností Daat
je něco víc než pouhé poznání. Proces poznávání má mimořádný význam pro
rozvoj duše nebo inteligence a při tom je důležitější, jak se učíme, než
co. Dva lidé se mohou naučit přesně tytéž objektivní vědomosti, ale zcela
odlišné postupy učení mohou způsobit značné rozdíly v duších samých. Je
jen jediný způsob, jak může kterákoliv duše získat stejné poznání mnoha
cestami, a tím je projít Branami zapomnění (nebo vodami Lethé, smrti nebo
podobné eufemismy) a začít znova, podobně jako když vymažeme magnetofonovou
pásku před novým nahráváním. Tak to děláme s každým životem, abychom dostali
nejlepší výsledky. Je nauka, která nám říká, že přesně totéž činí nejvyšší
bytost na makroskopické úrovni mezi jednotlivými fázemi stvoření, a že
„pád“ Daat znamená vyjití z prvotní nevinnosti (pověst o ráji) získané
potom, co bylo smazáno veškeré poznání získané za předešlého božského života.
Zdokonalenou Daat je pak poznání, získané všemi možnými cestami všemi
možnými jednotkami vědomí. Po dosažení tohoto stavu mizí objektivní stvoření,
nahromaděné poznání se přenáší jako úplná jednotka do zcela nepředstavitelné
dimenze vědomí a nastane duchovní subjektivita, známá jako spánek Boží.
Když přijde probuzení Boha na úsvitu nového tvůrčího dne, je Daat očištěna
od předchozích vjemů a je připravena vstoupit znovu do objektivity pro
shromažďování dalšího poznání ze zkušenosti. Celé předešlé stvoření bylo
stlačeno do jediného zárodečného impulsu, který dává zrod dalšímu stvoření.
Na makrokosmické úrovni si to nedokážeme představit, ale přece každý z
nás začal svůj současný život stejným způsobem. Každá generace v sobě nese
semeno všech předchozích generací. Takové je naše dědictví Daat: jsme poznávající
Boha. Ve vnějším životě jsme zástupci božského vědomí uvědomující si objektivní
stvoření, a ve vnitřním životě jsme zástupci lidského vědomí zaměřeného
k božství. Tak božství poznává a je poznáváno.
Malý zázrak býval nazýván „tajuplnou sefirou“. To také znamená, že Daat
je sefirou zaměřenou zejména na to, co nazýváme „posvátnými mysterii“.
Kabalista studující nebo jakkoliv praktikující mysteria by měl věnovat
hodně pozornosti Daat a jejím možnostem. Jednoduchým vzorcem pro studium
je:
božství lidství
= poznání (daat)
Budeme nyní předpokládat, že nás Daat bezpečně převedla přes Propast
do stavu nejvyšších sefirot, kde obnovíme svůj výstup po Stromě.
11.
Sefira Binah, Porozumění, 3
ASIAH, Svět vyjádření, Saturn
Jsme nyní za propastí v nejvyšším stavu, a proto musíme změnit své vědomí,
abychom se mohli zabývat těmito podmínkami. Pokud to jako obyčejní lidé
nedokážeme, musíme na to vyvinout nejvyšší úsilí své fantazie. Během celé
soustavy mysterií, kabalistických či jiných, se setkáváme s drastickými
a dramatickými změnami vědomí, pronikajícího do různých dimenzí existence.
Všechny rituální praktiky jsou sestaveny podle těchto zásad a jsou určeny
k jejich ovládnutí. Zde na stromě se zabýváme změnami vědomí obdobnými
s těmi, jaké jsou mezi vtěleným a odtěleným stavem vědomí. Rozdíl mezi
„subjektivním“ a „objektivním“ myšlením.
Naše první zastavení v této podivně nové dimenzi má dobře známé jméno
Saturn. Přitom si musíme uvědomit, že toto symbolické názvosloví je používáno
jen jako pomůcka při zacházení s jinak zcela nedostupnou látkou, a proto
proti němu nesmíme nic namítat. Když se budeme takto dívat na Saturn, můžeme
klidně pokračovat.
Hebrejsky se Saturn řekne „Šabtaj“, což znamená „sedmý“. Byla to poslední
z tehdy známých planet a vládla v době odpočinku, který si dopřával jak
Bůh, tak i lidé po období práce nebo úsilí. Sedmička byla považována za
dokonalé číslo, protože svět byl stvořen v sedmi obdobích neboli „dnech“.
V prostoru je šest směrů, výška, hloubka, sever, jih, východ a západ, soustředěných
okolo sedmého, středu, kde se protínají. Když se k nim přidají ještě tři
rozměry času, minulost, současnost a budoucnost, máme dokonalé, desetidílné
schema života. Časový faktor přibližně odpovídá nejvyšším sefirotám, přiřadíme-li
Binah k minulosti, Keter současnosti a Chochmu budoucnosti, vždy však musíme
být opatrní a nebrat časové hodnoty příliš doslova.
Saturn je určitě spojen s minulou karmou, ale je také stavem odpočinku,
který doufáme na chvíli nalézt po fyzické smrti. Během tohoto období se
naše minulost soustředí tak, že vytvoří matrici pro naše opětné promítnutí
se do projeveného bytí. Jakmile je tato matrice oplodněna semenem ducha,
jsme na cestě ke znovuzrození.
Binah má v podstatě povahu matky, a proto je správně umístěna na vrcholku
ženského Pilíře. Mateřský aspekt je dvojí. AMA je temnou neoplodněnou matkou,
s prázdným, očekávajícím lůnem a AIMA je jasnou, plodnou matkou, obsahující
v sobě semeno světla. Mateřství je víc než početí a zrození lidského života
nebo jakéhokoliv života vůbec. Je to v podstatě principem bytí rozpínajícího
se ztělesňováním se v nezávislých jedincích. Otcové oplodňují, zatímco
matky odsemeňují život, nebo jiné formy energie. Otcovství přivádí sílu
a mateřství ji odvádí. Tak pokračuje koloběh stvoření.
Mateřství znamená nekonečně víc než jen zrození dítěte. Mateřství je
schopností a činností. Zatímco otec je jedinou bytostí vypouštějící mnohé
ve svém semeni, je matka bytostí přijímající všechny tyto životy a spojující
je opět do jednoho. Teoreticky by měl přežít jen nejschopnější a nejlepší
ze všech těchto životů a u nejvyvinutějších forem života na zemi by nemělo
docházet k vícenásobným porodům. Měli bychom přicházet vždy jen po jednom.
Zde se setkáváme s velmi zajímavým pohledem na překračování Propasti.
Díváme-li se na „mečovou lávku“ jako na „přímou a úzkou“ semennou trubici
v mužském pohlavním údu, vysvětlí nám to princip „skryté“ cesty z Chesed
k Binahu. Kdyby k aktu došlo na hmotné úrovni, přeběhl by zástup spermií
(životů a duší) přes most (trubicí) z Chesed (otce) do Binahu (matky).
Z nich by jen jeden (spasený) dosáhl bezpečně nebe (dělohu). Zbytek by
upadl do Propasti. Tak je možné převést lidský pohlavní akt na duchovní
dimenzi. Jako Velká matka individualizuje Binah životy a posílá je přes
Propast cestou svého „Tajného průchodu“, odpovídající děložnímu hrdlu.
Na jejich zpáteční cestě je opět přijímá a vybírá nejvhodnější z nich pro
znovuzrození. Takový je její věčný úkol. Tak tomu je nejen se životy, ale
se vším. Všechny energie jsou takto obnovovány. Do jediné mysli vstoupí
snad tisíc myšlenek, které se v ní zhutňují do jediné, která je pak vyjádřena.
Je to akt mateřství na jakékoliv úrovni a Binah je mateřským principem
vesmírného bytí bez ohledu na fyzický sex.
Aby se někdo mohl stát otcem, musí získat energii z mnoha různých zdrojů
a všechny je spojit do jediného aktu vypuštění. Aby se někdo mohl stát
matkou, musí přijmout mnoho energií v jediném aktu a pak je vytřídit do
jediného výsledku, který je nakonec vyslán, aby našel svou cestu a znovu
sám opakoval celý tento proces. Každá vědomá bytost má schopnost otcovství
nebo mateřství po celou dobu své existence. U lidí mohou být mužové a ženy
na jedné úrovni a matkami na druhé. Všechny akty mateřství přísluší Binahu.
Na první pohled se může zdát divné, že by Saturn měl být spojován s
mateřským principem Stromu života, ale je to z mnoha důvodů. Snad nejdůležitějším
je Saturnova synonymita s Kronem – časem. Otcovské tvoření je okamžité,
zatímco matka musí mít delší období těhotenství, než semeno přinese ovoce.
Devět měsíců našeho času. Saturn je planeta s ne méně než devíti měsíci,
což je ve spojitosti se zrozením. Dnes jsme v pokušení pochybovat, zda
lidé ve starověku mohli skutečně vědět o Saturnových měsících, ale starší
kabalisté spojovali Saturn s Binahem bez jakýchkoli pochyb.
Dále máme báji o Saturnovi, požírajícím své vlastní děti, až jeho ženská
polovice, Rhea, podstrčí kámen za každého syna, kterého chce uchovat (výběr
semen a vyloučení nepotřebného materiálu). Nesmíme také zapomínat, že Rhea,
ženský aspekt Saturnu, byl kladen na roveň s Magna Mater, s božským mateřstvím.
Její vliv byl vskutku tak blahodárný, že Saturnův „zlatý věk“ býval občas
nazýván i věkem Rhey. Abychom porozuměli, proč je Saturn přiřazován Binahu,
musíme vidět dvojitou postavu Saturna-Rhey a uvědomovat si, že Rhea byla
Saturnovou sestrou stejně jako manželkou, spojení sterility s fertilitou,
skutečná AMA i AIMA.
Stojí za povšimnutí, že i když je považován za sterilizující vliv vzhledem
k báji o tom, jak vykastroval svého otce, není sterilní bytostí. Kastrace
byla provedena srpem času. Jinými slovy, Uranus nebyl skutečně impotentní
ničím jiným než samotným věkem a byl přirozeným postupem vytlačen svým
nástupcem coby synem Saturnem, který byl také nahražen svým potomkem. Zde
představuje Saturn starý pořádek čehokoliv, který musí existovat před tím,
než ho nahradí jakýkoliv nový pořádek. Rodiče musí byt nezbytně starší
než jejich děti, a Saturn-Rhea je na Stromě obrazem naší Staré matky. Obraz
Saturna-Rhey je proto obrazem rodičů dospělého a plně vyvinutého lidstva.
Staří astrologové jsou z největší míry odpovědni za představu Saturna
jako „hlavního škůdce“. Moderní pracovníci a badatelé v tomto oboru vytvořili
zcela odlišný obraz. Pravda, Saturn omezuje a poutá, ale taková je i děloha.
„Není projevení bez omezení,“ říká prvý zákon stvoření. Bez kůže, omezující
naše těla, bychom byli sotva víc než hromádkou protoplasmy. Tím, že nám
klade meze, dává nám Saturn schopnost žít v nezbytných hranicích vědomí.
To je Porozumění, Binah.
Tři nejvyšší sefiroty spolu představují počáteční stupně života a vědomí.
Nejprve možnost života v Keter, pak uvědomění v Chochmě, což se obojí promítá
do omezení Binahu, kde se rozvíjí tak dlouho, až je schopno dosáhnout Daat.
Jsou to čtyři různé stupně vědomí. Uvědomování si samotné, moudrost, porozumění
a poznání. Tak je „vyslovováno“ božské jméno. Porozumění Binahu je pochopením
matky, která vždy chápe své dítě a k níž se dítě vrací na konci svého individuálního
života. Smrt nás má přivést zpět k naší Velké matce, a tak nás Saturn skutečně
pozře jako své děti. Všechna naše minulá karma musí být „snědena“ a strávena
dříve, než budeme schopni jít dál.
Při sestupu po Stromu nás Binah vysílá k hmotnému projevení se v Malkut,
ale při šplhání po Žebříku vzhůru jsme zpracováváni způsobem, který rozhodne
o tom, zda jsme schopni proniknout vzhůru k Chochmě a Keter, nebo musíme
být vysláni někam jinam. Rozhodujícím bodem je zde Porozumění. Porozuměli
jsme a pochopili jsme vše, co máme učinit se svými životy a bytostmi?
Jestliže jsme dosáhli tak úplného porozumění, pak jsme se automaticky
osvobodili od vší nutnosti znovuzrození. Všechna naše minulá karma je vyrovnána
a negována takovým vědomým pochopením na úrovni Binahu a to je konečně
pravou osvícenou svobodou. Jen v Matce dosáhneme Velkého osvobození.
Při výstupu po Stromu vzniká ze zkušeností poznání, které nám dá porozumění
(Binah), vedoucí k moudrosti (Chochma) a konečně k vrcholu (koruně) dosažení
cíle (Keter). Takové je pořadí našeho postupu. Nebudeme připoutáni ke kříži
stvoření ničím jiným než naším vlastním nedostatkem porozumění (nevědomostí).
Jakmile dosáhneme v Binahu stav plného pochopení, ve kterém přerosteme
všechny činitele naší otrocké závislosti na existenci, pak budeme moci
svobodně užívat božskou věčnost v jejích vlastních podmínkách. Saturn nás
nejen poutá do svých mezí, ale osvobozuje nás také od nich jako ukončující
činitel obsažených podmínek. Saturn může poutat smyčkou, jejímž symbolem
je had, držící svůj ocas v hubě, ale také nám svou kosou nedá svým nožem
přeřezat pouta.
Pochopení Binahu můžeme dosáhnout buďto kousek po kousku během dlouhých
věků, nebo skoky poznání jako velcí zasvěcenci. Pro většinu z nás je pozvolná
cesta nejbezpečnější a nejlepší. Olovo Saturnova tupého štítu je nejbezpečnější
ochranou před účinky prudkého záření čistého božského světla. Jen dvakrát
za život se mohou lidé považovat za maximálně bezpečné. Nejprve v matčině
lůně, a pak v hrobě. Obojí si je dost podobné. Obojí je obstaráváno kombinací
Saturna-Rhey a my přecházíme z jednoho do druhého. Když plně porozumíme,
nemusíme jím být již podrobeni. Důležité pro nás je to, že naše nevědomost
by neměla být nikdy úmyslná ani svéhlavá. Musíme se naučit žít ve stavu
neustálého hledání světla.
Zajímavý pohled na Binah získáme, když si všimneme dobře známého Rubaiova
verše:
„Vzhůru ze středu země sedmou branou jsem vyšel a seděl na trůně Saturnově a mnohý uzel jsem rozpletl cestou, ne však mistrovský uzel lidského osudu.“
Zde máme vzestup zasvěcenců z Malkut k Binahu, která je sedmým stupněm
na stromě. Anděly Binahu a jejich uzlem je smyčka, kterou jsme si sami
vytvořili svýma duchovníma rukama. Každý z nás si ji musí rozvázat sám,
neboť nikdo jiný nenajde její tajemství. „Cesta“ je ovšem cestou světla
a stezkami Stromu. Náš „osud“ vzniká a končí v Binahu, neboť je zde místo
na Stromě, kde jsme k němu připoutáváni nebo se od něj osvobozujeme. Omar
zachází s touto látkou velmi zručně s pomocí Mr. Fitzgeralda. V jejich
epice je ještě víc kabalistických informací, když si žáci, které to zajímá,
dají práci s jejich zkoumáním.
Tolik Saturnových vlastností se hodí pro Binah, že můžeme sotva pochybovat
o jeho správném přiřazení. Saturnovými vlastnostmi jsou trpělivost, stálost
a hloubka. Podobně i žal, a Mars, Velké moře, synonymum Binahu, je možné
přiřadit k Matce sedmibolestné. Ze všech možných lidských zážitků se nás
žal dotýká nejhlouběji a dosahuje takových hlubin duchovního rozpětí, jakého
bychom jinak nemohli dosáhnout. Jsme tak uzpůsobeni, že žal je nezbytný
pro rozvoj lidské duše, neschopné postupovat jinak. Jakmile přestaneme
duchovně růst nebo se přestaneme snažit vymanit se z pohodlné netečnosti,
přijde čas, kdy jedině Saturn nás může pohnout k postupu k porozumění,
které potřebujeme. Ne že by Saturn vždy působil nějaký skutečný žal, který
pociťujeme, neboť ten je jen naší reakcí na Saturnův vliv, který na nás
doléhá. Když se naučíme nebýt smutní kvůli Saturnovým dotekům, porozuměli
jsme významu Binahu.
Jen duše vysokého řádu jsou schopny přenést se přes zármutek a převést
ho na cenné duchovní zážitky. Proto je Binah umístěna vysoko na Stromě.
Ke každému zármutku zde musí být přiměřená protilehlá radost na spojující
časové ose a bude moudré, budeme-li ji hledat v Chochmě, i když naším konečným
cílem musí zůstat střední cesta mezi nimi. Když nám matka Binah odebere
hračky, musíme si najít nějakou dospělejší činnost. Nikdy nám nevezme nic,
z čeho můžeme mít nějaký duchovní prospěch. Ani nám nevezme nic, co můžeme
využít lepším způsobem. Nerozumíme působení svou obyčejnou myslí, protože
naše vnímání času je příliš nedostatečné. Abychom mohli pracovat se Saturnem
v Binahu, museli bychom chápat čas v údobích nepochopitelných smrtelným
lidem užívajícím pozemská měřítka lidských životů. Čas je Saturnovou smyčkou,
ale v podstatě je stále smyčkou, a ti, kteří se naučili držet její uzel
a zacházet s jejím provazem, ovládli tajemství Saturnu a dosáhli nesmrtelnosti.
Uzel je TEĎ, provaz je VŽDY. Nikdy si nesmíme nechat ujít uzel.
Abychom se ponořili hlouběji do velkého moře Binahu, než je Saturn,
musíme postoupit k úrovni andělů a zabývat se jimi. Nalezneme je v
JECÍŘE, Světě utváření, řád andělů: ARALIM
Slovo „Aralim“ bývá překládáno jako „Trůny“, ale znamená Silní, Mocní
nebo Hrdinové. Snad nejlepším překladem je „podporovatel“ nebo „udržovatel“.
Je to uplatnění odvahy a statečnosti vhodně spojených s mateřstvím Binahu.
Mateřství potřebuje odvahu svého druhu, která nemá v jiných oblastech obdobu,
a nesmíme zapomenout na název Binahu, Khoraia-Trůn. Je trůnem moudrosti,
protože Chochma (Moudrost) je na ní závislá.
Je dobře známým rčením, že duše není nikdy podrobována jakékoliv zkoušce,
aniž by se jí dostalo současně dostatek milosti, aby ji mohla unést. Tuto
podporu jí poskytují Aralim, kteří jsou omezujícími činiteli i těch nejsložitějších
obtíží. Přinášejí zvláštní poselství, že mimo pekla není nic jiného než
nebe. Bylo by nepřesné představovat si, že toto je jejich jedinou úlohou,
neboť trůn je podstavcem toho, kdo vládne, nebo tím, co stojí pod někým,
kdo vykonává moudrost. Aralim jsou jen vykonavateli příkazů moudrosti,
které formují do nejvhodnějších způsobů uplatnění pro její poddané.
Abychom porozuměli funkci Trůnů, musíme si připomenout význam a důležitost
trůnu v dávných dobách. Byl uctíván jako samo sedadlo božství a byla mu
prokazována úcta, i když na něm nikdo neseděl. Vládce mluvící nebo jednající
mimo trůn mluvil jen za sebe, ale hovořil-li z trůnu, mělo se za to, že
jeho výroky mu jsou napovídány bohem. Ještě dodnes se říká o někom, kdo
vynáší úřední nebo závažné výroky, že mluví „ex cathedra“ – ze svého trůnu.
Tato představa má kořeny v dobách, kdy byly některé posvátné kameny považovány
za sídlo božství a jen jeho nejušlechtilejší a nejlepší vyznavači mohli
být vyvoleni, aby seděli na této skále a byli zprostředkovateli mezi Bohem
a zbytkem kmene. Naši monarchové jsou dosud korunováni nad posvátným kamenem
a tak zvané Augustinovo křeslo v Canterburské katedrále je z pevného kamene.
Na trůn se pohlíželo jako na sídlo Boží.
Trůn, nejenom obývaný božskou bytostí, ale působící i jako jakýsi druh
nádrže duchovní energie, umožňující jí lokalizaci na určité místo a období.
Hlavním symbolem Binahu je kalich, který je ovšem nádobou na víno používanou
při posvátných mysteriích a obsahuje také svůj vlastní řetěz symbolů, pojící
ho k božství samotnému. Podobně jsou Aralim držiteli a nositeli božské
energie, jakýmisi zásobárnami nebo kondenzátory božských sil. Což je opravdu
velmi potřebná funkce. Působí podobně jako zásobníky na hmotné úrovni,
umožňující ovládání a regulování dodávek jejich obsahu tak, aby mohl být
využíván dle potřeby.
Hojné výrony energií z otcovské Chochmy musí být zachyceny a usměrněny
mateřským Binahem. Aralim jsou zprostředkovateli tohoto procesu. Mohou
být vhodně nazváni „nádržemi Boha“, působícími na všech úrovních bytí.
Ať to jsou temné nádrže na světlo, tiché nádrže na zvuk, suché nádrže na
kapalinu nebo chladné nádrže na teplo, působí jako nádrže zachycující a
omezující síly. Pokud by čas nezachycoval prostor, zmizela by objektivní
existence a bez lůna, zadržujícího semeno, by nebylo života ani božského,
ani lidského. Binah je božskou matkou, neboť není ničím jiným než matkou
Boha, a Aralim jsou působením jejího lůna v každém světě.
Božství nucené stvořit si svou vlastní matku může znít jako nesmysl
lidem nezvyklým myslet jinak než v čistě lidských pojmech, ale my se zabýváme
pojmy, nedosažitelnými jakékoliv smrtelné mysli jinak než symbolickou řečí
schopnou nekonečné abstrakce. Jako lidská bytost si muž může vzít ženu
a učinit ji matkou, která bude reprodukovat život v podobě jiného muže,
který bude synem toho prvého. Syn, jako průmět prvého, může být považován
za pokračování jeho otcovské energie. Žena je pak matkou svého vlastního
muže v odlišném těle. Kdyby věci byly uspořádány tak, že by manžel zemřel
v průběhu generačního aktu, přenášejícím život jeho vlastním semenem do
lůna jeho ženy, mohli bychom považovat zrození za pokračování jeho vlastního
života. To je zásada, kterou život používá při svém projevení se v hmotné
i jiné existenci. Individualizující se božská energie se sama omezuje prostřednictvím
manželky-matky, aby dosáhla všech podob bytí. Sňatek na jedné úrovni přináší
zrození na úrovni jiné.
Strom býval občas přirovnáván v zásadě k složité fontáně složené z devíti
kašen, kde voda vyvěrající ze zdroje se přelévá z jedné kašny do druhé
tak, že prochází postupně všemi nádržemi. Každá nádrž (nebo kalich) je
matricí vod, které z ní vytékají a to znázorňuje působení Aralim. Jsou
matricemi, dávajícími tvar čistým energiím vstupujícím do nich tak, aby
pokračovaly v cestě podle povahy jednotlivých matric. Aralim zadržují,
ale nehromadí ani nevykonávají na svůj obsah jakýkoliv jiný vliv, než že
ho dle potřeby upravují. Čočka nedělá nic se světlem, které jí prochází,
ale světlo mění své chování podle tvarů, se kterými se při průchodu čočkou
setkává. Představíme-li si Aralim jako cosi podobného čočkám nebo formám,
měnícím vzhled a množství, ale ne skutečnou podstatu svého obsahu, můžeme
tím o nich získat některé praktické představy využitelné pro rozjímání.
Matrice je ovšem omezena na funkci razítka, které jen znovu reprodukuje
svůj vzorek, což na čistě mechanické úrovni vylučuje vývojová zlepšení.
Aralim jsou jako andělé mimo vývoj, ale jejich meze jsou nepřekonatelnými
mezemi všech typů existence. Pohár nemusí být vždy plný a Aralim nemusí
být vždy využity v plném rozsahu nových mezí. Když nějaký typ vyvíjejících
se bytostí dosáhne nejzazší meze svého vývoje, musí přetéci do nádrže jiného
druhu a pokračovat ve vývoji za nových podmínek. Když přerůstáme jeden
druh Aralim za druhým, dospíváme k jediné matrici Binahu, která je všechny
vytvořila a v níž se vrátíme do svého jedinečného zdroje.
Stejně jako naše duše musí být přeneseny do kalichu lidského lůna, musí
se vrátit zpět do ducha, z něhož vyšly. To je mystickým zrozením, symbolizovaným
křtem, kdy voda stékající z hlavy křtěného se vrací do zdroje, z něhož
byla vzata. Zde působí Aralim jako naběračky, přinášející nám vodu věčného
života, ale když sami dosáhneme tyto vody v lůně Binahu na naší cestě po
stupních Stromu, měli bychom být podporováni našimi vlastními Aralim, jak
se vynoříme na duchovní straně Propasti. Jsou to „trůny“ dokonalých duší,
na kterých sedí nebešťané, ozdobení svými keterickými korunami. Co se nás
týká, jsou nejvyššími formacemi individuálního nosiče, jaké můžeme dosáhnout,
a přece můžeme sotva učinit něco jiného než zaujmout své místo na trůně
po zbytek věčnosti. Abychom poznali jejich další využití, musíme se sejít
s jejich archandělem.
BERIAH, Svět stvoření, archanděl Cafkiel
To se někdy překládá jako „Hledící na Boha“ ve smyslu někoho, kdo se
hrouží do božství, ale může to také znamenat hlídače, pozorovatele nebo
špeha Božího. Vše závisí na tom, zda je tato bytost obrácena ke Keter nebo
k Malkut.
Tomu odpovídá pozorování sebe v nás. Schopnost vědomí prostě přecházet
z jednoho bodu ke druhému bez aktivního měnění jeho povahy. Takové je hlavní
pojítko mezi vědomím a konáním. V Cafkielovi máme obraz hledící na obě
cesty přes Propast, umožňující Bohu i lidem pozorovat jeden druhého tímto
dvousměrným kanálem.
Staří Semité spojovali Boží hlídače se Satanem (nebo Saturnem), protože
se jich báli jako zvědů, slídících po lidských hříších. To pak mohlo přivádět
„hněv Boží“ na hřešící lidi. Cafkiel pak informoval svého kolegu Khamaela,
který hned udeřil na nespravedlivého. Navíc když na zem přišly děti hlídačů,
způsobily zde světu i lidem tolik zkázy, že Bůh seslal Gabriela, aby je
přemohl a zapudil. Tak praví pověst.
Tajné učení spojuje pád člověka se Satanem a naznačuje, že Satan je
držen v oblastech pekelných jen zkažeností člověka. Jako Lucifer se stal
Satan světlem spoutaným temnotou, inteligencí ponořenou do nevědomosti.
Pouze vzestup člověka nad jeho nejhorší povahu může spasit Satana od věčných
muk. V této staré báji je podivuhodná pravda. Satan je představován jako
bytost topící se v božském oceánu Binahu. Kdo se pokouší zachránit, je
stahován a utápěn Satanovými zápasy. Jen nejsilnější ze silných se mohou
zachránit svou schopností vzdorovat jeho úsilí. Máme zde obraz energie
přemáhající netečnost, nebo alegorii zlata vznikajícího přeměnou za Saturnova
olova.
Toto téma „spasení Satana“ je základem některých obskurních a převážně
orientálních kultů. Na neštěstí může být snadno vykládáno nesprávně a pak
je velmi špatné. Snad nejlepší přístup k němu měli Jezidé. Jednou z pomatených
odnoží takových nauk byla sekta Chlystů, ke které příslušel Rasputin. Ti
vyvozovali, že jestliže Kristus přišel spasit hříšné, pak čím více kdo
hřeší, tím více spásy se mu dostane. Je to něco podobného jako dítě, které
se snaží co nejvíce zlobit, jen aby přivábilo pozornost dospělých. Lidé
musí opravdu „spasit Satana“ neboli „překonat zlo dobrem“. Není jiné cesty
než tato nejtěžší.
„Zachraňování Satana“ může být nejnebezpečnější hrou na světě, jak hodně
lidí poznalo na své vlastní kůži. S tímto úkolem není ochoten pomáhat druhým
nikdo, kdo se ho sám již nezhostil. Kdo nedokáže plavat v oceánu Binahu,
není schopen se pokoušet o záchranné akce. Nekonečná trpělivost a porozumění
jsou předpokladem pro všechny, kdo mají přežít za podmínek navozených Binahem,
a jejich heslem musí být věčná ostražitost. Říká se, že kdyby Nejvyšší
zavřel jen na vteřinu oko, celý svět by okamžitě zmizel. Cafkiel může být
v tomto smyslu považován za Oko neustálé bdělosti nebo za nepřetržité vědomí,
ve kterém jsme navždy uzavřeni.
V jiném smyslu je Cafkiel oknem Božím v nás, které nás pozoruje, jací
doopravdy jsme ve vztahu k velké skutečnosti. Jsou okamžiky, kdy se můžeme
vidět zlomkem takového zraku, a tento zážitek může hluboce otřást naší
duší. Jestliže nikdo, kdo spatřil Boha, nezůstal naživu, kdo spatřil člověka
a zůstal zdravý? Jen když jsme překročili Propast a dosáhli bezpečné náruče
Velké matky v Binahu, můžeme se bez obav ohlédnout zpět. Retrospekce je
vždy nerozumná, pokud jsme se neosvobodili od podmínek, které jsou za námi.
Právě tak i v Binahu je pro nás nejlepší se nořit do moudrosti a dosažení,
ke kterým musíme dojít s Cafkielovou pomocí.
Před činností jakéhokoliv druhu by měla předcházet bdělost a myšlenka,
zaostřené pozorováním. Toto jsou tři nejvyšší na jakémkoliv stupni bytí.
Rozhodujícím činitelem mezi činností a nečinností je Daat, s jejím okamžitě
štěpivým spojením mečového mostu mezi nejvyšším světem abstraktního vědomí
a vnějším světem konkrétního stvoření. Nikdy nerozhoduje, ale dává podklady
k rozhodování. Bez něj by nebylo možné o ničem rozhodovat, neboť by nebyl
možný žádný výběr. Dokud nevznikl pilíř levé ruky v Binahu, nebyly rozdíly
polarizovaného vědomí.
Zde jsme zpět u mýtu o počátcích světa z Genesis a u spojení ženy a
první matky (Evy) a takzvaným „zlem“. Je to mýtus na své nejvyšší úrovni.
Abychom ho pochopili v pojmech Stromu, je nejlepší, když si představíme
otáčející se kotouč, postavený svisle, hranou k pozorovateli. Ten by představoval
přímočarý oběh energie Keter vyzařující ze sebe jedině přes Chochmu a okamžitě
zase zpět. Jediná činnost s jedinou možnou variantou ve značné rychlosti,
neboť by nebyl žádný jiný rozměr. Nic by nemohlo existovat vyjma bytí,
uznávající nebe jako sebe a nic víc. Aby se bytí rozšířilo dále než k sobě,
potřebujeme další rozměr, jehož nositelem je Binah. Představme si další
kotouč, rotující kolmo k prvému. Ten koná fyzicky nemožný úkon a protíná
pohyb prvého. Kombinováním rychlostí těchto dvou imaginárních kotoučů se
stane „počet“ všech věcí možných.
Dokud nevzniklo levostranné omezení ženského Binahu, nic dalšího nemohlo
být stvořeno ani v mysli ani ve hmotě. Je proto technicky správné, když
se řekne, že ženský princip umožnil poznání mezi dobrem a zlem (Daat),
ale současně umožnil i všechno ostatní poznání. Jakmile jednou Binah existuje,
je rozdíl mezi pravým a levým, černým a bílým, tím a oním atd. Jakmile
se z jednotky stane dvojice, existují automaticky trojice, které se kombinují
do čtveřice, a tak je vysloveno mocné jméno (JHVH).
Jako obdobou světla je Keter světlem samým, Chochma je schopností vidět,
Binah je čidlem vidění a Daat tím, co je viděno. Pozorující je bdělostí
matky, pozorující své děti vždy v co možná nejlepším světle. Cafkiel je
také ženskou zvědavostí v její nejvyšší podobě a nic na světě neunikne
archandělovu zkoumavému pohledu. Kdekoliv je jakékoliv oko otevřené, dívá
se jím Cafkiel. Je zrakem světla, jímž samo božství „poznává a pozoruje
vše, i naše nejskrytější myšlenky“. Je přirozeným patronem rozjímání a
kontemplace, k němuž bychom se měli obracet o pomoc a vedení při tomto
velice důležitém mystickém cvičení. Jako oko mezi světly, může nás Cafkiel
přivést do styku s jinými oblastmi, než je naše vlastní, ale to samo nestačí.
Musíme ještě vědět, jak se máme chovat vůči tomu, co vidíme, a bude dobře,
všimneme-li si, že Porozumění sousedí na jedné straně s poznáním a na druhé
s Moudrostí.
Abychom porozuměli Porozumění, musíme dosáhnout božího aspektu Binahu
v:
ACILUTU, Světě počátků, božský aspekt ELOHIM
I když toto jméno bývalo překládáno jako „pán Bůh“ nebo v jiných maskulinních
tvarech, znamená v podstatě „Bůh Matka“ na rozdíl od „Boha Otce“. Otcovský
vliv sahá zpět do raných dob semitských kmenů, kdy kmeny na jihu Palestiny
uctívaly Otce JAHVE a severní kmeny uctívaly Matku ELOAH. Nakonec se shodli
na kompromisu představou božství jako čistého ducha. JAH a EL uzavřely
manželství jako JO-EL, ale maskulinita semitismu nabyla v náboženství vrchu.
Kabala dále tajně učila, že božství je čistou silou s dvojí stránkou, mužskou
a ženskou. To byl nejsnazší způsob, jak mohla lidská mysl pochopit představu
polarizovaných sil. Binah jako nejvyšší představa božského ženství by se
proto měla nazývat ELOAT ELOHIM, Bohyně bohyň, nebo Velká matka.
Jestliže božský ženský aspekt umožnil nedokonalosti ve spodní části
Stromu, činí jen on dosažitelnou dokonalost směrem nahoru. Nikdo nedojde
k Otci jinak než prostřednictvím Matky, praví staré úsloví, v kabale tomu
tak opravdu je. Bez mateřské představy božství bychom nedosáhli našeho
skutečného duchovního znovuzrození. Dokud nedosáhneme lůna Binahu a neprojdeme
těhotenstvím na nejvyšší úrovni, nemůžeme se skutečně „znovuzrodit v duchu“.
Vyšli jsme z jejího lůna především proto, abychom získali zkušenost, a
musíme se k ní vrátit pro dokonalé porozumění. Nemohu vám obyčejnými slovy
vysvětlit, jaký typ porozumění vám dá Binah, ale zhruba je to porozumění
tak úplné, že nepotřebuje zkušenost.
Jako lidé si nedovedeme představit, jak by někdo něčemu mohl tak dokonale
porozumět, aniž by měl alespoň nějakou formální zkušenost. Jak je třeba
možné porozumět lásce bez emocí a pocitů? Člověk to ovšem nedokáže, ale
pro božství je to normální schopnost. Pravé porozumění je obsáhnutím, zahrnutím
porozuměného do celého bytí porozumívajícího. Taková je božská matka, která
nás zahrnuje v sobě. To je intuicí nebo-li „vnitřním učením“. Je to prosté
„obrůstání“ věcí, až se stanou podstatnou složkou toho, kdo je obsáhnut.
Je to cesta ženy a metoda matky.
Magickým obrazem ženy je přirozeně obraz zralé ženy nebo matky, občas
znázorňované, jak se vynořuje z moře a drží pohár. Příležitostně je užíván
symbol lampy zahrnující všechny nejvyšší sefiroty. Keter je pak plamenem,
Chochma olejem, Binah nádobou a Daat tím, co je ozařováno. Nerozsvícená
lampa (zřídka užívaná) je Binahem, plodným nebo neplodným podle toho, je-li
naplněná olejem (semenem světla) nebo prázdná.
Samo o sobě neprožívá porozumění Binahu nic. Jsme to my, její děti,
kteří procházíme zkušenostmi, které její porozumění neustále vstřebává.
Když se povzneseme k její úrovni a porozumíme jejímu způsobu působení,
nebudeme získávat poznání kousek po kousku sami pro sebe, ale budeme ho
schopni obsáhnout celé najednou prostřednictvím druhých. Jako fyzická analogie
mohou sloužit zážitky tělesných extrémů, jako jsou prsty na rukou a na
nohou, které mozek spojuje do jediného dění. Tak i božský aspekt ELOAT
ELOHIM rozumí tomu, co se děje se vším, co žije a čeho Ona je vzorem.
Někdy je Binah znázorňovaný jako archa nebo truhlice, plovoucí na oceánu
věčnosti. V ní jsou semena všech podob života a jejich porozumění. To nám
okamžitě připomíná egyptský ekvivalent, obsahující tělo Osirisovo a archu
úmluvy s jejími symboly. Všechny mysterijní kulty používaly archy nebo
schránky, pevné, nebo v podobě košíku, jako byl koš z lýka, obsahující
myši a koťata, aby znázornil život živící se jiným životem, až do nekonečna.
Symboly mateřství jsou doslova všude. V dávných dobách kamenných byly ploché
kameny „Matkami“ a vzpřímené kameny „otci“. Země byla matkou, obloha otcem
a déšť padajícím semenem otce. Nemůžeme uniknout těmto představám božství,
kamkoliv se obrátíme, a proč bychom se jim měli vyhýbat? Jen pošetilci
se dívají spatra nebo přehlížejí základní mateřské mýty o svém vlastním
bytí. Jsou to klíče nejvyššího království.
V hebrejské kabale jsou tři písmena, A, M a Š, nazývána mateřskými písmeny
spojenými s Binahem a jejich kombinováním je dosahováno mnoha mystických
významů. Prostým výkladem je ovšem to, že tato písmena jsou univerzálními
zvuky, které dělají matky na své děti. Zvuk Ah, ah je výstražný a varovný,
Mm Mm je důvěrný a něžný, kdežto Š Š je uklidňující a konejšivý. Tato řeč
je společná všem matkám, všech věků, neboť její zvuky překračují řeč a
k čemu jsou slova, když dosáhneme plného porozumění. Většina tak zvaných
„magických“ slov nebo „jmen síly“ jsou dokonale přirozenými zvuky, spojenými
s různými projevy života. Tak třeba mimo mateřských zvuků ještě napodobují
zvuk mořského přílivu, jehož vlny se tříští o kamenitý břeh. Matka-moře
se domlouvá a Matkou-zemí.
Ve spojení s tím bychom si měli všimnout, že i když je Velká matka znázorňována
jako nekonečný oceán v Binahu, nepohybuje se voda ze své vlastní vůle.
Její přirozená povaha je klidná a tichá. Vodou pohybuje mnoho různých sil,
ale sama o sobě je nehybná. Snad jeden z nejplastičtějších popisů Binahu
se podařil Charlesi Kingsleymu v knize „Děti vody“, jako „Matka Staralka“.
Žákům kabaly, kteří ji neznají, se opravdu vyplatí si tuto knihu sehnat
a přečíst. A rozhodně bude dobré, když se k ní vrátí vždy, kdykoliv se
budou zabývat Binahem.
Vrátíme-li se k přirovnání stvoření na nejvyšší úrovni ke dvěma rotujícím
kotoučům, vidíme teď, jak do něj zapadá třetí prvek. Prvý, svislý, je za
Keter, druhý vodorovný je pro Chochmu a třetí příčný je za Binah. Rozpětí
kotoučů nebo sfér znamená prostor a rychlost, jejich otáčení určuje čas.
Toto kinetické znázornění stvoření má velký kabalistický význam při studiu
tří nejvyšších sefirot, protože znázorňuje působení jejich zvláštních sil
ve směrech navzájem kolmých, umožňujících maximální množství variací. Takový
je jejich vzájemně dokonalý vztah, představující celý v sobě obsažený obrozující
kosmos v dokonalé rovnováze jako úplný celek. Svět stvořený tak, jak by
měl být, spíše než takový, jak ho známe.
Když zkoumáme Binah a její božský aspekt, měli bychom se pokusit o představu
mateřství v jeho nejvyšším stavu, namísto abychom ho jen porovnávali s
tělesným mateřstvím, takovým, jaké vidíme zde na zemi. Pohlédneme-li zběžně
na biologický obraz této planety, získáme všeobecný přehled nesmírně hojného
plození na nejvyšší úrovni a nejméně hojného, ale nejlepšího na vrcholu.
Je určitý vztah mezi časem, druhem a jakostí, který je možné sledovat i
u lidí. Nejméně vyvinuté populace mají nejvyšší porodnost s nejvyšší přirozenou
úmrtností, která ji vyrovnává. Jak stoupáme po vývojovém žebříčku, vidíme
snižující se porodnost za lepších podmínek tak, jak stoupáme k vrcholu.
Kdybychom dovedli toto schema k jeho teoretickému vrcholu, uviděli bychom
obraz ráje. Mužsky i žensky polarizovanou osobu v soběstačném stavu bytí,
jak naznačuje báje o ráji.
Mateřství Binahu není zřejmě pozemské povahy, rozmnožování se pro zánik.
Je jedinečné ve svém vlastním stavu, vyzařujíc sebe ze sebe a vstřebávajíc
se do sebe v dokonalé spojitosti stvoření nebo kosmické konstanty. Učiníme-li
nedokonalé lidské přirovnání, bude vypadat asi takto. Muž i žena se spojí
a zplodí chlapce. Prvotní muž zemře a přejde do syna. Syn se spojí s matkou
a zplodí dceru. Prvotní matka odumře a přejde do dcery, která se spojí
se svým bratrem, a tento cyklus se opakuje do nekonečna. Ve skutečnosti
je to samoobrodný cyklus nebo ideál věčného pohybu.
V této ideální mateřské funkci působící v uzavřeném kosmu není nic příliš
abnormálního. Po několik let se naši vědci pokoušeli vytvořit takové podmínky
v kosmických lodích, aby se život kosmonautů udržoval v uzavřeném okruhu.
Zahradní jezírko je jiným příkladem soběstačnosti, i když ne dokonalým,
protože potřebuje vnější sluneční energii, aby se udrželo v chodu. Na nejvyšších
úrovních Stromu obnovuje neustále Velká matka Otce-život prostřednictvím
Syna-život a tak pokračuje božská nesmrtelnost.
„Pád“ přišel přes Poznání (Daat), promítnutím z Binahu přes Propast
do objektivního projevení se ve hmotě. Jakmile k tomu došlo, byla ztracena
původní rovnováha a my doposud zápasíme s následky tohoto vývoje. Někteří
lidé říkají, že jsme již prošli nadirem a teď jsme již na cestě k naší
prvotní dokonalosti. Ať je tomu jak chce, prvotní „pád“ nebyl pádem lidstva,
ale božství. Krátce řečeno, Bůh upadl do a jako lidství. Oceán Binahu se
přeplnil a pohár se převrhl. Tímto prolomením prvotního kosmického koloběhu
v Binahu (ženský aspekt) došlo k rozšíření bytí přes Propast a vytvořil
se zbytek schematu Stromu. Naším úkolem je sledovat cestu návratu, až se
opět staneme částí prvotního schematu.
Představy božství v nejvyšších podmínkách jsou vždy neuspokojivé na
lidské úrovni pro naši naprostou neschopnost myslet jinak než formálními
způsoby. Na to se musíme připravit a spokojit se s jakýmkoliv symbolickým
přirovnáním, jaké jsme schopni používat. Abychom dosáhli ELOAT ELOHIM Binahu,
potřebujeme její vlastnosti nekonečné trpělivosti, skutečné pokory a schopnosti
porozumění, založené na plném uznání toho, čemu chceme porozumět. Nejpevnějším
základem, po němž se k němu můžeme přiblížit, je důvěra dítěte v jeho matku.
Vzdor nesmírnému množství látky týkající se Binahu, kterou jsme se ještě
nezabývali, musíme pokračovat ve svém výstupu k vrcholku Stromu a postoupit
dále k
12.
Sefira Chochma, Moudrost, 2
Konečně jsem dosáhli vrcholu bílého pilíře a navázali styk s Otcem moudrosti.
Někteří novodobí kabalisté sem přiřazují Neptuna jako Zemětřesa (sílu)
a otcovskou postavu, ale mimo odlišení Otce-oceánu v Chochmě od Matky-moře
v Binahu nám toto přiřazení Neptuna příliš nepomůže.
Chochma je shodná s řeckou Sofií neboli duchem moudrosti. Je ztotožňována
se základním principem všeho náboženství a je schopností, jíž božství projevuje
svou existenci. Při sestupu po Stromu je moudrost prvním krokem Boha, ale
při našem vzestupu je poslední vlastností, kterou získáme. Božství je moudré
před nějakou událostí a člověk až potom.
Tím, že je moudrost symbolicky znázorněna zvěrokruhem, se naznačuje,
že je obsáhnutím všech věcí ze všech směrů. Navíc můžeme zvěrokruh spojovat
se všemi symboly moudrosti, jako jsou hexagram, kruhový kříž atd. Při sestupu
po Stromu máme střed v Keter, pak kruh stvoření v Chochmě a pak planetární
přívlastky ostatních sefirot. Pravda, na Neptuna se díváme jako na boha
schopnosti usuzovat a astrologicky je silou probouzející vnitřní bdělost,
ale staré spojení se zvěrokruhem spojuje s Chochmou prostor, na rozdíl
od Binahu spojovaného s časem. Původně bylo jen deset znamení zvěrokruhu,
jedno pro každou sefiru. Dnešních dvanáct znamení bylo rozděleno velmi
nevhodně po různu mezi cesty moderními západními kabalisty s malou astrologickou
zkušeností. Nehodí se vůbec do plochého schematu Stromu.
Abychom přizpůsobili Strom dvanácti znamením zvěrokruhu (nebo dvanácti
znamením Stromu), musíme použít dynamické schema. Keter a Malkut jsou čepy,
Chochma obvodem zvěrokruhu a ostatní sefiroty se otáčejí okolo Tiferet.
To je velmi názorný model pro lidi s dobrou představivostí, zejména, když
je i vnitřní konstrukce pohyblivá.
Takové využití Stromu by mohlo překvapit nebo i polekat kabalisty staršího
typu, ale je osudovou chybou představovat si Strom jen jako plochý barevný
obrazec na čtverci papíru. V takové podobě nám toho řekne málo, neboť zůstane
tuhý jako mysli těch, kteří si ho nedovedou představit jinak. Ec Chajim
je ve své podstatě živý se všemi vlastnostmi života. Pohybuje se, roste,
mění svůj vzhled podle ročních dob a chová se podle svých vlastních pravidel.
Zásady tohoto chování jsou stálé, ale jeho využití je nekonečně rozmanité.
Proto mělo tak málo smyslu spojovat jeho Cesty s pevnými tarotovými a jinými
přívlastky nebo se i omezovat na třicet dva Cest. Strom může nabídnout
mnohem víc. Není vůbec žádný důvod, proč by cesta neměla mít nic přisuzováno,
za předpokladu, že si uvědomíme, že tyto přívlastky mají sloužit čistě
jen k navázání vědomého kontaktu s různými body Stromu. Strom si nevyrábí
žádnou symboliku, kterou by se nám chtěl vysvětlovat. Symboly si vytváříme
sami a máme právo je používat, jak nejlépe dovedeme. Jestliže jsme došli
až k Chochmě, získali jsme samotný princip moudrosti.
Musíme porozumět (prostřednictvím Binahu), že moudrost Chochmy není
nějakou formou učení, schopností paměti nebo jiným nahromaděním mentálních
energií. Chochma není formou ničeho, neboť je silou, čistou nefalšovanou
energií na nejvyšší úrovni. Maximální využití tlaku. Plný potenciál energie
využité k zachování existence v projeveném světě. Kdyby nebyl snížen jinými
sefirotami, naše dnešní životní formy by neexistovaly. Tak, jak jsme ve
své lidské podobě, nemohli bychom žít ve stavu čisté moudrosti, stejně
jako bychom nemohli plavat v kotli roztaveného kovu. Máme sklon představovat
si „moudrého“ člověka jako odpočívajícího starého filosofa, ale není to
správné. Moudrým je ten, kdo správně využívá energii, a nejmoudřejším ze
všech je ten, kdo používá největší sílu nejlepším způsobem. To je spíše
božské působení než lidské, a jeho kořeny jsou v Chochmě.
Moudrost je skutečně správně využitou silou a pravou moudrost nelze
uplatnit bez síly, i když je možné používat sílu bez moudrosti, jak víme
z vlastní zkušenosti. Měli bychom porozumět použití síly a vědět, jak ji
máme využívat, ale jen opravdový mudrc je schopen správně zacházet s energií.
V tom je rozdíl a zde je také smysl Chochmy: posvátná moudrost jejího působení
ustanovující existenci v její nejjemnější podobě (Chochma působí v Binahu).
Nemá smysl dlouze diskutovat o tom, proč a nač „upadlo“ bytí ze svého prvotního
dokonalého uspořádání. Naším úkolem je pracovat na opětném obnovení dokonalosti,
nebo jinými slovy, získat pravou moudrost v Chochmě.
Schéma moudrosti ve světě projevení se je také schematem síly, a to
kruhovým postupem neboli zvěrokruhem: Prostor nad čas. Dvanáct znamení
pokrývá všechny možné úhly bytí, neboť bychom si neměli představovat zvěrokruh
jako úzký rovníkový pás, ale spíše jako dílky pomeranče, tvořící zvláštní
oblasti jediného celku. Ty zahrnují doslova vše, protože jsou vším. V jejich
uspořádáních a vzájemných vztazích jejich obsahů je moudrost projevující
se jako zákon, pořádek a vesmír.
Zde můžeme vidět symboliku kružítka a čtverce v akci. Keter otevírá
kružítko do požadovaného úhlu, Chochma opisuje kruh, Binah ho uvádí do
pohybu a Daat mu opisuje čtverec se stranami kolmými k jeho osám. Einsteinův
vzorec E = mc2je vzorcem nejvyšších sefirot na Stromě
života. E znamená Keter, m Chochma, c Binah a 2 Daat.
Jinak můžeme říci, že životní energie se rovná množství moudrosti, násobenému
dobou porozumění, která je umocněna množstvím poznání. Okruh vědomí zahrnutý
do tohoto vzorce je možné přirovnávat ke zvěrokruhu.
Stejně jako základní schema horoskopu, které je vztahem mezi nebeskými
tělesy a zvěrokruhem a naznačuje rozložení energií v průběhu lidského života,
a proto je porovnatelné s božským schematem. Bylo vhodně řečeno, že Bůh
je kruhem, majícím svůj obvod všude a střed nikde. Považujeme-li božský
obvod za jeho zvěrokruh a bod Keteru za jeho střed, dá nám rozložení sefirot
to, co by esoterický astrolog mohl nazvat „Božím horoskopem“. Studiem tohoto
všeobsahujícího diagramu je možné nalézt nejvyšší moudrost.
Při výstupu po Stromu nám dává Chochma se svým kruhem moudrosti nekonečné
rozpětí, po kterém bude následovat nekonečné stlačení v bodu Keter. To
je působením hexagramu. Zde máme sestupný trojúhelník, otevírající se až
k hraně bytí, a vzestupný trojúhelník, zužující se až ke konečnému bodu,
z něhož vše vychází. Činné vědomí působí ze středu symbolu. Dobrou pomůcku
pro rozjímání si zhotovíme, když si z tuhého papíru vystřihneme obyčejný
trojúhelník (třeba barevný) a umístíme ho hranou kolmo k zrcadlu. Soustředíme
nyní pozornost na rozhraní mezi skutečností a obrazem, až získáme pocit
totožnosti dvou zcela odlišných stavů vědomí. Může nám to dát i poznání,
že kruh nekonečné moudrosti Chochmy je jen bodem Keter, roztaženým do mezí
bytí, a ať kdy jakkoliv zmoudříme, vše se zase musí vrátit zpět do jediného
bodu svého účelu. Nic a vše jsou jedním a tím samým.
Hebrejský název pro zvěrokruh je mazlet – zastávky, který nám připomíná,
že účelem jakéhokoliv zvěrokruhu je získání stálého pozadí, na němž pozorujeme
pohyby planet. A přece si můžeme představit moudrost jako statickou. Její
zdánlivá stálost je relativní vůči všemu ostatnímu, ale pokud principy
moudrosti neustanovily vzájemné vztahy, nemohl z Chaosu vzniknout vesmír.
Musí zde být pevné hodnoty, k nimž je vztažen vědomý pohyb stvořeného
světa. Fyzikálně považujeme světlo za stálé. Za jeho duchovní ekvivalent
považujeme světlo Keter v množství Chochmy a v intenzitě Binahu. Ztratíme-li
dotek s našimi duchovními konstantami (jak se mnoha lidem stává), trpí
tím náš svět i my. Jistě najdeme nové podoby pro věčné hodnoty, ale jakýkoliv
kontakt je lepší než žádný.
Chrám moudrosti je podepírán dvanácti a ne sedmi pilíři, a těchto dvanáct
je zvěrokruhovým rozdělením existujícího vesmíru ve všech dimenzích, bez
ohledu na to, jakého názvosloví použijeme. Nemusíme je ztotožňovat jen
se znameními naší sluneční soustavy, ale můžeme je považovat za díly božského
obvodu, zahrnujícího VŠE.
Protože Chochma je obrazem otce, byla jí připsána falická přímka nebo
stojatý kámen jako symbol. Každý školák zná definici přímky jako „nejkratší
spojnice dvou bodů“ a to je také dokonalým popisem božské moudrosti. Nejvyšší
bytost je nejbezprostřednějším vztahem mezi dvěma body bytí. Jinak by se
zase vše obrátilo v chaos. Dříve než vezmeme přímku příliš doslova, musíme
si ovšem uvědomit její méně zřejmé důsledky.
Zpravidla se předpokládá, že konce přímky se nikdy nesetkají, ale to
platí jen v našem bezprostředním kosmickém okolí. Při prodloužení do nekonečna
se přímka stane kružnicí s nepředstavitelným poloměrem, kterou můžeme nazvat
božským zvěrokruhem. Toto je „magie“ kouzelnického prutu. Uvědomění si,
že je-li pozdvižen při nějakém obřadu, byla vzata „míra Boží“ a uznána
přítomnost univerzálního zákona. Silou prutu je moudrost. Ti, kteří nevidí
dál než k falickým významům v symbolech prutu, jsou velmi silně krátkozrací.
Moudrost byla vždy považována za konečný cíl okultních škol a zasvěcovacích
soustav. Pochybuji, zda některé dvě z nich se shodují v tom, co je to moudrost
a jak jí lze dosáhnout. Některé školy tvrdí, že moudrost nemůžeme vůbec
dosáhnout – ona přichází k nám. Zda je možné se moudrosti naučit nebo ji
vyučovat v obvyklém smyslu objektivního studia či ne, je velmi spornou
otázkou. Zasvěcenec se prostě stává moudrým. Moudrost je stavem bytí. Nejvyšším
možným. Jsme moudří – nebo ne. Pro nás, smrtelníky, je moudrost něčím,
k čemu rosteme a co získáváme na vrcholku Stromu života. Pro božství je
moudrost počátkem a pro lidstvo koncem.
Moudrost může snad být definována do určité míry jako stav naprostého
pochopení. Původní vševědoucí je úplným uvědomováním si všeho, co je. Prvotní
otcovství, okamžitá inteligence. V čase (prvotním mateřství) „upadá“ moudrost
do poznání, které musí být získáno řadou zkušeností a jednou věcí po druhé.
Jak „stoupáme“ nebo šplháme po Stromě, blížíme se ke konečné moudrosti,
které bychom měli dosáhnout v čistém stavu Chochmy a která překonává jak
poznání, tak i porozumění. Potom bychom již neměli poznávat věci, abychom
zmoudřeli, ale protože budeme moudří, budeme znát vše potřebné.
To je postup, vysvětlovaný zasvěcencům. „Nerozumní“ hledají moudrost
tak, že se snaží získat poznání kousek po kousku jako straky. Svůj malý
poklad si nemohou vzít s sebou přes Propast, ani si ho nemohou uchovat
na dobu, než se pro něj vrátí. Zasvěcenec světla nemaří čas sháněním rozumových
poznatků po celém světě, protože to je, jako by chtěl naložit na vůz písečnou
pláž zrnko po zrnku. Tím, že zasvěcenec překoná čas, ztotožní se s prostorovou
moudrostí obsahující čas, a tím obsáhne i všechny zrnka bytí současně.
Získá poznání moudrosti a ne moudrost poznáním.
Nikdy bychom si neměli plést moudrost s poznáním. Základní rozdíl je
v tom, že moudrost působí vždy správně, protože vychází jen z věčného dobra.
Poznání může působit správně i špatně, neboť pád člověka nezpůsobily principy
dobra a zla, ale jejich poznání. Pravá moudrost je nad možností konat dobro
či zlo, protože vychází přímo z konečné správnosti a doslovně nezná špatné.
To je pravou povinností rajského stavu. Při výstupu po Stromě nás poznání
přivede k Propasti a ukáže nám mečový most před námi, ale pokud nám meč
neustálí moudrost a porozumění, nebudeme moci průrvu překročit. V obnoveném
království je Daat podnoží, Binah trůnem, Chochma žezlem a Keter korunou,
„a jediný pán, dobrotivý král, vládne ze svého posvátného sídla ve věčnosti“.
Magickým obrazem Chochmy je ovšem mužská postava otcovského vzhledu
s plnovousem. Vousy se spojují s moudrostí proto, že se předpokládá, že
dokud člověk není tak starý, aby mu narostly dlouhé vousy, nežil ještě
dost dlouho, aby ji získal. Staří kabalisté se hodně obírali symbolem vousů
a dlouze uvažovali o tvaru každého vlasu ve vousu Makrosofově (které tvořily
cesty moudrosti). Pro orientální mysl byly vousy symbolem moudrosti a božský
vous byl nadneseně nazýván „pravdou všech pravd“. Jeho třinácti podobami
jen dvanáct znamená tvořící Celek a třináctka je také počtem mistra s jeho
dvanácti učedníky, uznávaným většinou moudrosti v posvátných mysteriích.
V kabale znamená třináct deset sefirot a tři závoje.
Snad má svůj význam, že hebrejské slovo pro otce je aba, pocházející
od AB, prvních dvou písmen abecedy, a otec moudrosti je druhou sefirou.
Gramaticky správně má být moudrost rodu ženského, ale kabala ji umisťuje
na vrchol bílého, mužského a kladného pilíře, spolu s obrazem otce. To
vhodně kontrastuje se zdánlivě mužským obrazem Saturnu na špici ženského
pilíře, neboť to ukazuje změnu polarity mezi různými úrovněmi existence.
Tradice praví, že duše má opačnou polaritu než tělo, ve kterém sídlí, ale
hlavním významem tohoto jevu je to, že dokonalost vzniká z rovnováhy mezi
oběma mezemi. Schéma Stromu na to upozorňuje.
I když je Chochma podle svého čísla na Stromě před Binahem, není výše,
ale na úrovni s Velkou matkou. Obě by měly být považovány za nerozlučné
– jako dva konce jednoho prutu. A jak jsme se učili, dva konce prutu se
při protažení do nekonečna spojí. Tak je tomu i s Chochmou a Binahem. Celý
strom je možné rozšířit na základě principu kruhu a naše vědomí se rozšíří
s ním. Neustále se nám říká, že hlavním cílem zasvěcení je rozšíření vědomí,
tak proč bychom se toho měli obávat?
Otec nemůže existovat bez matky, která ho doplňuje, a změna z otce (ABA)
na matku je jen záměnou středního písmene (AMA), Bet, dům, se mění na Mem
vodu, které je třináctým písmenem jak hebrejské, tak i latinské abecedy.
Zde máme symboly Velké hlavy Makrosofa (muže) vystupující z vody (ženství)
tak vysoko, až vous má třináct uspořádání (nebo kroků v lunárních měsících
tvořících úplný okruh). Díváme-li se na jeho tajemství, vidíme spíše duální
vztah muže-ženy než samotný mužský princip. Chceme-li do něj dále proniknout,
musíme se setkat s jeho anděly působícími v jejich vlastním světě:
JECÍŘE, Světě utváření, řád andělů OFANIM
Slovo ofanim znamená kola, ale pochází od kořene AVT, „obklopit nebo
obklíčit“, a bývalo používáno k označení drtícího kola mlátičky. V biblických
dobách to byl jen neohrabaný válec (falický sloup) tažený volem dokola
po obilí. To symbolizovalo vymačkávání otcovského semena na matku (zemi)
a znázorňovalo soulož. Je to také spojeno s pomalým mletím božích mlýnů,
což je velice starý sexuální eufemismus, stejně jako fatalistický.
Na nejvyšších úrovních jsou ovšem Ofanim „obklopujícími“, neboli tvůrčím
ekvivalentem zvěrokruhu. Všechna aktivita je cyklická a Ofanim jsou pověřeni
udržovat projevený svět v pohybu. Usměrňují sílu do tvaru a začínají křivky
v časoprostoru. Naše kolo života a smrti, sluneční cykly a každá kruhová
a obléhající energie je závislá na Ofanim. Jsou koly vesmíru, jejichž pomocí
pracuje jeho mechanismus působící, že počátky a konce se setkávají tak,
že se vše vyvíjí. Evoluční spirála je jejich schodištěm a jsou závity hada
moudrosti okolo Stromu.
Prvotní energie vychází z Keter jako záření, které by samo o sobě nic
nevytvořilo, pokud není programováno a uzpůsobeno podle kontrolovatelných
pozitivních zákonů. K tomuto druhotnému uspořádání počáteční síly dochází
v Chochmě, kde je „poutána“ nebo „odrážena“ tak, aby byly umožněny opakovatelné
cyklické postupy energie. Bod Keter se prodlužuje do přímky a probíhá jako
kruh působením Ofanim. Ti vytvářejí moudrost Boží, protože pokud by prvotní
síla nevěděla, co má počít sama se sebou, kosmos by nemohl vzniknout. Bylo
řečeno: „To, co odchází, musí se vrátit k sobě.“
Jako mlýny boží působí Ofanim otáčení osudu nebo karmy jako akci, vyvolávající
svou vlastní reakci. O karmě toho snad byl napsáno víc než o kterémkoliv
jiném okultním námětu, i když málokteří komentátoři se spolu v něčem shodují
více než v její nevyhnutelnosti. Naše čistě lidské představy o odplatě
a „splácení kosmických dluhů“ vyžadují značné opravy. Kdokoliv, kdo si
představuje, že když A zabije B, musí pak podstoupit totéž nebo ještě něco
horšího v následující inkarnaci, by se měl pokusit o něco víc, než je tato
dětinská úroveň myšlení. Jestliže A nebo B nepřijdou na jiný způsob řešení,
pak se budou navzájem vesele vraždit tak dlouho, až je navždy pohltí Propast.
Okruh činnosti odříznutý od svého zdroje energie vyhasne, stejně jako se
zastaví vypnutý motor, a to se stane i tomu, kdo se odřízne od boží moudrosti.
Karma pochází především ze síly a ne z tvaru. Je-li na své nejvyšší
úrovni vyrovnána, nemusí působit na útvary na nižších úrovních. Můžeme
sledovat jen formální působení karmy vytvářené Ofanim v tomto světě, protože
jsme se nedostali dost vysoko, abychom nalezli jejich energii a přeměnili
ji ve vyšší cykly, nežli jsou hmotné. Ztvárněnou karmu je možné překonat
a osudovou sílu, která by si v pozemských podmínkách vyžádala dobu mnoha
životů, je možné duchovně překonat za několik vteřin. To je pravým „odpuštěním
hříchů“, založeným na našem vlastním pozvednutí se nad úroveň jejich nejhorších
účinků. Čím více se přibližujeme božské moudrosti Chochmy, tím více se
přiblížíme i uzavření ofanických cyklů kontrolujících náš osud a tím více
energie můžeme vyvážit na nejvyšší úrovni.
Kruh je kruh. Představme si, že jej vytváříme fyzicky obcházením našeho
magického kruhu o průměru několika metrů. Pak si vytvoříme další uvnitř
prvého a tak dále, až dojdeme ke středu, kde se naše chození do kruhu zredukuje
na otáčení se kolem vlastní osy. Nakonec se přestaneme i otáčet, protože
už ani na to nebudeme mít místo, ale budeme se ještě otáčet v představě,
až dosáhneme mentálních mezí a budeme přinuceni otáčet se jen duchovně.
Ve skutečnosti nemůžeme dojít až tak daleko, ale znázornili jsme si tak
působení Ofanim. Teoreticky zahrnují ústřední okamžitý kruh s minimálním
pohybem nulových cyklů.
To je také takzvaný základ „magie“. Poměrně malý okruh energie vybavený
maximální intenzitou v blízkostí jeho zdroje vytvoří značně zvětšený okruh
účinků s úměrně sníženou intenzitou na značně rozšířenou oblast prostoru
a času. Z čím vyššího místa na Stromě je energie odebírána, tím širší bude
její vliv v hmotných podmínkách, pokud nebude zaměřena k nějakému určitému
účelu v čase a v prostoru. Okultní a magický výcvik je zaměřen k navázání
a ovládnutí energetických okruhů z co možná nejvyšších úrovní. Čím více
se dokážeme přiblížit k nejvyšším sefirotám, tím větší bude účinek kdekoliv.
Tak např. abychom vyvolali řetěz jevů na zemi, vyvolali bychom jednu počáteční
energii v „nebi“, jakmile jsme jednou docílili spojení se správnou Cestou.
Jediný úder do gongu vytvoří mnoho následujícího hluku a jediný dobře mířený
úder uvolní celou lavinu.
Na štěstí pro nás je energie v Chochmě ve své plné síle lidem nedostupná.
Jen opravdu málokdo dojde k jejímu ekvivalentu na naší úrovni nebo se vůbec
pokusí získat její nepatrný zlomek. Když uvážíme, že původní okruh energie
(představovaný božím jménem) přivedl k bytí celý vesmír, není divu, že
toto jméno bylo prohlášeno lidmi za nevyslovitelné. Přesto však působí
řád andělů Ofanim v našem dohadu a vyvolává životní nebo energetický okruh
na zemi nebo kdekoliv jinde.
Při výstupu po Stromu jsou Ofanim opravdu „mlýny Božími“, meloucími
nesmírně pomalu. Ve skutečnosti drtí různá schemata rozličných energií
a redukují je zpět na jejich původní schema prvotní energie tak, aby mohla
být vstřebávána zpět do svého keterického zdroje. Dokážeme-li si představit
každý ohlas Jediného tvůrčího výkřiku zapojený zpět do jejich zvukového
okruhu, dá nám to představu, jak pracují Ofanim na Stromu směrem vzhůru.
Pro ilustraci si můžeme představit táhlé zvolání nebo úder na gong nahrané
na pásek a zvolna puštěné pozpátku. Jenomže Ofanim nikdy nepůsobí pozpátku.
Náhon kola se vždy otáčí kupředu, aby se v zenitu spojil.
Takové procesy můžeme pozorovat na lidské úrovni, když sledujeme život
nesčetných jednotlivých duší, vlečených spolu dokola jednou inkarnací za
druhou tak dlouho, až se postupně navzájem přizpůsobí a dosáhnou vzájemné
snášenlivosti. Něco podobného můžeme vidět na břehu moře, kde je písek
výsledkem miliony let trvajícího působení mořského příboje. Působení Ofanim
je univerzální. Náš krevní oběh a srdeční cyklus jsou ofanické. Sledujeme-li
jejich dráhy na Stromě života, přivedou nás posléze ke konečnému cíli,
nebo ještě lépe, to co je nás toho hodno, k jeho zdroji. Dokážeme-li vytrvat
ve svém úsilí o zdokonalení se, měli bychom dosáhnout jeho vrcholu v Keter.
Jinak nás mohou vést Aralim různými cestami.
Lidská civilizace začala jistě objevením kola, a je dost možné, že ji
cyklotron ukončí a Ofanim budou moci vytvářet nové víry z našeho kosmického
prachu. Kdo ví? Jedině sama moudrost v Chochmě. Dříve či později musíme
dospět ke konci našeho cyklu na této planetě, který bude jen počátkem nových,
odlišných podmínek. Ať se již s námi stane cokoliv, neunikneme božím mlýnům
z této stránky moudrosti, a máme k ní ještě hodně daleko.
Rezonance, rytmy, frekvence a ono hrozné, pseudookultní slovo „vibrace“
jsou všechno ofanickým působením na hmotných i jiných úrovních. Opakování
„libovolně opakovatelného pokusu“ se považuje za skutečně vědecký důkaz
čehokoliv. To nemůže být tak docela správné, protože doposud nikdo neopakoval
žádný pokus, vědecký či jiný, vícekrát než v určitém omezeném počtu. Poučka
by měla znít: „opakovatelné v potřebném počtu“, neboť Ofanim jsou aktivními
duchovními hnacími silami a ne bezduchými razítky jakékoliv živé činnosti.
Nikdy nesmíme zapomenout, že jsou moudrostí v akci.
A nyní nás sami přivedli k místu, kde se máme setkat s jejich archandělem
v
BERIAHU, Světě utváření, archanděl RACIEL
Raciel je možné přeložit jako Posel nebo Vyslaný Boží. Znamená to posla
nebo vyslance, pověřeného nějakým specifickým posláním, o kterém se předpokládá,
že se po splnění svého úkolu vrátí ke svému vládci. Říká se, že stával
denně na hoře Horeb, kde pronášel tajemství světa hlasem zaznívajícím okolo
celé zeměkoule. Když byl Adam vyhnán z ráje, uvítal ho archanděl Raciel
a dal mu podivnou knihu, plnou tajemných návodů.
Tato kniha byla vyryta do safíru a Adam ji předal Noemu, od něhož přešla
přes Abrahama, Jákoba, Léviho, Mojžíše a Ješuu k Šalamounovi, králi moudrosti.
Tento působivý obraz není ničím méně, než co můžeme očekávat od archanděla
Chochmy. Je na vrcholu bílého pilíře a symbol posvátné hory je jen alternativou
Stromu. Umožňuje, aby moudrosti dosáhli všichni, kdo dokáží zaslechnout
jeho hlas, který stále obíhá okolo země svou ozvučnou energií. Je také
tím, kdo vštěpuje člověku po jeho pádu instinktivní moudrost a odpovídá
za jeho následující vývoj. Jeho „kniha“ je trvanlivá jako safír, nebo jinak
řečeno, tak jako sám život na této zemi. Raciel je všeobecně velmi dobře
symbolizován postavou moudrosti.
„Kniha Racielova“ měla skrývat tajemství hvězd. Dnes bychom ji měli
nazývat kosmickou alegorií. Podávala informace o dráhách (nebo cyklech)
nebeských těles a o jejich působení na celý stvořený svět, včetně osudů
lidstva, jak individuálních, tak i kolektivních. Zde byla mistrovská schemata
o drahách energie, ovládajících všechny aspekty projeveného bytí. Celá
moudrost světa skrytá v jediném kompasu. Kniha byla Adamovi platná jako
hebrejský slovník neobřezanému dřevu, ale kdyby obojí neexistovalo dříve
než oni, Adam by nezmoudřel a děcko by se nenaučilo své mateřštině. Moudrost
není nová. Je tak stará jako existence, neboť je cestou tohoto světa. Při
moudření vystupujeme po zužující se spirále o stoupající energii k téže
úrovni světla, z níž jsme kdysi upadli. Naše cesta je Cestou znovuobjevení.
Raciel nám nabízí svou knihu ke čtení, abychom mohli dosáhnout jeho moudrosti,
jakmile se naučíme číst jeho abecedu.
Moudrost je skutečně ve hvězdách. Odkud jinud bychom se jí mohli naučit?
Člověk vždy cítil, že jeho osud je spojen s hvězdami. Z astrologie se stala
astronomie a teď i astronautika. A přece, ať se staneme jakkoliv moudrými,
nikdy nepřekročíme prvotní moudrost Chochmy, ani když se staneme mistry
Racielovy „knihy“. Nasloucháme-li v rozjímání jeho hlasu vyslovujícím hlasitě
jeho tajemství pro všechny časy, dosáhneme moudrosti moudře. Může být slyšen
kdekoliv na světě těmi, kdo si dají práci a naslouchají. Racielův hlas
pronáší „poselství hvězd“ zemi z vnějšího a vnitřního vesmíru. Je jakousi
vysílačkou pro vědomí ze všech ostatních dimenzí pro nás na této zemi.
Bytosti starší a moudřejší, nežli jsme my, k nám tak hovoří ústy Racielovými.
Moudrost se nám jeví jako hvězda, můžeme si uvědomit její existenci,
pociťovat její vliv a uvědomovat si její význam, aniž bychom skutečně dosáhli
její podmínky. Moudrost Chochmy je od nás oddělena větší propastí, nežli
nás dělí třeba od Siria. Přesně ten samý instinkt nabádá lidstvo, aby se
snažilo vnitřně se přiblížit Chochmě a navenek ke hvězdám. Většina lidí
se domnívá, že je to proto, že lidé hledali vždy něco nového, ale ve skutečnosti
je to jakési vzpomínání. Chceme se vrátit tam, kam skutečně náležíme, a
Raciel nám to po celý čas připomíná. Ukazuje nám hvězdu, kterou musíme
v duchu sledovat, chceme-li se plavit kosmickým mořem.
Na vánoce zdobíme symbol stromu a hvězdy a připomínáme si pověst o mudrcích,
kteří následovali hvězdu, aby nalezli božství v lidství. Zpíváme také:
„Hvězdo moudrosti, hvězdo světla, hvězdo zářící královským jasem.“
A přece, kolik z nás si uvědomí kabalistický význam tohoto roztomilého
malého obřadu. Snad se Raciel usmívá na děti, z jejichž úst tato moudrost
vychází. Opakují vlastně jeho slova svým vlastním způsobem a vánoce jsou
dobou, kdy se tato země začíná vracet ke světlu. Hvězda má v křesťanském
mýtu veliký význam, jak doslovně, tak i obrazně. Bez ní by moudrost nemohla
působit ani by nebylo možné dosáhnout božství. Neporozumí-li tomu o vánocích
dospělí, porozumí tomu jejich děti, i když to nedokáží převést do slov.
Děti mají blíže k onomu typu vědomí, které není omezené na zvukový symbolismus.
Očekáváme-li, že Raciel bude mluvit jasnou češtinou, budeme čekat navěky.
Hlas moudrosti je písní samotného života, doprovázející hudbu sfér. Ničím
méně. Můžeme si překládat Racielova „slova moudrosti“ do jakékoliv řeči,
ale bude to jen náš pokus, jak vyjádřit jeho poselství. Pravá moudrost
má daleko k jakékoliv podobě lidské řeči nebo způsobu psaní. Skutečná okultní
tajemství nemohou být „vyzrazena“ z tohoto jednoduchého důvodu, že žádný
dosud užívaný způsob lidského vyjadřování je nedokáže vyjádřit, stejně
jako nelze slovy popsat modrou barvu.
To je důvod, proč kabala nebyla ve starších dobách zapsána, ale vždy
se o ní hovořilo jako o „přejaté nauce“. Kabalu nikdo nevyučoval, ta byla
a měla by být přijímána z vnitřních zdrojů. Staří kabalisté věděli zcela
bezpečně, že kabala je nepopsatelná, a proto vyjma několika obrazců se
ji nepokoušeli přenést na pergamen. Jen po uplynutí mnoha staletí, kdy
mysli mnoha lidí na zemi vytvořily jakýsi rezervoár mezi vnitřní a vnější
existencí, byly učiněny pokusy o spojení kabaly se slovy, které by bylo
možné napsat na papír. Musím říci zcela jednoznačně, že ještě nebyla a
nikdy nebude napsána taková kniha, která by mohla někoho naučit kabalistické
moudrosti. To není možné, ne z nedostatku dobré vůle, ale pro nedostatek
prostředků. Vše, co může jakýkoliv kabalistický spis učinit pro své čtenáře,
je, že je zásobí myšlenkami z jiných myslí. Nic víc.
Jestliže si někdo myslí, že se dokáže naučit kabale v deseti (nebo v
deseti tisících) snadných lekcích, pak je pošetilý, a nic než jeho vlastní
smutné zkušenosti za velice dlouhou dobu ho o trochu nepřiblíží k moudrosti.
Moudrost není věda, ale stav. Nikdo se „nenaučí“ moudrosti jako nějaké
úloze, ale vžívá se do ní. Každý musí získat moudrost sám pro sebe ze svého
zdroje, který si musí sám nelézt. Za žádné peníze na světě není možné si
koupit zázračné „okultní knihy“ plné „skrytého vědění“. Takové existují
jen ve fikcích, protože skutečná „okultní tajemství“ nejsou dostupná ze
stránek jakékoliv knihy mimo knihy Racielovy, a i když porozumíme její
řeči, můžeme být schopni přečíst jedno slovo za celý život.
Jediná tajemství, která je možné zapsat jako „okultní“, mohou být informace
o organizaci, naukách a jiných záležitostech týkajících se různých zasvěcovacích
společností samotných. Něco takového by bylo možné považovat za zneužití
důvěry, zasluhující přiměřenou odměnu, ale sotva za zjevení nějakého většího
významu v oblasti boží moudrosti. Přesto však to, co je sdělováno nebo
uchováváno jako důvěrné, by mělo být vždy jako takové respektováno. Neměli
bychom „brát jméno Boží nadarmo“, stejně jako se nehodí razit příliš mnoho
falešných mincí, ze zcela stejného důvodu: obojí se tím znehodnocuje až
k úplné bezcennosti. Mysteria budou pro nás mít nejvyšší cenu, jen když
si jich budeme náležitě vážit. „Okultní tajemství není jen pošetilou frází,
ale spíše něčím velice špatně chápaným. Jsme-li dostatečně moudří, abychom
uznali potřebu mlčenlivosti, nabídne nám Raciel více moudrosti – ale ne
na papíře.“
Můžeme již vidět postup Chochmy. Ve světě vyjádření se božská moudrost
jeví jako obklopující zvěrokruh, ve světě utváření ukazují cyklické dráhy
Ofanim své útvary energie a v tomto světě stvoření označuje archanděl Raciel
samotné hvězdy jako písmena abecedy moudrosti. Za hvězdami je jejich zdroj
a původ v síle v
ACILUTU, Světě počátků, božský aspekt JHVH, JH
Zde se setkáváme se samotným posvátným tetragramem, nevyslovitelným
jménem Božím. Pokusy o jeho vysvětlení nebo vyslovení promarnili okultisté
a komentátoři snad více času, než se dá spočítat. Řekněte lidské mysli,
že něco je nemožné, a stráví zbytek věčnosti pokusy toto tvrzení vyvrátit.
Nakonec se jí to podaří.
Symbolická zvuková nebo písmenná glyfa JHVH má být tak mocným jménem,
že kdyby byla správně vyslovena, zničila by celý svět. To je doslova a
beze zbytku pravda, protože představuje výbušnou sílu prvotního „třesku“,
který provázel počátek našeho stvoření. Ekvivalent „třesku“ nebo „vyslovení“
jména bude možné uslyšet, až se naše planeta na konci své existence rozpadne
na kosmický prach. JHVH vysloví JHVH a On bude Oním.
Na dosažitelných úrovních vzbuzuje jméno JHVH mimořádný obdiv kabalistů.
Snad proto, že kabala je založena na čtyřdílném schematu. Na první pohled
se může zdát, že Strom je složen z trojic, ale ty jsou vždy třemi body
čtveřice. Jakmile postavíme Malkut do postavení Daat, budou zřetelně viditelné
tři čtveřice, tvořící dvanáct uspořádání zvěrokruhu. Ve Jménu jsou skutečně
jen tři písmena, protože čtvrté se opakuje.
Jako základ všech okultních i jiných představ a jako klíč k celému procesu
našeho aktivního vědomí je zcela jistě non plus ultra. Jakmile ho jednou
umístíme uprostřed našeho magického kruhu (ne toho nakresleného na podlaze
chrámu, ale uvnitř v nás) a začneme okolo něho stavět, můžeme začít s výstavbou
našeho vlastního kosmu. Současně je možné doporučit praktickému kabalistovi,
aby umístil jména v těsném středu svého kruhu a začal od nich stavět. Tak
je možné dosáhnout moudrost podobně jako i jinými způsoby. Uvnitř jména
by ovšem měl být ponechán prostor pro AHIH (vyslov: eheje) a AIN (vyslov:
ejn).
JHVH je výbušnou kladnou (mužskou) energií, která je původcem vší činnosti.
Říkávalo se, že bohové stvořili člověka mocným výbuchem smíchu, a tím je
JHVH. JE HO je božským smíchem samotným. Prvým a také posledním smíchem
kosmické radosti, z něhož vznikl lidský život. JU a HU jsou variantami
Jména znamenajícími „Pán světla“. Kupodivu nebo vhodně znějí moderní překlady
starých modliteb často „Ó Bože, který, atd“. Skutečně neuctiví američtí
kněží hovoří o svých nových modlitebních knihách jako o „knihách JOO-HOO“.
Nezdá se, že by poznali nejstarobylejší jméno svého stvořitele.
JHVH je skutečně jménem jmen, protože je první silou vědomí a aktu početí.
Přemýšlení (kontemplace) o duchu Božím vychází z nekonečného oceánu a vyslovuje
slovo světla (JHVH), stávajícího se životem. Tento symbolismus je tak hluboký
a základní všemu bytí, že staří kabalisté věřili, že božské jméno je možné
vyslovit jen nad skutečnou vodou. Brodili se před úsvitem (počáteční temnota)
do vody, až jim sahala ke rtům. Pak „rozechvěli Jméno“ a snažili se, aby
si nenabrali vodu do úst. Pokud by si nadšení praktičtí kabalisté chtěli
vyzkoušet toto cvičení, hodí se k tomu nejlépe průzračné zátoky Středozemního
moře v letní době. Nejméně vhodná jsou místní obecní koupaliště. Teoreticky
by se takto vyslovené božské jméno mělo „nést“ přes všechny oceány tohoto
světa. Pozůstatkem představy tohoto „Jména nad vodami“ je naše připíjení
na zdraví.
Představa počátečního stvoření byla taková, že božství vynořivší se
z oceánu svým prvním dechem volalo po světle „EJN SOF ÓR a Keter“, a když
prvním, co spatřilo, byl jeho vlastní obraz ve vodě, nazvalo ho ihned JHVH,
že to byl jen výkřik čistého úžasu, který způsobil prvotní výbuch vesmíru
(I.E.U.). Ať již tomu je, jak chce, prvotní tvůrčí výkřik „Dobrý Bože!“
nebo něco podobného přivedlo Bytí z nicoty do existence.
Ve staré kabalistické tradici bylo božské jméno předáváno jen jednou
za sedm let mistrem žáku „z úst do ucha“. V chrámu byl jedině velekněz
oprávněn „vyslovovat“ jméno, jenom když vstupoval do jinak tiché svatyně,
do níž nesměl vstoupit nikdo jiný. Bezpochyby si plně uvědomoval, že tetragram
používaný při této příležitosti byl jen lidskou náhražkou za „ztracené
slovo“, které, až bude nalezeno, povýší lidstvo do stavu božství. Možná,
že se zvuk tohoto závěrečného slova bude podobat atomovému výbuchu.
Princip „slov (nebo jmen) síly“ je zcela skutečný, jak ví každý psychoanalytik.
Jsou to tzv. „mistrovská slova“ nebo „klíčové frekvence“, pronikající až
do největších hlubin vědomí a vyvolávající ohlasy z našich nejniternějších
zdrojů energie. Všichni různě reagujeme na naše různé klíče. V kabalistickém
pátrání po magických klíčcích jsou hledány tyto duchovní „zvuky“, vypočítané
tak, aby vyvolaly nejlepší a nejjemnější formy energie dosažitelné lidstvu.
Jsou nazývány „božskými jmény“, protože vyvolávají božské síly skryté za
pouze lidskou povahou za předpokladu, že s nimi dokážeme rezonovat. To
je umění a technika zasluhující samostatné studium.
JHVH je kořenem kabalistické moudrosti. Při jeho použití jako pomůcky
při slézání Stromu považujeme prostě písmena za čtyři vrcholy našeho životního
kruhu (nebo zvěrokruhu) a vineme okolo nich naše spirálové dráhy ke hvězdám.
To vyžaduje značnou péči, protože tak si nevytváříme nic menšího než energické
centrum pro celou naši magickou bytost. Chyby v tomto prvotním stupni se
budou automaticky opakovat v každém cyklu. Bude-li náš střed v pořádku,
bude v pořádku i zbytek celého našeho kosmu.
Není divu, že kabalista zachází s JHVH s největší úctou, protože Jméno
určuje světové strany celé jeho vnitřní existence na „magických“ úrovních
bytí. Tak, jako se rodíme z tělesných rodičů do tohoto hmotného světa,
tak se musíme duchovně znovuzrodit ze sebe sama, právě tak, jako se říká
o božství, že stvořilo sebe sama. Z EJN postupujeme jako dítě světla přes
Keter, dávající nám bytí, JHVH, dávající nám duchovní dimenze jako otec
v moudrosti, a ELOAT, dávající nám duchovní trvání jako naše matka v porozumění.
To je naše znovuzrození mimo tělo a na druhé straně Propasti.
Spojení JHVH s prostorem je dáno šesti pečetěmi rozpínání vzhůru, dolů,
kupředu, dozadu, vpravo a vlevo. Různí autoři připisovali různé směry zcela
různým písmenům a způsobili tak značný zmatek mezi praktickými kabalisty,
konstruujícími své obřady. Nejkratší východisko je nejpřesnější. Písmena
jsou psána postupně, „ale vyslovována“ najednou. Nejprve setrváme v ústředním
EJN SOF ÓR, pak ho rozšíříme podél osy Keter – Daat do výšky a hloubky.
Pak přijde expanze JHVH rovnoměrně a současně do čtyř světových stran.
JH podél osy jih – sever a VH podél osy východ – západ. Potom můžeme udělat
dočasný kruh Binahu a pokračovat v něm v obřadu.
To je ovšem JHVH působící ve vztahu ke zbytku sefirot. Protože ale nyní
šplháme vzhůru, musíme zkoumat božskou sílu moudrosti z jiného směru. Co
se děje, když se konání vrací k bytí? Užitečnou, i když trochu nejasnou
analogií zde je úplně nahraná magnetofonová páska. Spojitost se stala okamžitostí.
Vše je sjednoceno. Vše, co bude, a vše, co bylo, se stalo vším, co je.
Prvotní výdej energie vstřebá svůj vlastní příkon a dojde k vyrovnání.
Při prvém vyslovení Jména (nebo I.E.U.) bylo uvolněno do činnosti dost
energie pro vše, co mělo v následující době existovat. Stále ještě žijeme
v ozvěně Prvého slova, a budeme-li opravdu moudří, vrátíme se do jeho zdroje
dříve, než jeho rezonance dozní a přejde do ticha. Vnitřní stav božské
dokonalosti za Propastí zůstane sebeobnovující rezonancí během svého vlastního
nejvyššího okruhu až do konečné absorpce do neprojeveného.
Když proto stoupáme po Stromě, vrací se tvar ke své původní síle v JHVH
pro obnovení v nejvyšší poloze v Keter. Poslední se stává prvním a ocas
hada je zachycen jeho tlamou. Probíhající čas se promění v okamžitou věčnost.
„Revoluce Tetragramatonu“ se otočila. Bylo řečeno, že až budou provedeny
všechny možné kombinace jeho písmen, dojde existence ke svému konci a její
okruh se uzavře. Kombinace JHVH znamenají bytí prostřednictvím činností.
JHVH znamená „Tón, který je“. „HVH“ samo znamená „bytí“ a HJH znamená dýchat,
žít, stávat se. Při počátečním stvoření praví VJHJ AUR: (vyslov: va jehi
ór) „A bylo světlo.“ Jakkoliv je JHVH vyjádřeno, znamená tetragram život.
„V něm není smrti, neboť on je životem věčným.“ HVA je osobním zájmem pro
on, ona nebo ono a je zdrojem naší osobní identity, kterou musíme zaměnit
za velkou jednotu Keter, monády.
Při sestupu po Stromu je JHVH jedním, stávajícím se mnohými, a při návratu
do nekonečna je mnohým, znovu se sjednocujícím do jediného. A to právě
dává smysl v angličtině, kde si představujeme I (já – jod), stávající se
we (námi – V), jako Him (jeho – H) a Her (jí – H). Při obráceném postupu
se monáda jeví opět jako výsledek překombinování mnohého. Je množství způsobů,
jak je možné uspořádat tetragram. Jako písmenkový piktogram může znázorňovat
lidskou bytost, zvíře, strom, svastiku nebo velké množství obrysů. Čas
strávený s tetragramem napsaným na papíru nemusí být ztracený, i když bychom
ho měli spíše prožívat, než si ho jen prohlížet.
JHVH se jeví v mnoha jiných způsobech ve spojení s energií a moudrostí,
ale kupodivu ho nalezneme i v Lao-ce-ově Taotetingu. Stojí za to citovat
zde celý odstavec:
„JE Jas je to, co není vidět, hledíme-li na to.
HE Ticho je to, co nemůžeme slyšet, nasloucháme-li mu.
VE Prázdno je to, co necítíme, uchopíme-li to.“
Tyto, protože jsou nepostihnutelné, mohou být pokládány za jednotu JHV.
Není to ani jasné nahoře, ani tmavé dole.
„Nekonečné v působení je to bez jména. Vycházejíc ven, vstupuje to do
nebe. Toto je tvářnost nezjeveného, podoba neexistujícího. Toto je nepochopitelné
tajemství. Když jdeme před tím, nevidíme jeho obličej, když jdeme za ním,
nepozorujeme jeho záda. Ale přesto, řídíme-li své životy prastarou moudrostí
J.H.V., znamená to, že jsme nalezli Cestu.“
Je možné ještě popsat JHVH? Jak se můžeme lépe přiblížit moudrosti než
silou moudrosti samotné, projevující se tetragramatickým pohybem? Ne jako
čtyři oddělené síly, ale jako JEDINÁ SÍLA, působící ve všech rozměrech
časoprostoru, ke kterému máme čtyřnásobný vztah.
JHVH je doslova klíčovým symbolem moudrosti, a jakmile si jednou vytvoříme
svůj vlastní kompas z jeho čtvrti, staneme se skutečně bohy svého vnitřního
světa, který bude ve správném vztahu k JHVH makrokosmu. Všechna kabalistická
práce je založena na působení JHVH. Je to tak dokonale prosté, že to bylo
naprosto přehlédnuto „chytrými“ lidmi, kteří nikdy nenaleznou moudrost.
Nikdo nenalezne světlo díváním se. Nejprve musíme nalézt „Království“ v
sobě, kterým je JHVH, a pak dosadit „pravého krále na jeho trůn“, neboli
vytvořit svět okolo ústředního bodu, který je rozdílem mezi bytím a nebytím.
Bylo řečeno, že žádná invokace, která opomenula zmínku o pravém království,
nebyla pravou invokací a JHVH je spojeno především s pořádkem, kontrolou
a řízením. Následující uspořádání modlitby Páně vám pomůže při vypracování
formule JHVH. Když se nejprve očistí zpět k EJN, pracuje operátor takto:
Otče náš, jenž jsi na nebesích (svislý kruh)
Posvěť se jméno Tvé (JHVH, vodorovný kruh)
Přijď království Tvé (příčný kruh)
Buď vůle Tvá na zemi (základní čep)
Tak i na nebi (vrcholový čep)
Chléb náš vezdejší dej nám dnes (vpředu)
A odpusť nám naše viny atd (vzadu)
A neuveď nás v pokušení (vlevo)
Ale zbav nás od zlého (vpravo)
AMEN (ozvučený střed)
Kterýkoliv prakticky kabalista by měl být schopný přeměnit toto na velmi
účinný obřad.
Velice zajímavou, i když málo známou stránkou zvuků nejvyššího jména
božího je jejich spojení s rytmem normálního pohlavního styku. AHIH, pronášené
jako I HI I HI je zrychleným dechem. JHVH pronášené jako JA VÉ JA VÉ je
mužským naléháním, ELOATH, pronášené É LOH Ú LOH, je odezvou ženy a konečně
Daat pronesené jako D AAAAAA Th je výdechem při uspokojeném dokončení po
vyvrcholení. Spojení Daat je zvláště zajímavé, když si uvědomíme užití
tohoto slova v Genesis „a Adam poznal Evu“. Dodnes se oficiálně říká „tělesné
poznání“. Pohlavním poznáním také přišel „pád“ jako rozmnožování druhů,
které původně měly zůstat jedinečné.
Skutečně existuje pole jogických techniky pránajámy, spojených s kabalistickými
jmény Božími, zvláště na nejvyšších úrovních, které by mělo být velmi vděčným
polem působnosti pro ty, kdo se na ně budou chtít zaměřit. JHVH je skutečně
nevyčerpatelné, jakmile se do něho jednou zahloubáme. Přesto se však musíme
nakonec vynořit z jeho silových kruhů a dospět ke konečné rovnováze na
vrcholu Stromu, kde je
13.
Sefira Keter, Koruna, Vrchol, 1
ASIAH, Svět vyjádření: Primum mobile, mlhovina
Vrcholek Stromu nakonec! Zde jsme na samém vrcholku středního pilíře,
odkud již nemůžeme na Stromu života postupovat nikam dál, pokud ho vůbec
neopustíme směrem k Nicotě nad ním, nebo neupadneme zpět do Malkut a nezačneme
nanovo. Pokud nám na naší cestě vzhůru nenarostla křídla, můžeme jít pouze
touto druhou Cestou.
Keter neznamená jen korunu v běžném slovy smyslu, ale i vrcholek jakékoliv
výšky, zejména hory nebo sloupu. Přeneseně také znamená něco obklopovat.
Přísloví říká „opatrný se odívá věděním (Daat) jako korunou“. To nám dává
pěkný obraz nejvyšších sefirot, s korunou Keteru zdobící obezřelé hlavy
(Chochma-Binah), které dosáhly poznání v Daat. Někteří moderní kabalisté
přiřadili Keteru Uran, i když to sotva může být příliš šťastné, i když
má báje o Uranu ve svém základě keterický význam. Jako nejstarší ze všech
bohů, vykastrovaný svými potomky, představuje Uranus prvotní tupení bohy,
ke kterému dospělo lidstvo strašnými cestami, které se později zmírnily
v průběhu civilizace. Naše prvé bohoslužby byly divošské, kruté a surové
podle norem normálního moderního chování, vyjma snad jen atomové války.
Jinak to nebylo možné. Nic jiného by nedostihlo lidstvo po jeho pádu.
Dnes si dovedeme stěží představit, jak vypadal život na zemi v jeho
prvotních stadiích, vyjma rozvratu po atomické katastrofě. Lidé pozorovali
důkazy Boží síly s bázní mnohem dříve, než dosáhli stupně lásky. Zemětřesení,
sopečná činnost, divoké bouře a jiné přírodní hrůzy, které člověk prožíval
během svého pozemského mládí, vyvolaly bázeň Boží, která byla skutečným
počátkem moudrosti. Celé kmeny a rodiny zahynuly spolu při požárech, povodních,
zemětřeseních a jiných pohromách. Lidé dostávali mnoho důkazů o Božím hněvu,
jehož účelem se zdálo být ničení lidského života. Není divu, že prvá náboženství
konala lidské oběti. V patetické víře obětovali primitivní kněží hroznému
božstvu jediný život, aby ochránili mnohé. Soudili, že je to lepší než
všeobecný zánik.
Dnes ti, kdo se zúčastní eucharistické bohoslužby v jejich nejkrásnějších
a nejbarvitějších podobách, by si měli vzpomenout na krvavé obřady věků,
kdy na obětních kamenech byly obětovány lidské životy krvelačnému božstvu.
Měli by si představit obřadní sousta masa podávaná věřícím a krví naplněný
pohár z lidské lebky podávaný všem zúčastněným. Nikdo z účastníků tohoto
krvavého obřadu nechtěl ani v nejmenším působit oběti bolest nebo pořádat
divákům hrůznou podívanou. Takové pocity byly primitivním lidem docela
cizí. Krvavé oběti byly prováděny jen proto, že naši předkové si nedovedli
představit, že by mohli nějakými jinými prostředky usmířit hrůzu a strach
vzbuzující božstvo, v něž opravdu věřili. Z této bázně jsme se pozvedli
k moudrosti jen abychom si vytvořili novou bázeň, která by nás dovedla
k novému vrcholu moudrosti v jiné Keter.
Ať byly naše představy prvotního Boha jakkoliv kruté podle našich dnešních
měřítek, byly přesto neuvěřitelně mocné. Soustavným odosobňováním božství
jsme zbavili Urana jeho mužnosti více než jedním způsobem. Nyní musíme
pokračovat v kruhu, až se vrátíme ke své staré víře v nové podobě, která
přejde z formy do síly a z té pak do nejvyšší existence samotné. Bázeň
se musí proměnit v lásku a tak, jako nás bázeň tiskne k zemi, musí nás
láska povznášet k věčnému.
Protože Keter je jak prvotní, tak i konečnou silou, je Uranus nejen
jejich spojujícím článkem, ale nejlepším asiatickým přívlastkem primum
mobile nebo mlhoviny, která se časem stane kosmickým prachem, z něhož jsme
vzešli a k němuž se navrátíme. Nesmíme si představovat primum mobile jako
kruhové nebo rotující vyjádření síly, které se neobjeví dříve než v Chochmě-Binahu,
ale spíše jako nepravidelné vyzařování nebo i kmitání. Nepřesným, ale užitečným
přirovnáním jsou nepravidelné otřesy motoru při startování, dokud ještě
výbušná směs nezačne pracovat v pravidelných cyklech.
Představíme-li si Keter jako předexplozivní sílu se stvořenou existencí
a Chochmu jeho expanzivní explozi usměrněnou v Binahu a ústící do Daat,
můžeme mít obraz nejvyšších sil, kterému neschází nic než Onen jediný,
který mačká knoflík. Onen jediný, sídlící v Nicotě (EJN) za vším.
Mlhoviny jsou prvým něčím, vycházejícím ze všeho, které je ničím, z
našeho hmotného vesmíru. Řekneme-li, že něco je mlhavé, myslíme tím, že
je to sotva postižitelné. Škoda, že jsme spojili mlhavost s bezmocností,
protože opak je pravdou. Menší síla nevytváří větší. Máme-li mlhavé představy,
setkáváme se s nimi ve skutečnosti na jejich nejúčinnější úrovni. Nikdy
bychom je nemohli zhmotnit směrem po Stromech dolů, ale to je zaviněno
naší neschopností a ne chabostí představ. A stejně nás naše nejmlhavější
představy vždy zavedly výše než jiné. Je to jejich povinností, vycházející
z Keter. Proto jistě stojí za to je sledovat, jakmile jednou natolik zmoudříme,
abychom rozeznali jejich hvězdám podobné světlo.
Jakmile odrosteme této planetě, budou pro nás z mlhoviny stvořeny nové,
které nás budou očekávat. Když se naše představy opotřebí, nahradí je lepší,
vytvořené z keterických zdrojů. Keter nás vtahuje do sebe stejně jistě,
jako nás kdysi prvně vyzářila. Zde se setkáváme se starým výkřikem. I.A.O.
(É JAJ JO):
I.
A.
O.
Ono vychází
Stává se, čím chce
Vrací se do nebe
To bylo zvolání Keter, obsahující v sobě všechno ostatní. Je to místo,
kam se musí vrátit všechny energie po svém vyčerpání, a Keter má tu vlastnost,
že energie, kterou vstřebáváme, se přesně rovná původní síle, kterou vydala.
Žádná energie se nikdy nemůže ztratit, ale pouze nekonečně proměňovat.
Bod Keter je věčným průsečíkem NYNÍ v celkovém čase nebo nekonečně malým
umístěním všudypřítomného ZDE v celém prostoru. Ne božství nebo TO božství,
ale jeho přirozené chování.
Lidská mysl nemůže pochopit představu keterické energie. Řekneme-li,
že je to síla konečného atomu za atomy, které dnes známe, bude to jen přibližné.
A přece tajemství atomového výbuchu je tak děsivě prosté: nashromáždí-li
se dostatečné množství kteréhokoliv prvku, vybuchne. To se stalo se silou,
kterou nazýváme „bohem“ v nejvyšším smyslu. Když se Bůh stal dostatečně
skutečným a silným v sobě, došlo k počáteční explozi (Jménu). Vůbec nikdy
bychom neexistovali, kdyby se skutečnost božství takto neprojevila. Proto
v Keter Stromu si nesmíme představovat jen prvotní potenciál našeho počátku,
ale i nejvyšší stav hlubokého míru, k němuž se musíme časem navrátit.
Při výstupu je naším nejvyšším rovnovážným bodem mezi dvěma pilíři polarizovaná
energie. Dokážeme-li přesně v tomto okamžiku „odstartovat“, opustit Strom
a vstoupit do Velkého neprojeveného EJN SOF ÓR, pak dosáhneme Nirvánu a
Světlo, z něhož není návratu. Když ne, „upadneme“ znovu na stupeň, jaký
nám naše povaha dovolí. Gíta praví: „Svůj osud musíš pozvednout výše, nežli
je Indrův, nebo s ním klesnout níže, nežli je červ nebo komár.“ To jsou
velmi obecné pojmy. Nikdo neklesne níže, než je to nejnižší v něm. Nikoho
nic nesrazí, spadneme prostě sami volným pádem. Vše záleží na tom, na jaké
úrovni se setkáme s Keter. Denně do ní vstupujeme v menší míře a doufáme,
že neklesneme při každém pádu na předchozí úroveň. Naše okamžiky míru mohou
být krátké, ale doufáme, že se nakonec protáhnou na celou věčnost.
Stejně jako je Keter ve svém východu preaktivním stavem síly, je i postaktivní
stav naplněním síly keterický. Nesmíme si to nikdy představovat jako vyhaslou
energii v místě návratu, ale jako ukončenou energii, obnovenou ve svém
původním napětí, obohacenou o své „příhody“. Ne, že by se tím zvětšila,
ale změnila se, tak jako my, i když jsme v podstatě touž bytostí, můžeme
měnit svou osobnost. Průběh života božství i člověka mají ve svých základních
principech mnoho společného.
Jako bod přechodu mezi činností a nečinností, žitím a nežitím, je Keter
počátečním zárodkem obojího v počátečním stavu nastávajícího buněčného
dělení a jeho konečným stavem úplného vstřebání všech samostatných životních
jednotek. Můžeme si představit jedinou buňku nebo prvotní životy dělící
se do nekonečna, až je celý prostor i čas naplněn nesčetnými životy spojujícími
se navzájem tak, až se znovu stanou jedinou buňkou ve zcela odlišných dimenzích
bytí. Jako lidé se můžeme s Keter zabývat jen paradoxními a nezvyklými
metodami vědomí, neboť je věčnou novinkou a také nejstarším z nejstarších.
Díváme-li se na kruh a snažíme-li se nalézt jeho počátek, bude to snadnější
než nalézt Keter.
S Keter byla spojována svastika a jsme přirozeně v pokušení představovat
si ji jako rotující silový kříž, působící hrom, otáčející se dynamo a podobně.
To by mělo být na pozdějších stupních, než je Keter, kde představuje čistý
princip síly samé nebo schopnost změny polarity mezi pilíři. Svastika může
být znázorňována několika způsoby. Jedním z nich je uspořádání čtyř párů
dobytčích rohů, když jsou zvířata spřažena do kruhu okolo mlýna. To je
nejstarší představa působící síly, kterou lidé znali. Jiným významem je
kříž v neúplném kruhu, ukazující směr pohybu. Dalším významem jsou křídla
větrného mlýna, neboť Keter je spojována s dechem života. Ať zkoumáme svastiku
jakkoliv, vždy představuje zdroj síly. A tak i Keter je zdrojem síly pro
celou existenci, náčrtem schematu života a obnovením ho do jeho původního
uspořádání po ukončení cyklů. Svastika je kolem života ve stavu buďto dokončení
jeho sestavení před otáčením, nebo v počátku jeho rozebrání, když jeho
otáčení skončilo.
Musíme pamatovat, že Keter je na vrcholu Stromu života, a že vrcholek
Stromu má řadu jedinečných vlastností. Je to bod, ve kterém se Strom jaksi
„vynořuje z ničeho“, i když se ve skutečnosti vynořuje sám ze sebe, což
je metafyzicky totéž. Pohlédneme-li na nejtenčí výhonek, vyrážející své
důvěřivé lístky ze svého vlastního neviditelného srdce, můžeme se něco
poučit o Keter. Otisk nebe je na zemi často zřetelnější, dáme-li si práci
s hledáním takovýchto přirozených znaků nebeského písma. Vrcholky stromů
mluví jasně o Keter, nasloucháme-li jim ve větru, a jejich pohyby kreslí
její schema, ať se na ně díváme, nebo ne.
Abychom vstoupili do Keter, nemusíme DĚLAT nic, ale musíme být vším.
Přestáváme dělat a začínáme být. Když jsme vykonali vše, staneme se ničím.
Zdroj a úhrn se spojují. Nakonec přicházíme k poznání, že to není obrys,
který vytváří schema, ale prázdnota, která nám dovoluje, abychom ji ohraničili.
Keter JE. To nic (EJN) více. Pouze nic více než vše. Abychom dospěli
od paty Stromu v Malkut až ke Keter, musíme pilně a tvrdě pracovat na sobě
– i na druhých – a razit si cestu vzhůru přes různé větve, jednu po druhé.
Nyní, když se blíží naše poslední lekce, přicházíme na to, že jsme vlastně
žádnou práci nemuseli konat. Kdybychom prostě otevřeli svůj vrcholek Keter
jako mladý výhonek, vyrostli bychom ketericky dokonale přirozeným způsobem,
aniž bychom museli učinit cokoliv dalšího. Jako bublina plynu uvolnivšího
se z mořského dna bychom lehce vypluli na hladinu, abychom se rozplynuli
ve velké atmosféře nad oceánem. Když žijeme jako lidé v Malkut, myslíme
si, že KONÁNÍ je tím důležitějším, ale kdybychom žili v Keter, usmívali
bychom se tomu, protože bychom pochopili nade vše jasněji, že největším
a nejsvrchovanějším je BYTÍ.
Kdybychom chtěli změnit cokoliv, co je konáno, museli bychom nejprve
změnit to, čím JSME. Většina lidí se mylně domnívá, že nemohou změnit nic
ze své základní povahy. Nejen, že můžeme, ale i musíme měnit své bytosti
– stále – až dospějeme ke svému prvotnímu vzoru. Ten jediný je nezměnitelný,
protože je naším úhrnem, který nemůže být rozšířen. Velmi málo lidských
duší se dokáže dostat až sem. Většina z nás se doposud ani nepozvedla ze
země.
Keter v sobě uchovává jednoduchý prvotní vzor, z něhož se vyvinul celý
božský plán s celou svou složitostí. Jsou jenom tři základní barvy, ale
z nich je možné složit jakýkoliv obraz. Z několika málo písmen je možné
vytvořit dostatek slov k vyjádření všech našich myšlenek. Ale v Keter se
musíme vrátit k prvotní síle, v níž je všechna energie udržována pohromadě
v bytí. Středem pohybu je tišina a v Keter se k ní naposledy přiblížíme.
Nikdy bychom neměli udělat chybu v tom, že bychom si představovali Keter
jako něco nesmírně vzdáleného. Ve skutečnosti je ze všech sefirot nejbližší
našemu skutečnému bytí. „Keter je Malkut v jiné podobě.“ Musíme se jen
držet jejich okruhu uzavřeného v nás a umožnit jim přechod z jednoho do
druhého, aby došlo k jejich uzavření a my „vstoupili do království nebeského,
které je v nás“. Jakmile jednou překročíme Propast mezi konáním a bytím,
budeme dostatečně moudří, abychom porozuměli keterickému axiomu „JSEM,
KTERÝ JSEM“ nad „ČIŇ, CO CHCEŠ“.
I když je Keter vrcholkem Stromu, je stále ještě sefirou ve čtyřech
světech, a proto musíme pokračovat ve zkoumání za světskými projevy mlhoviny
a dosáhnout následujícího vnitřního stupně jako existence v
JECÍŘE, Světě utváření: řád andělů, POSVÁTNÍ ŽIVÍ
Chajot ha Kodeš může být přeloženo jak Posvátní živí tvorové v tom smyslu,
že pouze oni jsou schopni žít v čisté svatosti (nebo úplnosti-jedinosti-jednotě)
v Keter. Ezechiel je popisuje, když říká: „A co do vzhledu živých tvorů,
jejich podoba je jako planoucí uhly a oheň byl jasný a z ohně vycházela
záře.“ Jiný vizionář, sv. Jan, je také popisuje: „a Svatý, svatý, svatý
Pán Bůh, všemohoucí, který byl, je a bude.“
Chajot ha Kodeš jsou Keter tím, čím jsou Cherubim Malkut – silami věčných
živlů, a jejich úkolem je vytvářet prvotní vzory, podle nichž se utvářejí
zbývající existence. Nemůžeme si představit beztvarý tvar nebo bezsilou
sílu, a přece Chajot jsou spojeny s obojím. Můžeme si je představit jen
v symbolických pojmech. Ezechielův popis vzbuzuje dojem radioaktivity a
Janův jim přisuzuje vševědoucnost a všudypřítomnost. Symbol okřídleného
kola nesoucího vševidoucí oko znázorňuje rozpětí celou prostoročasovou
existencí.
Měli bychom mít na paměti, že název „Chajot“ se vztahuje na životy na
zvířecí úrovni. Dnes můžeme říci „všichni tvorové Boží“, zahrnující všechny
živé jedince, ale Chajot jsou andělé a ne smrtelníci, kteří dosáhli dokonalosti,
i když představují vzor dokonalého života. To je oživením v nejprostším
a nejvznešenějším stavu. Život pouze o sobě bez jakéhokoliv rozlišení,
čím by se měl nebo neměl stát. Život mimo jakoukoliv formu složitosti nebo
nahodilosti. Životní jednotka, buňka. Jedno, schopné stát se dvojím, které
opět dalším dělením vytvoří čtyřdílný svět života. Buňka je samostatným
živočichem a Posvátní Tvorové (neboli Chajot ha Kodeš) jsou buňkami „těla
božího“ neboli Makrosofa. Můžeme si je představit jako body, tečky nebo
tyčinky, i když si při tom musíme být vědomi, že mají složitější tvary,
a my se jen snažíme si je symbolicky znázornit.
I když jsou Chajot vyššími útvary, než jak rozumíme tomuto slovu, nemají
vyšší hodnotu ani význam. Jako hrany existence jsou rozlišovateli života
v jeho samotném počátku. Kabala učí, že život vznikl ze čtyř zdrojů, a
proto předpokládá čtvrtou povahu Posvátných živých tvorů. Opět si symbolizujeme
představu čtyř ne jako posloupnost 1 2 3 4, ale jako jediné „okamžité“
ČTYŘI. „Tvar za Tvary“, dokážeme-li si představit skryté za bodem, čárou,
obloukem a úhlem, z nichž vychází veškeré utváření. Kombinujeme-li je nejjednodušším
způsobem, uvidíme představu kužele, pravé svastiky (která má kruhový obvod
nebo snad pár kompasů).
K lepšímu pochopení nám pomůže, představíme-li si pyramidu s jejími
čtyřmi stranami, pak si ji přeměníme na kužel a budeme hledat, kam se poděly
její stěny. Jsou stále zde, ale všechny v jednom kuse. Navíc se mohou objevit
v kterékoliv části jejího obvodu. Díváme-li se po kuželu směrem od vrcholu,
bude se rozšiřovat až do nekonečna, a obrátíme-li svou pozornost k vrcholu,
vše se zmenší na nic, do kterého musí bod určitě proniknout. Kužel je velmi
cennou pomůckou při rozjímání o Keter a byl vhodně umístěn na vrchol hermetického
kaduceu, který je jen jiným způsobem znázornění Stromu.
Jako vznikl všechen život ze svého jediného zdroje a pak se počíná rozrůzňovat
prostřednictvím Chajot, tak na zpáteční cestě po Stromu vzhůru spřádají
Posvátní živí tvorové různé životní tvary zpět do původní jednoty. Posvátnými
jsou prostě proto, že činí život úplným, zaměňujíce látku a význam. Jsou
prostředky, jimiž se božský život projevuje jako bytí a stahuje se do neprojeveného.
Chajot udržují vzájemný styk všeho božského žití, stejně jako si buňky
našeho těla udržují kontinuitu po celý náš život.
Tento poslední bod je zajímavý. Je zřejmé, že buňky našeho těla nejsou
ke konci našeho života tytéž, jako byly v dětství. Ty už dávno odumřely.
Jestliže tělo, ve kterém jsme žili jako děti, je mrtvé, proč stále ještě
žijeme a máme pocit, že máme stále totéž tělo? Co nás udrželo v chodu?
Paradoxně je to naše nesmrtelnost, která udržuje naše smrtelné složky při
životě, a když již nemohou sloužit našemu nesmrtelnému účelu, pak si „život
našich životů“ vyhledá nás pro jiné, abychom v nich pokračovali, je-li
to naší skutečnou vůlí. „Buňky“ našich jemnějších těl překrývají mezery
způsobené neustálým odumíráním našich tělesných buněk a jejich.nesmírně
krátká doba znovuzrození. Tělesně neustále odumíráme a rodíme se znovu
tak neuvěřitelnou měrou, že to u pozorujícího vědomí vyvolává pocit souvislosti,
podobně jako vyvolává u diváků pocit souvislosti sled jednotlivých obrázků
filmu.
Chajot ha Kodeš plní tuto úlohu pro božství a také pro nás, za naší
úrovní bytí. Jsou nesmrtelnými atomy života, udržujícími boha naživu, od
stvoření do zániku. Nekabalisté se diví, proč je v písmech tak málo zmínek
o smrti a posmrtných stavech. Je to proto, že za normální podmínky byl
považován život a ne smrt. Duše jsou živé, ať sídlí v živých tělech nebo
ne a duch života je věčný. Život není omezen na tuto planetu ani na lidstvo.
Božství neumírá. Celá představa smrti je kabale cizí. Můžeme mít nekonečně
životů v nekonečné rozmanitosti stavů nebo podmínek, můžeme žít navěky
v nekonečném množství těl v nespočetných světech, ale všude žijeme a neumíráme.
Pro kabalistu je jen jedna smrt, a tou je konečnost Propasti, jestliže
se duše rozloží, a pak se o ní nedá říci nic víc.
Pro moderní mysl může být obtížné uznat stanovisko, že vše je život
a že ztráta těla je jen přechodem z jedné „buňky“ do druhé, ale právě to
je kabalistický postoj. My živí žijeme dál, a to je důvod, proč se písma
nezabývají takovou „smrtí“, jako si dnešní lidé představují. Život má smysl,
smrt ho nemá, kromě nicoty. I při rozkladu jsou částečky energie všude
využívány. Neměli bychom se těšit na změny, ale změny jsou spojeny se životem,
ať žijeme chvilku, tisíciletí nebo věčně. Kabala nespojuje „smrt“ s rozpadem
hmotného nebo jiného těla a nečiní tak ani písma.
Dnes myslíme na konečnou smrt, když myslíme na ztrátu svého smrtelného
těla. Kabala se dívá na tuto událost jen jako na část řetězu života vedoucího
od jednoho stavu k druhému. Je to mezihra, propast kterou musíme přejít,
změna, kterou musíme prodělat, ale stále část a součást života. K zániku
jedince může dojít jen na duševních úrovních, a ne na úrovni hmotné. Nebe
a peklo jsou živými zkušenostmi a ne mrtvými. Znovu a znovu se zmiňují
písma o ŽIVÉM Bohu. O tom, který žije ve svých vlastních tvorech a jejich
prostřednictvím a Chajot ha Kodeš jsou nositeli jejich života. „Mrtví nechválí
Boha,“ praví text v tom smyslu, že Chajot (jejichž úkolem je potvrzování
Boží přítomnosti) se nezabývají smrtí.
Toto nyní urážlivé a nepěkné slovo „velebit“, popisující hlavní funkci
Chajot, klame moderní mysli. Jeho skutečný smysl nemá nic společného s
lichocením ani nemá nějaký podobný duchaplný vedlejší význam. Znamená prostě
uvědomovat si plnou a skutečnou hodnotu toho, co je velebeno. Jinými slovy,
znát Boha. „Zážitkem Keter“ je „poznání Boha“, a tím je ocenění, které
můžeme nakonec získat stykem s Chajot. Jejich úlohou v Keter, která je
naším Malkut, je právě to – seznamovat se s Bohem nebo dávat nám pociťovat
neustálou přítomnost Boží. Za Chajot ha Kodeš, kteří neustále hlídají posvátnost
života a jeho božství, je oblast jejich bezprostředního vládce, se kterým
se setkáme v
BERIAHU, Světě utváření, archanděl METATRON nebo JOEL
Jako Sandalfon v Malkut (další obdoba), není jméno nejvyššího archanděla
Stromu odvozeno z hebrejštiny, ale z řečtiny. Pochází od „meta ton thronos“,
což znamená „blízko tvého trůnu“. Je andělem přítomnosti, který jediný
se dívá Nejvyššímu tváří v tvář a jímž prochází prvotní síla ke zbytku
stvoření.
Tradice nám vypráví, že Metatron je nejsladším ze všech archandělů a
že byl kdysi na zemi jako Enoch v lidském těle, který i nebyl, neboť „Bůh
si ho vzal“. Když byl Metatron postaven k trůnu Božímu před všechny ostatní
anděly, záviděli mu a jejich vůdcové si stěžovali Nejsvětějšímu: „Neříkali
Nejstarší právem před Tebou: Netvoř člověka?“ Přesto si Metatron nejen
zachoval své postavení, ale byl odměněn titulem „Menší JHVH“, dostal jméno
JO-EL, byl nazýván Sairou, Velkým písařem a obdařen dalšími poctami, zejména
výlučným dohledem nad nevyslovitelným jménem. Právě o něm se praví, že
předal lidstvu kabalu.
Spojení Metatrona s Enochem je mimořádně zajímavé. Jeho jméno pochází
od „anochi“ – já, mně, ego. Skutečné, pravé já na božské úrovni. Lidství
povznesené k božství nebo božství připravující se sestoupit k lidství.
V Genesi jsou uváděni dva Enochové. Prvý byl synem Kainovým a tím i bájným
praotcem lidstva. Jako syn vraha znázorňuje primitivní lidstvo zápasící
o svoji holou existenci uprostřed nepřátelských podmínek této planety.
Přesto znamená přívlastek užívaný ve spojení s ním (Ch H V Kh) nauku o
zasvěcení nebo o osvícení. Dávný člověk se musel rychle učit nebo zemřít.
Druhým Enochem byl ten, který „šel s Bohem“ a byl synem Jaredovým (sestupovat)
a otcem Metusalema. Znázorňuje vzestup člověka po pádu, a když dospěl na
vrchol Stromu (kde se stal Metatronem), učil zbytek lidstva, jak ho má
následovat (kabala).
Jako Enoch (Já) je Metatron dokonale umístěným archandělem před božským
aspektem znamenajícím JÁ JSEM. Je rovnocenný „pocitu Boha“ v lidstvu, bez
něhož bychom se nemohli pozvednout nad ostatní živočichy. Dává nám smysl
ztotožnění se s božstvím, který nás může buďto ztotožnit, nebo zničit.
„Já na já“ zprostředkované Metatronem nás může vést přímo k Bohu, jsme-li
schopni udržet vyvážený kontakt s takovou silou. Nepodaří-li se nám to,
upadneme znovu na dno Malkut. Zde máme znovu symbol Damoklova meče, který
je ostřím, oddělujícím vlasový rozdíl mezi vznešeností a šílenstvím.
Vše záleží na tom, zda se pokusíme uvěznit božství v sobě, nebo se sami
rozšířit do božství. Kdokoliv smrtelný se pokusí udržet božskou sílu v
mezích své pozemské osobnosti, bude jí rozložen, jak můžeme vidět v našich
ústavech pro duševně choré a v politických stranách. Metatron, který je
Já, nemůže obsáhnout sílu jejího působení. Otrava Bohem je pro člověka
nejhorším jedem. Máme růst k božské síle, a ne ji zadržovat. Ti, kteří
hledají božství, aby se pozemsky rozšířili, budou zcela jistě zničeni podle
stejného zákona, který trhá přehuštěnou pneumatiku nebo nadměrně nahromaděné
plutonium. Po počáteční nestabilitě přichází konečná exploze.
Znovu zde platí, že všechny věci existují ve MNĚ a ne já v nich. Část
nemůže být větší než celek a nikdo smrtelný není větší než Bůh. Jak zdůraznil
Gótama, pravda neboli JÁ JSEM je mimo já nebo sebe. Božství se rozšiřuje
do lidstva, aby ještě jednou zopakovalo proces návratu do svého vlastního
bytí. Pokusíme-li se zvrátit tento proces, činíme tak na vlastní nebezpečí.
Naše malé pozemské „já“ se musí otevřít do JÁ JSEM tak, abychom se stali
TÍM. Metatron ví jak na to a dobře nás to naučí, když ho o to požádáme.
To je jedním z důvodů nápadných neúspěchů mnoha zasvěcenců. Když se
„otevřeli“ působení božské energie, snaží se ji využít na čistě osobní,
lidské úrovni. Je to, jako když se moucha pokusí sníst na posezení slona.
Proto pak musí nevyhnutelně dojít ke zhroucení následkem přetížení. Chyba
spočívá ve snaze přinutit nedostatečně zpracovanou božskou sílu, aby působila
podle záměrů smrtelného jedince, ať již jakkoliv přestrojených na ušlechtilé
nesobecké cíle. Božská energie je tak usměrněna, že její vývod je stvořením
propojen s jejím přívodem. Proto může Keter jakkoliv zvláštního Stromu
kontrolovat pouze Malkut, pod sebou a na sebe nemá žádný řídící vliv.
To je důvod, proč modlitba „Ne má, ale tvá vůle buď“ má tak nesmírný
význam. Vůle (nebo zaměření) pravého JÁ JSEM by měla vládnout nad „Menším
JHVH“ neboli Metatronem v každém z nás tak, aby oba průtahy energie pracovaly
spolu jako jediný. Zřejmě k tomu nedochází zejména mezi lidmi na zemi,
protože jinak bychom museli být zcela jinými bytostmi a ne lidmi.
Metatron je mladým archandělem a o člověku se předpokládá, že je nejmladším
typem života na zemi. Keterský zážitek božství je určitě naším posledním
zážitkem. Do jisté míry to platí i v obyčejném životě. Pouze když dojdeme
na konec inkarnace, pozvedáme se skutečně do smyslu božské přítomnosti,
takže náš osobní Metaron je mladý, když jsme staří. Stává se pak duchem
mládí, hledajícím nové světy a nová těla, do kterých bychom se mohli zrodit.
Mladý stařec nebo mládí, které nemůže zestárnout. Potřebujeme Metatrona
více než kohokoliv jiného, aby nás se zdarem prováděl z jednoho života
do druhého. Jak můžeme očekávat u Keter, je oběma konci života spojenými
dohromady a je průběžným „Já“.
Jako archanděl přítomnosti je Metatron odpovědný za vzájemné představování
Boha a člověka. Celý stvořený svět je jeho panstvím, ale pokud lidé shledávají
chrámy, kostely, lóže a jiná odrušovací zařízení vhodnými pro přibližování
se božství na zemi, vytváří Metatron nezbytná pojítka z látky, kterou mu
lidé nabízejí jak hmotně, tak i duchovně. Je to on (nebo jeho ekvivalent
v nás), kdo nám zjevuje duchovní obsah jinak nesmyslných náboženských obřadů
i s jejich hmotnými náležitostmi. Může nás také přivést před božství sahající
od vrcholu až na dno jeho struktury v každém světě a působící všemi druhy
prostředků. To je Metatron. V Malkut se učíme o Sandalfonovi jako o noze
někoho tak velkého, že z něho není možné víc vidět. Zde v Keter se setkáváme
s Metatronem jako s hlavou téže bytosti, ale protože stojí tváří v tvář
božství, vidíme pouze týl jeho hlavy. „Nikdo se nemůže dívat do tváře Boží
a zůstat naživu.“
Pravda. Vize je daleko za lidskými schopnostmi. Kdybychom jí někdy dosáhli,
povznesli bychom se do stavu Metatrona, archanděla nad archanděly, který
je v nejužším styku s božským vědomím, a přece se vypracoval z prostých
začátků, protože nakonec je největší a z největších je poslední. To nám
naznačuje výklad základny a vrcholu dvou trojúhelníků hexagramu. Můžeme
mít také za to, že hexagram je stylizovaným „uzlem lidské smrti a osudu“,
o němž se zmiňuje básník.
Jedna zbožná rabínská pohádka vypráví o tom, jak se jistý svatý rabín
dostal do nejvyššího nebe, kde spatřil Metatrona (ne Boha, neboť rabín
byl dosud naživu), a domníval se, že spatřil samotného Hospodina. Začal
ho proto podle toho uctívat. Metatron se snažil přesvědčit starce o jeho
omylu, ale Židé jsou dobře známi tím, že odmítají měnit své názory. Nakonec
si Metatron zavolal anděla mnohem nižšího řádu a poručil mu, aby bičoval
rabína ohněm. Teprve to ho přivedlo k poznání, že to by mu skutečný Pán
bůh neudělal. I když je mimo lidstvo, ukazuje Metatron lidem rysy, které
by čisté božství nemohlo mít a zároveň zůstalo samo sebou.
Vezmeme-li samotné uspořádání archandělů středního pilíře, budeme mít
užitečný žebřík, po kterém budeme moci stoupat při rozjímání. Sandalfon,
Gabriel, Michael a pak Metatron. Čtyři úrovně stejné bytosti spojující
dvě úrovně, které se nakonec slučují v jednu. Vše se nakonec stává jedním
v
ACILUTU, Světě počátků božský aspekt AHIH
Zde je – počátek. Prvý a poslední. Vrchol všeho. JÁ JSEM. Věčné AMEN
(nebo AUM). Věnujeme mu chvíli přemítavé pozornosti, abychom se naladili
na božství všech božství.
Jak se může nějaký smrtelník odvážit definovat nedefinovatelné? Jakým
právem se můžeme něco dohadovat nebo něco tvrdit o životě životů? Nemáme
takové právo sami ze sebe, ale byla nám vštípena taková touha jménem Toho,
jehož ozvěnou to je. Blížíme se nedosažitelnému, protože musíme, a odpovídáme
tak na volání, které jsme nikdy neslyšeli. Nemůžeme uniknout nevyhnutelnému.
Tak, jako se JEDNO stává VŠÍM, tak se všichni musíme vrátit k jedinému.
To je nevyhnutelné.
„Jméno“ AHIH se nevyslovuje. Ono se dýchá, neboť je to zvuk vdechu a
výdechu. Prvý vdech živého Boha a poslední výdech bytí. Dva dechy ohraničující
život. Dech počátku a dech konce. Jak dýcháme v jednom světě, tak budeme
dýchat i v jiné existenci. Čtyřdílné dýchání je znamením toho, který odchází
a vrací se zpět k sobě jako posvátní živí tvorové.
Dech byl vždy považován za více než posvátný. Je znamením ducha, protože
je nejsnadnějším způsobem, jak vyjádřit nevyjádřitelné. Neviditelnou a
nehmatatelnou skutečnost. Dovedeme-li věřit dechu udržujícímu nás při životě,
můžeme dosáhnout nejjemnějšího pochopení dechu bytí oživujícího naši duchovní
podstatu. Dodnes jsou slova „Přijmi Ducha svatého“ předávána jako dýchnutí
nad hlavou kandidáta. Znamením požehnání nejsou ruce vložené na hlavu,
ale dech nad námi. Při svěcení svěcené vody na křtění se na ni stále dýchá.
Obřadní polibek byl vdechnutím ducha jednoho smrtelníka druhému a dosud
je nazýván „polibkem života“. Samotné slovo „duch“ (spirit) znamená dech
a bez dýchání nemůžeme žít.
Není potom divu, že živý Bůh je nazýván AHIH. Při každém dechu „vyslovujeme“
posvátné jméno života a bez tohoto vyslovování vůbec nemůžeme zůstat naživu.
Proto je jistě nad všemi ostatními jmény tím, že je „bezhlasým zvukem“
a „tichým hlasem“, který hovořil k Mojžíšovi tak, jako hovoří k nám při
našem dýchání po celou dobu našeho života. Na něm je založen celý jogický
systém pránajámy a západní školy zanedbávaly umění „správného dýchání“
ke své vlastní škodě. Jak lépe si můžeme uvědomit božskou skutečnost, než
když ji spojíme s dechem života v nás? Pochováním Boha ve svých tělech
můžeme dosáhnout božství ve svých duších.
Nalezení jediné myšlenky obsahující veškeré myšlení, jediného smyslu
zahrnujícího všechny pocity a jedinečného bytí, schopného stát se vším,
je nejvyšším cílem každé skutečné okultní školy nebo soustavy. Kdybychom
se s nimi dovedli ztotožnit, byli bychom „jako bozi“ a jedli bychom ovoce
Stromu života. Proto užíváme božské symboly, aby nás spojily s božským
ideálem, a právě na vrcholek nebo korunu Stromu umísťuje kabala „posvátný
dech“. Na zemi byl jeho napodobením tajuplný oblak Šechina. I vědci – fyzikové
předpokládají prvotní vývin kosmického plynu, který „explodoval“ (nebo
dýchal) na počátku stvoření světa. To byl onen „výkřik božského smíchu,
který nás stvořil“.
Všechny mysterijní školy mají své představy o jménu božím spojené s
rezonantním dýcháním. Příkladem toho je AUM brahmánů, HU sufidů a AMEN
Egypťanů a Židů. AMEN, dosud zneužívané v ortodoxních křesťanských církvích,
není jen jalovou frází, znamenající pouze budiž, ale mělo by to být vyjádřením
síly dýcháním. To lze učinit mnoha způsoby, z nichž jedním z méně známých
je vdechnutí na písmeno A, rezonantní nafouknutí se při zavřených rtech
na M a konečné vydechnutí na EN. Dýchání jmen božích je základním okultním
cvičením ve všech tradicích.
AMEN může mít mnoho významů. Musíme pamatovat, že v semitských jazycích
znamená AM matku. Jedním z významů AM je „moje matka“ nebo „já matka“.
Může také znamenat pravdu, důvěryhodnost, stálost, spolehlivost a obrácení
se napravo, vše doslovně i obrazně. Je zde i několik spojení se Stromem.
AEMVTH znamená sloupy nebo pilíře a AMTH znamená vysoký ve smyslu hory
nebo vrcholku Stromu. AMTH je pravda – spojte si toto vše dohromady a řekne
vám to mnoho o Keter.
Tak jako AHIH znamená žít a dýchat, znamená AHBH (B zní jako V) milovat.
A zajisté je nejvyšší bytí láskou, neboť jak by mohlo být žití opravdové
bez toho či onoho způsobu milování? Láska je prvotním životním principem
a to je dostatečně jasně ukázáno na vrcholku Stromu velkým zdrojem a úhrnem
života – AHIH AHBH AMEN. Měli bychom si dobře všimnout tohoto důrazu na
život, na rozdíl od všeho ostatního v bytí. AHIH je božstvím živé existence
a ne specificky všeho, co je. AHIH je životem a ne neživým, zrozením bytí,
JÁ ŽIJI. Nesmíme učinit obecnou chybu a předpokládat, že Keter je universálním
zdrojem všeho mimo života. Tím je EJN SOF ÓR, neboli stav nicoty, z níž
se vynořuje v Keter život, stávající se AHIH neboli prvotním dechem.
Je velice důležité pochopit hned zpočátku tuto kabalistickou koncepci,
nebo neporozumíme ani ničemu následujícímu. VŠE vyzařuje z NIČEHO (ani
jeden a všichni!) v – EJN SOF ÓR. V Keteru je život, tak jak tomuto slovu
rozumíme a jak ho používáme, vynořuje se ze Všeho, které není Ničím, a
další stvoření následuje. Abychom si to představili, stačí, když jenom
změníme AIN (nic) a ANI (já, muž) a JSEM.
Postup je:
AIN
ANI
AHIH
AHBH
nikdo
já
jsem
miluji
Je doslova a přesně pravda, říká-li se, že nikdo nám nemůže říci; jak
začal život, neboť jedině AIN ví, jak vzniklo ANI, tento počáteční (a konečný)
život, zahrnující vše stvoření jako vědomý vesmír, je ŽIVÝM BOHEM, ve kterém
existujeme jako jednotky. Jak žije Bůh – žijeme i my, a to jsou meze naší
nesmrtelnosti. Životní princip samotný je nejvyšší bytostí.
Nesmíme omezovat svou představu o životě jen na organický život. Dosud
jsme nezjistili život v minerálech nebo jiných neústrojných podobách, natož
život neupoutaný na hmotné tvary, ale život všeobecně pochází z AHIH z
Keter. Keter není nemožně vzdáleným problematickým stavem pochybeného božství,
sídlícím mezi mlhovinou a ničím. Vše, co žije, neustále přichází z Keter
a vrací se k ní. V bytostech není ani víc ani méně života, než v nich bylo
nebo kdy bude. Fráze, kterou mechanicky opakujeme, „jakož bylo na počátku,
i nyní a vždycky, až na věky věků, AMEN“, má v sobě tolik pravdy, že vůbec
nejsme schopni ji nalézt. Klíč je příliš veliký, než abychom ho mohli vidět,
a přesto, že žijeme v zámku, do něhož se hodí, nejsme schopni si to uvědomit.
Názvu Keter „Starý dnů“ odpovídá jeho magický obraz starého krále s
plnovousem v profilu. Plnovous je v semitských myslích nerozlučně spjat
s důstojností a úctou. Jeho stočené prameny a uspořádání mohou také znamenat
cokoliv a vše. Všechny jeho jednotlivé vlasy mohou být navzájem kombinovány
a vytvářet nejrozmanitější vzory. Plnovous je věc složená z mnoha samostatných
částí a každý vlas má svůj samostatný život. Proto je vhodným symbolem
pro jediný život utvářející všechny životy, „jsme vlasy v jeho vousu“,
říká úsloví. Starý dnů je ukazován z pravého profilu (hledícího na bílý
pilíř), protože: „V Něm není cesta levice.“ Jinými slovy, spirála vývoje
od božství k lidství je točená doprava. Naskýtá se otázka, týkající se
skryté strany jeho obličeje. Můžeme si ji nějak představit nebo má být
vůbec zobrazována? Profil má zde v AHIH svou dobrou příčinu. Druhá strana
obličeje není.
Magický obraz božství v počátečním bodě, kde se setkává živé s neživým.
Kdyby se nám podařilo zachytit i nejslabší poznání bytosti, jejíž život
je jedinečný mezi projeveným a neprojeveným, pak bychom měli užitečné pojítko
s věčným životem samotným. Obraz Starého dnů si nikdy nesmíme představovat
jako poloviční bytost, ale vždy jako úplný, celistvý pojem. Je i není jako
jediné. To je důležité.
Do jisté míry žijeme i my v podobných podmínkách. Jsme tím, čím nejsme.
Kdyby již nebylo nic, čím bychom se ještě mohli stát, žili bychom ketericky.
To je to, co je myšleno dosažením vrcholu Stromu. Nebýt ničím než čistým
božstvím. Keter směřující dolů je Bohem, hledajícím člověka a rozpínajícím
se do oblasti smrtelného. Malkut směřující vzhůru je člověkem, hledajícím
Boha a rozpínajícím se k božství v AHIH a za ním. Vždy se musíme stávat
ničím, abychom byli něčím. Vše záleží na tom, stojíme-li před ničím Keteru
nebo Malkut. Keter v nás je hnací silou našich životů, pohánějící nás směrem
k božství nebo smrtelnosti, podle toho, na kterou stranu směřujeme. Jsme-li
obráceni správně, jak nám napovídá obraz z profilu, měli bychom dosáhnout
konečný stav bytí, který byl popisován jako sjednocení se s Bohem, protože
již nebudeme ničím. To je mystickým dosažením, hledaným tolika způsoby.
Nevysloužíme si ho žádným množstvím vynaloženého úsilí, ale musíme do něho
přímo vrůst a stát se jím. Za předpokladu, že nalezneme správný směr, stačí,
půjdeme-li stále vpřed, a když už nebudeme nic, čím bychom se ještě mohli
stát, budeme s AHIH – a budeme hledět vstříc ještě většímu NIC.
Pokud žijeme, povede nás Keter celým oceánem vědomí, podobně jako příď
lodi, která je stále na jednom místě, a přece se stále pohybuje. Moderním
přirovnáním by mohl být hrot rakety. Ať se máme stát kýmkoliv, Keter nás
tam povede, neboť je pravým vrcholem naší bytosti v kterémkoliv možném
smyslu tím, že je vždy před námi. Naučíme-li se tajemství, jak udržet své
okamžité i konečné cíle vždy v jedné přímce, můžeme bezpečně plout na oceánu
nekonečna. Pokud jsme v Malkut, měli bychom se řídit, a přece směřujeme
k NIČEMU.
AHIH je dechem. A snad je také zívnutím. Božským zívnutím při probuzení
se nebo při návratu k velkému božímu spánku. Může být také zvukem spícího
života mimo bytí. Rytmem skutečností v nestvořeném. Ve slovech modlitby:
„Duchu světla, který jsi vydechl, a nesmírné prostory byly zalidněny! Ty,
který když vdechneš, vše co z tebe pošlo, k tobě se navrací. Nekonečný
pohyb ve věčné stálosti, buď požehnán navždy.“ Kdo může popsat nepopsatelné?
Slova samotná jsou nedostatečnými symboly, aby zachytila nesrovnatelné
hodnoty, což je důvodem, proč posvátná mysteria používají tolik jiných
typů symbolismu. Správně používaná gesta a dech mohou mít víc vědomého
obsahu než hromada knih. Čím je úroveň vědomí vyšší, tím je vzdálenější
od formálních slov, až dosáhneme samotného dechu, který říká všechna slova
beze zvuku, a přece dává všemu význam. AHIH. Nejvyšším zvukem je TICHO.
Jako jsou v jednotce obsažena všechna čísla, tak jsou i v Keter obsaženy
všechny sefiroty, podobně jako je v semenu obsažen celý strom nebo celý
člověk v embryu. Keter obsahuje vše, čím život vůbec může být. Otázkou
je, zda se život musel skutečně projevit na nižší úrovni, nežli je úroveň
Keter. Museli jsme se narodit nebo ne? Proč musel probíhat pozvolný vývoj,
když celý tento proces nevytvoří nic dokonalejšího, nežli je to, co již
existuje v Keter. Co je vrcholem všeho toho mimo Keter?
Bytí, projevující se jako vytvářející se život, nemá jiný vrchol než
Keter a mimo něj není nic víc. Taková je představa nirvány, která je pravým
opakem toho, co západní mysli považují za nic. Je to nejvyšší možná hodnota
všech hodnot. Máme za to, že JSME výdechem toho, čím jsme BYLI, ale zároveň
jsme produktem toho, čím BUDEME, nebo CHCEME BÝT.
Jsme na pokraji vstupu do zcela nových dimenzí vědomí, ve kterých se
naše dosavadní způsoby myšlení budou zdát jako neohrabané pokusy hloupých
dětí hrát si s nevhodnými hračkami. Nemáme si myslit myšlenky, ale BÝT
myšlenkami. Nebudeme muset prožívat své životy, protože budeme životem
samým. Proč bychom měli něco dělat, když můžeme BÝT vším? Taková je nirvána,
ke které má AHIH klíče.
Na konci našich životů, jak individuálně tak i kolektivně, objevujeme
celou pravdu, že nepotřebujeme žít proto, abychom zůstali naživu. Našemu
„pádu do masa“ jsme se nejen mohli vyhnout, ale neměl ani smysl, protože
při vyzáření z Keter jsme se vzdálili celému našemu bytí. Mimo Keter nemá
nic jiného smysl.
Zatímco se Bůh díval dolů, musí se člověk dívat vzhůru. „Nikdo se nemůže
dívat do tváře Boží a zůstat naživu,“ protože jakmile je jednou konečná
vize dosažena, člověk již nemusí být člověkem a není nutné žít, když někdo
JE životem.
Střední pilíř Stromu vypráví celý příběh. Když člověk poprvé „upadl“
na zem v Malkut, stali jsme se pouhými pozemskými tvory a plazili se po
zemi. Pak se naše vize pozvedly na pozemskou úroveň a setkaly se s měsícem
v Jesod, ke kterému jsme se na kolenou modlili. Časem jsme se odvážili
pozvednout zrak ke slunci v Tiferet a stát na nohou za vlády slunečního
boha. Nyní konečně vzhlížíme ke hvězdám a na zdroj života v Keter. Zde
je JÁ JSEM. Člověk jde ke hvězdám, protože musí. Není NIC víc k vykonání
a je VŠE k bytí.
Náš Strom je jako kruh, ve kterém se vrchol spojuje se základnou v jedno.
Protože má konec, nemůže být ničím víc, než byl počátek, dívejme se na
něj s důvěrou, neboť básník (jako obvykle) nám říká, co můžeme očekávat.
„A zatímco pohár, který piješ, rty, které tiskneš,
končí v nicotě, vše končí v ano (AHIH = ANO).
Věř, že ať jsi, Čím chceš,
nejsi ničím, Nebudeš ničím míň.“
Nyní již není nic víc, co by se mohlo říci o Stromu života.
14.
Ejn sof ór – Tři záporné závoje
Za sefirotami tvůrčího vědomí přicházíme k nejdůležitějšímu pojmu ze
všech – k nicotě, kterou můžeme jinak nazvat nirvánou. Nicotu nemůžeme
nijak popsat, a přece je vším. Kabala se pokouší symbolizovat vyzařování
všeho z ničeho pomocí analogie světla. Nejprve není NIC (EJN), pak jsou
podmínky NEOMEZENOSTI (EJN SOF) a pak je OSVÍCENÁ NEOMEZENOST (EJN SOF
ÓR) a nakonec – prvně jediné zhuštěné světlo Keter. Tak si pomáháme, abychom
postupně došli k ničemu.
Proč máme dojít k ničemu? Když pro nic jiného, pak proto, že je tak
obrovské a my jsme tak maličcí jako samostatné bytosti. Vezměme si jednotlivý
lidský život. Pokud se jeho živé duše týká, vše, co bylo před jeho zrozením
a co bude po jeho smrti jako smrtelné bytosti, je NIČEM. Stane-li se jeho
JÁ (ANI) NE-JÁ (AIN), stane se vším. Vyrovná-li se Ain a Ani, jsme vskutku
naplněni. Materiálně založený člověk tráví život za životem hromaděním
cárů hmoty jako děcko přehrabující písek nebo bláto a myslí si, že tyto
dočasné věci mu dodávají významu a velikostí. Osvícení zasvěcenci poznávají
nejvyšší důležitost v získání NIČEHO v pravém smyslu a zasvěcují celé své
životy tomuto životně důležitému úkolu. Takový je význam „práce bez upoutání
se“ nebo „odpoutání se“.
Tím se mohou opravdu zabývat jen lidé, jsoucí „vně“ čehokoliv. Je to
opak lhostejnosti nebo nedostatku zájmu. Je to zcela Všestranný zájem nebo
obklopení. Nic, nula nebo O, ve kterém JE VŠE. Snad se můžeme pokusit dojít
k představě ničeho rozjímáním o větě NIC JE VŠÍM, VŠE NENÍ NIČÍM. Můžeme
také mít za to, že cokoliv je něčím, protože zbytek všeho je jako ničím.
Ať na to jdeme z kterékoliv strany, musíme spolehlivě dojít k všezahrnující
představě EJN SOF ÓR. Je-li Keter bodem, pak EJN SOF ÓR je kruhem okolo
něho. Naše moderní vychované mysli vzdorují představě nicoty ze strachu
a z hlouposti. Tak ztrácíme přístup ke všemu, čím bychom se jinak mohli
stát, neboť nula je souhrnem všech čísel. Kdybychom jen dokázali změnit
svůj postoj k ničemu, mohli bychom všechno. Nic je to, čím nechceme být,
ale nikdy ne to, čím bychom nemohli být. Nic není znehodnocováno ničím
jiným, než naší nechutí k němu. Nemůžeme se stát čímkoliv bez ničeho. Musíme
úplně změnit své představy o ničem a otevřít je klíčové představě, která
nás povede k věčné pravdě.
Jednou a provždy musíme prolomit řetězy nevědomosti, strachu a pošetilosti,
které nás váží k našim dnešním představám o nicotě, a vrátit nule její
původní postavení nejvyšší důležitosti nad Stromem života. Pro život je
životně důležitá. Pochopení alespoň části pravého významu NIC (AIN, EJN)
je vstupem do nové existence. To je důvodem, proč stará forma přijímání
v mysteriích měla zřejmě zápornou formuli: „Není část mě, která by nebyla
částí kteréhokoliv vzývaného božstva.“ To bylo také příčinou prázdného
svatostánku v chrámu, který neobsahoval nic než ozvěnu jednou za rok pronášeného
slova. Navíc převrácením jména božího (AL nebo EL) dostaneme NIC (LA).
Potíž při přístupu k EJN SOF ÓR je v tom, že nedovedeme vnímat nic,
ale vždy jen něco. Snad nejdůležitějším způsobem přístupu je způsob, který
byl doporučován Tomovi ve Vodních dětech – pozpátku, se psem, který by
ho vedl, neboť pes je obráceným bohem (angl. dog–god). Proto se musíme
vzdalovat od projeveného světa a dovolit bohu v nás, aby nám ukazoval cestu,
s bezmezným světlem svítícím za námi. Musíme pamatovat, že světlo je neviditelné.
Jakmile jsme ve světle, nejsme viditelní. Ve slovech staré invokace je
stav EJN SOF ÓR přirovnáván ke „světu bez světla, a přece zářícímu světlem,
světu bez duše, a přece naplněnému duší“. Opět je zde podobenství o „Světle
svítícím zpět a odkazujícím temnotu“. Je zde také popis sv. Jana: „Světlo
vyzářilo do temnot, ale temnoty ho nepoznaly.“ To vše jsou neocenitelné
pomůcky pro alespoň částečné přiblížení se k EJN SOF ÓR při rozjímání.
Nic musí být spojeno s něčím. Ať jsme čímkoliv, znamená to automaticky
také, že NEJSME vším ostatním. Je to jako když sochař odstraňuje nepotřebný
kámen okolo sochy, kterou si jeho mysl již vytvořila v kamenném bloku.
Nic je pravým a posledním ze VŠEHO tím, že je předpokladem stvoření a konečnou
podstatou existence. Jako takové je nejvyšším stavem ducha.
Při provádění magických obřadů vytváří operátor nulový okruh a vyhání
z něj všechny ostatní představy mimo té, jíž se chce zabývat. Kdyby se
nám podařilo vyvinout podobnou schopnost při obyčejném myšlení, bylo by
to pro nás nesmírně výhodné. Proto jsou zasvěcencům ukládána cvičení zaměřená
k úplnému vyprázdnění mysli (alespoň pokud je to možné), zvolení si jediné
představy, zabývání se jí a opětnému vyprázdnění mysli. V kabale je naší
představou ničeho ovšem EJN SOF ÓR a základní cvičení zaměřená na dosažení
podobnosti s nulou se provádějí tak, že cvičící prochází vnitřními zážitky
bezmezného světla, pak jen neomezeností a pak v prázdnotě EJN. Jakmile
jednou dosáhneme stav prázdnoty svou vlastní vůlí, můžeme ho použít vždy,
když potřebujeme získat nové pojmy z EJN, z něhož všechny pramení. Ex Nihil,
Omnis Est.
Mnoho nezdarů v okultní práci pochází z „nevyčištěného pozadí“ až ke
stavu prázdnoty před započetím operace. Tzv. „zapuzení“ má málo společného
s vymítáním místních démonů nebo zlých duchů. Jeho vlastním účelem je vytvoření
stavu prázdnoty okolo pracoviště. Je to dost podobné vytváření sterilního
podkladu pro pěstování jediného druhu baktérií. Ať již pracujeme s magií
nebo ne, zásada „zapuzení“ je velmi dobrá. Obřad má být započat na vyčištěném
oltáři a myšlenky působí nejúčinněji v jasné mysli, podobně jako duch může
nejspíše vcházet do očištěné duše. Dosažení prázdnoty je všeobecně nezbytné.
Jedna stará pohádka vypráví o království postiženém takovými ranami,
že lidé všeobecně cítili, že před dalšími pohromami je mohou zachránit
jen nějaké neobyčejně velké oběti bohům. Bohatí lidé nahromadili zlato
a cennosti na oltáři a byla obětována zvířata i lidé, ale nadarmo. Až nakonec
se ke dveřím chrámu dobelhal slepý žebrák a pozvednuv své prázdné sepnuté
ruce se modlil: „Ó veliký, nemám nic, co bych ti nabídl. Vezmi tedy to,
neboť je to vše, co mám.“ Tato spravedlivá modlitba byla vyslyšena a pohromy
přestaly sužovat zemi. Jádrem příběhu je ovšem nesmírná cena ničeho.
Dokud se nenaučíme cenit si a vážit pojmu nicoty v jeho skutečné hodnotě
a neobjevíme, jak v ní žít, neučiníme svůj nejlepší pokrok na cestě. To
je skutečně hlavní rozdíl mezi východními a západními filosofickými názory.
Východní systémy si uvědomily význam pojmu nicoty a jen velmi málo západních
systémů o ní ví trochu víc, než že si plete její význam bez naděje na pochopení
nebo přiblížení se. Kabala se pyšní tím, že vládne nad celým životem, a
když tak učinila, ponechává další bádání jednotlivým zasvěcencům. Vše musí
nalézt nicotu svou vlastní cestou.
Hodnota EJN je hodnotou středního pilíře nebo přesně nulovým bodem mezi
extrémními hodnotami polarity. Je to absolutní tišina uprostřed pohybu,
nikdy zahrnující vždy. Je to podstata Boha. Hrajeme si jen se slovy, když
se snažíme popsat nepopsatelné. Kdy se komu povedlo popsat vůni růže slovními
symboly? Slova nemohou učinit víc, než dodat lidem odvahu, aby sami hledali
takové zkušenosti, a když se to opravu podaří, stane se svého druhu zázrak.
Není možné vysvětlit smysl ničeho, a pokud stále hledáme nemožné, mineme
svůj konečný cíl na opačném konci Ničeho. Pojem Ničeho nás vede ke kdekoliv
a nic víc nezaujme jeho místo.
Dříve nebo později musíme opustit větve Stromu a založit svou vlastní
existenci. Opička se musí stát ptákem. Hadu musí narůst křídla. Nejprve
musí dojít ke skutečnému oddělení se, než semeno odpadne od rodného stromu
a začne samo růst. Gotama pravil: „Kde je osobnost, tam není pravda. Kde
je pravda, tam není osobnost.“ Tento výrok by měl být bedlivě zkoumán ve
světle EJN SOF ÓR, a pak odhalí cestu vedoucí za záporné závoje.
My, lidé západu, jsme tak zaujati marností našich zběsilých činností,
že jsme ztratili kontakt s vnitřní skutečností existence, a pokud nenavážeme
správné spojení s těmito životními silami, nemůžeme žít v pravém míru EJN.
Toto je perla hozená sviním, opovržený kámen, zlatá dlažba, po které chodíme,
aniž bychom si jí pod svýma neklidnýma nohama všimli. Nikdy nebudeme mít
vše, pokud nebudeme mít skutečné Nic. Skutečnou hodnotou „věcí“ je to,
že nás vyvádějí ven ze země pravdy jejich ne-já. Říká se, že kdysi ukradl
zloděj drahokam z posvátné sochy. Mnichy, kteří sochu střežili, to velice
rozhněvalo, ale jejich starý moudrý opat jim řekl: „Pošetilý zloděj vzal
pouze něco, co bude působit nesnáze a vraždy pro hloupost lidí. Náš největší
poklad nám nechal, neboť kdo dokáže ukrást hluboký mír? Jste větší zloději
než on, který ukradl jen kámen, ale vy lehkomyslně zahazujete náš nejdrahocennější
majetek. Uklidněte se proto, bratři.“
Způsob pravého žití může být téměř shrnut jako být VŠÍM a nedělat NIC.
To není proveditelné ve smrtelném těle zde na zemi, ale můžeme k tomu směřovat.
Nakonec i k nejvzdálenější hvězdě se můžeme přibližovat jen z úrovně naší
země. Jakmile zachytneme záblesk (EJN SOF ÓR), potřebujeme jen udržet jeho
třpyt ve svém zorném poli a ono nás povede do svého světla, neboť je jediným
trvalým vlastnictvím, které kdy můžeme mít – Nic.
Zaměření naší civilizace nám dovoluje posuzovat nic zcela špatným způsobem
a my bychom měli obrátit polaritu vůči němu. Zanedbáváme Nic ke své největší
škodě, neboť to je vesmírný život, konečná myšlenka a jedinečný zdroj vší
energie. Jakmile dosáhneme dostatečný duchovní vzrůst, abychom mohli řídit
sílu z Nic, „budeme jako bozi“, a když vše pro nás nebude znamenat nic,
bude nám vše možné. Nejvyšší negace a všemohoucí potvrzení jsou totožné.
To, co považujeme za své „normální“ vědomí nebo intelekt, je zcela nevhodné
pro působení Ničeho. To je důvod, proč Boha není možné „dokázat“ žádnou
lidskou myslitelnou metodou a to je hroznou slabostí tzv. „vědeckého“ způsobu
myšlení. Ortodoxní věda se tak mentálně spoutala, že i nejomezenější a
nejzastaralejší náboženská dogmata ponechávají pro výzkum více místa než
moderní rozumování založené na hmotě. Protože to, co považujeme za nic,
je normálním stavem božské existence v „míru přesahujícím chápání“, musíme
buďto nalézt cesty, které nás spojí s takovým stavem, nebo žít jinak v
horších podmínkách.
Můžeme říci: „Nikdo si nemůže uvědomovat Nicotu.“ To je docela správné.
Proto se musíme stát „nikým“, neuvědomujícím si nic, ale vědomým (může-li
být taková nepředstavitelná negace nazvána vědomím) si ničeho. Světlo bez
zázraku. Myšlenku bez myšlení. Život bez žití. Každý okultní systém experimentuje
s metodami přibližování se k Nicotě. Z prostého úsilí o „vyprázdnění mysli“
až k nejpropracovanějším vymítacím obřadům směřují mystikové všech škol
instinktivně k EJN, ať pro tento nejvyšší stav užívají jakéhokoliv jména.
Transy, dočasné zastavení pozornosti a nekonečně mnoho obdobných triků
bylo vyzkoušeno od počátku mysterií. Přirozenou otázkou je, proč se trápit
suchou teorií o nahlédnutí do nicoty a nečekat jednoduše na smrt? Mystici
a okultisté nepovažují smrt za nicotu a ani kabalisté vůbec neuznávají
smrt, vyjma konečné ztráty identity duše. Dosažení duchovní jednoty v EJN
je konečným cílem kabalistů, podobně jako je jím buddhistům nirvána. Pouze
nicota obsahuje vše, spojení s EJN je mnohem odlišnějším dosažením než
dočasné oddělení se od hmotného těla.
Odpovědí na rituální otázku: „Co obsahuje pohár?“ je – Nic! Náhodný
svědek může reagovat dvojím způsobem, může být zklamán a nerozumět tomu
nebo pochopit nesmírný význam naznačovaný symbolem prázdného poháru. Pouze
duše připravená přijmout takovou hlubinu může nalézt VŠE v NIČEM. Nikdo
než Bůh nevytváří všechno z ničeho. To, čím nejsme, z nás tvoří to, čím
jsme. Všechny hlavní příkazy zní: „Nesmíš.“ A zlaté pravidlo říká: „Nečiň
jiným, co nechceš, aby jiní činili tobě.“ Opět a opět je v písmu a v tradičních
naukách zdůrazňován význam nicoty.
Nebytí musí BÝT. Bytí musí NEBÝT. To je zákonem VŠEHO, který je nutně
mimo naše porozumění. Život je stálým úsilím stát se tím, čím není. A staré
přísloví říká: „Dost je vždy o něco více, nežli jsme schopni kdy mít.“
Lidstvo na zemi slepě usiluje o víc než všechno. Více peněz, více majetku,
více výhod, více významu, více čehokoliv. Více ničení. Více nestability.
Více lidí. Zasvěcenec hledá více Ničeho, více světla, více míru. To není
nějaký druh izolovaného sobectví ani obětování se pro něco bezcenného.
Dosažení EJN je nekonečně větší než takový sentimentální cit. Je to LÁSKA
v její skutečné dimenzi bytí, neboť zahrnuje a podporuje VŠE.
Pouze EJN nás vede do konečného světla, z něhož není návratu, protože
působí v NICOTĚ. Cesta k EJN byla nazvána stezkou zřeknutí se nebo ne-upoutání,
ale to neznamená pouhé disponování hmotným majetkem, protože pokud existují
rozumová nebo citová pouta k němu, jsou stále ještě závazky. Skutečné zřeknutí
se je vnitřním osvobozením se, a ne pochybnou vnější obětí. Musí to být
bezbolestný a normální proces, protože když nepřipoutanost působí utrpení,
je základní touha po přirozenosti stále živá. Cesta středu leží v nulovém
bodě mezi bolestí a rozkoší a kabalisticky se nazývá Kav ha Emcaj – střední
čára, která je průměrem nulového kruhu, který hledáme v EJN:
Co nezasvěcení nedokáží pochopit ani v nejmenším stupni, je výhoda výměny
vnějších věcí za vnitřní prázdnotu. Říkají s hrůzou: „Cože! Myslíte si,
že žijete pro nic a že si můžete nabídnout jen nic? Jste idiot a já s vámi
nebudu ztrácet čas.“ Zasvěcenec se usmívá. Ničemu není možné porozumět,
ale je třeba si to uvědomit. PRÁZDNOTU není možné uchopit, ale je třeba
do ní proniknout. Strom života musí mít okolo sebe prázdno, aby mohl vůbec
růst. Čím vlastně jsme? Jsme tělem, myslí, duší, duchem? Jsme ničím, které
je nám vším. Nezasvěcený klade nic nakonec a zasvěcenec ho klade na počátek.
Jednička by nemohla být, kdyby jí nepředcházela nula. Keter nemůže vzniknout
než z EJN a ani Malkut by nemohl existovat, kdyby se nemohl stát EJN.
Pojem Nicoty může být nebezpečný pouze těm, kdo ho považují jen za poukázku
na netečnost, lenost a neodpovědnost jakéhokoliv druhu. To by bylo popřením
negace a EJN musí být potvrzeno, ne popřeno. Musíme BÝT EJN, jinak budeme
ne-nicotou, jakou doposud jsme. Znamená to stát se nejhlasitějším tichem
a nejhutnější prázdnotou. Je to nejplnokrevnější plus nejmocnějšího minus.
Rozum, úsudek, logika a vědecké myšlení jsou zcela bezcennými nástroji
pro nalezení EJN. Podobně i emoce, pocity a vjemy. Čistá víra otevřená
k nulovému bodu a zaměřená k nekonečnu je nejužitečnější pomůckou pro dosažení
konečného cíle.
Snad se mu více blíží básník. Goethe chápe představu nicoty EJN jako
mateřské lůno nebo kadlub, z něhož vše vychází. Nechává říkat Mefistofela
ve Faustovi:
„Odhalím nerad vyšší tajemství.
Bohyně trůní mocně v osamění,
vůkol nich prostoru ni času není,
ve zmatek slov se hovor o nich mění
MATKY to jsou!...
...Cesta? Ne!
Nikdo tam nevkročil, tam vkročit není lze,
nikdo tam neprosil, prosba tam platna není.
Ze samot budeš do samot jen hnán.
Tušíš, co je to poušť a osamění?...
Nic netušíš v té věčné prázdné dáli,
krok neuslyšíš, tam kam jdeš,
na ničem rovném stát tam nebudeš...
...Prchej ze stvoření
k obrazů odpoutaných volné říši!
Kochej se zjevy, kterých dávno není...
Posléze žhoucí trojnožka ti dí,
žes dosáh hloubky, hloubky nejhlubší.
V plameni jejím uhlídáš tam matky.
Ty sedí – ony stojí – tam ty jdou
jak vznik a změna sem je zve či zpátky
věčného smyslu věčnou hrou.“
Kdo může mluvit o tichu, ukázat klid pohybu, nebo dělat VŠE Z NIČEHO? My
ostatní můžeme než uznat neocenitelné požehnání tohoto tajemství. Když
se spojí první s posledním, pak nás nula EJN zve k Bohu. Vyšplhali jsme
se po Stromu života až nad něj přes bezmezné světlo do nekonečna a nezvratně
jsme dosáhli naplnění NIČEHO. Co víc můžeme ještě dosáhnout? Vše je odrazem.
Skutečnost je
Dodatek
Zbývá vůbec ještě něco dodat po té, co jsme prošli posledním bodem Stromu?
Ano. Všechno znovu od začátku, a to z naprosto jiné, vyšší úrovně zkušenosti
jsoucna. Život a nauka jsou navěky neoddělitelné. Největší radost ze studia
kabaly by měla pramenit právě z toho, že nikdy nedojdeme na definitivní
konec tohoto nekonečného příběhu. Každá její část je uzavřena slovy „pokračování
příště“. Jakmile dojdeme na konec díla pojednávajícího o Stromu života,
uděláme nejlépe, když studium na chvíli přerušíme v EJN nevědomí a pak
opět začneme od opačného konce. Tento nekonečný příběh se každým novým
vyprávěním o něco zdokonalí.
Dejme tomu, že tento příběh začneme znovu od nuly a pohlédneme na život
ve světle toho, co jsme se doposud naučili. Jaký by asi byl náš první dojem?
Pravděpodobně velmi překvapivý. A právě to nás přiměje ke změně našeho
dosavadního ortodoxního přístupu k pojetí EJN.
Když se ponoříme k hlubokým kořenům hebrejštiny, zjistíme, že význam
slova EJN se nerovná obvyklému smyslu západního slova „Nic“, a ani tomu
tak nikdy nebylo. Vzniká ze dvou drobných slovních základů. EH NA? Tedy
„kde nebo co nyní?“. „Co dále?“ Jinými slovy, věčná hádanka. „Být či nebýt“
věčně trvajícího života.
Překlad tohoto slova do angličtiny zní „nic“, protože hovoří o bodu,
za nímž není znám žádný děj. Neznamená to však, že nemůže být nebo nebude
poznáno víc. Tento výraz jednoduše hovoří o hranici vědomí, která může
nebo nemusí být postupným vývojem neomezeně rozšiřována. Jeho přesnějším
vyjádřením by pravděpodobně bylo „hranice zkušenosti“ či „doposud není
poznáno více“. Obrazně vyjádřeno, EJN je pouhým otazníkem namířeným k nekonečnu.
Zasvěcencům do starověkých mystérií bylo často doporučováno „stát se
živými otazníky“. Jinými slovy chtějte o životě vědět všechno, avšak vůbec
nic od něho nepožadujte. Pro tento i jiné důvody stará zasvěcení tvoří
tolik otázek a odpovědí. Jejich smyslem bylo probudit v kandidátovi touhu
pochopit vše.
Západní lidé by pravděpodobně udělali dobře, kdyby odložili svůj postoj
k EJN jakožto k „ničemu“ a osvojili si namísto něho pojetí otazníku. V
žádném případě netoužíme po tom skončit zánikem, který tak často spojujeme
se slovem „nic“. Obvykle chceme BÝT, a to NAVĚKY. A právě to slovo EJN
vždy znamenalo. Je bodem, v němž se naše vědomí ocitá tak blízko Bohu,
že vyvstává otázka: „A co bude teď? Čím BUDEME a co budeme ČINIT společně?“.
Je bodem, v němž se opravdu stáváme sebeurčujícími bytostmi v souladu s
naším příčinným záměrem. Právě to je EJN, naše skutečné vznikání.
Zajímavým detailem tohoto výkladu je, že zvolání NA představuje přání
či podnícení čehosi. Podobně jako výrazy „modlit se“ či „vznést prosbu“
ve staré angličtině. Vyjadřuje naději, záměr či modlitbu za uskutečnění
čehosi konkrétního, co prosebník vnitřně potřebuje. Pokud se tedy znovu
vrátíme k jeho slovnímu základu, smyslem EJN může být „potřebuji a hledám
své skutečné já s vůlí“. Hledáním EJN žádáme pravý opak zániku, naši pravou
identitu a nekonečný život.
Věčné AI NA? se neustále ozývá jako základní výkřik z každého lidského
srdce. Kde jsi TY? Kde jsem JÁ? Co se MNOU bude? Taková je naše nejstarší
úzkost. Mohlo by to být to nejhlubší de profundis v nás. Dítě, které hledá
své rodiče. Zoufalý výkřik trpícího, jež se dožaduje smrti. Nářek opuštěné
duše doprošující se útěchy, kterou pro něho představuje být milován a potřebován
někým druhým. Pravděpodobně i znepokojení duše vyděšené představou ztráty
těla a volající po ujištění, že opravdu existuje božský Duch, který se
zajímá o to, co se děje s ubohými nepatrnými lidmi. Ať už je čímkoli, starobylé
zvolání AI-EEEEEEEE! vyjadřuje nejvyšší naléhavost a zájem, jaké může lidská
bytost vyslovit. Takové je AI slova EJN. Naše zoufalé kosmické volání po
Bohu.
K EJN bychom měli vždy přistupovat s vědomím jeho spojení s SPH a AVR,
jež jsou obvykle překládány jako „bezmeznost“ a „světlo“. Dejme tomu, že
je budeme vidět jako svobodu a osvícení. Naše osvobození z omezení nižšího
bytí a pochopení významu všeho. Celý náš život je bojem za dosažením těchto
duchovních cílů. V každé z inkarnací jich získáme určitý malý díl. Když
se tedy pokoušíme pochopit jejich symbolické archetypy na Stromu života,
vidíme pouze požadavky k dosažení esence ŽIVOTA SAMÉHO. Svoboda a Světlo.
Konečná svoboda před vznikem sama sebe.
Promyšlení a pochopení všech těchto faktorů by mělo uvolnit naprostou
záplavu nového smyslu, který vnese nový život do každé oblasti studia kabaly.
Dobrou pomůckou by mohlo být vztyčení otazníku nad Keter v piktografu Stromu
života do střední části EJN, a to asi takto:
Tento diagram nám ukazuje některé velmi zajímavé souvislosti. Za prvé
si můžete všimnout, že celá spirála života se odvíjí z nejvyššího I, tedy
absolutního zasvěcení do individuální entity. Oddaní křesťané by mohli
s vynaložením fantazie nalézt na pokračující linii ve středu Konstantinovo
labárum IXP (Iesus Christos). Ostatní si přečtou kombinace písmen směrem
dolů a naleznou toto:
ASA
IPV
NHR
Být silný a léčit.
Velmi krásný.
Proudit. Přeneseně shromáždění lidí.
Lze to snad vyjádřit jasněji? Proud krásné síly, která léčí, (činí úplnými)
společně všechny lidi. Soutok vědomí. Pramen samotného života. Vnitřní
energie jsoucna. V arabštině slovo EJN značí pramen, a to obzvláště pak
posvátný.
Při konvenčních studiích kabaly se celá záležitost jakéhokoli jejího
použití často ztrácí ve změti odborných termínů a vedlejších otázek. Záměrem
skutečné kabaly v žádném případě není umění předčit své bližní, ale pomoci
nám žít lepší, čistší a vyšší životy jedinečných duší, hledajících svou
podstatu a pramen. Pokud to komukoli umožní, má nevyčíslitelnou hodnotu.
V ostatních případech je pouze časově náročnou hádankou.
S vědomím tajemství EJN může student kabaly poctivě odpovědět každému,
kdo by se jej zeptal na jeho motivaci ke studiu, těmito slovy: „Hledám
sám sebe. Toho, kým jsem měl být především, a kým se chci ve svém životě
nakonec stát. Svou alfu a omegu. Neexistuje nic jiného, co bych o tom mohl
říci, než TOTO.“