Hindi: भारत Bhārat

India

Milovat a nenávidět

Vždy když čtu o nějakém místě, že k němu nelze být netečný, ale každý jej buď miluje nebo nenávidí, připadá mi to jako reklamní fráze, jež má nalákat na svůj rádoby extrémní obsah.

Vlastně připadalo. Do doby nedávné, než jsem zjistil, že taková místa opravdu existují. Zašlo to ale mnohem dál. Přišel jsem na to, že existují i místa, která lze milovat a zároveň nenávidět, že existují místa, která MUSÍTE milovat a zároveň nenávidět, že existují místa, která nenávidíte když tam jste, ale toužíte po nich, když jste daleko od nich, že existují místa, jež jsou pro vás absolutní, vyčerpávající zkušeností, kterou prožíváte každou buňkou svého těla, dvacet čtyři hodin denně. To všechno jsem zjistil, když jsem se „srazil“ s Indií.

Lék

Návštěva Indie je dnes pro Čecha aktuálnější než kdy jindy. Leckoho by totiž probudila z naší atmosféře pesimismu a uměle vytvořených problémů. Teprve když se dostanete do země, kde mají skutečné problémy, kde by měli nárok na několikanásobné dávky pesimismu a přesto všechno se snaží procházet životem s úsměvem, zjistíte, jak jsou naše české problémy malicherné, žabomyší války trapné a myšlenky povrchní.

Indie je drsná a Indové zoufalí. Ve jejich situaci však jejich obraz vychází daleko líp než náš v situaci naší. Pyšníme se tím, že jsme „civilizovaní“ a Indie je pro nás zosobněním všeho necivilizovaného. Nedokážu posoudit co je lepší, jestli dokonalý zevnějšek s vyhnilýma a nemocnýma vnitřnostma, nebo zevnějšek nevábný, ale se smířenou duší. Na to by nestačil celý lidský život.

Ne

Indické duše sice jsou smířené se svým osudem, to ale neznamená, že by se nesnažili přilepšit si kde se dá. A většinou se dá na úkor bělochů. Ti všude vyčnívají jako palec z děravé ponožky a jsou snadným terčem stamiliónů prodejců všeho možného.

Pokud si chcete koupit hřeben, šroubovák, čokoládu, kapesník, ptačí budku, noviny v hindštině, propisku, kamennou sošku, zaručeně zlatý řetízek, banánový list, plechový rendlík a další fantastické věci pravé „best indian quality“, je Indie zemí pro vás. Tohle všechno vám budou nabízet a je základní chybou říct „Ne“.

Nepomůže ani když to řeknete v hindštině, tamil, gudžaratštině a sikhštině dohromady. Jediným důsledkem je vždy vzrůst vybuzení a odhodlání ze strany prodávajícího. Půjde s vámi třeba kilometr. Tak zoufale potřebuje prodat, tak zoufale se chytá každé možnosti přilepšit svojí rodině. A bílý milionář je většinou snadný cíl. Existují tři možnosti jak se k prodejcům postavit.

Nejčastěji asi budete používat ignoraci non plus ultra. Nikdo vedle mě není, nikdo mi nic nenabízí, jsem tu úplně sám. Dá to hodně přemáhání, protože ignorovat člověka není zrovna moc slušné, ale... zkuste žít v Indii s evropskými zásadami a za chvíli vás odvezou ve svěrací kazajce.

Naopak nejjednodušší je něco si koupit. Co se dá prodat, to na ulici určitě budou mít. Těsně před odjezdem z Bombaje jsem například ztratil ručník. Nic moc jsem si z toho ale nedělal, protože cestou na nádraží jsem si ho prostě koupil na ulici. A tak to jde se vším. Prodejci tím uděláte radost, a máte hned to co potřebujete. A v té „nejlepší indické kvalitě“ (volně přeloženo: „rozpadne se to teprve až za to zaplatím a zajdu za první roh“).

Nejneobvyklejší, ale určitě poučné, bude, když prodejce pozvete na oběd a popovídáte si s ním o životě. Odmítnuti nebudete, protože jediné čeho mají Indové opravdu nadbytek je čas. Připravte se na zajímavé povídání, ostatně každá vteřina v Indii je zajímavá.

300 miliónů bohů, 300 miliónů památek

Často jsem si říkal jak země s takovými lidmi mohla kdysi vytvořit tak úžasné památky, kterými je Indie posetá jako poušť pískem. S trochou nadsázky se dá říct, že na každých sto kilometrů je bomba typu athénské Akropole nebo alpské panoramy. Můžete si vybrat mezi rozsáhlými starobylými pevnostmi, chrámy s hodinářsky přesnými rytinami pokrývajícími desítky metrů čtverečních, neuvěřitelně barevnými horskými údolími, žhavou pouští s kostrami velbloudů a tím nejrudějším západem slunce, zelenou džunglí s drzými opičkami. Můžete si vybrat ze 300 miliónů hinduistických bohů, nebo se klanět Alláhovi. Uctívat Buddhu či vzývat Ježíše Krista. Ke všemu budete mít prostor a příležitost.

Sen

Indie zkrátka omračuje. Omračuje neuvěřitelným kulturním bohatstvím minulosti, zároveň ale zdrcující chudobou současnosti. Je to jako být ve snu. Nechce se vám věřit, že místa jako Ranakpur, Váranásí nebo Tádž Mahál vytvořila lidská ruka. Někdy si zase ale přejete aby to byl sen.

To když vidíte všechny ty předměstské slumy, Indy z nedostupnosti hygienického vybavení konající každý den svoje základní potřeby na kolejích, žebrající děti mrzačené jen proto, aby v očích bohatých vzbuzovaly větší soucit. Cesta do Indie je sen. Zároveň ale spolehlivý způsob, jak navždy převrátit všechna svá měřítka.

Indie je země kávy, tabáku, zlata, diamantů, největšího pomníku lásky Tádžmahalu…

Název CZ: Indická federativní republika

Název ENG: India

Originální název: Republic of India

Hlavní město: Dillí (7 450 000 obyv.)

Počet obyvatel: 1 101 088 000

Rozloha (km2): 3 287 590

Hustota osob/km2: 335

Umístění: Jižní Asie

Sousedi: Bangladéš, Bhútán, Čína, Nepál, Pákistán

Úřední jazyky: hindština, angličtina

Gramotnost: 59,8 %

Náboženství: hinduisté (80%), muslimové (12%), křesťané (3,5%)

Národnostní složení: Hindové (28%), Bihárci (10%), Bengálci (10%), Telugové (8%), Maráthové (8%)

Politický stav: republika

Členství v mezinárodních organizacích: OSN, Commonwealth

Měna: indická rupie (INR) = 100 paisů

Kurz (Kč): 100 rupií = 57,367 (25. 8. 2005)

Časové pásmo: UTC 5:30, IST (Indian Standard Time)

Mezinárodní zkratka: IND

Doména (internet): .in

Předvolba (telefon): 0091, 00919, 009179, 009180, 009122, 009133, 009140, 009144, 009111314

Ekonomika: Chudý a zaostalý stát. Inflace 5%, nezaměstnanost kolem 10%, hospodářský růst nad 6%, zahr. dluh 98 mld. USD.

Hlavní odvětví ekonomiky: zemědělství

HDP (USD): 3 022 mld.

HDP (na 1 obyv. v USD): 2 900

Vodní plocha (km2): 314 400

Velká města: Uhra, Bombaj, Džajpur, Kalkata

Hlavní řeky: Brahmaputhra, Ganga, Krišna

Moře: Arabské moře, Bengálský záliv, Indický oceán

Podnebí: tropický pás

Úhrn srážek: v oblasti hl. města 710 mm, na severovýchodě 1 630 mm, na jihozápadě 4 000 mm, v oblasti města Čérápundží (1 313 m n. m.) až 11 000 mm

Roční teploty: v oblasti hl. města 14,4°C (v zimě) až 31,8°C (v létě), na severovýchodě 19,6°C (v zimě) až 29°C (v létě), v oblasti města Čérápundží 11,8°C (v zimě) až 20,5°C (v létě)

Reliéf: pohoří Himálaj klesá k jihozápadu do rovin Paňdžábu a Indoganžské nížiny, která se táhne od západu země k východu; centrální část země tvoří vrchoviny a plošiny Dakkhinu; na jihozápadě leží Děkanská plošina, která je omezena pohořím Západní Ghát; pobřeží Bengálského zálivu je lemováno nevysokým pohořím Východní Ghát; nejvyšší hora Kangčhendzönga (8 598 m n. m.)

Flora: savany, subtropické deštné lesy Fauna: velmi bohatá; velbloud jednohrbý, sledi, garnáti, sardinky, makrely, kareta, gazela pižmová, velbloud jednohrbý, indický drop veliký, ganžský krokodýl (gaviál), slon, indický nosorožec, divoký býk (gaur), asijský lev, tygr bengálský, sněžný levhart, kobra indická

Využití plochy: orná půda (55%), lesy (26%), pastviny (4%), ostatní (10%) Zajímavosti (architektura): Tádžmahal (nedaleko Ágry), Zlatý chrám (Amritsar), Parlament, Palác větrů (Džajpur), památník císařovny Viktorie (Kalkata), nádraží Victoria (Bombaj), chrám Lingaradža, chrám Mínaksí (nedaleko Bengalúru)

Historie: Vznik nejstarší civilizace na tomto kontinentě se datuje do roku 2500 př. n. l. Po tisíci letech na toto území vpadli Árjové. Začali se zde usazovat, zakládali města a šířili vzdělanost. V 6. stol. př. n. l. vznikla dvě nová náboženství – džinismus a buddhismus.

Ve 4. stol. n. l. zahájen zlatý věk hinduistické civilizace. Vpáde Hunů v následujícím století však znamenal její zánik. V roce 712 obsadili sever země muslimští dobyvatelé z Arábie a v roce 1001 turecký sultán rozšířil islámskou moc. V roce 1519 podnikal sultán Bábur nájezdy na území Indie. Obsadil značná území a jeho vnuk území rozšířil po celé severní Indii.

Od 16. stol. zde začali vznikat první obchodní stanice. Byli to hlavně Portugalci. Ti si udrželi monopol na obchod s Indií až do 17. stol. Kolem 18. stol. získala Britská indická společnost rozhodující vliv v Indii. Do poloviny 19. stol. se dostal prakticky celý Indický subkontinent pod britskou nadvládu.

Roku 1857 Vypuklo velké indické povstání. Povstání bylo dost drasticky potlačeno. V roce 1859 se India stala britskou korunní kolonií. Roku 1885 založen Indický národní kongres. Roku 1935 schválil britský parlament tzv. zákon o vládě v Indii a novou indickou federální ústavu. Ta však nikoho neuspokojila.

Nezávislost získala Indie až v roce 1947. Rozpory mezi muslimy a hinduisty vedly k rozdělení země a vzniku Pákistánu (na severozápadě a východě, kde byly převážně muslimské oblasti). Indie si ponechala území s většinou hinduistického obyvatelstva. Ve 2. pol. 20. stol. došlo k několika válečným konfliktům mezi oběma zeměmi. Poslední konflikt v roce 1971 skončil vznikem nového samostatného státu Bangladéše z bývalého Východního Pákistánu.

Popis státu:

Druhý nejlidnatější stát světa, který postupně dohání Čínu. Dle rozlohy patří na přední místa.

Země má množství bohatých nerostných surovin (černé a hnědé uhlí, ropa, zemní plyn, železná ruda, ovovo, uran, zlato, stříbro, síra, chrom, mangan, bauxit a azbest. Země využívá hlavně energii tepelnou, vodní, ale i jadernou.

Pěstovanými plodinami jsou kukuřice, rýže, ječmen, pšenice, proso, sorgo, brambory, batáty, cukrová třtina, luštěniny, maniok, hrách, sója, řepka, slunečnice, kokosové ořechy, seznam, káva, čaj, citrusy, juta, banány, hrozny, rajčata, ananasy, pomeranče, citróny, tabák, konopí, bavlna.

Chová se skot, ovce, kozy, osli, prasata, koně, velbloudi, buvoli, drůbež.

Vývoz: drahokamy, kůže, čaj, koberce, textilní zboží a potraviny.

Dovoz: ropa, stroje, umělé hnojivo, automobily, spotřební zboží.

Hlavními obchodními partnery jsou USA, Velká Británie, Čína, Německo a Belgie.

Delhi

Indie zabírá prakticky celý Indický poloostrov. V minulosti se na tomto území nacházelo v jednu chvíli až 500 malých království a knížectví. Dnešní Indickou republiku tvoří celkem 25 států, mezi nimiž má samostatné postavení také hlavní město Dillí.

Počet obyvatel země se již blíží 1 miliardě. Jelikož vláda nemá v plánu jej nějakým způsobem regulovat, dá se předpokládat, že Indie brzy v tomto směru předstihne i Čínu.

Historie Indie je velice bohatá. První civilizace se v údolí řeky Indu usadili již před více jak 6000 lety. Kolem roku 2500 př.n.l. byla založena první plánovitě vystavěná města Mohenjo Daro a Harappa, ležící na území dnešního Pákistánu.

V Indii se zrodila dvě velká světová náboženství - hinduismus a buddhismus. I když po dlouhá staletí vládli zemi islámští panovníci, zůstal hinduismus v lidech natolik zakořeněn, že se k němu vrátili a dnes jej vyznává kolem 80 % všech obyvatel.

Buddhismus v samotné Indii prakticky zanikl, mezitím se ale rozšířil do dalších zemí a do Indie se oklikou vrací zejména zásluhou tibetských mnichů.

V 11.století začínají na území Indie výrazněji pronikat muslimové. Nejprve to byl turecký sultán Mahmud z Gazy. Ten však pouze raboval, ale ještě se tady neusídlil. Po jeho smrti v roce 1033 se na čas vlády ujímají Seldžukové, pak již ale nastupují vládcové z Afghánistánu.

V roce 1186 dobývá Muhamad z Guru střední Indii a předává její správu do rukou svého generála Qutub-al-Dina. Ten po jeho smrti v roce 1206 zakládá Dilijský sultanát.

V roce 1193 začal Qutub-al-Din stavět muslimský komplex Qutub Minar na místě, kde původně stávalo 27 hinduistických chrámů. Areálu dominuje pětipatrový minaret, vysoký 73 metrů. Spodní tři patra jsou z pískovce, horní dvě z pískovce a mramoru.

Ve stavbě celého komplexu pokračoval jeho následovník Alaud-din-Khalji. Ten dal rozšířit mešitu a také se snažil postavit druhý minaret, který by byl ještě vyšší. Tento zůstal ale nedokončen, protože další panovníci neměli zájem v tomto díle pokračovat a budovali si raději svá vlastní hlavní města - těch tak vzniklo celkem sedm.

Z nejstarší indické mešity Quwat-ul-Islam zbyly dnes jenom trosky. Je na nich však vidět, že první muslimští vládcové se snažili skloubit islámské umění s původním hinduistickým, což se projevuje zejména ve zobrazování bytostí, které islám zakazuje. Následující panovníci se na nich však "podepsali" tím, že tyto vygumovali nebo jim nechali urazit hlavy.

Železný sloup, stojící na nádvoří, pochází ze 4.století a jeho vznik je stále zahalen tajemstvím. Je totiž vyroben z 98% železa a dodnes nezačal rezivět. Protože bychom měli i v dnešních technických podmínkách problém něco takového vytvořit, spekuluje se dokonce o jeho mimozemském původu.

Nádhernými dekoracemi je zdobena islámská hrobka Shamshuddina Altamashe, pocházející ze 13.století. Její výklenky, tzv. mihráby, směřují k Mekce.

Součástí areálu byla také medresa, tedy muslimská škola, kde právě probíhají rekonstrukční práce za podpory UNESCO.

Bránu Alai-Darwaza dal postavit sultán Alaud-din-Khalji v roce 1311. Vedle ní stojí malá hrobka immáma.

Druhou památkou Dillí, která je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO, je Humayunova hrobka.

Humayun byl druhým vládcem z rodu Mughalů. Jeho otec Babur, který se chvástal tím, že je přímým potomkem mongolských dobyvatelů Čingischána a Tamerlána, ovládl počátkem 16.století celou severní Indii. V roce 1527 dobyl také Dillí a založil dynastii Velkých Mughalů. Tato "třetí mocná indická říše" se pak stala v historii země jednou z nejvýznamnějších a trvala fakticky až do nástupu Britů.

Humayun byl vyhnán perským vládcem Shersahchanem do exilu. Ten zde pak vládl 15 let, ale jeho syn už moc neudržel a byl poražen vrátivším se Humayunem.

Humayun však již potom kraloval pouhý jeden rok. Zemřel totiž v roce 1556 poněkud netradiční smrtí - spadl ze schodů. Hrobku dala postavit jeho manželka.

Humayunova hrobka představuje počátek mughalské architektury, kterou pak velkolepě rozvinul Humayunův syn Akbar a vrcholu dosáhla o 100 let později ve stavbě Taj Mahalu. Humayunova hrobka tak paradoxně představuje začátek i konec mughalské dynastie. V roce 1806 tady byl totiž Brity vězněn poslední Velký Mogul.

U vstupu do areálu pak vidíme ještě hrobku Isakhama, ministra a generála Shersahchana, který měl největší podíl na Humayunově porážce a jeho uvěznění.

Dillí je hlavním městem Indie, ale přestože má 9,5 miliónů obyvatel není městem největším. Dillí je na třetím místě po Bombaji a Kalkatě.

Hlavním městem Indie se Dillí stalo až za vlády Mughalů a ve své dnešní podobě se skládá vlastně ze tří částí: Staré Dillí - odpovídá zhruba hlavnímu městu z doby Mughalů, Nové Dillí - je představováno zejména britskou koloniální architekturou, a aglomerace - včetně nich se udává dnes počet obyvatel dokonce 12 miliónů.

Centrem Nového Dillí je kruhové náměstí, pojmenované po vévodovi Connaughtovi, z něhož paprskovitě vycházejí největší třídy. Jedna z nich končí u Prezidentského paláce, jiná u Indické brány.

Staré Dillí se původně jmenovalo Shahjahanabad podle svého stavitele Shah Jahana, pátého vládce z rodu Mughalů ("bád" znamená město). Teprve ten sem vlastně v polovině 17.století přenesl hlavní město z Agry a založil novou Červenou pevnost podle vzoru Červené pevnosti v Agře.

Další významnou stavbou Shah Jahana ve Starém Dillí je Páteční mešita. Páteční mešitu (Jama Masjid) založil v roce 1638 a její zvláštností je to, že vznikla na "zelené louce". Nebyla tedy postavena na místě nějaké původní hinduistické stavby, jak tomu bývalo v jiných případech a tudíž nevznikají dnes mezi fundamentalisty spory o toto místo. Každý pátek se zde proto bez obav schází k modlitbám vždy celkem 20 až 25 000 lidí.

Červenou pevnost spojuje s Páteční mešitou ulice Chandni Chowk, která je tak již přes 350 let centrem života Starého Dillí. Zatímco jinak jezdí po městě již "motorizovaní" rikšové, tady se můžeme setkat ještě s "kolovými".

Ráj Gáth je místo, kde byl zpopelněn Mahátma Gándhí poté, co byl 30.listopadu 1948 zavražděn hinduistickým fanatikem.

V blízkém Parku míru jsou uloženy také urny s popelem dalších významných osobností Indické republiky, jako byly například ministerští předsedové Indíra Gándhíová nebo Jawaharlal Nehru.

Jak vidíme, ani posvátnost tohoto místa nebrání Indům v tom, aby zde vykonávali svou každodenní potřebu. Na jejich obranu je ovšem potřeba uvést, že nezbytnou součástí hinduistických procedur je neustálé mytí, očišťování a zbavování se všeho zlého - jak duševního, tak fyzického.

Hinduismus je nejstarším z dnešních světových náboženství, není však znám jeho zakladatel. Árijové, kteří přišli ze severu na území Indie kolem roku 1500 př.n.l. s sebou přinesli védy, z nichž se pak do roku 500 př.n.l. vyvinul hinduismus. Pojmenování podle řeky Indu mu však vlastně dali až muslimové.

Hinduisté vyznávají údajně na 30 miliónů bohů. Nejdůležitějšími z nich je "svatá" trojice: Brahma - stvořitel světa, Višnu - udržovatel a Šiva - ničitel a obroditel. Naprostá většina chrámů je zasvěcena Višnuovi a Šivovi, k nimž se také lidé modlí. Brahma podle nich svou úlohu stvořením světa splnil a není tudíž třeba si ho již dnes naklánět obětinami.

Hinduistou se člověk nemůže stát, hinduistou se rodí a svým zrozením je zrovna zařazen do příslušné kasty, z níž se nelze nijak vymanit. Dostat se výš může člověk až při dalším zrození, pokud se v tomto životě bude chovat správně. Pokud ne, může na tom být příště ještě hůř nebo se dokonce může narodit jako zvíře.

Moderní hinduistický chrám Lakšmínarya dal postavit v roce 1938 bohatý průmyslník Birla (někdy bývá proto také nazýván Birlův chrám). Chrám je zasvěcen Višnuovi a jeho ženě Lakšmí. Jedno z převtělení Višnua je totiž právě Naraya, což je bytost napůl lidská a napůl lví.

Ve dne bychom lépe viděli pestré barvy této stavby, večer se nám naskýtá zase jiná možnost. Díky jednomu obchodníkovi, u něhož jsme si koupili Ganéšu na mramorové destičce a jehož krámek je s chrámem spojen chodbou, jsme se dostali na hinduistickou bohoslužbu budja.

Rajasthan

Rajasthán patří k největším indickým státům a je považován za nejexotičtější. Hned poté, co přejedeme hranice z maličkého státu Haryana, začínají se na kopcích objevovat malé i větší pevnosti a v polích vidíme barevné ženy. Říká se, že se schválně oblékají tak pestře, aby vyvážily nehostinnost a pustotu této země. Více než polovinu Rajasthánu totiž tvoří poušť.

Rajputské kmeny byly vždy velmi bojovné a indičtí panovníci je rádi brali do armády, protože to byli dobří vojáci. Rajputští vládcové, zvaní rádžové a maháradžové, však využili každého jejich slabšího okamžiku k vytvoření vlastních malých knížectví a království. Rádža v jejich jazyce znamená "král" a maháradža "velký král", Rajasthán je tudíž "země králů".

Maharádžové, sloužící mughalským panovníkům, žili v bezpečí v pevnosti Amber. Teprve Jai Singh II. se v polovině 18.století cítil již natolik silný, že se odvážil zbavit vlivu Mughalů, sestoupil dolů a založil město Jaipur.

Amber

Pevnost Amber leží přibližně 8 kilometrů severně od Jaipuru a jedná se o bývalé sídlo maháradžů z Rajasthánu. Cesta k pevnosti vede kolem Krišnova chrámu (Govindji Ka) a Vodního paláce (Jal Mahal), nacházejících se v okrajových částech Jaipuru. Romantický pohled na Vodní palác, jehož siluety se odrážejí na hladině jezera Man Sagar, si musíme ale domyslet, protože jezero nemá už několik let dostatek vody. Samotnou pevnost pak "dobýváme" na slonech.

Pevnost Amber začal stavět rádža Man Singh v roce 1592, kdy byl generálem v armádě mughalského vládce Akbara. Rajputové ovládali tento kraj už po 1000 let, ale nikdy nevytvořili jednotný stát. Sjednoceni byli vlastně až pod nadvládou Mughalů.

Na kopci nad palácem se tyčí ještě jedna pevnost - Jaigarh. Tu dal vybudovat v roce 1726 Jai Singh II. a na rozdíl od Amberu, který byl rezidencí, sloužila tato především vojenským účelům.

Na prvním nádvoří pevnosti Amber stojí otevřená audienční hala Diwan-i-Am, která sloužila pro veřejná slyšení. Její podlaha byla původně pokryta koberci.

Bohatě zdobenou Ganéšovou bránou (Ganesh Pole) vstupujeme do obytné části paláce. Brána byla pojmenovaná po Ganéšovi, oblíbeném a hodném Bohovi se sloní hlavou, který byl synem Šivy a Parvati.

Obytná část paláce je rozdělena na několik křídel, která se používala v různých ročních obdobích. Speciální soustava kanálků s vodou zabezpečovala ochlazování vzduchu v Hale radostí, přimykající se k zahradám.

Nejstarší část paláce se skládá ze 12 samostatných bloků, které byly určeny pro 12 žen. Z každého bloku vedla tajná chodba do maháradžovy ložnice.

Letní rezidence obsahuje opět speciální chladící systém. Kopule sloužily jako nádrže na vodu, která z nich stékala na terasy a střechu ve tvaru sloního hřbetu.

Okna paláce Jas Mahal jsou dokonalou ukázkou jemné kamenické práce, většina z nich je vytvořena z jednoho kusu kamene. Štěrbinami oken v nižších patrech je vidět pouze dolů, aby pánové nemohli spatřit ženy, které bydlely nahoře.

Za nejhezčí část zimní rezidence a vůbec celé pevnosti je považován Zrcadlový palác (Sheesh Mahal). Stěny však nejsou osazeny skutečnými zrcadly, výsledného efektu je dosaženo díky soustavě vypouklých skel.

Důmyslně skryté symboly můžeme také najít v ozdobách tohoto paláce. Jelikož islám nepřipouští zobrazování bytostí, snažili se je umělci ukrýt do detailů květin a dalších ozdobných prvků. Při podrobnějším pohledu na jednotlivé reliéfy proto spatříme také ptáky, ještěrky, štíry nebo sloní choboty.

Jaipur

Jaipur bývá často nazýván "růžovým městem" díky červenému pískovci, z něhož je postaven. Staré město je obehnáno 7 kilometrů dlouhými hradbami, v nichž je umístěno celkem 7 bran.

Proslavené jsou zejména jaipurské bazary, nacházející se uvnitř hradeb. Založil je také již zmíněný Jai Singh II. a Jaipur se díky nim stal významných obchodním centrem. Tkaly se zde proslulé koberce a vyráběly vzácné šperky. Pochází odsud také Koh-i-Noor, největší diamant světa, který je dnes součástí koruny britské královny.

Čilý ruch na bazarech pozorujeme ze střechy starého hinduistického chrámu. Chrám byl postaven před 400 lety a je zasvěcen princi Ramovi a jeho ženě Sitě, hrdinům Ramayany. Úryvky z tohoto eposu recitují u vchodu svatí mužové, tzv. sádhuové.

Se svatými muži se budeme setkávat během celé naší cesty. Jedná se o muže, kteří se vzdali veškerých pokušení života a veškerého majetku a věnují se pouze meditacím. Někteří jdou dokonce tak daleko, že ve snaze dokázat svou materiální nezávislost odložili i šaty.

Přímo nad městem se tyčí pevnost Nahargarh, zvaná Tygří pevnost, která pochází rovněž z poloviny 18.století.

Dnešní Jaipur má 2 milióny obyvatel. Zdejší lidé stejně jako v celé Indii chodí velice rádi do kina, místní ateliéry Bollywood natáčí až 900 filmů ročně. Oblíbené jsou zejména revue a muzikály a i když jim nerozumíte, stojí za to se na ně zajít podívat kvůli reakcím diváků, i když až do konce tříhodinového filmu vydrží málokterý cizinec.

Největší místní kino se nachází poblíž zahrad Ram Niwas, které dal založil maháradža Ram Singh II. v roce 1868. V nich stojí také místní Albert Hall, založená princem Albertem. Dnes je v této budově umístěno Národní muzeum.

Nás ale zajímají především významné stavby "růžového města". Nejznámějšími z nich jsou Palác větrů a Městský palác.

Palác větrů (Hawa Mahal) postavil v roce 1799 maháradža Partap Singh pro královské dámy, aby mohly sledovat ruch na ulici a nebyly přitom samy vidět. Palác má pět pater a 953 oken, která jsou ozdobena "pískovcovými krajkami".

Maháradža Jai Singh II. byl vášnivým astronomem a astrologem a postavil v Indii pět observatoří Jantar Mantar (jantar znamená "přístroj" a mantar je "výpočet"). Ta poslední se nachází právě v Jaipuru a je ze všech pěti nejzachovalejší.

Většina přístrojů je založena na bázi slunečních hodin. Malé sluneční hodiny měří čas s přesností na 20 vteřin a vykazují po 270 letech odchylku pouhých 11 minut.

Další přístroje jsou určeny například pro měření polohy slunce, přesné určení severu nebo znamení zvěrokruhu. Celá observatoř sloužila především studentům pro praktická cvičení.

Největší sluneční hodiny na světě jsou vysoké 30 metrů a lze z nich zjistit čas dokonce s přesností na 2 vteřiny. Mají pouze jedinou nevýhodu - musí svítit slunce...

Městský palác (City Palace) začal stavět Jai Singh II. v polovině 18.století. Nad celým areálem se tyčí sedmipodlažní Měsíční palác, v němž dodnes bydlí maháradža.

Až do roku 1959 byl celý Městský palác ve vlastnictví maháradžů. Tehdy jim byl vyvlastněn výnosem Indíry Gándhíové a byla jim ponechána pouze jeho část jako rezidence.

Protože jim byla zároveň odebrána státní renta, přestavěl stávající maháradža všechny své ostatní paláce na luxusní hotely, aby mu z nich plynuly nějaké příjmy a mohl pokračovat ve svém nákladném životě.

Kromě Měsíčního paláce byla většina ostatních budov ale zpřístupněna a nachází se v nich také tři muzea - muzeum zbraní, umělecké muzeum a textilní muzeum.

Pavilón pro hosty (Mubarak Mahal) v sobě kloubí tři architektonické styly - islámský, hinduistický a perský. Dnes je v něm umístěno právě textilní muzeum.

Před vchodem do Královského paláce stojí dvě sochy slůňat, která dostal dnešní maháradža darem k narozeninám. Inventářem paláce je prakticky již po staletí také rodina liliputánských sluhů.

V audienční hale Diwan-i-Khas jsou umístěny dvě stříbrné nádoby, v nichž si maháradža Madho Singh II. vezl na návštěvu ke králi Edwardu VII. vodu z Gangy, aby nemusel pít tu jejich "sprostou". Každá z nádob má 900 litrů a váží 345 kilogramů. Jedná se údajně o největší stříbrné nádoby na světě.

Jedinou částí Měsíčního paláce (Chandra Mahal), která je otevřená pro veřejnost, je nádherný Paví dvůr (Pritam Chowk). Na jeho čtyřech branách jsou zobrazena čtyři roční období.

Sisodia Rani

Řada maháradžů vystavěla v okolí Jaipuru další paláce a zahrady pro své manželky, které chtěly žít mimo pevnost v Amberu. Za nejkrásnější z nich bývají považovány zahrady, které postavil Jai Singh I. v roce 1710 pro svou ženu Sisodia Rani, princeznu z Udaipuru. Ta zde také porodila syna, kterého prosadila jako následníka trůnu - maháradža Madho Singh I. měl přes 2 metry a vážil 235 kg.

Abhaneri

Vesnice Abhaneri leží přibližně 128 kilometrů východně od Jaipuru poblíž městečka Bandikui. Přestože o ní nenajdeme zmínku v žádném průvodci, nachází se zde dvě zajímavé stavby - hinduistický chrám Harshad Mata z 8.století a vícestupňová studna Chanda Baoli ze 6.století.

Jelikož se zatím nejedná o žádnou turistickou památku, ale o archeologické naleziště, je zde striktně zakázáno filmovat a fotografovat. Otázkou také zůstává, nakolik se dá věřit časovým údajům, které jsme se dozvěděli od místních strážců.

Fatehpur Sikri

Těsně před Fatehpur Sikri vstupujeme na území státu Uttar Pradesh. Město Fatehpur Sikri leží asi 30 kilometrů západně od Agry a založil je třetí z Velkých Mogulů šáh Akbar v 16.století.

Akbar nemohl mít dlouhou dobu děti. Rozhodl se proto navštívit vyhlášeného sufijského světce Salima Chistieho a ten mu předpověděl, že bude mít tři syny. To se stalo v roce 1568 a do roka se skutečně šáhovi syn narodil. Pojmenoval ho Salim (jedná se o budoucího šáha Jehangira) a na počest mnicha založil také nové město poblíž jeho obydlí. Město pojmenoval Fatehpur Sikri, což znamená "město vítězství" a v roce 1571 se sem i s celým královským dvorem přestěhoval.

Nakonec ale žil šáh Akbar ve Fatehpur Sikri pouhých 14 let. V roce 1585 se musel přemístit do Lahore, aby zklidnil nepokoje v Punjabu a sem se už nikdy nevrátil, protože zjistil, že ze strategických důvodů může vládnout své mohutné říši pouze z Agry. Dalším důvodem bylo to, že tady nebyl pro tak velké město dostatek pitné vody.

Fatehpur Sikri zůstalo od té doby prázdné, vysloužilo si dokonce pojmenování "město duchů". Pro nás to ovšem v současné době má tu výhodu, že zůstalo zakonzervováno v té podobě, v jaké je šáh koncem 16.století opustil.

Město je chráněno ze tří stran 13 metrů vysokými hradbami, ze čtvrté je umělé jezero. Většina budov je postavena z červeného pískovce. V blízké vesnici Sikri dosud žije na 2000 kameníků, potomků těch, co město stavěli.

Otevřená audienční hala Diwan-i-Am byla určena k veřejným slyšením, při nichž šáh soudil spory svých poddaných. Protože někdy při nich docházelo k vynesení rozsudku smrti, byl u kruhu vždy přivázán slon, aby mohl být tento ihned vykonán. Odsouzený byl slonem rozšlapán.

Rozlehlé hlavní nádvoří je pojmenováno podle hry, která se zde hrávala - pachies. Pachies znamená v překladu "25" a hrávalo se kostkami. Každý hráč měl čtyři živé dámy a podle výsledku hodu jimi tahal po šachovnici, na níž dámy zaujímaly taneční nebo jiné pózy.

Diwan-i-Khas sloužil jako hala soukromých audiencí. Uprostřed místnosti seděl na pilíři šáh a kolem něj na ochozech jeho ministři. Zde se také šáh Akbar snažil prosadit nové náboženství, které by spojovalo prvky islámu, hinduismu, džinismu, buddhismu i křesťanství. U svých kněží, kteří patřili do vyšších kast, však nemohl nalézt pochopení.

Královská pokladnice má nádherné kruhové stropní ozdoby a vedle ní stojí přístřešek pro astrologa, podpíraný oblouky torana.

Nejvýraznějším palácem ve městě je Panch Mahal, což znamená "palác o pěti podlažích". Palác má celkem 176 sloupů, směrem nahoru se zužuje a byl určen pro královské ženy. Před ním stojí dvoupodlažní škola.

Pro nejdůležitější manželky nechal šáh vybudovat vlastní paláce. Pavilón muslimské ženy (Hujna-i-Anup) má nádherně zdobený strop i stěny, v nikách bývala původně zrcadla. Šáh Aurangzeb jako horlivý zastánce islámu nechal ovšem později odstranit hlavy všem tvorům.

V Akbarově pavilónu se nacházela velká knihovna. Bazén před ním má rozměry 29 x 29 metrů a na terase uprostřed vždy seděl významný hudebník.

Život samotného šáha ale nebyl nijak jednoduchý. Jelikož se ani na chvíli nemohl cítit v bezpečí, dokonce ani před intrikami vlastních synů, spal ve své ložnici na vyvýšené posteli, aby ho nikdo nemohl napadnout. Žebřík byl na noc odstraněn a na podlahu byla napuštěna voda, aby byl slyšet každý pohyb.

V Pavilónu hinduistické manželky (Maryam-uz-Zamani) se nachází nejlépe zachované malby - bojové scény se slony, Akbar zabíjí leoparda, Akbar se svými ministry, Krišna, ...

Značnou část paláce zabírá harém. Hvězda nad jeho vchodem je symbolem tantrismu a má zadržet démony vně budovy. Harém se skládá z letní a zimní části - letní má mřížová okna, zimní je bez oken.

Mimo areál královského paláce stojí Páteční mešita. Hned za Akbarovou bránou (Shahi Darwaza), kterou jsme vstoupili, leží hřbitov sufijských kněží. Nejvýznamnější stavbou na nádvoří je hrobka Salima Chistieho z bílého mramoru, která se v průběhu let stala významným poutním místem. Celé mešitě pak dominuje 56 metrů vysoká Brána vítězství (Bulland Darwaza).

Taj Mahal

Taj Mahal, ležící na okraji Agry, bývá také nazýván nejvelkolepějším památníkem lásky na světě. Jedná se totiž ve skutečnosti o hrobku, kterou nechal vystavět Shah Jahan pro svou zesnulou manželku Mumtaz Mahal.

Mumtaz Mahal, vlastním jménem Ardjumand Banu Begam se narodila v roce 1593 jako dcera ministra na královském dvoře. Shah Jahan se do ní zahleděl a v roce 1612 si ji vzal za manželku. Tento panovník měl celkem tři ženy - jednu mu vybrali rodiče, jednu si vzal z politických důvodů, ale tu prostřední si bral z lásky a udělil jí právě titul Mumtaz Mahal, což znamená Perla paláce. Měli se dokonce tak rádi, že Mumtaz Mahal s ním jezdila na válečná tažení. A právě během tažení na jih Indie v roce 1631 při porodu čtrnáctého dítěte Mumtaz Mahal zemřela.

Shah Jahan se hrozně rmoutil, po smrti své ženy se na šest měsíců zavřel v paláci a poté, co vyšel, byl úplně bílý. Pak začal stavět velkolepé mauzoleum na břehu řeky Yamuna, pojmenované Taj Mahal (Koruna paláce). Stavba byla dokončena v roce 1653 a podílelo se na ní celkem 22 000 dělníků. Hlavní vstupní brána má čtyři věže a 22 kopulí ve dvou řadách, což symbolizuje, že trvala 22 let.

Vstupní brána je postavena z červeného pískovce, zdobeného bílým mramorem. Kaligrafické ozdoby představují verše z koránu. Při jejich malování byla použita "prostorová" finta - mezery mezi znaky se směrem nahoru zvětšují, takže při pohledu zezdola vypadá text rovnoměrně.

Vlastní mauzoleum je postaveno z bílého mramoru, po jeho stranách stojí dvě mešity z červeného pískovce. Mramor se dovážel z města Makrana v dnešním Pákistánu, vzdáleného asi 400 kilometrů, červený pískovec pocházel z Fatehpur Sikri. Způsob dopravy byl tradiční - trakaře a buvoli.

Budova je vysoká 75 metrů a představuje kombinaci islámské a hinduistické architektury. Dvojitá kopule je zakončena obráceným lotosem. Stejně jako na vstupní bráně i tady je použito několika "prostorových klamů". Minarety jsou odkloněny směrem ven, aby při případné přírodní pohromě nezasypaly hrobku. Do mramoru jsou speciální technikou, zvanou pietra-dura zasazeny polodrahokamy, z nichž jsou sestaveny jednotlivé motivy.

Posledních 27 let svého života prožil Shah Jahan ve smutku. Archeologové objevili na protějším břehu Yamuny základy hrobky, kterou začal budovat pro sebe. Ta měla být z černého mramoru, nebyla však nikdy dokončena. Nákladné stavby, které Shah Jahan prováděl, totiž zcela zruinovaly státní pokladnu, což vedlo ke spiknutí jeho čtyř synů, z něhož vzešel jako vítěz následující panovník Aurangzeb. Ten pak Shah Jahana zavřel ve dva kilometry vzdálené Červené pevnosti, z jejíchž oken se mohl až do konce života kochat pohledem na své vrcholné dílo.

Nakonec ale přece jen Shah Jahan po boku své ženy ulehl. Po smrti v roce 1658 byl díky přímluvám své dcery umístěn vedle milované Mumtaz Mahal. Uvnitř mauzolea proto vidíme dnes dva kenotafy, stojící přímo nad kryptou s jejich sarkofágy. Šáhův kenotaf je také to jediné, co narušuje zdejší dokonalou symetrii.

Technika inkrustace tvrdými kameny, tzv. pietra-dura pochází z Itálie, ale právě při stavbě Taj Mahalu byla dovedena k dokonalosti. Od té doby se zde dědí z otce na syna a máme možnost se s ní v blízkých dílničkách také seznámit. Synové tvarují polodrahokamy a vyškrabávají do mramorových desek 2,5 milimetrů hluboké drážky, do nichž pak otec vkládá kameny. Květ růže sestává asi ze 20 kousků, květinky na hrobce v Taj Mahalu jsou však tvořeny až ze 64 částí. Tajemství výroby speciálního lepidla zná jen hlava rodiny. Nejdražší předměty jsou vykládány modrými kameny lapis lazuli, dovezenými z Chile.

Agra

Agra byla prvním hlavním městem Mughalské říše. Červenou pevnost, která bývala sídlem panovníků, začal stavět šáh Akbar v roce 1565 a dokončil ji v roce 1573. Jeho následovníci ji však několikrát přestavovali, takže na místě původních paláců vznikaly nové. Dnes se pevnost skládá ze dvou částí - části veřejné a části vojenské. Vojenská část je mnohem větší, zabírá asi 75% a je pro nás bohužel nepřístupná.

Hradby Červené pevnosti jsou dlouhé 2,5 kilometru a vysoké od 18 do 33 metrů. Původně byla obehnána dvoustupňovým příkopem - první část byla zaplněna vodou, druhá byla suchá a běhali v ní lvi, tygři a krokodýli. Dobýt tuto pevnost se podařilo vlastně až Angličanům, předtím to bylo vždy jen díky zradě.

Pevnost měla původně čtyři brány. Dvě z nich dal ale z bezpečnostních důvodů zavřít už Aurangzeb a dnes lze dovnitř vstoupit pouze mohutnou Lví bránou (Amar Singh). Po ní následuje Vodní brána a Akbarova brána (Darshani gate). Vodní bránu postavil teprve o 100 let později Aurangzeb, který zároveň zdvojil opevnění. Akbarova brána byla zdobena barevnými dlaždičkami, z nichž se část zachovala dodnes.

Rezidenční část vznikla za šáha Akbara, dokončil ji však až jeho syn Jehangir. Obrovský džbán, stojící před budovou je vytvořen z jednoho kusu kamene a sloužil pro vonnou esenci, připravenou z růží.

Jehangirův palác (Jehangir Mahal) sice postavil šáh Jehangir, obývala jej však především královna Nur Jahan, která defakto převzala vládu v zemi. Výklenky ve stěnách jsou určeny pro knihy.

Palác Khas Mahal dal vybudovat Shah Jahan pro svou manželku Mumtaz Mahal. Jeho zahrady jsou vytvořeny v perském stylu. Uprostřed stojí mramorový pavilón Sheesh Mahal, jehož název by se dal přeložit jako "zlatý" nebo "zrcadlový" a původně byl skutečně celý obložen zlatem a zrcadly, které však ukradli Britové. Po stranách stojí dva menší pavilóny Bangla-i-Jahanara a Bangla-i-Darshan. Svoje pojmenování bangla dostaly díky tomu, že jejich střechy připomínají tvar doškových střech bengálských chatrčí. Tady navštěvovala princezna Jahanara svého otce Shah Jahana během osamělých let jeho uvěznění.

Jasmínová věž (Mussaman Burj) patří k nejkrásnějším částem pevnosti. Její výzdoba je tvořena bílým mramorem, vykládaným kameny lapis lazuli. Právě zde prožil osm posledních let svého života Shah Jahan, kterého sem uvěznil jeho syn Aurangzeb za to, že zruinoval státní pokladnu a odtud se mohl dívat na hrobku své milované ženy - Taj Mahal.

Před halou soukromých audiencí Diwan-i-Khas stával proslavený Paví trůn. Tento trůn byl vytvořen v roce 1602 a byl celý vykládán diamanty včetně toho nejslavnějšího - Koh-i-Nooru. Trůn však odvezl perský šáh Nadir a diamant daroval Britům.

V prvním patře přilehlé budovy (Machhi Bhavan) se nacházely kanceláře úředníků, kteří vedli záznamy o daních. Z terasy je možno také vstoupit do malé mešitky, určené pro dvorní dámy, pocházející z roku 1635.

Poslední otevřenou částí paláce je hala veřejných slyšení (Diwan-i-Am). Na stolečku před královskou lóží sedával hlavní ministr a rozsudky byly vykonávány ihned, např. sekání rukou za krádež. Lustry a zlaté ozdoby opět odvezli Britové.

Na nádvoří před halou stojí náhrobek guvernéra Johna Russela Coldvina, který zemřel v Indii na choleru, a v pozadí vidíme kopule Perlové mešity (Moti Masjid), která ovšem není pro veřejnost přístupná.

Agra je skutečně "bohatým" městem. Dvě zdejší památky již jsou zapsány v seznamu světového dědictví UNESCO (Taj Mahal a Červená pevnost) a třetí na tento zápis momentálně kandiduje - Itimad-ud-Daula.

Tuto hrobku dala postavit královna Nur Jahan pro svého otce Mirzu Bega. Ten sem přivedl svou rodinu z Persie a stal se dokonce ministrem financí ve vládě šáha Akbara. Princ Jehanghir si ji pak v roce 1611 vzal za ženu a protože byla velice schopná, vládla prakticky místo něj. Jelikož spolu neměli děti, snažila se po jeho smrti v bratrovražedném boji o následnictví trůnu prosadit jednoho z jeho synů, s nímž byla v příbuzenském poměru, což se jí také nakonec podařilo - jednalo se o budoucího panovníka Shah Jahana.

Otec Nur Jahan Mirza Beg zemřel v roce 1622, pouhé tři měsíce po smrti své manželky. Nur Jahan se rozhodla mu postavit hrobku, která byla pojmenována podle přízviska, jež si vysloužil jakožto ministr financí - Itimad-ud-Daula, což znamená "jistota a pilíř státu".

Hrobka byla dokončena v roce 1628 a byla zde poprvé v Indii použita technika vsazování kamenů do mramoru, čímž se stala vlastně předchůdcem Taj Mahalu. Mezi ornamenty najdeme tentokrát také láhve a džbány na víno, což svědčí o tom, že v době Jehangirovy vlády se muslimské zákony dodržovaly mnohem volněji.

Krátce před západem slunce se jedeme ještě jednou podívat na Taj Mahal. Bílý mramor, přesněji řečeno čistý krystalický vápenec, ze kterého je postaven, totiž způsobuje, že budova mění barvy podle slunečního světla a vypadá proto v každou denní dobu jinak.

Atmosféra je také zcela jiná - dalo by se říci, že přes den patří Taj Mahal turistům a navečer Indům. Davy lidí včetně škol čekají v dlouhé frontě, aby mohly spatřit kenotafy Shah Jahana a Mumtaz Mahal.

Dnešní Agra má 1,5 miliónu obyvatel a má velké problémy se zamořením ovzduší, které ničí zdejší památky. Protože si je místní vláda vědoma toho, kolik vydělává na cizineckém ruchu, byly odsud již přesunuty železárny a elektrárna a došlo k elektrifikaci železnice. Ani to však ještě nestačí a bude nutno v tomto boji pokračovat, aby mohly být zachráněny všechny skvosty, kterými se Agra může pyšnit.

Orchha